Román Ljudmily Ulické Daniel Stein, překladatel vypadá zpočátku, do čtvrtiny, do třetiny knihy jako koláž – dopisů, deníkových záznamů, záznamů rozhovorů, různých dokumentů, které jsou více či méně zajímavé, ale jejich celkový smysl čtenáři uniká. Sama Ulická o tom v knize píše v přetištěném dopise své přítelkyni Jeleně Kosťjukovičové: „Milá Lálo! Posílám ti přepracovaný kousek textu – předběžně je to druhá část. Je strašně složité to smontovat dohromady. Celý ten ohromný materiál se hromadí, všichni se hlásí o slovo a těžko rozhoduji, koho mám pustit ven, s kým počkat a koho poprosit, ať mlčí.“ (179)

Teprve postupně, zvolna se začne z chaosu postav, názorů, postojů rodit román zaplněný postavami, který jde označit za román výsostně existenciální.

Autorka spojila hledání smyslu života na jedné malé planetě, ztracené kdesi v hlubinách kosmu, se životními osudy židokřesťana otce Daniela, jehož předobrazem je skutečná postava Oswalda Rufeisena – polského Žida, kterého za války ukrývaly řádové sestry a který konvertoval ke křesťanství, po válce odjel do Izraele hledat autentického Ježíše a obnovit původní židokřesťanské společenství a narazil přitom na spoustu protivenství.

Daniel v knize říká: Židé mě nepotřebovali, ale jsou tu katolíci z Polska, Čech, Rumunska, Francie, Litvy a Lotyšska a jediným společným jazykem mých farníků je hebrejština: „Paradox spočívá v tom, že církev, která mluví jazykem Spasitele, není církví Židů, ale církví přemístěných lidí. Zavržených, bezcenných a pro stát bezvýznamných lidí…“ (127)

Otec Daniel ve své snaze obnovit v Izraeli onu původní židokřesťanskou jednotu jako kdyby šel proti proudu času. Neřešitelný rozpor v jeho počínání leží už v něm samém: Daniel se považuje za Žida, rodem i tradicí, a zároveň Žida, kteří uvěřil v Ježíše Krista. Bylo to ale právě křesťanství, které vymanilo poselství židovského náboženství z jeho etnicky i lokálně omezených politicko-náboženských vazeb a udělalo z něj universální poselství, které patří Židům stejně tak jako Číňanům či Indiánům.

Daniel tak ve svém počínání pochopitelně nenachází porozumění ani u Židů, ani u církve, jen u páriů – vyhnanců z různých zemí, a také u arabských křesťanů, kteří jsou párii hned dvakrát – jak ze strany židovského státu, tak i ze strany jejich arabských soukmenovců, kteří jsou muslimy a pro které jsou navíc i zrádci.

Vedle otce Daniela se z knihy vynořují další podivuhodné postavy, kladné i záporné, i zcela odpudivé, ale přitom nanejvýš pozoruhodné, vedle postav, které jsou věrohodně blbé – zřejmě jako jejich skutečné předlohy. V románu se volně mísí skutečnost s vymyšleným příběhem či lépe řečeno, sama skutečnost je podtržena či dovyřčena fikcí, jako když se na vybledlé fotografii retušují obrysy postav a věcí. Ulická v rozhovoru pro Babylon říká, že sama už není schopna rozeznat, co je v románu autentické, a co sama dotvořila, domyslela, dopsala. Udělala to tak nenásilnou a věrohodnou formou, odpovídající podstatě věci, že to nepostřehne ani čtenář.

Mezi románové postavy ovšem vstupuje i sama autorka – to, o čem rozvažuje bratr Daniel, se jí bytostně dotýká. V jednom přetištěném dopise se Ulická vyznává: … takových neřešitelných věcí „je celá spousta – prvotní hřích, spása, vykoupení, proč Bůh, jestli je, stvořil zlo, a jestli není, v čem je smysl života… Strašně bych to chtěla pochopit, ale žádná logika tomu neodpovídá. Ani křesťanství. Ani judaismus. Ani buddhismus. Smiřte se, vážení, existuje spousta neřešitelných otázek…“ (180) Odpověď na výše uvedené pochybnosti se Ulická snaží najít pomocí otce Daniela v jeho důrazu na prvotní, nekomplikovanou víru apoštolů raného křesťanství nezasaženého pozdějšími intelektuálními spekulacemi. Otec Daniel říká v rozhovoru s papežem Janem Pavlem II., kamarádem Lolkem, s kterým se zná z Krakova z doby po válce: „U Židů stejně jako u křesťanů stojí v centru člověk, nikoli Bůh. Boha nikdo neviděl. Boha je třeba vidět v člověku. V člověku Kristovi je třeba vidět Boha. Ale u Řeků stojí v centru pravda. Princip pravdy. A člověka je možné pro tento princip zahubit.“ (270)

Charismatický slovanský papež svého bratra obejme. Později je ovšem otec Daniel předvolán ke kardinálovi Ratzingerovi, před kterým se má zpovídat z některých svých názorů, a i když je Ratzinger také více méně shovívavý, u něj otec Daniel už takové porozumění pro své názory nenajde. Jako výsostný teolog Ratzinger ví, že víra je nejen čistota duše, omyté od všech záludností a špinavostí, ale i přesné a jasné myšlení, zbavené všeho intelektuálního balastu, nelogičnosti a nesouladu s rozumem, a že obě dvě tyto složky víry se musí v každodenním střetu se stále novými intelektuálními i citovými nástrahami a výzvami života úzkostlivě vážit na velmi jemných lékárnických vahách, aby se z víry nestala na jedné straně intelektuální spekulace, a na straně druhé pouhý sentiment či dojetí. A také, a ne naposled, že existují věci mezi nebem a zemí, na které nebudeme znát odpověď nikdy, že existuje tajemství, které není z toho světa. To je problém nejen autorky a jejího otce Daniela, ale všech lidí, kteří hledají to, co člověka přesahuje.

Ljudmila Ulická: Daniel Stein. Překladatel z rus. orig. přeložila Alena Machoninová vydalo nakl. Paseka, Praha a Litomyšl 2012