Dne 26. září 1914 v pět hodin ráno se nad Varšavou objevil dlouhý doutník, upustil dvě bomby a zase odletěl. Protivzdušná obrana mu údajně neublížila. První bomba nevybuchla, druhá zničila telefonní budku a sloup telefonního vedení.

„Dnes ráno jsem se vzbudila náhle, v místnosti bylo jen trošku světla. … Z dálky ke mně dolehl jakýsi tupý rachot a záhy poté se hodně blízko a hodně silně ozval zvláštní zvuk, jako by někdo tloukl o sebe prkny. … Vzbudila jsem Zošku, která vždy dychtí po nových zážitcích. … Byly jsme ale příliš rozrušené a pořád hodně rozespalé, a nešly jsme tedy k oknům a nevytáhly žaluzie. Ochudily jsme se tak o pohled na obrovský osvětlený zepelín, který se vznášel nad Varšavou a na který neúspěšně pálili z děl a pušek. Byla to první návštěva zepelínu ve Varšavě. A obávám se, že nikoliv poslední,“ zapsala si tehdy do deníku Janina Gajewská. Vyšel v roce 2014 pod výmluvným názvem „Tato válka všechno změní.“

Paní Gajewská se však dopustila drobného omylu, který jí ale lze určitě odpustit, zvláště pokud z jejích zápisků víme, že nešla ani k oknu a nevytáhla žaluzie. Varšavu totiž tehdy „navštívil“ nikoliv stroj firmy Zeppelin, nýbrž vzducholoď Schütte-Lanz SL 2. Firma Schütte-Lanz představovala konkurenci továrny založené hrabětem Ferdinandem von Zeppelinem, nicméně ta byla úspěšnější, a pro vzducholodě se tak již před první světovou válkou vžilo obecné pojmenování zepelín.

Německé nálety – vzducholoděmi i letadly – na Varšavu, tehdy součást ruské říše, pak pokračovaly po celý podzim 1914, nicméně nezpůsobily fatální škody ve velkém rozsahu. Jednou německá vzducholoď pouze rozhazovala letáky, které vyzývaly ruské vojáky, aby se vzdali. Varšavská záchranná služba poskytla v roce 1914 při německých náletech pomoc 104 lidem, 27 jich bylo převezeno do nemocnice, kde 16 zemřelo. Přímo na místě takto zahynuly zhruba čtyři desítky osob.

V lednu 1915 Rusové posílili protivzdušnou obranu a na varšavském letišti začala operovat letka šesti stíhaček. Německé útoky byly toho roku již řidší. Pátého srpna do Varšavy vstoupily jednotky armády německého císařství. Rusové se marně pokusili dobýt nynější polskou metropoli zpět, což se projevilo i dvěma nálety ruských bombardérů, které usmrtily jednoho člověka a několik jich zranily. Ruský nálet z 11. srpna 1915 se stal na dlouhou dobu posledním, který Varšava zažila – pak až při německém útoku v září 1939.

Ve srovnání s účinky leteckého bombardování v pozdějších válkách se výše uvedená bilance může jevit až malebnou či směšnou, ostatně, řada Varšavanů prý letecké útoky pozorovala jako jistou senzaci, někteří i ze střech domů. Leč pozor! O slovo se tak pouze hlásily horší hrůzy, a bombardující vzducholodě lze tudíž vnímat i jako batolata andělů smrti. A právě i proto si premiéra zaslouží pozornost. Nejen ve smyslu čistě technickém nebo jako pouhá kapitola z historie letectví, ale právě i z perspektivy dějinné, sociální, politické a ideologické. Další řádky se pokouší o syntézu všech uvedených aspektů.

Vzducholoď jako zabiják

Obyvatelé Varšavy přistupovali za první světové války ke vzdušným útokům poněkud lehkomyslně. „Veřejnost si na exploze rychle zvykla. Například při výbuchu bomby na ulici Bracké, nehledě na velmi silnou detonaci, osazenstvo přilehlé kavárny dál v klidu popíjelo svoji kávu. Přitom pár desítek metrů odtud záchranná služba ošetřovala oběti,“ přiblížil Varšavský kurýr atmosféru německého bombardování z 19. října 1914. V jiných zemích to však bylo horší. Již před válkou panovala až hysterie z německého vzducholodního útoku, vyvolaná úspěchy strojů značky Zeppelin, jakkoliv v podstatě mírovými. Za války ale našly zejména německé vzducholodi uplatnění právě i při strategickém bombardování (při bombardování měst) či při pokusech o něj. Jejich cílem se často stávala Velká Británie, jež se ale pochopitelně začala bránit.

K prvnímu sestřelení německé vzducholodí nad Británií došlo v noci z 2. na 3. září 1916, kdy poručík William Leefe Robinson na stroji B.E.2 pomocí zápalné munice „sundal“ vzducholoď Schütte-Lanz SL 11, která bombardovala město St Albans. Její posádka zahynula, Robinson obdržel Viktoriin kříž a stal se doslova přes noc celebritou. Útoky vzducholodí přinášely spíše psychologický efekt, leč nikoliv zanedbatelný. I proto se tématu věnovala též britská válečná propaganda, jež mimo jiné emitovala plakát, který zachycoval hořící německý zepelín osvětlený kužely světlometů protivzdušné obrany, doplněný nápisem: „The End of the ‚Baby-Killer‘“, tedy Konec zabijáka dětí. Například v noci z 19. na 20. října 1917 zahynulo při útoku zepelínů na Británii 34 osob, sedm mužů, 12 žen a 15 dětí. Právě ženy a děti patřily již tenkrát mezi hlavní oběti bombardování měst. Celkový objem škod i obětí tehdejších německých náletů na Velkou Británii sice nesnese srovnání s druhou světovou válkou, šlo však o předzvěst příštích daleko horších běsů, a dobová psychologická reakce byla velmi podobná.

Broadway v plamenech

„Vzducholodi plujíce podél Broadwaye, rozbíjely město jako dítě rozmetá svoje městečka složená z kaménků stavebnice a karet. Dole zanechávaly zřícenin i planoucích požárů a nakupených i roztroušených mrtvol, muži, ženy, děti byli smícháni pohromadě jako by nebyli ničím nežli mouřeníny, Zulukafry nebo Číňany. Jižní část New Yorku byla záhy výhní rudých plamenů, z nichž nebylo lze uniknouti,“ popsal vzdušný útok průkopník sci-fi Herbert George Wells v románu Válka ve vzduchu. Vyšel v roce 1908 (česky roku 1937), a Wells tedy nelíčí žádnou reálnou událost, nýbrž fiktivní úder mohutné německé vzdušné flotily proti Spojeným státům americkým, vedené vlajkovou vzducholodí Vaterland.

Wells v románu přesvědčivě a předvídavě předestírá skutečnost, že válka ve vzduchu definitivně ruší rozdíl mezi bojištěm či frontou a zázemím, mezi vojáky a civilisty. „Není již na světě místečka,“ píše Wells, kde by jakýkoliv prostý občan „mohl pyšně zdvihnout hlavu a hlasovat pro válku i smělou zahraniční politiku a býti při tom bezpečen před takovými hroznými věcmi.“

Dalo by se namítnout, že Wells kdovíjakou předvídavost neprojevil, když roli hlavní vzdušné ničivé síly přisoudil vzducholodím, a nikoliv letadlům těžším než vzduch, jež se nakonec plně prosadila. Ve Wellsově knize se letadla sice objevují, slouží však jako menší palubní stoje umístěné na velkých vzducholodích, odkud startují k přepadům nepřítele.

Což je mimochodem vize docela prorocká, neboť jde vlastně o princip letadlové lodi, která za druhé světové války vytlačila z bojišť klasickou bitevní loď. Wells patrně v době psaní svého díla, připomeňme, vydaného v roce 1908, váhal, zda se prosadí aparáty lehčí než vzduch, tedy vzducholodě, nebo stroje těžší vzduchu, tedy letadla, a jeho román zmíněné váhání odráží. Navzdory této nejistotě však přesně odhadl důsledky přenesení válečných operací do vzdušného prostoru pro vedení války jako takové i pro postavení civilního obyvatelstva v ní. A byl si též vědom jedné velké slabiny leteckého válečnictví: i drtivá vzdušná převaha stále neznamená ovládnutí země dole pod nohami, tu lze sice spálit a rozorat krátery po bombách, skutečné obsazení ale vyžaduje pozemní armádu.

A i pokud se pozemní armáda úspěšně nasadí, stále zbývá nutnost ovládnout dobyté území politicky. Jak moudře pravil (či se mu daná věta alespoň přisuzuje) Napoleonův ministr zahraničí Talleyrand, na bodáku se nedá sedět. Ideje a politické koncepce tudíž tvoří pro vedení války stejně důležitou výbavu jako kanóny.

„Jsme zrovna jako mravenci v mraveništích, ve světě, jenž nemá smyslu; jenž se točí dále a klopýtá do nicoty. Žádné místo není bezpečné – žádné místo není v klidu. Není místa, kde by žena s dcerou se mohla skrýti a žíti v pokoji. Válka jde vzduchem, pumy padají v noci. Pokojní lidé vyjdou ráno a vidí nad hlavami vzducholoďstva – s nichž kape smrt – smrt!“ – zoufá si ve Wellsově románu zděšený důstojník německé vzducholodi Vaterland jménem Kurz. Válečné kataklyzma v citované knize zakrátko způsobí hospodářský i sociální rozvrat a řádění epidemií, a ta část lidstva, která přežije, se tak vrací víceméně na středověkou úroveň techniky i sociální organizace.

Kurzovo bědování však výstižně odráží dva hlavní rysy počátku dvacátého století, na nichž se dodnes mnoho nezměnilo. Rostoucí moc techniky, schopné sice pro člověka vytvořit skoro ráj na zemi, avšak velmi často též hotové peklo. A za druhé, ideovou prázdnotu, absenci výkladu hlubšího smyslu lidské existence. Toto vakuum ovšem dravě vyplňují různé náhražky: nacionalismus či jiné moderní politické ideologie, často označované jako světská náboženství.

Polina, co šije gatě ze zepelína

V roce 1914 Varšava patřila k ruské říši, neboť Polsko si koncem 18. století mezi sebe rozdělily silnější mocnosti: Rusko, Prusko a Rakousko, což pak stvrdil i Vídeňský kongres v roce 1815, jenž stanovil mocenské uspořádání Evropy po napoleonských válkách. Polská protiruská povstání v 19. století na tom nic nezměnila. Jak se ale ruská říše rozrůstala, zahrnovala čím dál více etnik a národů, což působilo i krizi identity. Její oporou se kromě cara, armády a byrokracie měly stát i pravoslavná verze křesťanství a nacionalismus, vymezený však nikoliv úzce etnicky, ale dosti šířeji v podobě různých forem panslavismu či za pomoci pseudonáboženské civilizační interpretace Rusů jakožto národa chránícího a šířícího pravou víru a s ní spojené sociální hodnoty. Poláci do tohoto kadlubu přirozeně nezapadali. Převážně náleželi ke katolické církvi, vnímali se coby součást západního civilizačního okruhu, a tak jako tak nehodlali snášet ztrátu vlastní suverenity. Ostatně, historicky se s Rusy dlouho přetahovali o postavení určující mocnosti východní Evropy.

Ruská (carská) snaha získat si duši Poláků nalezla vyjádření též v mohutném chrámu svatého Alexandra Něvského, vybudovaného v letech 1894–1912 v centru Varšavy. Zasvěcení chrámu obsahovalo silné geopolitické poselství: Alexandr Něvský totiž symbolicky zosobňuje obránce ruského pravoslaví před náporem ze Západu.

„Ruský pravoslavný chrám… postavený na nejviditelnějším místě Varšavy, je nezbytný nejen z hlediska náboženských potřeb, ale je nutný i jako symbol ruské státnosti v této zemi, jako symbol pravoslavného Ruska, jehož nedílnou součást tvoří Polské království,“ komentoval úmysl výstavby chrámu dobový ruský tisk. Varšavský gubernátor Josif Gurko, hrdina rusko-turecké války z let 1877–1878, soudil, že výstavba svatyně „oživí naděje zbývajících Slovanů na sjednocení pod ochranou pravoslavného kříže“.

Nutno ale dodat, že ne všichni Rusové výše uvedené představy sdíleli. Na výzdobě chrámu se podíleli přední ruští umělci. Malíř Michail Něstěrov, významná postava ruského religiózního umění, však varšavské angažmá odmítl, poněvadž nesouhlasil s výstavbou pravoslavného chrámu v převážně katolickém městě. Něstěrov byl jinak horlivým zastáncem ideje svaté Rusi – jeden z jeho nejznámějších obrazů se ostatně jmenuje „Svatá Rus“.

Pravoslavný biskup Jan Kronštadtský, později svatořečený a pověstný svými léčitelskými dovednostmi i schopností předpovídat budoucnost, ale i nacionalismem a obhajobou carského samoděržaví, pronesl na adresu chrámu prorocká slova: „Přestane existovat jen co skončí panování Ruska v Polsku.“ Panování skončilo během první světové války a po ní se obnovil polský stát. Ruská duchovně-nacionalisticko-imperiální pevnost v centru metropole mu byla pochopitelně trnem v oku. Německé vzducholodě jí neublížily a po okupaci Varšavy německými vojsky v roce 1915 byla přejmenována na chrám svatého Jindřicha, kde se konaly katolické i evangelické bohoslužby v německém jazyce. Po obnově samostatného polského státu na něj ale čekala demolice.

Pokud válka zasahuje víceméně veškeré obyvatelstvo, frontu i zápolí, tím spíše musí být protivník dehumanizován a vylíčen jako zosobnění všeho zla. V roce 1914 tak jeden varšavský list zasadil útoky německých vzducholodí do patřičného kontextu: „Novodobí Hunové se rozhodli systematicky terorizovat bezbranné obyvatelstvo kvetoucích měst vrháním ničivých bomb ze svých technicky vyspělých letadel a vzducholodí. Doufajíce, že kulky ze země na ně nedosáhnou, krouží ve svých vzdušných korábech jako krvežízniví supi a hledají, kde by mohli beztrestně rozsévat strach a působit nesčíslné škody. Navzdory protestům civilizovaného světa tato ďábelská činnost vzdušných banditů neustává. Zastavit je může pouze mráz nebo hustá mlha či silný déšť. Jakmile se však počasí zlepší, znovu se uchylují ke svým zbojnickým výpadům. Němci ve svých zvrácených mozcích rozvíjejí odvážné plány na dobytí světa pomocí zničení civilizačních center vrháním bomb z jejich aeroplánů a zepelínů. Podobně jako ve starodávných proroctvích o Antikristu, jenž se měl objevit na ohnivém voze, se nyní Němci ukazují našim zrakům v noci ve svých osvětlených zepelínech a budí v nás nenávist.“

Antikrista ale mohou vyhnat jen nebeské či andělské síly, to dá přece rozum. Tehdejší ruský marketing proto mj. šířil obrázky ruské protivzdušné obrany coby ochránkyně prostých obyvatel před vzdušnými nájezdy barbarů z pangermánského pekla. Zachoval se i propagandistický plakát z roku 1914, jehož autorem, kreseb i doprovodných veršů, byl tehdy jednadvacetiletý básník a spoluzakladatel ruského futurismu Vladimir Majakovskij. Celé dílo, vytvořené evidentně na zakázku, sestává ze dvou obrázků. První zachycuje vojáka ruské jízdy, jenž píkou probodává německou vzducholoď letící nad Varšavou podobně jako svatý Jiří draka, načež na druhém obrázku „mu pak jeho žena Polina / šije gatě ze zepelína“.

Páteř ruského bombardovacího letectva tehdy tvořila mohutná letadla Ilja Muromec. Jestli je ruská armáda použila i při výše zmíněném bombardování Varšavy v srpnu 1915, není zcela jasné, symbolika jejich názvu je však nanejvýš výmluvná. Nyní se o Ilju Muromce přou Rusové a Ukrajinci, kteří soudí, že zmíněný bohatýr ze starých ruských bylin je sice ruský, ale ve smyslu staré či Kyjevské Rusi, nikoliv současného Putinova Ruska. Kdo má pravdu, nechme nyní stranou, symboly či historické mytologie ale evidentně mají neutuchající moc. Za první světové války Ilja Muromec každopádně symbolizoval mytologickou sílu ruského impéria.

Rozporuplný Pan helikoptéra

Konstruktérem zmíněného letadla, tehdy jednoho z největších na světě, jež se zrodilo ještě před válkou coby dopravní, byl Igor Sikorskij. Rodák z Kyjeva, dle příjmení s polskými kořeny – jeho rodina patřila v dobách polské Rzeczypospolité k drobné šlechtě na Volyni. Igor Sikorskij byl ale svou identitou zbožný pravoslavný Rus, který vnímal Ukrajinu jako oblast sice svéráznou, nicméně v rámci carského impéria na úrovni toho, co v rámci USA znamenají Louisiana nebo Texas. Po vítězství bolševiků se uchýlil do Spojených států, kde se proslavil jako konstruktér létajících člunů a hlavně vrtulníků – přezdívalo se mu „Pan helikoptéra“. Založil firmu, která nese jeho jméno a dodnes patří k největším světovým producentům helikoptér. A od roku 2018 se po Sikorském jmenuje i kyjevské letiště, byť nikoliv to hlavní. Rusové se k němu nechtějí moc znát, poněvadž se zapletl s Američany. Jsou to ale paradoxy…

Souboj pangermanismu a panslavismu, obrazně vyjádřeno Vaterlandu s Iljou Muromcem, skončil v první světové válce vlastně porážkou obou, neboť v Rusku se ujali moci bolševici. Vytvořilo se tak geopolitické vakuum, jehož využili krom jiných právě i Poláci k obnově své státnosti. Před válkou i za ní byli rozděleni v názoru, jak polský stát obnovit. Zda s pomocí Ruska na úkor Německa, nebo naopak. První světová válka pro ně každopádně znamenala i válku občanskou, jelikož bojovali proti sobě v německých a rakouských uniformách na jedné straně, a v ruských na straně druhé. Poznaňský deník tak například v roce 1915 informoval, že jistý hrabě L. S., důstojník rakouských hulánů, utrpěl při ruském útoku v Karpatech těžký nervový šok a skončil v sanatoriu. Hraběte však nezlomila síla nepřítele, ale něco jiného: „Zabil šavlí ruského vojáka, který, padaje, zvolal polsky: ‚Ježíši Maria! Bože! Smiluj se nade mnou!‘ Ta slova i vědomí, že zabil svého krajana, ho udeřily tak, že omdlel a v nemoci ho tato vzpomínka neustále pronásleduje. V takové situaci se nyní nenachází žádný národ na světě.“ Na citovaný povzdech z článku Poznaňského deníku by se dalo namítnout, že existovaly i jiné národy s podobnými problémy, byť čeští legionáři vstupovali do armád Dohody dobrovolně.

Kramář a české husy

Na počátku první světové války sváděly ruská a rakouská armáda těžké boje o Halič. Rakousko-uherské jednotky utrpěly těžké ztráty, údajně až 300 tisíc obětí. Ruská vojska odřízla rakouskou pevnost Przemyśl, kterou Rusové obléhali až do března 1915. Na podzim 1914 vnikla ruská vojska do Slezska i na dnešní slovenské území, přičemž krátce obsadila i města Bardejov a Humenné. Ruské jednotky se tak nacházely nedaleko české kotliny, což prý u nás vyvolalo nadšení. Některé české hospodyňky prý dokonce pekly (hodlaly péct) husy, aby mohly náležitě přivítat slovanské osvoboditele z třístaleté habsburské poroby. V listopadu se však další ruský postup zastavil.

Ono nadšení je samozřejmě nutné vnímat v dobovém historickém kontextu. Nicméně, co kdyby tehdy ruské pluky dopochodovaly až do Prahy? Co by to v tehdejších českých očích znamenalo – okupaci, nebo osvobození? Vítal by je Karel Kramář, asi nejvýznamnější český politik prosazující slovanství a spolupráci s (carským) Ruskem, chlebem a solí? Nejspíše vítal. Vyrostl by pak někde v Praze obří chrám Alexandra Něvského? Pravděpodobně ano. Stali by se čeští neznabozi pravoslavnými? Skoro určitě nikoliv.

Naše dějiny ale kráčely jinudy. Rusko válku neuneslo, samoděržaví padlo, moc tam nakonec převzali bolševici. Německo a Rakousko kapitulovaly, československý stát se zrodil díky západním mocnostem, neboť Francii a Británii doplnily USA, které tak vynahradily ruský výpadek.

Co ale skutečně rozhodlo? Síla armád, včetně letadel a vzducholodí? Možná, ale možná také obyčejný mrňavý virus. Někdy na jaře 1918 totiž začala ve válečných zákopech řádit epidemie španělské chřipky, jež vojáky kosila spolehlivěji než kulomet. Nebo je přinejlepším oslabila tak, že na boj nebylo pomyšlení. I výše zmíněný hrdina William Leefe Robinson, co v roce 1916 slavně „sejmul“ německou vzducholoď nad Anglií, se stal o dva roky později jednou z obětí pandemie, jež celosvětově připravila o život padesát až sto milionů lidí.

Historici se všeobecně shodují, že španělská chřipka hodně uspíšila konec války. Ale podle některých z nich nákaza zasáhla centrální mocnosti, Německo a Rakousko-Uhersko, tvrději než jejich soupeře. V tom případě by dokonce rozhodla o vítězích a poražených. Generálové samozřejmě těžko přiznají porážku od nějakého „hloupého viru“, leč sám hlavní německý stratég generál Erich Ludendorff prý nakonec dospěl k přesvědčení, že ho o vítězství připravila právě španělská chřipka. Pokud však její epidemie opravdu zásadně přispěla k německé a rakouské porážce, lze parafrázovat T. G. Masaryka a konstatovat: „Bez pandemie španělské chřipky bychom republiku neměli.“ Do slavnostních proslovů se to pochopitelně nehodí. K posílení imunity vůči všemožným zpolitizovaným národním mytologiím a ideologiím všech ražení však rozhodně ano. Zneužívání náboženství k politickým účelům či umělá sakralizace světských koncepcí přece patří k ústředním rysům i naší doby.

Původně vyšlo 4. 5. 2020 v tištěném Babylonu, roč. 29, č. 1, s. 6.