Minulý týden 14. ledna zemřel literární historik, dlouholetý odeonský nakladatelský redaktor a překladatel Josef Čermák. Připomínáme ho rozhovorem, který jsme s ním před lety udělali a který vyšel v tištěném Babylonu v roce 2011.

Co říkáte chystanému zvýšení DPH na knihy?

Víte, já jsem s knihami, v nakladatelství, pracoval celý život, a tak vím, že se tyhle tendence opakovaly čas od času i za minulého režimu. Ale už tehdy se tradovalo úsloví, že když se zdraží pivo a knihy, tak režim padne, a prý to brali vážně i na ÚV. Takže ke zdražení vlastně tenkrát nikdy nedošlo. Ale vážně řečeno: důležitá je myslím otázka, jestli kniha je svou podstatou skutečně stejné zboží jako káva nebo bůček. Jestli se to dnes prosadí, bude to myslím pro kulturu rána.

Jaká byla vaše zkušenost s vydáváním knih před listopadem 89?

Pracoval jsem v Odeonu od samého počátku, od podzimu 1952, kdy vzniklo přípravné pracoviště, celých 38 let. Od 1. ledna 1953 se pak jelo naostro. Byl jsem přijatý do redakce bohemistiky. To byla cenná zkušenost, naučil jsem se například, jak odborně vydávat texty a komentáře české klasiky. Pak jsem byl krátce v anglo-americké redakci, potom delší dobu v německé, odkud jsem – protože jsem se neshodl s jejím vedoucím redaktorem – odešel do redakce hispanistiky. Tam se nám podařilo vytvořit hispanistický boom 60. let, vyznačený jmény Borges, Cortázar, García Márquez, Fuentes, Vargas Llosa, Sábato a další, vesměs samými Latinoameričany. Literatura z Frankova Španělska byla totiž dlouhá léta tabu – v 50. letech se vydávaly jen knihy španělských komunistických emigrantů, žijících většinou v Moskvě. První kniha autora žijícího ve Španělsku směla vyjít až roku 1959. Naproti tomu Latinská Amerika byla považována za revoluční kontinent, a tak mohli vycházet i autoři, kteří ideologickým nárokům u nás zdaleka nevyhovovali.

Jak fungoval pozdější Odeon v padesátých letech?

Nakladatelství – kolos s oficiálním názvem Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění (SNKLU) – vzniklo jako součást zestátňování soukromého sektoru, na troskách soukromých nakladatelství. Do mrtě byl napodoben sovětský systém, vytvořena obdoba moskevského nakladatelství stejného zaměření, navíc slepenec literárního, hudebního a výtvarného nakladatelství. Ta sovětizace šla zpočátku tak daleko, že například spisy ruských klasiků se překládaly tak, že se doslova přebíraly i vysvětlující poznámky, což vzhledem k rozdílné kulturní úrovni čtenářského publika působilo i směšně. Sovětizací byl poznamenán i nakladatelský žargon: jednotlivé redakce se nazývaly kolchozy, velké místnosti, v níž redaktoři zprvu ve velkém počtu seděli, se říkalo kravín.

Nakladatelství jako JZD?

No, byli jsme státem dělníků a rolníků… Skupina vedoucích pracovníků přišla do nakladatelství ze Svobody – pozdějšího Státního nakladatelství politické literatury). Byli to odchovanci tamější první dámy Jarmily Prokopové. Redakce byla početně přehuštěna: šéfredaktor Jan Řezáč měl dva zástupce a pět redakčních úseků mělo vedoucí redaktory. Vedoucí pracovníci byli mladí lidé, jen o několik let starší než redakční plebs. Pečlivě se dbalo, aby byl v přibližné rovnováze počet straníků a nestraníků, u nichž se navíc prozřetelně dbalo, aby byli odborně a pracovně na výši. Atmosféra byla v prvních letech velmi dusná. Šlo o to, zavést nový způsob nakladatelské práce, odlišný od praxe buržoazních nakladatelství v minulosti. U překladové literatury byla zavedena redakční kontrola překladu s originálem. Záměrem tohoto opatření byla nepochybně politická kontrola, aby neprošlo nic závadného. Na druhé straně se ale tímto způsobem vypěstoval nový systematický způsob redakční práce, s nímž byl po letech spojen rozvoj odborné kritiky překladu, který trvá dodnes. Jinak byla počáteční léta nesmírně zbyrokratizovaná. Všechny nás pronásledoval fantom školení. Nějaký čas jsme všichni vyplňovali takzvané grafikony cykličnosti, v nichž se po hodinách vyplňovalo, co děláme. S tímto dokumentem skoncoval výstup jednoho kolegy, který se na schůzi s vážnou tváří přihlásil a řekl: „Ten grafikon je dobrý, až na to, že mi tam chybí kolonka pro plánování toho plánování.“

Kdy se to začalo měnit?

Kolem roku 1956, když po XX. sjezdu sovětských komunistů nastávala „obleva“. Znát ji bylo v některých časopisech, zejména v brněnském Hostu do domu, a do edičních plánů začínali pronikat zajímaví autoři (Morgenstern a podobně). Uvolnění přineslo také Kafku, když ve Světové literatuře vyšla pozoruhodná Eisnerova studie. Mladí marxisté (Sviták, Dubský) začali připomínat mladého Marxe a komentovat západní literaturu odbornou i beletrii. Vedení partaje to postřehlo a začalo i v tisku polemizovat a zakročovat. Kafka se čím dál víc stával kamenem úrazu. S obsáhlým útokem tehdy v novinách vystoupil aparátčík Sedlák. Příznivci Kafky však začali uvažovat o zřízení jeho muzea nebo o uspořádání konference. Když s návrhem na konferenci přišli zasloužilý člen strany a ředitel Ústavu marxismu-leninismu Reimann a šéf fakultní germanistiky Goldstücker, došlo po vleklých jednáních, jichž se tajně účastnili i ideologové z NDR, k souhlasu s uspořádáním konference. Očekávaný výsledek, jejž si obě strany od konference slibovaly, se však různil. Partaj si představovala, že kafkovský boom zatrhne, pořadatelé si slibovali aspoň střízlivou rehabilitaci velkého spisovatele a pražského rodáka. Kafka to nakonec na konferenci vyhrál, i když pro vlastní bádání a poznání Kafkova díla konference mnoho nového nepřinesla. Reimann, který už předtím publikoval své názory na Kafku v NDR, prezentoval Kafku v Liblicích poněkud sentimentálním způsobem jako nešťastného, levicově smýšlejícího, nemocného spisovatele, který bohužel nic nedokončil, ale který by, kdyby mu bylo dáno déle žít, našel cestu ke komunistické straně. Goldstücker naproti tomu zřejmě zachytil poselství, které krátce předtím vyslal z moskevského kongresu Jean-Paul Sartre, a prohlásil Kafku za oběť kultu osobnosti a jeho dílo za aktuální hodnotu světové kultury. Tím se octl v polemickém střetu s delegací NDR, na konferenci plánovitě vyslanou, která prohlašovala Kafku sice za významný historický zjev, ale radikálně odmítala jeho význam pro současnost. Na konferenci promluvili i členové dvou ústředních výborů zahraničních stran: Ernst Fischer z Rakouska a Roger Garaudy z Francie. Rozhořela se polemika, která pokračovala na stránkách komunistického tisku v Itálii, Francii, v Rakousku a v NDR, až ji musela nakonec zarazit moskevská centrála.

Pro česká nakladatelství mělo kafkovské klání značný význam: v Odeonu se podařilo rozjet vydávání některých dosud problematických tzv. koncových buržoasních autorů a Kafkovy spisy. Pracovali jsme na nich s přítelem Vladimírem Kafkou z Mladé fronty. Když spadla klec a skončilo pražské jaro, muselo se s nimi u pátého svazku skončit. Kafka to potom odnesl víc než všichni ostatní nežádoucí autoři – 15 let od něho v českých zemích nesměla vyjít ani řádka. Ovšem jinak otevřela kafkovská konference v 60. letech cestu k vydávání dosud nežádoucích autorů, k zakládání nových edic a k obecně svobodnějšímu projevu ve všem všudy.

Jak jste vy přišel ke Kafkovi?

Byla to šťastná náhoda. Začalo to tím, že jsem byl jako mladý redaktor na delší dobu dán k ruce významnému překladateli E. A. Saudkovi, manželovi Kafkovy neteře Věry. Pracovali jsme na Goethovi, také na Wilderově Mostu sv. Ludvíka krále, Molièrově Lakomci i na Shakespearovi, a já jsem u nich zdomácněl. Svěřili mi přípravu vydání dopisů Ottle. Více než stovku Kafkových dopisů Ottle a rodině jsem tehdy přediktoval tetě mé ženy, která byla vychována ve vídeňském penzionátu a dokázala rozluštit i Kafkův Gabelsbergův těsnopis. Měl jsem tenkrát ty dopisy, které byly teď na jaře v Německu vydraženy za miliony, snad půldruhého roku doma ve svém bytě. Ruské tanky nakonec naše vydání zmařily a dopisy vyšly až v 70. letech v NSR.

Další štěstí mě potkalo v 80. letech, kdy mě zavolala paní Tejnorová z antikvariátu v Dlážděné, abych přišel ověřit pravost Kafkových rukopisů. Byly to jeho dopisy rodičům z let 1922-24. Koupil je Strahov a je to dnes již jediný rukopisný fond, který nám v Praze zůstal. Získal jsem tehdy právo je vydat a vyšly pak v deseti zemích. Chtěl bych dodat, že díky těmto šťastným náhodám se pro mě Kafka stal tématem, s nímž se cítím morálně spjat.

Jaký jste měl vztah s Goldstückerem?

Vcelku dobrý. Někdo ho za mnou poslal do Odeonu poté, co byl propuštěn z vězení. Ucházel se o práci. Řekl mi, že ho momentálně zajímá otázka mýtu v literatuře. Dohodli jsme se, že napíše doslov ke Goethovým Baladám. Vzpomínám si, že jsme pak museli jeho text poslat někam na politická místa a že k němu byly nějaké výhrady. V 60. letech se zase on vyjadřoval k nějaké mé práci a nelíbilo se mu, že je poplatná idealistické filosofii, konkrétně prý H. Hettnerovi, kterého jsem však do té doby bohužel nečetl. V 70. letech na mě dostal ředitel nakladatelství udání, v němž kromě mnoha jiných inkriminací stálo, že jsem ve spojení s Goldstückerem a se sionisty. Naše názory na Kafku se v mnohém lišily, ale jinak Eduard Goldstücker, rozený diplomat, byl ve styku vždy velmi příjemný a slušný.

Čím si Kafka zasloužil, že po něm komunisti tak šli?

Ty důvody byly podle mne nepřímé. Po srpnové okupaci pronesl vysoký stranický funkcionář (nevím, zda to nebyl sám Husák) fatální větu: „Začalo to konferencí o Kafkovi a skončilo to kontrarevolucí.“ Ta se pak stala vodítkem pro příslušné orgány. My Češi (na rozdíl od cizinců) jsme pak za normalizace neměli přístup ke kafkovským archiváliím, jeho dílo a literatura o něm byly také v Národní knihovně pod zámkem ve zvláštní, vnitru podřízené místnosti a přístupné jen na zvláštní povolení. Citovat jej bylo možno jen v negativním kontextu atd. Velkou roli hrál jistě kafkovský boom na Západě, který byl vykládán jako ideologická zbraň západních imperialistů. U nás se tak Kafka paradoxně stal nepřítelem státu. Chudák…

Vstoupil do svého románu, stal se protagonistou Procesu.

Ano, je to z mnoha důvodů nepochopitelné… Po patnáct let, ani po Helsinkách, se nesměl vydávat.

Kdy se to podařilo zlomit?

S blížícím se Kafkovským výročím v roce 1983 se nám v Odeonu povedla finta. Napsali jsme ministru kultury dopis, že do Prahy v souvislosti s výročím přijedou znalci a ctitelé Kafky z celého světa, ale ve výlohách nebude jediná jeho kniha. Doporučil jsem tedy vydat Proces a nabídl napsat ke knize doslov, nenajde-li se vhodnější autor. Po měsíci přišla odpověď: Kafka smí vyjít, ale nikoliv Proces, který je prý příliš problematický, nýbrž Povídky, a jako autorku doslovu si ministr přeje jednu dámu. Knížka vyšla a bylo to startovní znamení: v 80. letech se Kafky chopila například divadla malých forem, opatrně jej začala vydávat i nakladatelství a už to jelo…

S kým jste v 60. letech spolupracoval?

To by bylo na dlouhé povídání. V nakladatelství jsme s externími spolupracovníky rozvíjeli smělé plány, které se podařilo realizovat jen z malé části. Přátelsky, nezištně jsme spolupracovali zejména s Mladou frontou a Vladimírem Kafkou a s Českým spisovatelem, pokud tam vládla dvojice Fikar – Kocourek. V 60. letech jsem sám navázal cenné styky s některými vynikajícími spisovateli a kafkovskými badateli ze západní Evropy i ze zámoří, z nichž mnozí do Prahy rádi přijížděli. Měl jsem to štěstí, že jsem mohl dvakrát týdně pravidelně chodit k profesorovi Černému, středy byly pracovní, soboty návštěvní, kde jsem poznal mnoho vzácných lidí a dověděl se a naučil mnoho nezapomenutelných věcí. Byli to například Josef Kopta, František Hrubín, Jaroslav Durych, doc. František Bauer, František Kobliha, bratr básníka Palivce, a mnoho dalších.

Už tehdy, a ještě více později v letech normalizace, jsem pro Odeon lovil schopné spolupracovníky. Protože nakladatelství nemělo takzvaný kádrový strop a mělo kádrovou politiku jako nějaká fabrika, pásl jsem po lidech, kteří museli z kádrových důvodů odejít z exponovaných pracovišť, z fakult a podobně. Tak jsme získali například Rio Preisnera.

Preisner tehdy učil a nudil se na jazykové škole, kde se musel věnovat nenadaným kádrům a docházet za nimi i do bytu. Když jsem ho jednou po delší době, co jsme se neviděli, oslovil s nabídkou, zda by pro nás nechtěl překládat, myslel si v první chvíli, zda nejsem vyslán StB. Nabídl jsem mu první knihu, která se namanula, vojenský román západoněmeckého autora Kirsta 08/15. Když mi přinesl ukázku svého překladu, poznal jsem, jak špatná byla má volba. Učený germanista neměl s tímto druhem literatury zkušenosti, přeložil například vulgaritu poddůstojnického zupáka doslovně: „Zatopím vám, až se vám bude vařit voda v prdeli.“ Vysvětlil jsem mu, že musí najít český ekvivalent, a doporučil, ať si vzpomene na časy, které strávil u PTP. Stalo se a jeho opravený překlad zněl: „Chlape, já vás prochčiju jak sněhuláka.“ Od té doby nebylo potřeba nic říkat, prvotřídní germanista byl i výborným překladatelem.

Jaký jste měl vztah k Janu Řezáčovi…

Mohu říci, že dobrý, chvílemi i velmi dobrý. Byl to talentovaný autodidakt s přirozeným citem pro nakladatelskou práci. Miloval surrealismus, v mládí patřil ke skupině žižkovských surrealistických avantgardistů. I v Odeonu o surrealismus vedl tajnou, tichou válku s partají. Měl ostře vyhraněné lásky a nenávisti, celé lány literatury a umění ho přitom nechávaly chladným. Léta se chystal na vydání svého milovaného André Bretona, a když ho v roce 1969 odvolávali po prohraném zápase s normalizačním sokem z nakladatelství Svoboda, byly Bretonovy Spojité nádoby ve sloupcích a už nevyšly.

Objektivita byla Řezáčovi cizí, zvlášť nesnášel díla duchovní a náboženské inspirace. Byl by podle mého mínění znamenitým šéfem úže vyprofilovaného nakladatelství podle svého gusta, jako byl jeho malý milovaný Fromkův Odeon, jehož název roku 1964 vnutil zcela nepodobnému nakladatelskému kolosu. Tento Odeon byl svou povahou čím dál víc jakýmsi edičním ústavem pro literaturu a umění, zvláště pak, když byl pověřen tzv. gescí pro vydávání světové literatury v celé její šíři s odpovědností za její kvalifikovanou a soustavnou prezentaci. V roce 1968 probíhala v Odeonu – málo se o tom ve veřejnosti ví – týdny trvající vzpoura proti organizačnímu uspořádání redakce. Redaktoři obviňovali vedoucí redakčních úseků z nadbytečnosti a žádali zrušení těchto podle nich zbytečných mezičlánků. Řezáč nakonec boj prohrál a svůj poradní sbor obětoval a sám se chystal odejít na místo ředitele. O tentýž post však usiloval i ekonomický náměstek. Situace se vyřešila odchodem náměstka do emigrace. Na místě ředitele však Řezáče čekal na partajní půdě Prahy 1 zápas s nebezpečným šéfem Nakladatelství politické literatury, v němž byl Řezáč bohužel poražen. Následovala stranická důtka a odchod z Odeonu do malého nakladatelství fotografické literatury, kde vykonal ještě kus záslužné práce.

Jak jste se stal šéfredaktorem Odeonu?

Když Řezáč odcházel na post ředitele, nabídl mi funkci šéfredaktora. Dodatečně jsem se dověděl, že jsem nebyl první, komu byla nabídnuta. Kdybych to býval věděl, asi bych nabídku nepřijal – měl jsem totiž tehdy jinou, lákavější nabídku do Akademie. Zjednodušená organizace, přímé vedení redakce bez vedoucích jednotlivých oddělení, totiž pro šéfredaktora znamenala mnohem větší pracovní zápřah. Nakonec jsem byl v konkurzu řádně zvolen šesti ze sedmi hlasů. Dekret mi ještě před nástupem Husáka na Dubčekovo místo v dubnu 1969 podepsal ministr kultury Miroslav Galuška.

Jak se daly vydávat knihy za normalizace?

Podíváte-li se do bibliografie knih vydaných v Odeonu, zjistíte, že léta tzv. normalizace představují po kulturní stránce systematičtější a bohatší obraz světové literatury než léta předchozí, ačkoli se dosud tvrdívá opak. Přitom se tak dělo za ztížených externích podmínek: desítkám autorů byla zakázána spolupráce. Tam, kde v 60. letech bylo na téma X potenciálně k dispozici zpravidla několik autorů, nebyl nyní po rozrůstajících se zákazech často k dispozici ani jediný. Nakladatelství sice rozvinulo praxi tzv. pokrývačství, ale i pak byly problémy. Zato se mi myslím podařilo posílit redakci o vynikající odborníky. Odeon byl v dobách zatuchlé normalizace ostrůvkem svobodného myšlení, místem, na němž se energie externích pracovníků, překladatelů a komentátorů proměňovala v ediční realitu a kde se myšlenky i v nutném omezení za pomoci zdravého rozumu měnily v čin. Úkolem šéfredaktora směrem dolů bylo cíleně využívat tohoto potenciálu v rámci možností, které nebyly malé.

Jak jste vycházel s nadřízenými?

Směrem nahoru byla situace méně příznivá. Na postech ředitele se střídali lidé, kteří k nakladatelství neměli žádný vztah. Byli vesměs důkazem toho, za co byla na nejvyšších místech považována kulturní práce, když na vrcholné posty byli dosazováni lidé bez vzdělání, organizačních schopností, pracovní disciplíny, jen za zásluhy nebo po nějakém průšvihu, když byli posíláni do politického důchodu. V 60. letech byl ředitelem nakladatelství Gottwaldův pobočník František Nečásek. V 70. a 80. letech se v této funkci vystřídalo pět pánů. Daly by se vyprávět veselé nebo smutné historky o jejich působení. Například jeden z nich říkal redaktorům referenti, Verlaina vyslovoval jako Frlajn, a když se mu upravovala ředitelna, pravil nad obrazem Picassa: „Toho Picáka mi sem nevěšte.“ Na poradách neměl rád hovory o knihách. Ožil jen, když se řešila stížnost, že šoféři kradou benzín.

Naštěstí stál uprostřed ředitelny široký opěrný sloup a bylo snadné si odskočit a něčím se za ním posilnit. Ovšem na druhé straně se ani tento muž redakci do ničeho nepletl. Neúčastnil se většinou ani jednání se zahraničními hosty. Když jednou udělal výjimku, následovala ihned veselá příhoda. Navštívila nás delegace ze švédského nakladatelství Nordstedts. Když náš ředitel usoudil, že už těch hovorů o knihách bylo dost, povstal a prohlásil: „Musím vám Seveřanům dát něco pro zahřátí.“ Postavil na stůl láhev myslivecké se slovy: „Nemáme povoleno podávat zahraniční alkohol, a tak vám nabízím mysliveckou. To je jediný alkohol u nás s lidskou tváří.“ Švédové vybuchli radostí, že jsou mezi dubčekovci. Jeden kolega ředitele pod stolem nenápadně kopl. A ten tomu nasadil korunu: „Co mě kopeš, říkali to kluci na ÚV.“ Odeon ve skutečnosti vedli tři, snad mohu říci pracovití, věci oddaní nestraníci a ředitelé byli na ně odkázáni.

Podobná situace byla na státní správě, na ministerstvu kultury. I tam se rychlým tempem na vrcholném postu střídali muži bez odpovídající kvalifikace. Důležitá pro nás byla však funkce o patro nižší: vedoucí knižního odboru. Tam seděl muž se dvěma doktoráty a se značným vzděláním a inteligencí, jejž přemoci nebo obejít bylo obtížnější. Byla však také jedna cesta, jak uspět.

Alkohol?

Ano, ale stálo to dlouhé večery. Naštěstí jsem měl dobrou rezistenci, zděděnou po předcích. A navíc dalo se mu pak v této situaci mluvit do svědomí a já jsem využíval i toho, že byl spolužákem mého švagra. Jenže on, když to někdy přehnal a měl průšvih, musel druhý den ukázat bdělost a zakročit, třeba pozastavit nějakou knihu. Přitom ovšem nerozhodoval sám.

Měli jsme tam také známé i neznámé pronásledovatele, já například i ty, kteří nenáviděli mého tchána Bedřicha Fučíka. Na ministerstvu se vždy ve čtvrtek komisionálně do distribuce uvolňovaly nové knihy. Velké slovo při tom měli externí poradci, zejména hyperaktivní dr. Vladimír Brett z Akademie.

Ovšem je třeba dodat, že bych jako zakroužkovaný nestraník některé situace těžko řešil bez pomoci informátorů, kteří mi v kritických chvílích pomáhali včasným varováním. Byli mezi nimi i členové strany, kteří nám fandili a nemohli přenést přes srdce věci, s nimiž nesouhlasili. Získával jsem tak zprávy z ministerstva, dokonce i z ÚV strany, když se na nás něco chystalo.

Jiní mi dokonce pomáhali při vypracovávání obranných materiálů a byli dokonce ochotni zaštiťovat je svým jménem. Kolem vydání Joyceova Odyssea jsem absolvoval sedm jednání na ministerstvu a předcházela jim řada písemných rozkladů (šlo o nemravný závěrečný monolog v knize).

Nebo když přišel z ÚV s číslem jednacím přípis doporučující vydání plytkých zážitků jistého stranického pracovníka z dovolené, museli se najít – a našli se – dva kompetentní členové strany, kteří rukopis zhodnotili a rezolutně odmítli.

Byla ovšem nakladatelství, která podobné příkazy poslušně plnila. My jsme si v redakci vždy říkali, že počet těchto úliteb v plánu nesmí přesáhnout minimální procento – pak to ještě čtenáři pochopí.

Jaké jste to měl v redakci?

Nastoupil jsem do funkce ve chvíli, kdy postupně začali odcházet nejstarší vrstevníci. Vyvinul jsem značné úsilí, abych redakci doplnil a odborně posílil. Tak se mi podařilo natrvalo nebo aspoň na určitou dobu získat lidi, kteří dnes zaujímají významné postavení na universitě, v literárním a výtvarném světě a nebo v nakladatelstvích. Uvedu aspoň některé: Josef Forbelský, Daniela Hodrová, Jiří Stromšík, Jan Royt, Rostislav Švácha, Jan Lehár, Václav Jamek, Jan Hloušek, Jan Zelenka, Jiří Josek, Vlasta Dufková–Macková, Jiří Našinec, Zbyněk Černík, Anna Kareninová. Zapomenout nesmím Jiřího Pelána, který chodil na mé přednášky, když jsem koncem 60. let učil u prof. Černého na komparatistice, a v němž jsem viděl svého nástupce.

Ve veřejnosti se bohužel stále opakuje názor, že sláva Odeonu skončila koncem 60. let. Šiřitelem tohoto názoru se s pochopitelnou zahořklostí stal můj předchůdce. Pracoval jsem v Odeonu po celou dobu jeho trvání, o 20 let déle než on. On však bohužel nevěnoval Odeonu z let po svém odchodu vůbec pozornost. Také Vladimír Justl viděl ve své knize Odeon pouze prismatem vydávání české literatury, o něž se eminentně zasloužil. Soustavné vydávání české literatury však v Odeonu skončilo v roce 1972, kdy si Československý spisovatel, zosobněný dvojicí Skála – Pilař, politickým nátlakem vynutil její gesci a my jsme ji mohli vydávat jen jako adekvátní součást literatury světové.

Můj předchůdce také nespravedlivě připisoval úspěchy Odeonu výhradně členům strany. Je ovšem po pravdě třeba říci, že za Řezáčova působení zvláště druhá polovina 50. a celá 60. léta vytvořila ve veřejnosti dobré jméno nakladatelství, že je povznesla z polohy slepence sovětského modelu do podoby moderního, inspirativního nakladatelství, jakéhosi „českého Gallimarda“.

Řezáč uměl – a 60. léta pro to byla vhodnou půdou – obklopit nakladatelství převážně avantgardní atmosférou volbou spolupracovníků, literátů a hlavně výtvarníků, grafiků a ilustrátorů. Jeho osobní vliv se promítl především do oblasti knižní kultury, do edic poesie, umělecké fotografie apod. Odborná fundovanost a vyváženost edičního programu mu při tom na srdci moc neležela, tu garantovala kvalifikovaná redakce.

Výhodou proti pozdějším letům normalizace byl v 60. letech širší, politicky méně narušený soubor prvořadých externích spolupracovníků. V 70. a 80. letech jsme však museli čelit stoupajícímu počtu publikačních zákazů. Zpravidla byli nejprve postiženi ti nejschopnější. Redakce tedy uvedla v život metodu pokrývání. Přitom neexistovala nějaká centrální domluva, každý pracoval na vlastní pěst, podle zásady, že nejlepší je, když o jednotlivých případech ví co nejméně lidí.

Do konce 60. let byla v odeonském katalogu vedoucí literaturou ještě literatura francouzská, po roce 1970 razantně nastoupili autoři angloameričtí. Nadřízené orgány se proti tomu záhy politicky ohrazovaly. Vyžadovaly úměrné zastoupení titulů z kapitalistického a socialistického světa. Když zjistily, že při tom trvá obrovský nepoměr v nákladech, v počtu vyrobených výtisků, začaly vyžadovat korekturu i zde. Volili jsme pak částečně úspěšnou taktiku nápadně grafického ozvláštňování neprodejných titulů ze socialistických zemí a jejich propagaci například u příležitosti politických výročí. Všecko bylo málo platné, nešlo-li o dobrou literaturu.

Jak fungovala cenzura?

O tom se občas šíří mylné informace. Dokud v dřívějších letech existovala skutečná cenzura, tzv. Hlavní správa tiskového dozoru (HSTD), bylo to pro nakladatelství výhodnější. Poslal se tam titul ve stránkách, a jakmile dostal razítko, nakladatel byl z obliga. Paradoxně horší bylo, když byl tento útvar zrušen a odpovědnost přenesena na nakladatele a přes něho i na autory; když byla zavedena autocenzura. Na ni reagovali jednotliví účastníci výrobního cyklu různě: někteří autoři i redaktoři se nebáli riskovat, jiní pracovali se strachem nebo diskutovali a nechávali si inkriminovaný text předem schválit nebo zakázat. Neprošla-li kniha na ministerstvu při čtvrtečním schvalování, bývaly následky nepříjemné. Vzpomínám si, že v jedné Saroyanově knize zůstala věta, že jeho babička měla vousy jako Stalin. Museli jsme dát vyrvat celý arch a knihu převázat. Redaktorka, jinak významná česká básnířka, musela být potrestána. To se dalo zařídit tak, aby to nebolelo. Dostala pokutu 1500 korun a dva měsíce nato mimořádnou odměnu 2000 korun.

Jak se to povedlo, že jste byl za normalizace šéfredaktorem prestižního nakladatelství, a přitom nebyl ve straně?

Víte, já jsem byl kádrově dost komplikovaný případ. A pak, jak už jsem řekl, na místo ředitele byla tlačenice, kdežto na šéfredaktora ne, protože to byla fuška. Zvítězil jsem sice v řádném konkurzu, státní orgány mě uznávaly, ale nahoře na partaji jsem prý byl červeně zakroužkován. Byly k tomu mnohé důvody. Ve vsi, kde jsem se narodil, nás chodilo do gymplu sedm a všichni kromě mne odešli po únoru do emigrace: Byl jsem v podezření, že jsem tu zůstal s jistým posláním. Dále: můj bratranec z téže vsi, sedlák, si z lenosti propojil amplion místního rozhlasu za chalupou s rádiem ve světnici, aby nemusel běhat ven. Jenže si neuvědomil, že když si večer pustil Londýn, že to vysílá do půlky vesnice. Hned večer ho sebrali, mne až ráno. Nějaká chytrá hlava vymyslela, že jsme chystali vysílačku. V hospodě byla zrovna komunistická schůze a jistá paní tam vletěla se slovy: „Vy tu rokujete, a venku je převrat!“ Pak se vše vysvětlilo, bratranec dostal pokutu, ale já jsem to měl v kádrových materiálech.

Měsíc po nástupu do Odeonu navštívil ředitele starosta mé rodné vsi a žádal, abych byl propuštěn: za to, že jsem prý agitoval proti založení JZD a pak ještě zanechal hospodářství napospas starým rodičům. Na fakultě jsem odmítl vstoupit do Svazu mládeže (byli jsme dva s Pecharem) a také jsem získal přízeň „reakčního“ profesora Václava Černého. Potom jsem se seznámil a později oženil s dcerou Bedřicha Fučíka, který si tehdy odpykával patnáctiletý žalář. V roce 1970 pražské stranické noviny Svoboda doslovně otiskly záznam z odposlechu mého rozhovoru s prof. Černým v jeho bytě. Vedl jsem tehdy na Filosofické fakultě nějaký čas komisi pro rehabilitaci studentů vyloučených v 50. letech při prověrkách a informoval jsem Černého o postupu rehabilitačního řízení. Přede mnou tam byl kolega teatrolog Jindřich Černý a v jejich rozhovoru padlo cosi o komunistech a lucernách. Ředitelem Odeonu se tehdy stal můj podřízený redaktor a kolega, který předtím bohužel přes noc převlékl kabát a z dubčekovce se stal normalizátorem. Tehdy jsem měl opravdu namále. Zachránilo mě možná, že na odeonskou funkci nebyl zrovna po ruce vhodný kandidát. Novopečený ředitel tehdy zapaloval svíčku na obou koncích a za dramatických okolností přímo v podniku zemřel. A na mne se možná na chvíli zapomnělo. Později jako šéfredaktor jsem měl být několikrát prověřován, nejdříve na ÚV, potom na ministerstvu, ale nikdy k tomu nedošlo. Jednou jsem měl jako šéfredaktor jít s ředitelem na ÚV na nějakou důvěrnou schůzi. Vrátili mě však hned z vrátnice, protože jsem nemohl předložit stranickou legitimaci.

Nakonec vás ale sesadili.

Musel jsem uvolnit místo soudruhovi, který přišel z ředitelského postu v Dilii, protože tam měl nějaký škraloup. Mne udělali tzv. hlavním lektorem. Dělal jsem za míň peněz přesně to, co dřív, seděl jsem v menší místnosti hned vedle a se zájmem sledoval ty externisty, kteří rázem zapomněli, že jsem. Nový šéfredaktor si za celou dobu svého působení v Odeonu nesedl za pracovní stůl. Sedával se zapálenou lulkou u konferenčního stolu v rohu u umyvadla a čekal na další návštěvu. Já jsem jako dřív uzavíral řízení u jednotlivých knižních titulů – měli jsme na to chytrý formulář. Pak jsem spis dával šéfovi pouze k podpisu. Jednou mě to už dopálilo a předal jsem to neuzavřené, k rozhodnutí mezi dvěma možnostmi. Reakce byla okamžitá: „Prosim tě, tohle mi nedělej, uzavři to vždycky sám!“

Do strany vás nikdy nelámali?

Za Řezáčova působení ne, až po srpnu mě chtěl získat tehdejší předseda Závodní rady. Když jsem odmítl, přišlo na mně za čas udání, v němž, jak jsem se dověděl, bylo asi pět mých smrtelných hříchů. Bylo to zrovna v době, kdy nastupoval další nový ředitel, zhrzený kumštýř, který tentokrát měl Odeon, jak nám jednou sám řekl, zgruntu vyčistit. Stala se při tom nemilá příhoda. Nový ředitel si s sebou z vyšších míst přinesl seznam zaměstnanců, jichž je zapotřebí se zbavit. Na prvním místě byl předseda stranické organizace Pilař, na druhém já, následoval sloupeček dalších. Ředitel byl teprve pár dní v podniku a znal nás jen letmo podle vidění. Byl jsem zrovna v předpokoji u jeho sekretářky, pozval mě dál a bez úvodu mi položil otázku: „Poslyš, soudruhu, co uděláme s tím Čermákem?“ (Považoval mě za Pilaře). Nechal jsem ho chvíli pokračovat a pak jsem mu řekl, kdo jsem. K mému překvapení vybuchl v hurónský smích a řekl: „Máš rodinu a musíš být včas doma?“ Nato jsme spolu strávili delší čas v hospodě. Sdělil mi, že si mě nechá prověřit a pak se uvidí, jestli budu dál pracovat, nebo skládat brambory na smíchovském nádraží. Za nějaký čas odcházel z Odeonu, prý s důtkou, že kádrově zklamal. Nevyhodil totiž nikoho.

Jaké byly konce Odeonu?

Smutné. Přijali jsme ve svém penzijním věku nutnost zeštíhlení podniku a s pochopením jsme odcházeli. Jen způsob, jakým to proběhlo, nás nepotěšil. Do Odeonu totiž přišli v 80. letech lidé, kteří s ním už nesrostli, jacísi věrozvěstové nových zázračných ekonomických metod. Ti se přičinili o to, že tam proběhla jakási malá revoluce, takže svůj odchod jsme mohli chápat jako odchod poražených. Mně například dával s rozpaky výpověď ten, jehož jsem si vybral za svého nástupce. Pozval mě tehdy také nový, nám naprosto neznámý ředitel a chtěl ode mne zvláštní věc: abych mu řekl nebo aspoň na papírek napsal jména redaktorů, které by podnik mohl postrádat. Zvedl jsem se a druhý den jsem mu papír donesl. Stálo na něm jedno jméno: Josef Čermák.

Ale tyto mráčky by dávno přešly, kdyby se nestalo něco horšího. Nová garnitura se rozhodla změnit vžité odeonské zaměření a neuspěla. Odeon skomíral a posléze zanikl. Právem se můžeme domnívat, že s našimi odeonskými hospodáři by se tak nestalo, když přežil Albatros, Mladá fronta apod. Takže škoda Klubu čtenářů, Světové literatury a mnoha krásných edic beletrie i výtvarného umění. Odeon žije už jen ve svých znamenitých redaktorech, kteří už většinou nejsou redaktory. Zato budova na Národní 36 jako by zanikla s námi. Stojí tam mrtvá, bez života, takže kdykoliv jdu kolem, musím otočit hlavu na druhou stranu.

Kolik jazyků ovládáte?

Učil jsem se od mládí řeči se zálibou a za jediným účelem: abych mohl číst cizí knihy. Nevěřil jsem, že nadejde čas, kdy bude možno s cizinci mluvit. Asi proto je aktivní znalost řečí v naší generaci slabší než znalost pasivní. Čtu a mluvím slušně německy a francouzsky, běžně čtu ve všech románských jazycích (včetně matky latiny) a rusky.

Před časem jste vydal knihu o Kafkových falzifikátorech. Co byl zač kafkolog Janouch?

Dalo by se říci: deklasovaný intelektuál. Určitě člověk literárně a zřejmě i hudebně a výtvarně nadaný, ale bohužel charakterově velmi problematický. K tomu si stačí přečíst poslední, životopisnou kapitolu mé zmíněné knížky. Jeho život, to byla cesta od patologického vymýšlení a přilhávání až ke kriminálním aktivitám a nakonec věznění. Byl například v roce 1945 samozvaným policejním důstojníkem na Karlovarsku, v době tzv. divokého odsunu. Předstíral tehdy např., že má v Německu rozsáhlou síť agentů, a podával do Prahy zprávy svým ochráncům, vysokým funkcionářům bezpečnosti Borku Štolovskému a štábnímu kapitánu Karlu Vašovi. Obžaloby byl zproštěn hned po únoru. Mně ovšem v knize nešlo o Janouchovy životní osudy, nýbrž o odkrytí jeho výmyslů kolem Kafky, jimž po 20 let věřila značná část světového kafkovského bádání.

Co jsou za žánr jeho Hovory s Kafkou, které nyní vydal Torst?

Rozhodně to není věrohodný dokument, za nějž Janouch knihu vydával. Využil toho, že Kafka byl dobrých pětadvacet let skoro zapomenutým autorem. Když na Západě vypukl jeho boom, veškerý tisk prahl po informacích o jeho životě. Objevila se řada pamětníků, najednou ho kdekdo znal. Janouch této situace využil. Všimněte si několika věcí: za prvé – nějakých pětadvacet let po Kafkově smrti nenapsal o něm ani řádku, za druhé – po tolika letech cituje Kafku z paměti nebo podle jakýchsi poznámek v doslovném znění, jako by měl jeho hlas natočený na magnetofonu. Janouch měl cílevědomý záměr: napodobit Kafkův text tak, aby mohl být považován za součást jeho díla. Na několik let se mu to vskutku podařilo. Dopustil se však chyby: své první vydání z roku 1951 později téměř trojnásobně rozšířil a povolil uzdu své fantazii tak, že druhé vydání z roku 1969 je ještě mnohem méně věrohodné. Přesto dosáhla jeho knížka ve světě úspěchu jako málokterá kniha o Kafkovi. Oklamal řadu renomovaných kafkovských badatelů a byl přeložen do mnoha jazyků.

Přitom ovšem všechno v jeho Hovorech s Kafkou není nepravdivé: Janouch se s Kafkou prokazatelně několikrát sešel, jeho otec byl ostatně Kafkovým kolegou v úřadě, a tam, kde si Janouch nepotřeboval vymýšlet – například v popisu pracoviště apod. – lze jeho informacím věřit. Obdivuhodná je jeho schopnost napodobit Kafkovu dikci.

Dnes už ale cituje Janoucha málokdo. To, že kniha u nás právě v rozšířeném vydání vyšla, je pro mne dost nepochopitelné, stejně jako to, že autorka doslovu nezaujala jednoznačné stanovisko k její hodnověrnosti. Je to možná tím, že otázka pravdy je pro stoupence některých módních filosofií irelevantní.

Čím to, že Janouchovi nalétli i Kafkovi přátelé, včetně Broda?

To bylo tak: Janouch svou knihu Brodovi poslal do Tel Avivu, ten ji dal k přečtení své sekretářce Ester Hoffeové, která ji do nebes vychválila. Brod ji potom asi letmo pročetl a zřejmě i pod vlivem Hoffeové pochválil, což samozřejmě ovlivnilo její další přijetí ve světě.

Podle mne je z Hovorů zřetelně cítit, že to Janouch stylizoval přesně tak, jak si Kafku intelektuálové představovali nebo chtěli představovat.

Máte možná pravdu. Janouch byl člověk s dobrým odhadem situace, se značnou sociální inteligencí.

Byl to hochštapler, blázen nebo obojí?

Blázen určitě ne, hochštaplerem ho ve spisech nazýval jeden z jeho vyšetřovatelů. Spíš to byl morálně nalomený člověk s chorobným sklonem k vymýšlení, ale i lhaní a podvádění, přitom velmi inteligentní a dost vzdělaný. Všimněte si, že vůbec nic nepublikoval v Čechách a v češtině, určitě v obavě, že by mohl být často usvědčen z nepravdy. Jeho odbytištěm byly země německého jazyka, kde se nemusel tolik bát, že bude odhalen.

A Michal Mareš?

Mareš, to je jiný případ, okouzlující člověk a velký fabulátor, který by se líbil Hrabalovi. Vyprávěli mi o něm pamětníci. I on se s Kafkou letmo znal. I on se do Kafky pustil až v letech jeho rostoucí popularity na Západě. Neměl s ním však tak cílevědomý záměr jako Janouch. Pouze svými, z velké části vymyšlenými historkami vycházel v dobách kafkovského boomu vstříc lačným západním novinářům a zájemcům o Kafku. Sám přiznával, že Kafku nečetl, dokonce, že Kafka je cizí českému naturelu a pro něho samého že byl typem moudrého rádce, jakéhosi guru. Mareš se ovšem významně zapsal do kafkovského bádání svou legendou o Kafkových stycích s anarchisty. Ty styky sice neexistovaly, jak bylo po detailním průzkumu zjištěno. Ale Marešovu legendu pak převzal a do definitivní podoby upravil Janouch a od něho ji v 60. letech přejala německá levicová kafkologie, vytvářející obraz „rudého“ Kafky v polemice s jeho spekulativním pojetím např. u heideggeriánů. Legenda měla a má tuhý život a je asi dosud největším českým „příspěvkem“ ke kafkovskému bádání.

Píšete něco?

Píšu takovou trochu smutnou knížku o Kafkových posledních letech, kde je v jeho životopise ještě mnoho mezer – mj. o jeho názorech na lidské tělo a medicínu. Teď mám k dispozici i nějaké dosud nepublikované materiály, ale je ještě předčasné o tom mluvit.

Podle svědectví Kafkova přítele z posledních let Roberta Klopstocka mu měl Kafka těsně před svou smrtí v roce 1924 říct: „Já pražský nevěřící Žid stal jsem se věřícím a změnil jsem svůj světonázor. Svatý Václav, plod ducha doby a výraz naděje 10. století v Čechách, je také můj svatý Václav a projev mé víry jakožto věřícího Žida, který je otevřen křesťanství Františka z Assisi a svatého Václava, jimž oběma děkuji za víru v budoucí posmrtný život.“ Jak byste toto svědectví interpretoval?

Přiznám se, že tento citát neznám, slyším jej poprvé a dost mě překvapuje. Kafka měl, jak známo, zájem o některé kapitoly českých dějin. V určitých obdobích – hlavně kolem propuknutí nemoci – byl bedlivým čtenářem bible, pochopitelně především Starého zákona. Najdou se také úvahy a poznámky směřující ke křesťanství a ke katolicismu. Někteří němečtí badatelé se domnívají, že chodil i do kostela k Týnu a sv. Havlu. Na jméno sv. Václava jsem však u něho nenarazil. Že jeho život a svatováclavskou tradici znal, je však mimo pochybnost.

Jaké byly Kafkovy představy o těle?

Kafka byl celý život tvrdošíjným zastáncem přírodní léčby podle devizy Co příroda pokazila, může zase jen příroda napravit. Tedy žádné léky z lékáren, žádné injekce, očkování, rentgeny apod., nýbrž příroda, zdravý vzduch, vegetariánská strava, důkladné žvýkání potravy, tělesné cvičení, otužování, tvrdé lůžko. Zvlášť zaujatý byl proti lékařům specialistům. Byl laickým stoupencem holismu. Někdy jeho názory překvapí neuvěřitelnou naivitou. Např. viní své dlouhé tělo z neuzpůsobenosti k životu, neboť jeho srdce prý nedokáže dopravovat krev až do okrajů končetin.

To bych si přesně myslel.

Tuberkulózu považoval za psychickou nemoc a dlouho nevěřil, že je nakažlivá.

V čem vás drželo selství?

Už jsem to dříve naznačil. Selství, ta dřina na kopcovitých polích pod horami, nutnost od rána do soumraku pracovat po vzoru svých drahých rodičů, mi dodalo energii na celý život a zároveň mi dalo i jisté mravní limity, co mám, co mohu a co nemohu v životě dělat. Když mi rok před doktorátem onemocněl otec, obdělával jsem tam s jedním koněm osm hektarů polí a luk a v noci se učil. Hrábl jsem si tehdy někam na okraj svých sil. Pak jsem odešel do Prahy a zřízenci v univerzitní knihovně mi nosili objednané knihy až na stůl… Dva světy, tak protikladné a oba krásné. Selství: tradice, víra, půda, po které chodily generace mých předků, dům jménem Kamenice, který přežil třicetiletou válku, protože byl z kamene, a ten, ve kterém ve svátečních dnech stále žijeme. A také pocit, že tam i já ještě stále trochu patřím.

Babylon č. 3-4.XX, 20. června 2011