Snaha zodpovědět otázku, jaké že poměry vládnou na Rusi, má v české žurnalistice a literatuře bohatou tradici. S nejrealističtějšími postřehy přišli zpravidla ti borci, kteří se odhodlali nasadit vlastní kůži a prozkoumat Rusko zblízka. Většina z nich přitom přišla o iluze, někteří o zdraví, jiní svou zvědavost museli vykoupit dokonce kriminálem. Tak kupříkladu Karel Havlíček Borovský se v roce 1842 vydal do Moskvy jako upřímný a zapálený stoupenec panslavismu, který by na našeho „silnějšího slovanského bratra“ nedal dopustit. Ovšem poté, co zjistil, že se po zasněžených moskevských ulicích prohánějí lišky a vlci a že je divocí Moskali chladnokrevně střílí přímo z oken svých příbytků, převážil jeho vrozený realismus a nasadil svatému Vladimírovi oslí uši, třebaže mu pro to řada rozezlených kamarádů ukázala záda. O pár desítek let později si v Rusku na své přišel i známý český vandrák, vynikající humorista a blízký přítel Jaroslava Haška Zdeněk Matěj Kuděj, který se v roce 1913, poté, co se vrátil z několikaleté trampské potulky severní Amerikou, rozhodl dobýt nekonečně placaté země ruského impéria. Leč osud krutě selhal. Nedlouho po překročení hranice zadržen carskou policií, deportován do centrální kyjevské věznice, bez udání důvodu vězněn po dobu šesti měsíců a poté s těžkým ischiasem hnán pochodem smrti k rakousko-uherské hranici (řada spoluvězňů cestou vypustila duši). O sladkých chvílích, jichž se mu dostalo v náručí matičky Rusi, poreferoval v poutavé knize Na návštěvě u báťušky cara sepsané v obci Dolní Město pod Lipnicí, přesněji na místní pile, kde starého vysloužilce přijali na byt a stravu. Po návratu z Ruska byl Kuděj povolán do c. k. rakouské armády, přičemž k odvodu se dostavil na kolečkovém křesle, doprovázen rozjařenou kumpanií svých přátel z okruhu pražské bohémy. Jak již nejspíše ctěnému čtenáři došlo, Kudějova bolavá záda zkřivená ruským kriminálem inspirovala Jaroslava Haška k sepsání jedné dobře známé pasáže z osudů dobrého vojáka Švejka. Samotnému Haškovi se v Rusku vedlo poněkud lépe. Řečeno ve verších: Na jeho šibalství z Podskalí / byl Kolčak krátký / i lítí bolševici. Nicméně ruské dobrodružství, během něhož si přes svůj anarchistický naturel vyzkoušel povolání rudého komisaře, ho také přivedlo do nesnází, pravda poněkud osobnějšího rázu. U pražského soudu byl viněn z polygamie, třebaže, jak uvedl na svou obhajobu, první ze dvou sporných manželství uzavřel v sovětském Rusku podle zákonů revolučních a nikoliv občanských. Neslavně skončila také kariéra eskymáckého náčelníka, pošťáka, obchodníka a vynálezce na Novosibiřských ostrovech, rodem ze Zábřeha na Moravě Eskymo Welzla, který se po roce 1917 ocitl na území Sovětského Ruska (pravda více jak 2000 kilometrů na sever od pobřeží Ledového oceánu) a který byl poté, co se svou obchodní lodí ztroskotal na skalnatých březích nedaleko Vancouveru, u amerických soudů popotahován jako domnělý bolševický špión. A aby té šlamastiky nebylo málo, o něco později si na něj Američané vymysleli, že ve skutečnosti není žádný Jan Welzl, nýbrž pseudo Karel Čapek, jako by nemohli nahlédnout do včerejších Lidových novin a přesvědčit se, že Karel Čapek není komunistou. No, s těmi Američany je někdy kříž. Nemenší rozhořčení, tentokrát prozměnu v řadách meziválečné československé „komuny“, vyvolala kniha Jiřího Weila, který ve svém reportážním románu Moskva — hranice poodhalil stísněnost poměrů panujících ve Stalinově lágru zvaném Rusko. Na rozdíl od Vítězslava Nezvala, S. K. Neumanna, Julia Fučíka a dalších spisovatelů prvorepublikové levice, kteří do Sovětského svazu jezdili jako na riviéru, byl Weil schopen z každodenních detailů sovětského života odpozorovat to podstatné o charakteru bolševického režimu. Byl za to vyloučen ze strany a nebýt toho, že si k němu jako k válečné oběti nacistického antisemitismu čeští komunisté nemohli tolik dovolit, skončil by nejspíše na šibenici stejně jako Záviš Kalandra. Ve výčtu těch, kteří se pokusili podat realistickou zprávu o stavu Ruska, by neměli chybět cestovatelé a cestopisci Miroslav Zikmund a Jiří Hanzelka, kteří jsou z pochopitelných důvodů známi spíše pro svá vyprávění o lovcích lebek a bezedných afrických vodopádech, než pro znamenitou a prozíravou reportáž z cesty po Sovětském svazu. Snaha o její zveřejnění zhatila v padesátých letech jejich další cestovatelské plány a uvrhla je v nepřízeň československého komunistického režimu. Pro úplnost doplňme, že potížím, na které tváří v tvář ruské potvoře naráželi naši hoši, se svého času nevyhnuli ani jejich západní kolegové. Za všechny jmenujme belgického komixopisce M. Hergého, autora světově proslulých příběhů o mladém novináři Tintinovi, psíku Milouovi a kapitánu Hadockovi, který se do bolševického Ruska opřel v díle nazvaném Tintin v zemi Sovětů (Tintin au pays des Soviets), jež bylo ve Francii z neznámého důvodu vystrnaděno z Hergého posmrtně vydávaných sebraných spisů. S úctou k chrabrosti našich slavných předchůdců, klaně se jejich neohroženosti i neobyčejnosti jejich dávných postupků, dovoluji si i já připojit pár skromných řádek psaných češtinou, která se, jak dobře cítím, v důsledku mého dlouhého přebývání v zemích Ruských stává poněkud legionářsky vrtošivou.