Četba se nám postupně rozvinula do velkolepé náhražky myšlení. Pak ovšem „číst či nečíst?“ je otázka vskutku hamletovská. Obklopuje nás totiž, více než jindy, oceán informací. Nač nám ale jsou?

Číst umí dnes už každý blbec, v době písmenkové explose nastupuje spíše otázka CO číst. Což je spojeno s pravidly výběru. Nejprve informace třídíme globálně a to podle našeho věku – pro mladé jsou všechny informace nové, pro staré jsou i ty nejnovější staré, pro přestárlé ale už zase nové. To ovšem zdaleka nestačí.

Řeší se to všelijak. Žákům a studentům je předkládána povinná a doporučená četba. Mnohdy ale postačí, když jim docenti převypráví to, co si přečetli. Kritici doporučují a haní. Práškama se nakydávají bestsellery. Konstruují se tabulky a udělují se ceny. Knižní kluby. Dříve se takové selekci říkalo duch doby. Dnes jím jsou spíše ataky na něj.

Oblíbená je četba novin a časopisů. Na čitateli je pak vybrat si co z nich přečte – vzhledem k tloušťce (novin) mu ani nezbývá nic jiného. Chytré tiskoviny proto začínají už s ovlivňováním čtenářova listování. Na to mají layout – barvy, grafiku, obrázky. V těsném sledu pak nastupují titulkáři. Po nich se musí činit redaktoři, kteří čtou za nás a pak nám to podávají po lopatě. Vitana vaří za vás! Ještě výstižnější bylo heslo polévek Maggi – vůl v kostce. Redaktoři a editoři ví, jak a co napsat, aby to bylo čteno a tedy aby náklad neklesal. Zde se pohybují mezi Skyllou a Charybdou – žádný jejich čtenář nesmí být totiž příliš hloupější a současně inteligentnější než oni. Proto je rozhodující to, jak se píše, než to, o čem se píše. Na tom je mimo jiné postavena idea exklusivních autorů. To jsou ti, u kterých víme dopředu co napíší, ale čekáme, že to napíší jinak. Nebo naopak. Takovým původcem může být i hromadná bytost, viz dnes u nás přetiskované anonymní články cizích agentur. Jako každé kolektivní dílo nemohou být než kostrbaté, ale právě tím u domorodců vzbuzují dojem kompetence a zasvěcenosti. Filosofové na něco podobného přišli ostatně už dávno.

Politici, zvláště ministři, mají výběr četby zjednodušen – čtou jen to, co jim tajemníci jako výcuc předloží, a i tak je toho víc než dost. Tak bývalý francouzský ministr vnitra P. Joxe nečetl žádný materiál nad šest stran. Takováto komprimace se ovšem musí umět, právě proto ve státních službách nemohl setrvat R. Aron a nezbylo mu proto než se pak etablovat ve vědě. Tam platí opačné pravidlo – čím je kniha tlustší, tím je záslužnější. Horizont vůdčích politiků tvoří štosy materiálů, svodek, přehledů a hlášení. Maličkosti se tam nevejdou, tak president G. d’Estaigne sice uvedl v televisi grandiosní ekonomický program své vlády, ale na následující dotaz novinářky kolik stojí bageta odpovědět nedokázal. Po takové četbě je státník vehnán do trojklané rozhodovací situace: ano – ne – založit. Lze reagovat i v kulantní podobě, viz úsloví presidenta Beneše – „budu o tom ještě přemýšlet“, či údernější v mluvě normalizačního newspeaku – „o tom ještě přemýšlejte“. Což obojí bylo zdvořilé vyslovení kategorického nesouhlasu, ne, ne, ne.

Poslanci mají obdobný zásadní problém – jak hlasovat o tom, o čem nic neví, o tom, co ani nestačili přečíst (v takové situaci se ocitají při hlasování o naprosté většině předloh zákonů). To je ovšem problém demokracie vůbec, ta je přinejmenším v Evropě spojena s gramotností obyvatelstva a předpokladem, že schopnost čtení je jaksi spojena i s myšlením. Zdrávi byli. Než v době, kdy posici rozhlasu zastával obecní policajt-bubeník a televise zase jarmareční zpěvák s obrázky, to bohatě stačilo.

Náš poslanec tedy hlasuje podle toho, co mu kdo řekne. Kdo? Jeho okolí – šéf, tajemník, lobbyista, kamarád. My, voliči, se jistěže chováme obdobně, přinejmenším při výběru četby, partner/a/ky, nákupu a ve volbách. Rabelaisův soudce, který se rozhodoval podle vrhu kostek, nebyl však tím ve své nestrannosti a úrovni efektivity dosud překonán. Nejlepší argumenty jsou totiž žádné argumenty.

Slavoj Český

Babylon 5-6/XIX, 14. prosince 2009