Podruhé za poslední dva roky na nás volá tajemný hlas z Devínské Nové Vsi u Bratislavy: „Pojďte se podívat, v čem jsme tu museli za normalizace žít, děs a běs!“ Nedávno totiž vyšla další próza slovenského spisovatele Rudolfa Slobody (1938–1995) nazvaná Rubato.

Rudolf Sloboda je jedním z nejosobitějších slovenských spisovatelů druhé poloviny 20. století. Osamělý bard z Nové vsi vystavovaný celá sedmdesátá a osmdesátá léta ústrkům režimu, zároveň ale autor šestadvaceti knih, z nichž mnohé na Slovensku, kde nebyla cenzura tak důsledná jako v Čechách, vyšly v té době v oficiálních edicích.

Na to, jak výrazný autor Sloboda byl, proniká do povědomí českých čtenářů jen velmi pozvolně. Za jeho života byly přeloženy do češtiny dvě knihy – Narcis (1968) a Rozum (1989). Pak dlouho nic, až v roce 2006 román Láska (pod tímto názvem vyšel na Slovensku posmrtně rukopis Slobodových Pamätí), a nyní Rubato.

Tento nepříliš rozsáhlý román napsal Sloboda na úplném konci osmdesátých let, kniha vyšla ve slovenštině v roce 1990. Pět let poté se osamělý a ztrápený Sloboda oběsil.

Na rozdíl od Pamätí, zakázaných komunistickou cenzurou a dlouho ztracených, je Rubato (název je odkazem k hudební terminologii – s měnící se rychlostí, s neklidným vzrušením), čistou fabulací.

Svůj vlastní příběh vypráví v Rubatu hlavní hrdinka, čtyřicetiletá inženýrka z dimitrovky Uršula Pátková. K povahové výbavě inženýrky Pátkové patří – a na tom vybudoval Sloboda celý román –, že má potřebu neustále komentovat dění okolo sebe a rozehrávat bizarní dialogy a situace. V tom všem nalézá uspokojení, jež jí ubohá a morálně i materiálně zdecimovaná slovenská vesnice osmdesátých let 20. století dát nemůže. Zároveň je tato strašlivá a v podstatě nešťastná ženština sama sobě obhájcem i soudcem. Nad její „inteligencí“ a úsudkem už nic nestojí, a to ani v momentech, kdy opakovaně hledá a „obnovuje“ svůj vztah k Bohu.

Tak se postupně dozvídáme, že usmrtila svého bývalého manžela Jána Hodžu (není jisté jestli ve vzteku nebo v sebeobraně před útokem opilce), že strávila nějaký čas ve vězení a po propuštění se provdala za alkoholického stavbyvedoucího z Devínské Nové Vsi Miša Pátka. Tomu ve svém monologu přiznává paní inženýrka, jež se cítí morálně i lidsky vysoko nad ním, i některé dobré vlastnosti. To jí ovšem nezabrání, aby svedla gymnaziálního studenta Marcela Novotného, který je podle vesnických klepů Pátkovým úředně nepřiznaným synem.

Marcel žije v polorozpadlé chalupě s duševně nemocnou matkou Máriou, jež má „tlusté nohy, jakoby (torzně) vykroucené lýtky dopředu, seříznutý zadek, husté černé obočí, úzké rty a širokánská ramena a velké prsy“. Inženýrka Uršula mladému Marcelovi imponuje nejen svojí „vyzrálou krásou“, ale především inteligencí. Stane se jeho partnerkou, nejen sexuální, ale především v „intelektuálních“ diskusích. Se vší vážností vedených dialogů Marcela a Uršuly o ateismu, víře, smyslu lidského snažení, filosofii atd. Sloboda mistrně využívá ke karikování slovenské společnosti v době pozdní normalizace. Dělá to se vší rafinovaností, čtenář musí číst pozorně, aby pochopil, že za tím vším je schovaný zlomyslný autorův úsměšek lidem zbaveným komunistickou nalejvárnou jakéhokoliv širšího kontextu a smyslu pro řád věcí – takoví jsou, byť každý jinak, i Marcel a jeho inženýrka.

Do vesnického dramatu, kdy začíná být zřejmé, že zálety inženýrky Pátkové a její vztah se studentem Marcelem musí každou chvíli prasknout, vstupují další postavy – zmíněná Mária, její bratr, nemocniční ošetřovatel Novotný, opilec Bžuka, ujo Kovařík–, lidé, jež Sloboda vykresluje s velkou dávkou empatie, ovšem zcela nemilosrdně.

Slobodova přesnost, se kterou popisuje všechny pokroucené vesnické charaktery, jejich gesta, zvyky, myšlenková schémata, fráze, ve kterých mluví, dokazuje všeobecně známou skutečnost, že sám autor v tomto prostředí strávil většinu svého života a dokonale do něj pronikl. Že tím sám celý život trpěl, je zřejmé snad více z jeho částečně autobiografických knih, ale lze to číst i z toho, jak nemilosrdně prokresluje tyto postavy v Rubatu.

Uršula Pátková se vesnickým milostným dramatem, které rozehrála, náramně dobře baví. Čím je vše šílenější, tím se cítí více inspirována k dalším činům a k intenzivnějšímu přitahování a povolování šroubů na potrubí lidských osudů a vášní. Pak se ale kolem ní přeci jen začne utahovat smyčka. Inženýrka prchá.

Na druhou stranu postava „nonkonformní“ a vzpurné inženýrky Pátkové slouží autorovi v závěru knihy k tomu, aby jejími ústy vykřičel do světa snad některé vlastní, obecnější odsudky pokrytecké a morálně rozložené společnosti konce osmdesátých let. Ty se týkají například kultu socialistické rodiny, slovenského rasismu nebo vyzdvihování „moderní“ medicíny a lékařů, jimž spílá prostřednictvím břichatého ošetřovatele Novotného s obzvláštní chutí.

Závěr knihy patří katarzi, mj. i v podobě Uršuliny fantasmagorické litanie a obžalobě lidského druhu. To vše vygradované Slobodovým osobitým humorem.

Stanislav Škoda

(Rudolf Sloboda: Rubato. Ze slovenského originálu přeložila Tereza Boučková, doslov Jana Pátková, 211 stran, váz., nakladatelství Kalich 2008.)

Babylon 5/XVIII, 2. února 2009