Dneska to veselé nebude. Je totiž 18. května, a to byl v roce 1944 den, kdy dal Stalin deportovat z Krymu jeho původní obyvatele, na čtvrt milionu krymských Tatarů, že prý spolupracovali s Němci. Byla to nepochybně záminka, Tataři nevítali německou armádu o nic víc než obyvatelé jiných částí Sovětského svazu – po zahájení války se v Sovětském svazu našli lidé, kteří chovali iluzi, že skoro všecko může být lepší než sovětský režim. Byli samozřejmě záhy vyvedeni z omylu.

Deportace byla krutá, do krymsko-tatarských domů už v noci vtrhli sovětští vojáci a příslušníci NKVD, nahnali obyvatele do aut, svezli je na nádraží, naložili do dobytčích vagonů a rozvezli do střední Asie. V důsledku deportace zahynulo na sto tisíc lidí, mnozí už na cestě, takže spolucestujícím nezbylo, než je prostě vyhazovat vlaku. Tataři nebyl jediný takto deportovaný národ, ale patřil mezi poslední, který se směl do své vlasti vrátit – povolení pobytu na Krymu začali dostávat až na konci osmdesátých let.

Předcházely tomu desítky let úsilí. Tataři se vytrvale obraceli na sovětské úřady a žádali, aby se mohli vrátit domů, a sovětské úřady za to posílaly jejich představitele do vězení a pracovních táborů. Nejznámější vůdce krymských Tatarů Mustafa Džemilev si takhle odseděl dohromady víc než čtrnáct let.

Slyšela jsem mnoho tatarských vyprávění, a všechna začínala datem 18. května 1944. Slyšela jsem také hodně vyprávění o návratu, a ten jsem nejednou prohlašovala za nejpozitivnější příběh postkomunistického světa. Vrátilo se jich totiž víc, než jich bylo vyvezeno. Prodali všechno, čeho se v místech vyhnanství domohli, nasedali do aut a do vlaků a odjeli na vytoužený Krym. Nebyli tak úplně vítaní. Šířily se pověsti ve stylu: „Tataři se vrátí a budou nám, Slovanům, řezat hlavy.“ Na Krym (pochopitelně do krymskotatarských domů) byli totiž po deportaci původních obyvatel nastěhováni obyvatelé Ukrajiny, dači si tam pořizovali představitelé ruské věrchušky.

Žádná tatarská odveta se však nekonala. Tataři zahájili nový život. Postavili si napřed stany a poté domy, začali hospodařit a čile rozvíjeli svou národní komunitu. Jejich vnitřní demokracie byla vskutku obdivuhodná. Měli svůj národní orgán, medžlis, který jednal jejich jménem, ale časem začali být voleni i do místních krymských orgánů.

Smutně jsem přemítala o tom, kolik by se asi po padesáti letech vrátilo do země české Čechů, kdyby je někdo deportoval tisíce kilometrů daleko. Za tu dobu se přece lidé musejí nějak přizpůsobit životu v nových podmínkách. Nakolik by nám po dvou generacích ještě ležela na srdci touha po zemi, kde bory šumí po skalinách?

Vydržel mi ten nejpozitivnější příběh bohužel jen do jara 2014, na které mimochodem připadlo sedmdesáté výročí vyhnání krymských Tatarů. Po ruské anexi Krymu se otevřela další, smutná kapitola tatarského příběhu. Pro mnohé už ne na Krymu: nejvýznamnější představitelé krymskotatarského národa do své vlasti nesmějí vstoupit a mnoho tisíc Tatarů už z Krymu odešlo. Jejich samosprávný orgán byl vyhnán ze své budovy, tatarská knihovna v Simferopolu byla zavřena, všechny tatarské sdělovací prostředky až na jedinou výjimku zakázány. Desítky lidí zmizely – lidé odešli do práce anebo z práce a už je živé nikdo nikdy neviděl. Některé pak našli mrtvé, jiné vůbec ne. U Tatarů na Krymu probíhaly kruté domovní prohlídky. Údajně se při nich hledaly zbraně a nepřátelská literatura. Jako nepřátelská literatura byl zabavován například i Korán. Příslušníci domácností, kde se prohlídky konaly, museli při nich ležet tváří k zemi, a zášť prohlížejících šla tak daleko, že strhávali a rozšlapávali tabulky s citáty z Koránu, které v muslimských domácnosti visívají nade dveřmi (je to něco jako naše vyšívané „Dej Bůh štěstí tomu domu“).

O vyhnání Tatarů v roce 1944 se mluvívá jako o genocidě, Ukrajina je oficiálně uznává za genocidu, a i Nejvyšší sovět SSSR prohlásil v listopadu 1989 vyhnání (nejen Tatarů, ale i jiných deportovaných národů) za barbarskou akci. Pronásledování, které dnes krymské Tatary sužuje, se za genocidu nejspíš opravdu označit nedá. Jenže po tom, jak nelidsky (to je prosím slovo, jehož v této souvislosti použil Vladimir Putin) s nimi nakládal Sovětský svaz, je každý útlak dvojnásob citelný, a nic na tom nemění, že není sovětský, ale ruský. Buďte, milí čtenáři, prosím, tak laskaví, a věnujte k smutnému výročí krymským Tatarům aspoň soucitnou vzpomínku.