Člověk by rád, jak nám doporučuje Nietzsche, vložil mezi sebe a dnešek „celá staletí“ a zabýval se tématy jaksi nadčasovými. To je ale luxus, který si dnes bohužel nelze dopřát. Riziko, že bychom se zítra mohli probudit, Snyderovými slovy, do nesvobody, je bohužel reálné.

Koho by zajímalo, co podstatného se v poslední zhruba dekádě odehrálo v geopolitickém prostoru USA, Evropy a Ruska, neudělá chybu, sáhne-li po knize Cesta k nesvobodě Timothyho Snydera. Anglicky vyšla v roce 2018, v českém překladu Martina Pokorného ji u nás loni vydalo nakladatelství Paseka. Autor, americký historik, je respektovaným světovým intelektuálem disponujícím z hlediska českého čtenáře dvěma podstatnými výhodami. Jednak hlubokými znalostmi dějin východní Evropy, jednak schopností psát věcně, neakademicky, s odporem ke spekulování a intelektuální exhibici, zkrátka v duchu toho nejlepšího anglosaského esejistického psaní.

Jde o četbu výživnou, nabitou fakty. Snyder knihu napsal s týmem spolupracovníků z několika kontinentů. Nejde o práci klasicky historickou, ale spíš o politologickou analýzu vycházející z informací v běžných médiích a v textech investigativních novinářů.

Pokud jde o USA, točí se kniha kolem zvolení Trumpa. Kdo je Trump? Zkrachovalý byznysmen a televizní bavič, jemuž obchody zachránili Rusové. Ti si ho vyhlídli coby perspektivní kádr už v 80. letech, kdy ho zkontaktovali sovětští diplomaté. Nato byl Trump na ruské náklady poprvé hoštěn v Moskvě. Zároveň začali v Trump Tower prát špinavé peníze nákupem a prodejem bytů ruští gangsteři. Např. přímo v apartmánu pod Trumpovým bytem byli později zatčeni ruští mafiáni řídící nelegální hazard. Jiní Rusové navzdory finanční nevýhodnosti ve velkém investovali do Trumpových nemovitostí. V roce 2013 Rusové Trumpovi za formální účast na Miss Ruska vyplatili 20 milionů dolarů. Atd. Snyder cituje amerického zpravodajce, podle něhož není otázkou, byl-li Trump Rusy zverbován, ale byl-li zverbován vědomě, či nevědomě.

S Rusy se zapletl nejen Trump, ale snad všichni jeho spolupracovníci. Namátkou: Paul Manafort, manažer Trumpovy kampaně – tři roky pracoval pro ruského oligarchu Děripasku, následně pro proruského ukrajinského prezidenta Janukovyče. Trumpův poradce Cage – vyšetřován FBI coby terč ruské špionážní činnosti. Steve Bannon, manipulátor, proponent bělošského supremacismu (tj. formy rasismu) a viceprezident skandály opředené firmy Cambridge Analytica – v kontaktu s Rusy od roku 2014 (s tímto darebákem pořídil během jeho pražské návštěvy servilní rozhovor Daniel Kaiser z Týdeníku Echo a prostor pro vystoupení mu poskytl Cevro Institut – gratulujeme). Trumpův zeť a poradce Kushner – propojen s Rusy finančně. Autor Trumpova projevu k zahraniční politice Richard Burt – měl smlouvu s ruskou plynárenskou firmou. Trumpův poradce Flynn – v roce 2015 za desetitisíce dolarů v Moskvě oslavoval deset let činnosti propagandistické stanice Russia Today. Ministr zahraničí Tillerson – Putinem vyznamenán ruským Řádem přátelství… Je to neuvěřitelné.

Pokud jde o Rusko, důležitý je posun, k němuž v ruské politice došlo zhruba v roce 2012, kdy se Putin opět ujal prezidentství. Pokud se v předchozím období dalo mluvit o jisté vstřícnosti vůči NATO a EU, dochází nyní k ostré změně kurzu. Nastupuje tvrdá propaganda v ruské státní televizi v duchu prohlášení ruského náměstka ministra komunikací: „Budou pracovat pro vůdce a vůdce jim řekne, co psát, co nepsat a jak o tom psát.“ Rusko rozjíždí ve velkém informační válku v souladu se slovy kremelského propagandisty, novináře Kiseljova, že informační válka (kyberválka) „je nyní hlavním typem války“. Jejím prozatímním vrcholem je vedle propagandy spjaté s invazí na Ukrajinu ovlivnění posledních prezidentských voleb v USA. V případě Ukrajiny Rusové jednak zcela popírali zjevnou fakticitu (západní novináře, na něco takového nepřipravené, tím na čas zmátli), jednak hráli na strunu tradičního mýtu o ruské nevinnosti. Kromě toho cíleně dezinformovali, např. ohledně sestřelení letounu Malaysia Airlines či vypouštěním lží, jako byla ta o ukřižování chlapce ukrajinskými vojáky.

Ruská propaganda rovněž ve velkém pracuje se sexualitou. Evropu vydává za „zkaženou“, o AIDS tvrdí, že byl do Ruska zavlečen záměrně. O Berlusconim, obžalovaném z podvodů, Putin do médií řekl: „Kdyby byl homosexuál, nikdo by se ho prstem nedotkl.“ Šokované Merkelové sdělil během návštěvy Německa, že ruská opozice je „sexuálně deformovaná“. Ukrajince bojující o evropskou ideu práva označil ruský ministr zahraničí Lavrov za „podmaněné evropskou sexuální politikou“. Je to zcela absurdní, ale v Rusku, podrobenému dlouhodobému vymývání mozků, tento útok na nejhlubší animální rovinu člověka a s ní související hlubinné úzkosti zjevně zabírá (v Americe hraje obdobnou roli rasismus).

Současně ruští hackeři začali útočit na ukrajinské úřady, mediální koncerny, dráhy, přenosovou síť, ministerstva atd. A nezůstalo jen u Ukrajiny: Rusko úspěšně zahájilo i kyberofenzivu v USA. Proniklo do e-mailové sítě Bílého domu, ministerstva zahraničí, sboru náčelníků štábu a řady nevládních organizací. Následovalo zakládání fiktivních twitterových účtů a stránek šířících konspirační teorie proti Hillary Clintonové (např. aféry pizzagate či spirit cooking), podněcujících separatismus (stránka Heart of Texas – Srdce Texasu) nebo rasismus (zpochybňování faktu, že se Obama narodil v USA) s cílem podkopávajících ústavní a civilisační řád USA. Poněkud naivní Američany, čerpající informace v zásadní míře právě z internetu, tento útok zastihl nepřipravené. Dezinformační stránky dosáhly shlédnutí v řádu desítek milionů. Vše ještě posílil fakt, že v Americe razantně ubylo solidních zdrojů informací, jako jsou lokální deníky, a vůbec klesl význam tradiční novinařiny.

Obsáhlý výčet faktů tvoří ale jen jednu část knihy. Snyder zevrubně zkoumá i ideové zázemí těchto změn. Do hloubky popisuje dílo u nás nepříliš známého Ivana Iljina (1883-1954), oblíbence současné ruské věrchušky. Nazývá ho filosofem, přesnější by ale bylo mluvit o karikatuře filosofa. Iljinovo dílo, vycházející z jalových hegelovských spekulací o „smyslu dějin“ je bizarní směskou snad všech extrémních názorů a proudů od antisemitismu, xenofobie, rasismu přes obhajobu ruského expanzionismu a principu vůdce až po mýtus o ruské nevinnosti a nepřátelském okolí. Postavy z Dostojevského Běsů jsou ve srovnání s Iljinem racionálními bytostmi. Snyder podstatu Iljinova myšlení nazývá prostě – a logicky – fašismem.

Po roce 2000 prošel Iljin v Rusku rozsáhlou rehabilitací. Putin nechal do Ruska převézt jeho ostatky. Na Iljinovy myšlenky navazují dnešní ideologové ruské „řízené demokracie“, jako je Putinův poradce Surkov či politolog Dugin. Současný ruský režim je, Snyderovými slovy, organizovanou kleptokracií s fašistickou ideologií. Ohniskem režimu je Putinův klan. Putin sám je dolarovým miliardářem. Peníze z ruského státu vyvádí prostřednictvím jiných osob, např. violoncellisty Roldugina či pomocí příbuzných (Putinovy dcery disponují miliardami).

Co se týče Ameriky, upozorňuje Snyder, že Trumpovo heslo „Amerika především“ je odkazem na proti-rooseveltovské hnutí z 30. let, kdy Amerika „vůbec nereaguje na nárůst rasové a sociální nerovnosti“. Reprezentantem hnutí byl pilot Charles Lindberg, zastánce spolupráce s nacisty. Tomu odpovídá fakt, že např. o Dni holokaustu Trump vydal prohlášení neobsahující zmínku o Židech či prohlášení jeho mluvčího, že Hitler nezabíjel „vlastní lidi“ (co by na to asi řekl vášnivý český zastánce Trumpa Jefim Fištejn?). Hlavní roli však hraje samozřejmě rasismus. Na adresu americké občanské války, v níž šlo o zrušení otroctví, Trump prohlásil: „Proč se to nedalo nějak vyřešit?“ Dobře známé jsou i jeho hanlivé výroky na adresu Mexičanů a v podstatě všech kromě bílých Američanů.

Trumpovskou politiku Snyder charakterizuje jako prosazování hospodářské nerovnosti za pomoci jitření nenávisti, na prvním místě rasové. Trump umožňuje přesouvání bohatství k těm nejbohatším. Zemí s největší majetkovou nerovností je dnes Rusko, USA se k němu však přibližují. Trump omezuje také dostupnost lékařské péče. Snyder ukazuje, že naprostá neregulovanost má katastrofální důsledky. Příkladem je tzv. opioidová krize v USA, důsledek toxické směsi neregulovanosti vedoucí k obtížně dostupné zdravotní péči a marketingu. Milionům Američanů byly v minulosti předepisovány opioidy s podobnými účinky, jako má heroin. Dopad byl devastující, např. v okrese Scioto s 80 000 obyvateli, nacházejícím se ve státě Ohio, bylo za rok předepsáno 9,7 milionu těchto tablet, tj. 120 tablet na osobu. Úpadek zdravotnictví má i další projevy, jako je nárůst sebevražd. V důsledku tohoto barbarství v roce 2015 a 2016 v USA klesl průměrný věk dožití. Tato krize začala už před Trumpem, ale Trump ji dál prohlubuje. V postižených oblastech to vede k pocitům bezvýchodnosti a, paradoxně, k podpoře Trumpa (jev, kdy deklasované vrstvy podporují autoritáře, který za jejich situaci může, případně ji nijak nezlepšuje, známe i od nás).

Svou roli ve zvolení Trumpa sehrálo také potlačení hlasovacích práv Afroameričanů, k němuž došlo už před Trumpovým nástupem. Americký nejvyšší soud v roce 2013 rozhodl, že rasismus už v USA není problém, načež řada jižanských států schválila normy omezující hlasovací práva minorit. Snyder detailně líčí, o kolik v těch kterých volebních okresech, především afroamerických, pro-obamovských, klesl počet voličů v posledních prezidentských volbách. USA nejsou v žádném případě zemí s „třísetletou demokratickou tradicí“, jak se někdy zkratkovitě říká.

Snyder tyto jevy převádí na dva základní principy, tzv. politiku nevyhnutelnosti a neměnnosti. Politiku nevyhnutelnosti chápe jako přesvědčení, že věci samy od sebe spějí určitým směrem, že není alternativ a že se není třeba angažovat. Před touto naivitou Snyder varuje. Známe to od nás z 90. let, kdy se zdálo, že cestou k otevřené, svobodné společnosti nemůže nic otřást. V Americe má tento princip podobu přesvědčení o volném trhu, který automaticky zajišťuje svobodu a prosperitu. Princip nevyhnutelnosti posléze přechází v politiku neměnnosti, která je fakticky koncem politiky a dějinnosti, zmrtvěním života a nastolením nesvobody. Doslova to vyjadřují výrazy jako „tisíciletá říše“, „se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak“ apod.

Politika neměnnosti znemožňuje normální nástupnictví (viz Putin v Rusku), škrtá představu, že občané mohou svou situaci vlastní činností zlepšit, staví na obrazu nepřítele a místo faktů hlásá fikci, mýtus. Takovou fikcí je třeba slogan brexitářů „vzít zas věci do svých rukou“. Snyder upozorňuje, že Británie v dnešních hranicích nikdy neexistovala coby samostatná země. Byla impériem, které plynule přešlo k členství v evropském společenství. Slůvko „zas“ je tedy demagogické. Demagogické je mimochodem i tvrzení o EU coby „impériu“, jež hlásal mj. Roger Scruton nebo u nás Alexander Tomský. Impérium sestává z centrální mocnosti obývané občany s rovnými právy a periferie, jejíž obyvatelé tato práva nemají. EU je jistě za leccos kritizovatelná, ale klíčové je, že je prostorem vlády zákona (rule of law); její občané se těší rovným právům. Ukrajincům zavražděným na Majdanu stála snaha uniknout z postsovětského marasmu do prostoru EU za položení života.

Jednou z podob politiky nevyhnutelnosti v Rusku je spojování Putina se středověkým knížetem Volodymyrem (pokřtěn roku 988). Tento kníže je nyní v rozporu s historickou skutečností vydáván za Rusa, který navěky sloučil území dnešního Ruska, Ukrajiny a Běloruska. Má to i typicky komické rysy upomínající na sovětské časy: v Moskvě byla např. odhalena Volodymyrova socha pod jménem „Vladimir“. Reálná ruská politika, spočívající ve vývozu chaosu a destrukce, ale komická není. Místo řešení reálných problémů Rusů se nastolují problémy fiktivní, a tedy neřešitelné. Snaha o vývoz destrukce je někdy, jako v případě zvolení Trumpa, úspěšná. Také brexit se uskutečnil v souladu s ruskými představami. Do kampaně za brexit se zapojila Russia Today, ruští trollové a twitteroví boti rozesílající miliony zpráv. Ruská tzv. Internetová výzkumná agentura založila na podporu brexitu 419 twitterových účtů. Třetinu twitterové diskuse o brexitu generovali boti. Výsledek se dostavil a Británie i EU byly oslabeny. Je zdokumentováno, že podobně Rusové v Evropě podporovali i Le Penovou, německou AfD či rakouské Svobodné. Poznamenejme, že u nás kremelské zájmy vytrvale hájí např. Václav Klaus, bývalý ministr Zemanovy vlády Bašta, někdejší policejní prezident Stanislav Novotný a další. Mimo virtuální prostor už ale Rusové tak úspěšní nejsou. Ve válce s Ukrajinou se jim nedaří, snaha o založení Eurasijské unie přišla vniveč.

Snyder se nezabývá ČR – v knize padne pouze zmínka o Zemanových prezidentských kampaních financovaných zčásti Lukoilem, zčásti „z neznámých zdrojů“. Český čtenář ale nebude mít problém aplikovat Snyderovy principy na dění v ČR. Co je Babiš jiného, než obnovení normalizační „neměnnosti“, tentokrát v kulisách oligarchie? Za kus žvance je mu ochotna velká část voličů, především pamětníci, kteří si přičichli k normalizačnímu otroctví, dát hlas. Mentální otroctví má pro mnoho lidí své kouzlo, svoboda je obtížná. Predátor Babiš usiluje o začlenění maximální části českého státu do „holdingu“ (a co nezačlení, to sežere Kellner a spol.). Nic jiného než nepřátelsky přebírat neumí, nic jiného nikdy nedělal, je to u něj instinkt. Kdo jde proti němu, je vlastizrádce (Agrofert a ČR je pro něj totéž). Stát jako firma, rozuměj Babišova firma. Část voličů uplatí. Proti těm, kteří se cukají, nasadí estébácké metody. Funkce ve státním aparátu obsadí kariéristickými loutkami (těch je u nás dost). Na pomoc si přizve prodejné odborníky na PR, extremisty z SPD a KSČM, kteří si slibují, že se při dělení kořisti dostane i na ně.

Je-li možno Snydera za něco kritizovat, pak ani ne tak za to, co kniha obsahuje, jako spíš za to, o čem mlčí. Namátkou: Trumpa těžko považovat prostě za ruského agenta, vždyť mj. podepsal sankce proti Rusku. Vstřícnost k Rusku je jen jedním z faktorů, jež Trumpovo (primárně improvizované, chaotické a impulsivní) jednání ovlivňují. Nelze ani vyloučit, že by se Trump stal prezidentem i bez ruského vměšování. To prostě nevíme. Snydera také rozčiluje systém amerických prezidentských voleb, které Trumpovi umožnily stát se presidentem, i když prohrál o miliony hlasů. Jenže tento systém vymysleli američtí Otcové zakladatelé a jeho specifika mají dobrý důvod (totiž aby početnější státy unie neválcovaly ty méně početné). Snyder také pomíjí robustnost amerických institucí, které Trumpa v zásadě zvládají.

Pokud jde o Rusko, je např. celkem jasné, že ruský establishment nebere výše popsané Iljinovy perversní myšlenky až tak vážně, to už by tu dávno zuřila válka. Putin a spol. jsou do značné míry pragmatici, mají na Západě své miliardy, žijí tam jejich příbuzní atd. Podle všeho vědí, co si mohou a nemohou dovolit. Tuto skutečnost Snyder ignoruje.

Podobných výhrad by se dalo vznést víc, ale vcelku vzato není pochyb, že je Cesta k nesvobodě mimořádným počinem.