Ruská anexe Krymu a následná agrese proti východu Ukrajiny vyhrotila důležitost existence na Moskvě nezávislého Kyjeva pro bezpečnost celé Evropy, což snad pochopili už i ti západoevropští politici, kteří jinak – díky dějinné zkušenosti, respektive nezkušenosti – měli vždy tendenci „problém na východě“ podceňovat.

Minulý čtvrtek proběhl v Bruselu další ze summitů EU-Ukrajina, na kterém se Kyjevu dostalo z úst nejvyšších představitelů Unie ujištění, že do konce roku bude uzavřena ratifikace asociační dohody a od nového roku by Ukrajina mohla získat bezvízový styk s Unií. Brusel tak reaguje nejen na splnění technických podmínek ze strany Kyjeva, které byly na dohodu vázány. Je to zároveň i výraz podpory evropskému směřování Ukrajiny a uznání upřímné snahy této tolik zkoušené země zbavit se zátěže dědictví apokalyptických dějin minulého století.

Zatímco v Rusku parlament a politické strany fungují více méně jen jako okrasa Kremlu, která má vzbudit zdání politické a mocenské plurality a legitimovat kremelský establishment, na Ukrajině existuje skutečná vláda a skutečná opozice, probíhá tam nefalšované zápolení mezi politickými stranami různé orientace a ideového zaměření, přičemž parlament je brán natolik vážně, že se v něm poslanci občas seperou, což je ve výše uvedeném kontextu řečeno bez ironie: úspěchy se na Ukrajině v posledních letech staly skutečnými úspěchy, nejsou kašírované médii, zatímco problémy jsou opravdové problémy.

Jestliže se v Rusku bez posvěcení Kremlu nehne ani myš, na Ukrajině se rozmáhá kritická občanská společnost a podnikání, které existuje bez milosti či požehnání kyjevské vlády. Když Putina podporuje či spíše zbožňuje 85% ruské populace, na Ukrajině vládne „standardní“ občanská nespokojenost: podle posledního průzkumu veřejného mínění jsou tři čtvrtiny občanů nespokojeny s politikou kyjevské vlády a prezidenta Porošenka.

Když se do Ruska uprchlý ukrajinský prezident Janukovyč pokusil v zemi zavést jakousi parafrázi putinovského režimu, snažil se získat nové pravomoci, státní správu zaplnil svými stoupenci, politické rivaly poslal za mříže a zemi řídil jako filiálku Moskvy, zdvihl se proti němu Majdan Nezaležnosti – neobyčejně silné občanské vzedmutí, které přepsalo dějiny bývalé sovětské Ukrajiny.

Zatímco v Rusku se obnovují pomníky Stalinovi a musea obětí stalinských represí se předělávají na musea jejich strážců (viz článek A. Cvetkova v Babylonu), na Ukrajině probíhá „museální revoluce“, kdy se společnost snaží o rehabilitaci obětí totalit a proti době komunismu a nacistické okupace se snaží nacházet v dějinách to positivní, včetně například snahy vybudovat ve Lvově pomník rakouskému císaři Františkovi Josefovi jako upomínku na dobu, kdy se Ukrajincům na západě země v Haliči žilo a dýchalo nejsvobodněji v novodobých dějinách. (K situaci na Ukrajině viz rozhovor s L. Verbickou.)

Zatímco pro Evropu má Ukrajina hodnotu jako nezávislý, svébytný stát, Rusko si Ukrajiny „cení“ jen v podobě vazalství a ruský prezident Putin v tomto ohledu tvrdí, že Ukrajinci a Rusové jsou jeden národ, který má „společné historické kořeny a historický osud“ – podle něj to bylo právě období SSSR, kdy se z Ukrajiny stal „velký evropský národ“. Za těmito řečmi není nic jiného než ruské imperiální myšlení. Zbigniew Brzezinski má bezpochyby pravdu, když říká, že pokud Moskva ztratí kontrolu nad Ukrajinou, ztratí i svůj status imperiální říše a stane se jen „obyčejným státem“.

Co je pro obyčejné smrtelníky samozřejmostí, je pro současného kremelského vůdce noční můrou, která mu ovšem brání nahlédnout realitu. Demokratická Evropa neohrožuje Rusko – ani vojensky, ani politicky či ekonomicky. Pomineme-li ve víru chaosu se potácející svět islámu, bude to v 21. století Čína, která bude vyvíjet čím dál větší tlak na ruskou jihovýchodní hranici. Rusko Evropu potřebuje, Evropa Rusko mnohem míň. Existence nezávislé Ukrajiny je pro tento vztah klíčová – chování Moskvy ke Kyjevu je lakmusový papírek pro evropsko-ruskou spolupráci. Dokud si Rusko neuvědomí své vlastní hranice, bude popírat svébytnost ukrajinského národa, dokud se nepřestane opájet iracionálním imperiálním „romantismem“ 19. století, není v našem zájmu, a ani v zájmu budoucího vývoje Ruska, aby s ním Evropa normalizovala své vztahy.

Zvláště v situaci, pokud se americká zahraniční politika pod vedením nového prezidenta vrátí k politice isolacionismu, stoupne „hodnota“ Ukrajiny jako nezávislého, svébytného státu, který hájí své zájmy bez ohledu na poručníkování Moskvy. Je v bytostném zájmu Evropy, aby trend povšechného „zcivilnění“ Ukrajiny – návratu země z ideologického šílenství 20. století zpět na zem do „všedního života“ – všemožně podpořila.