Vážení čtenáři,

jako vždy vycházíme za pět minut dvanáct, respektive pět minut po dvanácté, čímž se omlouváme za měsíční zpoždění. Udělali jsme si nečekané koronavirové prázdniny, musíme mýt zadky, prát prádlo v ruce, zatápět, ohřívat vodu do necek a podobné kratochvíle v chytrém baráku, kde není vodovod, ústřední topení, či splachovací hajzl, kde jde do tuhého a veškerá rádoby intelektuální činnost musí stranou. To je úleva.

Ještě před pandemií jsme si povídali s dr. Martinem Stránským o tom, jak je lidstvo kolonizováno technologiemi. Myslíme si, že máme příležitosti, ale ty jsou ve skutečnosti uměle nastavený, připravený jinými přímo na nás, na základě dat, které si vzájemně sdělujeme na sociálních sítích, přičemž nezadržitelně směřuje k ideálu mraveniště. Nakonec jsme se dobrali k otázce, co existovalo dřív, svědomí nebo frontální lalok? Tedy zda je lalok vejce nebo slepice, a co tedy vlastně bylo dřív  –vejce bo slepice… Chytrému napověz, blbého kopni.

Na straně čtyři si David Bartoň vzal k ruce Eliotova Křesťana, kritika a básníka, což je Slušná Trojice, už jenom proto, že to vydalo Argo, což je záruka kvality – právě mi tam taky vyšla knížka. Bartoň, odchovanec Petrkova, se skrz Eliota (křesťana, kritika, básníka) snaží přijít na to, zda mu Víra (nebo možná Věra) dá nebo nedá – minule už to vypadalo, že jo, ale pak zas, že prý příště.

Vojta Pokorný pod ním jednoho dne brzo ráno s Pavlem Naumanem, jehož zápisky ze socialistického lázeňství jsme uveřejnili v Babylonu č. 1/XXV, naložili do staré Škodovky písek a cement, odjeli na Staromák, zaparkovali uprostřed námětí, odměřili místo, kde stál Mariánský sloup, vytrhali dlažbu a zasadili do ní základní kámen s nápisem: Tady stál a bude stát Mariánský sloup. Žádný láry fáry, razítka a povolení – jak byl Mariánský sloup pirátsky stržen, tak byl pirátsky obnoven. Pražani čuměli. Parádní kousek.

„Jsme zrovna jako mravenci v mraveništích, ve světě, jenž nemá smyslu; jenž se točí dále a klopýtá do nicoty“ – zasazuje na straně 6 do širších souvislostí Pepa Mlejnek Wellsův román Válka ve vzduchu, ve kterém válečné kataklyzma zakrátko způsobí hospodářský i sociální rozvrat a řádění epidemií, čímž Wells, v knize z roku 1908, předznamenal 1. sv. válku, a to co následovalo. Každopádně vše jest k užitku, jak věděly ještě naše (pra)babičky a lze tak parafrázovat T. G. Masaryka: „Bez pandemie španělské chřipky bychom republiku neměli.“ A co budeme mít teďko – monarchii?

Přílohu otevírá Jiří Gruntorád, který v psychopatickém režimu dostal psychopatický trest čtyři roky vězení za podvracení republiky, a následný Válkové tři roky trvající „ochranný dohled“, který byl v jistém ohledu horší, než samotný kriminál, přičemž to „podvracení“ zrůdnosti zvané Československá socialistická republika spočívalo v tom, že opisoval a vydával básně Bohuslava Reynka a Jaroslava Seiferta, což soudce, psychopatická zrůda jménem Jan Rojt, zdůvodnila tak, že „i nezávadného textu lze použít k nepřátelské propagandě proti našemu socialistickému společenskému řádu…“  Jednoho dne brzo po ránu se probudil a u postele v jeho bytě stály dvě postavy, z nichž jedna pronesla: „Jménem zákona půjdete s námi!“ Tak si vzal kartáček na zuby, nějaké cigarety a šel, přičemž matce cestou řekl: „Vrátím se za čtyři dny“. Byly to čtyři roky.

Víte, jak to bylo s VTM? Eda byl Kocourův spolužák na základce Pod Marjánkou, kam do vedlejší třídy chodili i PBM a Andrej Kašpar. V tý době měli Eda s Kocourem Dejvice, ale pak se začali nějak rozpadat a oni věděli, že je Eda hodně dobrej a že ho chtěj. V roce 1993 ve VTM vrcholila „zpěvácká krize“, zkoušeli několik adeptů, mezi nimi se objevil i Kuř, a Káča Wonidová povídá, že jestli shání zpěváka, tak ať řeknou Kuláčovi, Akutní otrava prý nefunguje, přičemž Namaluj čerta na zeď financoval Mlejn, zatímco Přirození nestálo za nic, takže naposled vydali Není důležité vyhrát, ale prohrát … Na str. III Viki Schock vyzpovídal pro Babylon Čedoka, přičemž nad tím se můžete mrknout na jejich texty: KAM TY LIDI DOU? / PROČ TU LIDI SOU? / CO TY LIDI CHCOU? … Filosof Petr Rezek koupil kdysi krabicové víno litr za třicet pět korun, ochutnal ho a prohlásil: To je víno, které si na nic nehraje! – To jsou texty, které si na nic nehrajou, i když se hrajou.

Honza Machonin, který má letitou slabost pro Limonova, který korpulentním dámám říká „tchyně“ a hodnotí je jako řezník, nám u příležitosti jeho nanebevstoupení (nebo že by se jeho duše zatoulala jinam?) přeložil kus z jeho poslední knihy. A na závěr si přečtěte úryvek z románu Matana Hermoniho o tom, co se stane s odbornou studií, když se jeho autor změní v autorku, což přeložila Míša Rozov.

Číslo graficky doprovodil Karel Malík, hospodský kumpán, který se nezdá.

Příště se sejdeme, jestli přežijeme pandemii, tedy opatření proti ní, koncem června, a to už budou prázdniny, jestli tedy budou.

SUS TRIUMFANS NON!