Po rozpadu Československa na konci roku 1992 a následném osamostatnění českých zemí v jejich tradiční staleté podobě se vynořily otázky po identitě tohoto státního celku: Kdo jsme, odkud a kam jdeme? Pokusem na ně odpovědět byla i zákonodárná iniciativa skupiny poslanců z tehdejší KDS, ODA a KDU-ČSL, která se snažila zohlednit staronové postavení českých zemí v oblasti státních svátků. Její návrh zásad zákona o státních svátcích a památných dnech obsahoval i datum 28. září jako Den sv. Václava, který měl být připomínkou tisícileté české státnosti. Návrh s uctěním sv. Václava nakonec prošel, jak o tom svědčí existence Dne české státnosti. Vraťme se však na okamžik do časů, kdy se kolem uvažovaného zákona strhla poměrně rozsáhlá diskuse, ve které se objevily staré stereotypy i nová zmatení.

Postmoderna bojuje s tradicí

Například Ivan Dřímal z Moravské národní strany jmenovanou poslaneckou iniciativu odmítl coby „povyšování svatováclavského mýtu, velmi horlivě podporovaného za nacistické okupace, nad událost širokého celoevropského křesťanského i civilizačního významu, jakou je příchod slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje na Moravu“. Dřímalovi nedošlo, že argumentovat účelovou karikaturou českých reálií z doby okupace de facto znamená přitakat nacistickému výkladu dějin, jehož „pravdivost“ musely podepřít hitlerovské tankové divize.

Do diskuse se však nezapojili jen dnes zapomenutí političtí jurodivci. Uznávaný historik Dušan Třeštík v Lidových novinách 24. ledna 1995 tvrdil, že poslanci, kteří navrhli za státní svátek vedle 28. října i 28. září jako den „tisíciletí české státnosti“, de facto říkají, že Česká republika je „pokračovatelem (nástupnickým státem)“ nejen Republiky československé, založené 28. října 1918, ale zároveň i „pokračováním starého českého státu (vzniklého 28. září 935, ne 929, dodal bych jako historik)“. Dle Třeštíka však Česko-Slovensko (po roce 1989; pozn. aut.) nemůže být považováno za „prosté pokračování starého českého předbělohorského státu“, protože by se tím prý říkalo, že „Masarykovo Československo bylo omylem napraveným jeho rozdělením 1. ledna 1993. Otázka stojí jasně: buď jsme nástupnickým státem Československa, nebo předbělohorského Království českého. Obojí sotva!“

Ale ano! Byla to právě reprezentace prvního československého odboje, která v úsilí o dosažení samostatné republiky zdůrazňovala její souvislost se starým českým státem – pochopitelně, jinak by české země, respektive Československo, respektive starý český stát, nemohly nárokovat své tisícileté hranice.

Argumentuje tímto způsobem, Třeštík vystupuje jako hrdina ze Saltykova-Ščedrina, který dojde poznání, že minulost narušuje přítomnost, a proto ji je třeba v zájmu zachování veřejného pořádku škrtnout. První republika však nebyla osvícená carská gubernie, a tak se hlásila k nástupnictví po starém českém státu, a navíc vyzdvihla i svatováclavskou tradici. Vedle 28. října bylo jako památný den první republiky uzákoněno i 28. září a v roce 1929 (podle tehdy převládajícího názoru na rok smrti knížete) vyhlásila čs. vláda svatováclavské milénium za oficiální oslavy 1 000. výročí narozenin českého (československého) státu. Podle Třeštíka, nomen omen, celá ta prvorepubliková patálie se sv. Václavem byla ve skutečnosti zápasem „o charakter čs. demokracie, který vedla s Masarykem konzervativní, nejenom katolická opozice. Symboly v něm byly postavy Husa na straně modernosti a Václava na straně tradice, spor se neodehrával na pravo-levé škále hodnot, ale právě na škále moderna-tradice,“ tvrdil Třeštík v Lidových novinách 27. října 1994.

Intelektuál Třeštík pochopitelně přeháněl, stavěl celou věc jako „buď, anebo“, avšak v normální, ideologicky a policejně neznásilňované společnosti jsou moderna i tradice přirozenou součástí veřejného života, čehož si byl vědom právě i T. G. Masaryk, který se jako prezident ČSR k postavě sv. Václava sám přihlásil. Ve svém projevu na miléniových oslavách ho označil za „knížete míru“, kterého „dnes s vděčností vzpomínáme“, a podtrhl význam sv. Václava pro počátek českého státu. V hovorech, které s ním vedl Karel Čapek, označil Masaryk za národní program humanitu, která byla podle něj programem už sv. Václava. Že by se snad Masaryk přidal na stranu reakce proti pokroku a moderně?

Ideovými klišé nezatížený mladý čtenář

Možné vysvětlení pro postoj TGM podal 7. března 1995 v Lidových novinách další z účastníků diskuse, filozof Miroslav Bednář, podle něhož sv. Václav je ve skutečnosti součástí české pokrokové tradice. „Odvozování české státní tradice od Bořivojova velkomoravského křtu jako terénu dramatických životních osudů a skutků knížete Václava a prvního českého biskupa Vojtěcha vytvořilo osnovu smyslu českého státu a jeho kulturně civilizačního úsilí v celoevropském rámci a dosahu,“ napsal Bednář a dodal, že právě „zde je prapůvodní zdroj a význam snah Husových, husitství, Komenského, jeho vlivu na význačný proud evropského osvícenství, snah Palackého, Havlíčka, T. G. Masaryka a Jana Patočky“.

Byl to ale mladý čtenář Lidových novin Petr Vacíř z Řevnic, zřejmě dosud nezatížený akademickými finesami, kdo Třeštíkovu tezi o tuzemském zápasu mezi modernou a tradicí označil za holou fikci. V dopise, který Lidové noviny přetiskly 11. listopadu 1994, napsal: „Návrh nových svátků není pokračováním nějakého boje mezi ,odpornou, zlou a reakční tradicí‘ na jedné straně a ,skvělou a k světlým zítřkům vedoucí modernou‘ na straně druhé. Je to pokus přiblížit i tuto oblast Evropě… Kladení rozporu mezi Husa a sv. Václava je zcela nesmyslné. … Není mi devadesát, ale dvacet let. Nebrojím ani proti Husovi ani proti Masarykovi nebo Československu. Boje mezi jakousi tradicí a modernou se neodehrávají. Je-li tou modernou zahodit vše, co v Evropě platí 2 000 let, hodnoty nesené křesťanstvím, přirozenou slušnost, pak je moderna nejlepší cestou do ,pekel‘.“ Že by v Česku platila přímá úměra: čím starší, tím pošetilejší?

Milan Uhde, tehdejší předseda Poslanecké sněmovny, měl na rozdíl od Petra Vacíře za to, že před takovými ideovými „složitostmi“ je třeba lid chránit. Ačkoli – tvrdil – patří ke ctitelům svatováclavské tradice, jako poslanec pro její červené označení v kalendáři nemůže hlasovat: „Uvědomuji si, že její dnešní ohlas je menšinový, je pro většinu společnosti nesrozumitelná a převážná část našich spoluobčanů ji nemůže spontánně sdílet.“ (LN, 30. ledna 1995).

Lid se „jen“ baví

A jak je to tedy nyní, už více než deset let od Uhdeho obav o „nevětšinovost“ svatováclavské tradice? Sv. Václav v minulosti již přežil úzkoprse pojaté katolictví stejně jako úzkoprsé pokrokářství nebo útočný ateismus, nacismus i komunismus a zdá se, že úspěšně odolává i postmodernímu třeštění. 28. září se lidé prostě „jen“ baví – bez nějakého shora nadirigovaného národního, konfesijního, ideologického či jiného posvěcení. Stačí si například prolistovat tisk z 1. a 2. října loňského roku, který informoval o právě proběhlých svatováclavských oslavách. „Svatý Václav s družinou zavítal v pátek na náměstí Svatopluka Čecha v Ostravě-Přívoze,“ kde se uskutečnil Svatováclavský jarmark, informoval čtenáře Bruntálský a krnovský deník, zatímco při svatováclavské pouti v Sazovicích na Zlínsku byl pokřtěn obraz patrona obce svatého Václava od tamního rodáka, akademického malíře Františka Šestáka. „Na získání obrazu by obec peníze těžko sháněla. Podařilo se nám ale najít sponzora, který dílko koupil a pak Sazovicím věnoval,“ uvedla starostka obce Edita Hrbáčková ve Zlínském deníku. „Velkou událost století zažili o uplynulém víkendu obyvatelé Bratronic, kteří si nenechali ujít slavnostní vysvěcení nového zvonu svatý Václav, jenž byl ještě v sobotu před polednem zavěšen na věž tamního kostela Všech svatých,“ sdělil Rakovnický deník. Zvon byl pořízen díky veřejné sbírce, kterou se podařilo finančními dary naplnit za velmi krátkou dobu.

Den české státnosti si v pátek odpoledne připomenuli také na novoměstském Husově náměstí, napsal Náchodský deník. Před pódium přijel na koni svatý Václav, který potom přivítal účastníky slavnosti. Podle Novojičínského deníku si svatého Václava připomněli i ve Starém Jičíně. Klatovský deník informoval čtenáře o tradiční svatováclavské jízdě, kterou uspořádali koňáci z Klatovska a Domažlicka ve spolupráci s městem Klatovy, a takto by se dalo v citacích z denního tisku pokračovat.

Václav, ne Boleslav

Jak vidno, sv. Václav si žije po svém – bez ohledu na názory sociálních inženýrů a jejich profesní starost o to, aby lid správně myslel, cítil a nevyznával snad nějaké středověké bludy. To však neznamená, že bychom se měli vzdát nového promýšlení svatováclavské tradice. Pokřesťanštění českého státu na jeho počátcích v 10. století znamenalo jeho zapojení do vyspělého civilizačního okruhu Evropy, která skrze křesťanství mj. zprostředkovávala jednotlivým středověkým národům vyspělou kulturu antiky a orientálního světa. Po kulturní poušti, které po sobě zanechaly diktátorské režimy 20. století, je to dnes stejně aktuální, jako tomu bylo před tisíci lety. Ušlechtilá postava mírumilovného knížete sv. Václava nám v 21. století může představovat snahu po znovuobnovení kulturního rozměru češství jako svébytné hodnoty v rámci sjednocující se Evropy. Vnitřně nejisté, malodušné národy měly vždy tendenci oslavovat jako vrcholy svých dějin válečné masakry, nemilosrdné vojevůdce či bezskrupulózní vladaře. Tak je dnes pojímán i Václavův bratrovrah Boleslav jako údajný zakladatel českého státu. Pevně založená svoboda a nezávislost však spočívá v síle ducha a pravdy, kterou nedokáže omezit žádná moc, natož velmoc.

V tomto smyslu je skutečným zakladatelem české národní svébytnosti a nezávislosti právě sv. Václav. Masaryk to řekl: Ježíš, ne Caesar.

MfDnes 27.9.2008