V sobotu jsem vyrazil pracovat někam k vodě, autem, protože jsem předtím v hrozném vedru vylezl na nějakou italskou dvoutisícovku, a pak jsem jel přes noc domů, tak jsem toho měl dost. Před Sadskou jsem zastavil u pumpy, vzal jsem osm litrů, jen tak na dojetí, vrátím se na dálnici a najednou smrad z benzínu, dívám se do postranního zrcátka, jestli jsme blbě nezavřel nádrž, ale nic. Otevřu naplno okna, když motor několikrát cukne, a pak mi to dojde: byl jsem dvanáct dní venku s půjčeným benzíňákem, protože s mou starou Octávkou už se za hranice neodvážím, a jak jsem teď u pumpy tankoval, mysle přitom na všechno možné, jen ne na to, co dělám, automaticky jsem do dízlu natankoval natural 95, což je prý hodně velký průser. Dojel jsem akorát k exitu, vypadl jsem 100 m z dálnice a auto zhaslo. Stačil jsem ho ještě odstavit na travnatý pruh vedle výjezdu, v kufru jsem kupodivu našel výstražný trojúhelník, dal jsem jej před auto a volal asistenční službu, načež mi bylo z pojišťovny sděleno, že na záměnu paliva se odtah nevztahuje. To je přesný: banky, pojišťovny, telekomunikace, servisy, všechny možné i nemožné instituce, státní nebo soukromé, vám pořád dokola něco nabízejí, celý rok s něčím otravují, a když pak jednou za deset let opravdu něco potřebujete, tůdle.

Ať jdou do prdele, usoudil jsem v hrozném vedru na rozpáleném asfaltu, jdu do hospody! Sotva jsem si to pomyslel, kde se vzala tu se vzala, zastavila mi sympatická dáma, Slovenka, bydlící a pracující v Čechách, že si mě všimla při výjezdu a jestli nepotřebuju pomoc. Tak jsem ji požádal, jestli by mě nehodila do nejbližší hospody, což učinila s velkou ochotou. Spásnou institucí se stal starosvětský hostinec U Hroudů v Poříčanech, stará patrová hospoda se zahrádkou a se sálem, kde se pořádají zábavy. Seděli tam čtyři místní, pěkně pozdravím, objednám si pivo, neb realisticky usoudím, že dnes už nikam nepojedu, úplně vyšťavený vypiju skoro celý půllitr naráz a povídám, co se mně přihodilo, a zda by mi neporadili, co s tím, načež celá v odpoledním vedru odpočívající hospoda okamžitě ožila – kdo, kde, jak, kdy, s čím, pršely rady a návrhy ze všech stran, načež to vyhrál pan Novotný z vedlejších Hořan. Místní mi sehnali číslo, já mu zavolal a on jasně, udělá to, motor vysaje a vyčistí, ale až zítra dnes má nějakou rozdělanou práci: vyzvedl mě v hospodě, odtáhl auto na laně k sobě do dílny a mě pak odvezl na nádraží v Poříčanech. Jediná instituce, která v elektronickým světě zastírání a předstírání existence, co je ve skutečnosti jen systém, struktura a technologie, ještě normálně funguje, je venkovská hospoda – pokud tedy přežila covid.

Sedím na nástupišti, nikde ani noha, v děsivém vedru se nepohne ani lísteček, přičemž tu absolutní nehybnost umocňuje to, že každou chvíli nádražím profrčí expres, který ten absolutní klid jen umocní. Čtu si Nad propastí, bichli o existenčních rizicích a budoucnosti lidstva, kterou sepsal oxfordský filosof Toby Ord. Podle mne se v ní ale zabývá známými evergreeny, zatímco ty nejaktuálnější hrozby, třeba jak společnost debilizuje internet, mu tam chybí. Písmenka a řádky se jako kapičky a pramínky slily do řeky volně a klidně plynoucí vesmírem. Najednou byl člověk v Hadleyville, je pravé poledne, všude mrtvo, nic se nepohne. Kolik vlaků ještě musí tím proklatým místem projet, aby se mrtvý čas protrhl?

Probudilo mě skřípění brzd. Nasedl jsem do vlaku, a když se rozjel, uvědomil jsem si, že vlastně jet nechci. V Úvalech jsem vystoupil a první, na co jsem narazil, byl komunistický plakát, na kterém jsem místo stačilo četl: STRAŠILO! I v našem kraji. Jistě, strašilo. Zadíval jsem se do očí jejich mluvčí a usoudil jsem, že ta ženská je šílená – chudák Divadlo Bez zábradlí, které bylo hned vedle. Vydal jsem se pěšky podél říčky Výmoly kolem válcového mlýna mlynářské rodiny Prokůpků, kde jsem ještě nikdy nebyl, a pak jsem to vzal na Prahu přes les Vidrholec zmiňovanej už ve středověku. Les je nejen zdroj kyslíku a lapač oxidu uhličitého, ale je taky či především zdrojem klidu, míru a pokoje. Jakmile jsem do něj vkročil, začaly se dít věci a já rázem na vše zapomněl.

Na okraji Úval hospůdka Na Hřišti. Tahle lokální amatérská sportovní zařízení, pokud se tedy nedostanou do nějaké ligy, kde je sežere Číňan, či jiná světožravá obluda, jsou skutečné ostrůvky svobody. Jako kdyby se člověk vrátil o čtyři desítky let zpět do Hrobu, jak jsme přezdívali dřevěnou hostinskou boudu oficiálně zvanou Na Hřišti, neb se nacházela na stadionu (škvárou vysypaném plácku) SK Střešovice. Z patálie byla Cesta do pravěku. A není to vlastně tak vždycky, že všechny průsery chtě nechtě skončí jako v pohádce? Až je to skoro nesnesitelný, jak to všechno na sebe navazuje. V pravé poledne. Jeden vlak za druhým.