Vánoce, oslava narození Páně, jsou považovány za svátek dětí a rodiny. Ano, ale stejně tak by to měl být i svátek naší „mentální“ dospělosti.

Postosvícenské školství už po staletí učí evropské děti napříč kontinentem, že lidská práva sestoupila na zem jako jakýsi deus ex machina na počátku francouzské revoluce roku 1789, aby – v protikladu k minulosti – nastolila novou kvalitu. Ve skutečnosti se ovšem idea lidských práv vyvíjela v Evropě po staletí, opírajíc se o křesťanské učení kladoucí důraz na důstojnost a neopakovatelnost každého jednotlivého člověka, jehož lidskou podstatu nelze z vnějšku ničím omezit. Představu člověka, obdařeného nesmrtelnou duší, stvořeného k obrazu Božímu, která je obsažena už ve Starém zákoně, radikálně vyhrotil a aktualizoval Ježíš z Nazareta, zvaný Kristus a následně ji rozpracovali středověcí teologové. Na základě univerzálně přijímaných mravních zákonů dospěli k přesvědčení, že pojem přirozené spravedlnosti musí nutně v sobě zahrnovat pojem individuálních práv: všichni lidé bez rozdílu jsou obdařeni jistými právy z jednoho prostého důvodu – jsou to lidé. Člověk tak má právo vlastnit majetek, právo se bránit napadení stejně jako má právo na soudní proces ne z milosti vrchnosti, ale právě proto, že je člověk.

Když papež Inocenc IV. (1243–1253) vydal bulu o tom, že vlastnictví a jurisdikce jsou právem každého rozumného tvora, byl to už jen krok k základům lidských práv na mezinárodní rovině, jak je v 16. století formulovali španělští dominikáni v reakci na chování Španělů vůči Indiánům v Novém světě. Podle dominikánských teologů měli Indiáni vlastnit půdu a jiný majetek na základě stejného přirozeného práva jako Španělé a jestliže se domorodý král nedopustil nějakého kriminálního zločinu, neměl být sesazen prostě jen kvůli tomu, že je pohan. Podle dominikánských právníků si měly být všechny státy rovny bez ohledu na svou velikost, civilisační vyspělost, vládu či náboženství.

Když se dnes evropská národovecká pravice zaštiťuje evropskými hodnotami, tak neví, o čem mluví a často jen aktualizuje věci, které se v minulém století staly naopak jednou z příčin destrukce apokalyptických rozměrů anticko-židovsko-křesťanského dědictví, na kterém je Evropa založena. A podobně je na tom i levice. Tak například starostka Madridu Manuela Carmena z levičáckého hnutí Ahora v rámci „neutrality“ autority rozdělila příspěvky určené na podporu oslav svátků v tomto roce tak, že dala stejně na Velikonoce, jako na ramadán a na Čínský nový rok, přičemž v 3,5 milionovém městě žije pár tisíc Maročanů a Alžířanů a stejně tak i Číňanů – o španělských tradicích a kultuře nemluvě.

Co ohrožuje evropskou identitu víc: muslimská imigrace, nebo „politická korektnost“, která se tváří, že nemáme žádnou minulost ani tradice, abychom snad někoho neurazili. Pokud ale chceme vést smysluplný a rovnoprávný dialog s druhými, musíme vědět, kdo jsme, z čeho jsme vzešli, kam jdeme. Snaha „neutralizovat“ vlastní kulturu, která je normotvorná, je sebevražedná: hodnotově vyprázdněná civilisace se sama dlouhodobě neudrží – kulturně, politicky i ekonomicky.

Podobně destruktivní je ovšem i chování „konzervativní“ polské vlády premiérky Beaty Szydlové, která by v odporu proti liberálnímu Západu chtěla udělat z katolicismu novou státní ideologii. O něco podobného se snaží Putin v Rusku s pravoslavím a je jedno, zda to dělá bývalý kágébák, anebo rigidní polský katolík – výsledek je tentýž: církev to degraduje na jakýsi státem dozorovaný sociální spolek, kdy nakonec tratí všichni: církev, stát, společnost.

Poselství o důstojnosti a neopakovatelnosti každého jednotlivého člověka je základem evropské civilisace. Jeho nedílnou součástí je neznabožství stejně jako rovnoprávnost žen. Koncept lidství, které nám kdysi v podobenstvích „nadělil pod stromeček Ježíšek“, z kterého vzešla lidská práva, stejně jako povinnosti a tedy odpovědnost každého jednotlivce za své jednání, je naše základní hodnota – je to premisa pro náš přístup k nově příchozím i vztah se světem: my respektujeme vás, a vy respektujte naše hodnoty.