Miniaktovka z počátků panování prezidenta Zemana

Motto: „Lepší než proklínat tmu je kopnout do sebe pořádnýho panáka!“ Kungfucius.

Děj se odehrává v kanceláři Vratislava Mynáře, kancléře prezidenta České republiky Miloše Zemana. V sobotu 11. května 2013 ráno. Mynář sedí sklesle za pracovním stolem. U stolu sedí na židli Zemanova tisková mluvčí Hana Burianová. (Mladší ročníky si to už asi nepamatují, ale zpočátku byla Zemanovou mluvčí Hana Burianová, Jiří Ovčáček nastoupil až později – pozn. red.) Taktéž sklesle. Najednou vstane a začne přecházet po místnosti. Kroutí hlavou, vzrušeně gestikuluje.

Burianová: To je v prdeli. Hnedka zkraje, a takhle to pohnojit. Co si teď vo něm a vo nás budou lidi myslet?! Do prr…
Mynář: Uklidni se, Hanko, snad to nakonec nebude tak zlé.
Burianová: Že nebude? Hovno. A já kráva ještě nakydám do médií, že prej viróza. Taková blbost. Blbost průhledná. Teď si dělaj všichni prdel i ze mě. Na Nově dokonce vysílali rozhovor s Nešporem, s tim léčitelem alkoholiků, že prej, aby tu virózu odborně posoudil.
Mynář (s nadějí v hlase): No a?
Burianová: No co myslíš, jaký no a? Kroutil se jak had, je vopatrnej, takže jen tak naznačoval, ale každýmu to bylo jasný. A prd vopatrnej. Prostě si dělal prdel. Tak jako všichni.
Mynář: To se přežene, to přejde. Zase vyjde slunko. Nakonec to nejhorší v televizi stejně nebylo. To jsem zařídil. Klid. Je to na pět let, tady na Hradě, dobrý, ne?
Burianová: No nevim. Víš… víš, že mi… (začne se zajíkat, vzlykat).
Mynář: Co je Hanko, Haničko, co se stalo?
Burianová: Když, když (s pláčem v hlase), když mě dneska ráno volala máma… moje máma mi volala… a … a prej… ne, to nemůžu říct.
Mynář: Ale no tak, Haničko, tak mi to pověz, neboj, uleví se ti.
Burianová: No, prej… prej jestli to mám zapotřebí, dělat pro takovýho vožralu… Rozumíš? Moje máma, moje vlastní máma mi tohle volala! Jako bych byla ňáká coura nebo co!
Burianová se rozpláče a prudce se rozeběhne ke dveřím, když tu se ozve rázné zaklepání. Burianová se zarazí a zastaví se. Mynář se taktéž zarazí. Důrazné klepání se opakuje.
Mynář (k Burianové): Kdo by to sakra mohl být? V tuhle hodinu? A v sobotu?
Burianová: Nevím, nikoho jsme přece nezvali.

Klepání se opakuje, potřetí, a s větším důrazem.
Mynář pokrčí rameny a řekne: Vstupte!
Do místnosti vstoupí dva muži. Oba mají plnovous, delší vlasy a jsou oděni v prostém, leč čistém rouchu. Jeden má roucho bílé, druhý ve zlaté barvě. Jeden z nich, ten v bílém, se obrátí k Mynářovi a zeptá se: Vy jste pan kancléř Mynář?
Mynář: Ano, to jsem. A vy jste kdo? Kdo vás sem pustil? Máte propustku? A co chcete, dnes nemám na programu žádné schůzky.
Muž v bílém rouchu: Nezlobte se, máte pravdu, přicházíme bez objednání. Ale vede nás k tomu naléhavost situace. Situace ohledně posledních událostí ve Svatováclavské kapli.
Mynář: Situace! Situace, situace… to je teda slovo. No a co, co vy s tím máte co dělat? Lidi s kýblem a hadrem bych teď potřeboval… ale to prej zařídí Duka.
Burianová (vytřeští oči, jako by se něčeho hrozivého dovtípila): Jakej kýbl, jakej hadr… Vráťo doprdele proboha… Vráťo, to von jako eště…
Mynář: Drž hubu! Teď to nerozpatlávej, před cizíma lidma.
Pomlka. Do ticha po chvíli promluví muž v bílém rouchu: Víte, ehm, my, my jsme tu… my jsme tu kdysi pracovali.
Obrátí se na muže ve zlatém rouchu: Že ano? I tak by se to přece dalo říci.
Muž ve zlatém rouchu významně přikývne.
Mynář: Pracovali? Snad ne u Hasenkopfa na amnestii? To bych vás teda vodsaď voba pěkně hnal!
Muž v bílém: Zadržte, o různých amnestiích sice také vím svoje, ale kvůli tomu jsme nepřišli.
Mynář: A kvůli čemu teda? Kýbl ani hadr nemáte, na novináře taky nevypadáte, ani fízlové asi nejste, určitě ne vod nás ani vod Rusů, to bych poznal.
Muž v bílém: Víte, ta koruna, co ji váš nadřízený… ehm… znečistil, tak ta koruna je moje.
Mynář: Tvoje? Pche! Ta je státu! A stát jsme teď my. Já, Miloš, i třeba tady Hanka, aspoň trochu.
Muž v bílém: Mýlíte se, ta koruna je opravdu moje. Že?
Obrátí se na muže ve zlatém rouchu a ten významně přikývne: Ano. Nechal jsem ji kdysi pro něj udělat.
Mynář: No to je teda dost blbej fór. Co to má ksakru znamenat! Jak můžete něco tak pitomýho říct!? Jakým právem si nárokujete korunovační poklad, vždyť to má nevyčíslitelnou hodnotu!
Muž v bílém rouchu (dosud mluvil mírně, ale nyní hovoří nasupeně, ostře): A jakým právem ten váš Miloš s odpuštěním… tu korunu poblil!
Mynář zkoprní. Zarazí se. Něco důležitého mu začíná docházet: A jak to vlastně víš… nebo víte. Že ji to, no… Jak to víte? To nikde nepsali, v televizi to nebylo, to jsem včas zarazil. Jak to víte? Kdo vás poslal? Rusové? Ne, Rusové ne, to bych poznal. Tak Číňani? Nebo snad Američani?
Muž ve zlatém rouchu: Nikoliv, nikdo z nich. Ale dobře tušíš, tušíš-li, že naše mise je z míst, o kterých zrovna ty nemáš moc přehled.

Burianová na oba návštěvníky dlouze pohlédne. V očích jí roste poznání, které se mísí s bázní. Začne pomalu couvat směrem k Mynářovi.
Burianová: Vráťo, Vráťo… pozor, to nebude jen tak.
Začne se klepat a sune se k Mynářovi čím dál pomaleji. Když se dostane až k němu, chytne ho za paži a začne mu cosi šeptat do ucha. Mynář pozorně poslouchá, tváří se čím dál vážněji, ale zároveň nevěřícně. Po chvíli zakroutí hlavou a Burianovou sice ne hrubě, ale odstrčí.
Mynář: Hanko neblbni, seš rozrušená, nebylas taky někde pařit? Blbost! Jak by to bylo možný, nejsme přece v pohádce nebo tak nějak.
Muž v bílém (rázně, ale klidně): Ta žena má pravdu, Mynáři!
Burianová vyjekne a zůstane v úleku zkoprněle stát.
Mynář chvíli mlčí. Pak začne, nejistě, hovořit: No dobře, dobře, dejme tomu. Já se vám za celou kancelář prezidenta republiky samozřejmě hluboce omlouvám, klidně dám prohlášení do novin, to zařídí tady Hanka, to není problém, že Hani…. a korunu, to přece víte, že pan kardinál Duka, že… že už asi přijal jistá opatření, která, ehm, která povedou k rychlé nápravě následků, následků jisté… jisté nehody, abych tak řekl… Takže vaše mise, abych tak řekl, byla možná, nezlobte se, byla možná i tak trochu… promiňte… zbytečná. My sami bychom všechno… zařídili, ošetřili.
Muž v bílém: O to nejde, nepřišli jsme kvůli tomu, abychom vám přinesli hadr.
Mynář: Tak kvůli čemu teda?
Muž v bílém: Říká ti něco jméno Reinhard Heydrich?
Mynář: Jasně, svině německá, možná dokonce i sudeťácká, to teď nevim přesně, naši parašutisti ho sejmuli, jak voni se menovali, no, Hanko nevíš?
Burianová: Gabčík a Kubiš.
Mynář: No, dyť řikám, Gabčík a Kubiš.
Muž v bílém: A znáš tu legendu o mé koruně?
Mynář: O tvé koruně? Tak prr, ještě jsme se nedohodli, jestli je vopravdu tvá, ale… Hanko, na co naráží?

Burianová: Na legendu, že kdo si Svatováclavskou korunu neoprávněně nasadí na hlavu, do roka zemře. A Heydrich to udělal a… do roka… Gabčík s Kubišem, vždyť víš.
Mynář (vítězoslavně se rozzáří): No jo, ale v našem případě přece nemůže být o nějaké neoprávněné korunovaci ani řeč!
Muž ve zlatém rouchu: Nechci v tak vážné chvíli žertovat, ale řekl bych, že ten váš zeman, a nebál bych se jeho jméno nyní vyslovit s převelice malým zet, té legendě předevčírem nasadil korunu!
Muž v bílém (suše): Prostě ji poblil. Mou korunu!
Mynář (nejprve vesele, ale pak mu začne tuhnout úsměv): No jo, ale nenasadil si ji, jen ji… Bože, to je průser!
Muž ve zlatém: To jste řekl velmi přesně, pane kancléři!
Rozhostí se dlouhé ticho. Přeruší ho až Mynář: No a co teda jako máme dělat?
Muž ve zlatém: Dobrá otázka. Víte, přemýšleli jsme o tom, radili se, a chceme… projevit milosrdenství. Je to, na rozdíl ode mne, Čech jak poleno, prožil tu, na rozdíl ode mne, většinu svého pozemského času s vámi, takže…
Mynář: Takže?
Muž ve zlatém: Takže by stačila abdikace.
Mynář: Bože, to je průser! A to mu to mám říct jako já? Nikdy! Hanko, Haničko, volej Šloufa, okamžitě!
Burianová: Ale Vráťo, vždy víš, ten je teď u Miloše v nemilosti.
Mynář dá hlavu do dlaní a zoufale s ní kroutí. Na chvíli je ticho. Pak si muž ve zlatém rouše odkašle a promluví: Víte, ta abdikace, to je vstřícný návrh. Nenuťte mocnost, kterou zastupujeme, k použití přísnějších prostředků.
Mynář (sklesle koktá): Přísnějších… prostředků…
Burianová (hystericky k Mynářovi): Já to tušila, já to věděla, průšvih jak prase, a ty prej klid Haničko, klid, pět let na Hradě máme jistejch! Leda tak hovno máme jistý!
Muž ve zlatém (rázně, ale klidně): Ta žena má pravdu, Mynáři!

Zde bohužel záznam odposlechu kanceláře kancléře Mynáře, o který autor opřel svoji dramatizaci, končí. Štěnici na onom místě instalovala agentura ABL Víta Bárty, původně s cílem odposlouchávat Hájka a Jakla. Mocenský pád Víta Bárty způsobil i to, že v jeho agentuře musí nyní šetřit, a omezili tedy četnost výměny baterií ve štěnicích. Takže teď nevíme, jak to dopadlo, ale třeba brzy uvidíme…

Josef Mátoha

Poprvé vyšlo: Babylon 1/XXII, 20. května 2013