První kolo ukrajinských prezidentských voleb přineslo trochu šokující úspěch komika Volodymyra Zelenského, jenž v něm zvítězil se zhruba 30 % hlasů. Samozřejmě, nálepka komik vyvolává dojem, že jde o nějakého „srandovního baviče“. Zelenskyj však léta vystupuje v populární televizní show, jež tepe ukrajinskou politickou scénu. A připojil k ní též seriál Služebník lidu, kde hraje středoškolského učitele dějepisu Holobrádka, který se shodou okolností stane prezidentem – student tajně zaznamená na mobil jeho rozlícenou kritiku poměrů, jež se stane hitem na sociálních sítích, a odstartuje tak Holobrádkovu politickou kariéru. Čili si současný úspěch tak trochu předpověděl či předtočil.

Nutno dodat, že Zelenskyj i další členové jeho souboru Kvartal 95 jsou výborní herci a jeho kabaretní estráda i zmíněný seriál představují sice mainstreamový, ale profesionálně odvedený produkt. Nikoliv politicky neutrální – až příliš snadno jsem na YouTube našel poměrně čerstvé skeče utahující si z prezidenta Porošenka. I když, jak to vlastně interpretovat? Jako záměrnou (skrytou) kampaň, nebo „denní chleba“ satirika, který by přece měl tepat hlavně ty, co jsou u moci?

Komici v doslovném smyslu (profesionální komici či baviči) nejsou v poslední době v politice žádnou novinkou. V Itálii dosáhl velkého sukcesu komik Beppe Grillo, zakladatel Hnutí pěti hvězd, jež loni vyhrálo parlamentní volby a společně s Ligou Severu zformovalo vládu.

A třeba v Litvě v roce 2008 uspěla ve volbách Strana národního vzkříšení, kterou založil komik a producent Arūnas Valinskas společně s několika dalšími podnikateli i hvězdami ze světa showbusinessu. Strana obdržela 15 % hlasů, vstoupila do vládní koalice a Valinskas se stal předsedou parlamentu. Ale jen do roku 2009, kdy byl odvolán kvůli podezření, že je napojen na organizovaný zločin v druhém největším litevském městě Kaunasu.

Současným králem politických komiků je pak nesporně Donald Trump, který býval dávno před politickou kariérou častým hostem různých zábavních pořadů a provozoval i vlastní úspěšnou televizní reality show The Apprentice (Učeň nebo Učedník), kde skupina lidí soutěžila o práci v Trumpově společnosti. Sám Trump v ní vystupoval jako moderátor. V roce 2007 dokonce za tento pořad obdržel hvězdu na hollywoodském chodníku slávy. I tím si vytvářel popularitu, kterou později zúročil. Čili komici v politice se paradoxně stávají již zcela seriózní kategorií.

Trump je ale „suverénní zvíře“, kdežto Zelenskyj, některými médii označovaný za „ukrajinského Trumpa“, patrně v nějaké míře závisí na oligarchovi Ihoru Kolomojském, jenž mj. vlastní televizní kanál 1+1, kde Zelenskyj léta v různých pořadech vystupuje. Kolomojskyj je pak klasická postava kladného záporáka nebo záporného klaďase. Není bez zásluh, neboť díky svým penězům, jakkoliv k nim v minulosti přišel, udržoval po roce 2014 v Dnipropetrovské oblasti bojeschopné útvary, a případní proruští separatisté byli tudíž takřka neviditelní. Dosáhl toho v regionu ležícím ve východní části Ukrajiny, a tedy poměrně silně ruskojazyčném. Dolarový miliardář Kolomojskyj, jeden z nejbohatších Ukrajinců, prostě mohl, na rozdíl od zkorumpovaného ukrajinského státu, opatřit zbraně a platit vojákům žold.

Prezident Porošenko ho dokonce jmenoval gubernátorem oblasti, už na jaře 2015 ho ale odvolal, neboť gubernátorem ovládané a financované jednotky krátce obsadily sídlo státní ropné společnosti UkrTransNafta, kde měl Kolomojskyj menšinový podíl, nicméně nelíbila se mu prý snaha kyjevské vlády a parlamentu převzít nad firmou kontrolu. Od té doby se z Kolomojského a Porošenka stali soupeři, a případné Zelenského vítězství tak půjde vnímat i jako Kolomojského pomstu. Ostatně, právě v Dnipropetrovské oblasti získal Zelenskyj úplně největší podíl hlasů – přes 45 %.

Kolomojskyj vlastně reprezentuje podstatu ukrajinského politického života. Dominují mu jedinci, kteří se v postkomunistickém chaosu dostali k velkým penězům hodně problematickými ba kriminálními metodami, často díky korupci či nadstandardnímu vlivu na státní orgány. Lidé, kteří se řídí poučkou, že peníze plodí moc a moc pak zase plodí peníze. A tak pořád dokola, přičemž státní orgány je nutné mít stále pod kontrolou, neboť politický a ekonomický konkurenční boj splývají v jedno.

Zelenskému však k úspěchu v prvním kole kromě hereckého talentu a Kolomojského (přinejmenším mediální) podpory pomohly minimálně tři další skutečnosti, bez nichž by asi skončil v poli poražených. První je obrovská deziluze, jež panuje v zemi stižené válkou s Ruskem, korupcí i mizernou hospodářskou situací, která způsobuje rovněž demografickou katastrofu, poněvadž miliony Ukrajinců nyní působí jako gastarbeiteři v zahraničí. Ledacos se sice trochu zlepšilo, nicméně lidé čekali víc. A pokud se nedočkali, chovají se dle rčení: „Tonoucí se i stébla chytá.“

Druhý faktor představuje věk. Zelenskému je 41 let, a není divu, že má sympatie hlavně u mladších ročníků. Miliardář Porošenko zbohatl díky firmě Roshen, vyrábějící čokolády i plno druhů cukrovinek, a přezdívá se mu proto „čokoládový král“. Je pouze o 12 let starší než Zelenskyj, ale v parlamentu poprvé zasedl už v roce 1998, za stranu loajální tehdejšímu prezidentu Kučmovi. Posléze ale přešel k Viktoru Juščenkovi a k podpoře oranžové revoluce. Od října 2009 do března 2010 byl ministrem zahraničí ve vládě Julije Tymošenkové. Od března 2011 do prosince 2012 ale působil jako ministr obchodu a ekonomického rozvoje ve vládě Mykoly Azarova, tedy v kabinetu zformovaném Stranou regionů tehdejšího prezidenta Janukovyče. A když nastal Majdan, podpořil Majdan a na jaře 2014 dosáhl triumfu v prezidentských volbách. Jeho byznys provázejí podezření z korupce či jiných podivných vazeb či transakcí. Jde tedy o zkušeného matadora, schopného pružně navazovat spojenectví na všechny strany, leč zároveň už docela „otřískaného“ nebo „profláknutého“. Není divu, že pro řadu Ukrajinců představuje totálně nevolitelnou figuru, díky čemuž ale může uspět naprostý politický zelenáč Zelenskyj.

Třetím faktorem Zelenského úspěchu je ruština. Zelenskyj pochází z města Kryvyj Rih (ano, to je to město, kde nedávno pobýval Andrej Babiš mladší se svou ukrajinskou láskou), tedy z hodně ruskojazyčné oblasti. Mluví rusky (byť ukrajinštinu používá též). Nicméně, v rozporu se zdejšími představami, rusofonní Ukrajinci zpravidla nejsou Rusové a mnozí z nich ani rusofilové či putinofilové. Vadí jim ale, když je stát nutí užívat jazyk, který je sice státní oficiální, nikoliv však jejich mateřský, a který v běžném životě nepoužívají. Právě takoví lidé najdou v Zelenském snadno svého reprezentanta, zvláště pokud Porošenko vsadil na nacionalistickou notu. Zcela nepřekvapivě proto Zelenského volili hlavně ve východních a jižních, tedy hodně rusofonních částech Ukrajiny. Ostatně, seriál Služebník lidu je převážně ruskojazyčný, podobně jako většina produkce Zelenského Kvartalu 95.

Druhé kolo, které se uskuteční 21. dubna, je však otevřené. Proti Zelenskému hovoří jeho politická nezkušenost i nejasný program. Zčásti prý vznikl tak, že Zelenskyj vyzval příznivce, ať mu napíší svá přání i nápady na facebook a podle toho dal pak „něco“ dohromady. Je pro členství Ukrajiny v NATO i Evropské unii, ale voliči by o tom měli rozhodnout v referendu. Obecně podporuje větší roli přímé demokracie. Slibuje boj s korupcí a nastolení právního státu. Jeho společnost Kvartal 95 věnovala ukrajinské armádě milion hřiven. Zároveň se Zelenskyj vyslovil proti zakazování ruských umělců na Ukrajině.

V kampani se Zelenskyj radši vyhýbal přímým kontaktům, s protivníky i s voliči. V televizní debatě by ho protikandidát možná porazil, je ale otázkou, zda se nějaká vůbec uskuteční. Pokud by byl „holobrádek“ Zelenskyj zvolen, bude pro diplomaty každopádně moudré jednat i s Kolomojským, či si prostě nějak zjistit jeho názory a aktuální zájmy.

Kolomojského a Zelenského však pojí ještě jedna věc: oba jsou židovského původu. Zelenskyj svůj původ veřejně nijak netematizuje, ale Kolomojskyj tvoří prominentní postavu ukrajinské židovské komunity a mimo jiné patří k zakladatelům nevládní organizace Evropský židovský parlament. Což je důležité nikoliv pro konstrukci nějaké šílené teorie o židovském spiknutí, ale z hlediska faktu, že patrně nechovají příliš vřelé sympatie ani k ukrajinskému, ale ani k ruskému nacionalismu. Zelenskyj každopádně dokládá, že ukrajinská realita je daleko pestřejší než se zde soudí a že nálepky jako „prozápadní“ a „proruský“ jsou často jen zavádějící klišé.