Trumfování německou kartou v české politice vytvořilo pravidlo: kdo častěji a více vynášel vyšší trumfy, získával, kdo to nedělal, ztrácel. Snad v žádné jiné sféře politiky dědictví normalizace neprojevovalo tak svoji životnost; normalizace zde přežívala beze změny, ba naopak ještě získávala. Německá karta = živoucí normalizace. Nejvýrazněji se o tom přesvědčil Václav Havel.

Václav Havel

Když jsem mu na konci prosince 1976 v jeho dejvickém bytě řekl obsah svých Tezí o vyhnání Němců z ČSR, setkal jsem se poprvé s naprostým souhlasem doplněným o jeho vlastní úvahy, o jak kolosální porušení lidských práv šlo. Byl to jediný a nejvýraznější český myslitel, který ve věci odmítnutí vyhnání se mnou hovořil. To mě také přimělo k tomu, že když jsem své teze na podzim 1977 dopsal, o několik měsíců později jsem mu je v kopii odevzdal. Havel mi pak řekl, že se bude snažit prosadit je jako dokument Charty 77, a když to neprojde, tak jako text Charty 77 a nakonec, že je vydá ve své Edici Expedice. Teze o vysídlení československých Němců pak v roce 1978 v částečně zkrácené verzi publikoval Pavel Tigrid ve svém Svědectví. A strhla se mela – nejen ze strany StB, ale i v zahraničním exilu a domácím disentu. Rozvinula se diskuse, která vydala na tři samizdatové sborníky o rozsahu téměř 400 stran, z nichž v roce 1990 vydavatelství Academia vydalo souhrn v knize Češi, Němci, odsun (Diskuse nezávislých historiků) – editoři Bohumil Černý, Jan Křen, Václav Kural a Milan Otáhal – o 372 stranách. V jednom sborníku vyšly moje teze, pak zásadní stať Bohema, což byl kryptonym šesti českých historiků a myslitel, a následná diskuse, v podstatě odsuzující „odsun“, tedy násilné vysídlení. Eurokomunisté k tomu vydali dva samizdatové sborníky, ve kterých převažovaly statě obhajující oprávněnost, nutnost či dokonce dobro vyhnání Němců z ČSR, z nichž Jan Křen a Václav Kural pořídili za svého stipendia v SRN výtah v Němčině (Zur Geschichte der deutsch-tschechischen Beziehungen. Eine Sammelschrift tschechischer Historiker aus dem Jahr 1980, Berlin 1985). Byl to samizdat, který ještě za Husákovy normalizace mohl spatřit světlo světa tiskem.

Eurokomunisté

Sborník eurokomunistů zahájil Milan Hübl, bývalý rektor Vysoké politické školy ÚV KSČ, pak dlouholetý Husákův vězeň, třemi sériemi Glos k Danubiovým tezím z 5. února, 7. března a 25. dubna 1979 (str. 91125 sborníku Češi, Němci, odsun). Odmítl Danubiovy teze jako „politický pamflet“, hájil oprávněnost a nutnost vyhnání. Prý se ho „neprávem dovolávám“, když jsem upozorňoval na jeho stanovisko z roku 1968 (Host do domu), kde vyhnání odsoudil (spolu s Janem Procházkou a Vladimírem Blažkem). Nejzávažnější však bylo jeho tvrzení: „Udivuje mne to tím více, když mu nemůže být utajeno, jaký krajně odmítavý postoj jsem zaujal k úvahám, aby takové teze byly vydány jako dokument nebo diskusní materiál Charty 77.“

Napsal to v době, kdy StB prováděla výslechy desítek signatářů z autorství tezí, do „diskuse“ se naplno zapojilo také Rudé právo Karlem Douděrou, které autorství tezí spojilo se „skupinkou, která si říká Charta 77″. Jeden z představitelů a mluvčí Charty 77 filosof Ladislav Hejdánek 10. března 1979 napsal: „Pracovníci StB se velice zajímali o to, zda se připravoval v Chartě dokument o Němcích; bylo znát, že celou věc považují za vhodnou příležitost k diskreditování Charty 77 a vůbec hnutí obránců lidských práv.“ A pokračuje: „A nyní jsem se v Hüblových Glosách… musel dočíst, že mu nemůže být utajeno, jaký krajně odmítavý postoj (Hübl; pozn. aut.) zaujal k úvahám, aby takové teze byly vydány jako dokument Charty 77. … Chce to vyvolat dojem, že se podobný dokument opravdu připravoval a že doc. Hübl měl příležitost se proti tomu stavět.“ (Sborník Češi, Němci, odsun, 145-146).

Hejdánek to tehdy – v logickém sebezáchovném pudu – popřel. Já jsem 8. dubna 1979 v odpovědi Sine ira et studio Hüblův výpad označil za čin na pokraji denunciace – „…proč právě policie musí být z pera M. Hübla informována, že se Charta 77 zabývala tímto tématem a že problematiku vysídlení, jako porušení lidských práv, chtěla zahrnout do svých dokumentů? Je zde nějaká potřeba vynášet navenek vnitřní diskusní záležitosti Charty 77?“

V Hüblových Glosách stálo: „Autor tezí svým nastolením problému v té podobě, jak ho představil, implicitně nastoluje požadavek jeho revize až po revizi hranic.“ Když jsem se 6. května 1981 ocitnul v ruzyňské věznici a vyšetřovatelé StB mi tuto větu neustále opakovali -„my nic, to tvrdí váš oponent historik“ -, došlo mi, že tato teze pochází z dílny politické policie, nemá nic společné s historickou diskusí. Dnes se směju nad tím, když jsem ve své odpovědi Hüblovi napsal: „To si skutečně dosud nevymyslela ani policie; tuto expertizu by mohl vyslovit snad Václav Král.“

Ale ano, Hüblovi to vsunula do jeho textu právě politická policie, aby mě mohla obžalovat z ohrožení integrity republiky (změna státních hranic), za co byl nejvyšší trest velezrady podle § 92 rozvracení republiky, za co byl trest 15 let vězení, v případě ohrožení až trest smrti. Až do těchto poloh se dostala diskuse o vyhnání Němců z ČSR: Hüblovi, podle jisté svědkyně, dávali argumenty k jeho glosám pražští eurokomunisté, kteří ho zásobovali literaturou. Hübl jim své rukopisy postupně nosil, oni mu dávali připomínky. Možná nevěděli, že druhým zdrojem „připomínek“ je politická policie. Tak se kruh uzavíral…

Než kohout zakokrhá…

Bez ohledu na autora tezí a jeho více než roční vazbu měla Hüblova aktivita za důsledek, že představitelé Charty 77 zjistili, že dokument o vyhnání Němců je třaskavina nejvyšší razance, která může být použita na likvidaci hnutí občanských práv jako snad nic jiného. Havlův návrh na přijetí dokumentu Charty 77, ale ani jako diskusního materiálu, dokonce ani textu Edice Expedice se nerealizoval. Jak uvedeno, Hejdánek začátkem března 1979 popřel, že by Charta 77 dokument o Němcích připravovala. Když se okruh represe kolem představitelů Charty 77 a Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných zúžil natolik, že věděli o hromadném zatýkání, tři dny před ním, jakoby zatáhli záchrannou brzdu rozjetého rychlíku -bývalí mluvčí Charty 77 Václav Havel a Ladislav Hejdánek vydali prohlášení „dementující údaje ve stati Milana Hübla Třetí glosy k vysídlení Němců, týkající se údajného dokumentu Charty 77 k tématu vysídlení“. (J. Gruntorád, 85).

Bylo to skutečně na poslední chvíli: představme si situaci, kdy nejaktivnější představitelé Charty 77 jsou obviňováni z podpory sudetoněmeckého revanšismu a na jejich dokumentu by se potvrdilo, proč Československo před kontrarevolucí musely 21. srpna 1968 zachraňovat sovětské tanky!

I když bez toho byli odsouzeni k mnohaletým trestům odnětí svobody, „podpora“ západoněmeckého revanšismu, „návrat Sudeťáků“ by jim na létech vězení nepochybně přidaly a pro apolitickou, kolaborující společnost by byl rozsudek logičtější a přijatelnější.

Bohužel, až k těmto koncům zavedli svými reziduy pronásledovaní historikové-eurokomunisté představitele Charty 77 a vůbec celý problém vyhnání Němců z ČSR. Charta 77 už za své existence nikdy nepřijala žádný dokument týkající se násilného vysídlení, dokonce německou otázku totálně ignorovala včetně diskriminace čs. občanů německé národnosti, kteří zůstali doma, ačkoli se Charta 77 jinak v několika dokumentech zabývala otázkou útisku maďarské a polské menšiny. Němci pro ni ale přestali existovat. Tím Charta 77 obešla jeden z nejzákladnějších principů porušování lidských práv, které si vytyčila jako úkol, což mělo za následek dlouhodobé obcházení věci vyhnání.

Také Václav Havel se ve své misi neměl o co opřít. Když v prosinci 1989 ještě jako kandidát na prezidenta státu vyslovil kondicionálně potřebu omluvy sudetským Němcům za příkoří vyhnání, vyvolalo to bouři, která pod Husovu sochu na Staroměstském náměstí přivedla hladovkáře Klena a vedla i k takovémuto historickému hodnocení: „Ještě před svým zvolením pronesl politicky téměř sebevražedný výrok, že se Češi musejí omluvit sudetským Němcům za jejich odsun v roce 1945. Jeho první cesta z Hradu pak vedla do Německa (…) a nikoli na Slovensko…“ (Jan Měchýř, Velký převrat, 1999, 105).

Václav Havel se zde poprvé setkal s tvrdou realitou, která odporovala pádu diktatury. Jestliže v kritické chvíli odvolal svoji snahu zastat se vyhnaných, bylo to pochopitelné, aby nezvýšil hrozbu výše trestu pro sebe a druhy v procesu a nedal politické policii a komunistickým ideologům nástroj, jak zneužít otázku vyhnání proti Chartě 77 a disentu vůbec. Šok z uvědomění si nebezpečí sudetské otázky byl tak velký, že Charta 77 do svého zániku v r. 1990 se otázce vyhnání systematicky vyhýbala, nevydala jediný dokument k ní, a dokonce ignorovala i žhavou skutečnost, že v té době ve státě žily statisíce Němců, kteří tu zůstali a bylo jim dokonce vráceno státní občanství, nikoli však zabavený majetek. Byli to občané druhého řádu, stále pronásledovaní za svoji národnost, žijící ve strachu promluvit svou rodnou řečí na veřejnosti, ubíjeni ve vyhledávání vzdělání, diskriminováni v zaměstnání a životě jako nežádoucí národnostní menšina.

Toto ignorování útisku německé menšiny v republice kontrastovalo s praxí Charty 77 vydávat dokumenty o útisku maďarské a polské menšiny, nebo proti rasismu a fóbii vůči Romům. Strach z perzekuce prostě vygumoval Němce vyhnané i zůstalé z optiky Charty 77 tak důkladně, že tuto ignoraci se nikdo z jejích vůdčích osobností ani nepokusil ozřejmit či vysvětlit.

Vyhnání v Evropě

Teď však režim odešel na smetiště dějin a nadešla chvíle k oživení zadupaných myšlenek a plánů. Václav Havel projevil konzistenci svého myšlení a ještě než oficiálně vystoupil jako hlava státu, vrátil se ke svému programu vypořádání se s vyhnáním. Nejen svými výroky, verbálně, ale i činy – jeho první kroky směřovaly do Německa, ačkoli všichni očekávali, že navštíví Slovensko. I v tom byl záměr zvýrazňujícií jeho chápání německé otázky pro osvobozené české země. Z hlediska jeho vnitřního ustrojení to byl osvobozující čin, nahlíženo realitou to byl – i z hlediska budoucnosti – sebevražedný pokus v jeho politické a státnické kariéře.

Že desetiletí po zločinu vyhnání budou na tom politické elity pod rouškou obrany národních zájmů vytřískávat kapitál, je katastrofální. Hraní německou kartou před každými rozhodujícími volbami se stalo pravidlem až do třetího tisíciletí.

Odmítači integrace Evropy v českých zemích soustavně straší obyvatelstvo ztrátou majetku, získaného vyhnáním Němců. Kritici sjednocování evropského kontinentu připomínají, co všechno hrozí implementováním evropského demokratického práva do českého zákonodárství. Ano, přijdete o majetek v pohraničí, jestliže vstoupí v platnost Lisabonská smlouva, jednotně křičí nejen komunisté, tito pohrobkové Stalina a Gottwalda, ale i kryptokomunisté typu Bobošíkové, kariéristé typu Tlustého, Schwippela či Železného. Ovšem v čele onoho křiku stojí nejvyšší hlava státu prezident Václav Klaus, který si svým protiněmeckým šovinismem vydobyl slávu nejtvrdšího odpůrce integrace Evropy.

Václav Klaus ovšem nebyl sám, kdo plul na vodách antisudeťáctví. On a jeho široký okruh následovníků hrál německou kartu při každé vhodné příležitosti především proti Václavu Havlovi. Ten sice už svoji výzvu o omluvě vyhnaným neopakoval, ale také nerevidoval. Ovšem tím nezabránil narůstajícímu antisudeťáctví zejména v politických elitách. Pak stanul před hrozbou ztráty svého prezidentského úřadu. Tak jako kdysi musel zatáhnout za „záchrannou brzdu“ před Husákem, teď tento tah musel použít před „demokratem“ Klausem a jeho ideovým antiněmeckým okruhem.

Když jsem na začátku roku 2000 odpovídal na dopis, ve kterém jsem byl označen za „advokáta“ sudetských Němců, uvedl jsem: „Prezident se v roce 1989 omluvil za vyhnání. Roky zůstával sám. Pak ho postupně doštípali a donutili v projevu v Karolinu (1995) devalvovat a popřít jeho morální postoj a došlo to tak daleko, že teď obhajuje Benešovy dekrety. Při bilancování jeho desetileté funkce se dočítáme z novin (LN 29. 12. 1999): Jeho necitlivost k poválečným vyhnancům (před několika měsíci je paušálně srovnal s komunisty) se dá vysvětlit snad jen strachem ze ztráty domácí přízně. To, že domácí přízeň je totálně antiněmecká i po tolika letech, svědčí o tom, že jedna z mála myslících hlav českých intelektuálů byla postupně zahnána do kouta. S tímto břemenem se chceme dostat do Evropy?“ (Ján Mlynárik, Causa Danubius, 642-643).

Zahradníkova Akademie

V Klausově protisudetské mobilizaci nesměl chybět hlas nejvyšší vědecké instituce, její předseda se jal reprezentovat přední šiky této ctihodné organizace; Rudolf Zahradník 16. prosince 1999 na výročním sněmu akademie přednesl řeč, v níž napadl historiky, politology a novináře, že chtějí revidovat výsledky druhé světové války odmítáním vyhnání milionů čs. občanů německé národnosti z ČSR a odmítají zákonné normy, dekrety prezidenta Beneše, na jejichž základě byl nelidský akt iniciován a uskutečněn. Podle Zahradníka vyhnání Němců bylo právním a spravedlivým aktem na základě z hlediska všeobecně uznávaného evropského práva překonaných (podle premiéra Zemana „vyhaslých“) dekretů.

Z pléna nejvyšší vědecké instituce tak zazněl výrazný protiněmecký šovinismus, plně odpovídající Klausově protisudetské mobilizaci. Autoritativní stanovisko vyslovil svojí profesí chemik, žádný společenský vědec, historik, odborník v disciplíně; jako by erudovaný historik novodobých dějin poučoval chemiky a vůbec přírodní vědce o zásadních směrech a perspektivách jejich výzkumu. Do takových absurdit vedla iracionální šovinistická nenávist v zájmu obrany „národních zájmů“.

Nebylo dost na tom. O několik měsíců později na základě stále trvající a zesilující se protisudetské mobilizace v Akademii věd ČR, se konala tisková konference historiků, na které úvodní a hlavní profilující referát přednesl Rudolf Zahradník. Za souhlasně přikyvujících představitelů všech historických pracovišť akademie a řady novodobých historiků předseda akademie podle přítomného historika Emana Mandlera přednesl obsažný „protimlynárikovský“ projev, ve kterém se koncentroval útok na všechny odmítače a kritiky vyhnání.

Sám Mandler, zkušený novinář, když se v diskusi, jak bývá zvykem na tiskových konferencích, ptal, proč vědecká historická pracoviště akademie ignorují kardinální otázku vyhnání, nevydávají edice pramenů, jimiž oplývají domácí archivy, nevydávají žádné studie či monografie, které by objasňovaly průběh nelidského aktu a jeho genocidní stránky, dostal od předsednického stolu vynadáno, až se musel ohradit.

Historici

Na další podobné konference už nešel, ty se ostatně konaly v unisonu historiků, souhlasících s aktem vyhnání. V Akademii věd zavládl šovinistický duch antisudetské mobilizace: ředitel Historického ústavu AV ČR mediavelista J. Pánek se nechal slyšet, že čs. Němci vysídlením neztratili, ale naopak získali v Německu blahobyt a vede se jim daleko lépe, než kdyby byli zůstali doma. Historikovi, zabývajícímu se sňatkovou politikou pánů z růže nikdo nepřipomněl hrůzy vyhnání, ani pot a krev vyhnaných ve válkou zničeném Německu poté, co museli opustit svůj majetek ve válkou nezasaženém území. Ředitel ústavu se přece musel nějak zavděčit svému nejvyššímu nadřízenému. Historická realita musela jít stranou a převládnout kánon, omlouvající zločin.

V podobném duchu vystoupil i pracovník onoho ústavu Jindřich Dejmek, shodou okolností zabývající se i geniálností Benešových dekretů; když jsem na začátku nového tisíciletí v jistém interwiev vyslovil svůj odsudek vyhnání, vyzval v celostátním deníku – pro jistotu lidové strany – ke společnému vystoupení všech českých historiků proti mně a těm, kteří odmítají akt genocidy. Nešlo mu o věc, ale o kariérní povýšení v ústavu, kde se odměňovaly ne vědecké výsledky, ale iracionální xenofobní výkřiky. Až tam vedly důsledky protisudetské mobilizace v Akademii věd, ze kterých jejich iniciátor Klaus musel mít radost a oceňovat důmyslnost vědců ve falšování historie.

Ústav soudobých dějin

Ovšem ne dost na tom. Vědecké ústavy, zabývající se historiografií, měly nařízenou přesnou maršrutu – zásadně se nezabývat otázkami vyhnání. Tak se stalo, že na moderní dějiny specializovaný Ústav soudobých dějin AV ČR za svoji existenci (bilance do roku 1998) vydal 150 publikací o všech možných otázkách vývoje ČSR, z nichž se ani jediná netýkala kruciálního bodu vyhnání – zničení staletého společného historického vývinu Čechů a Němců. Iniciativa se přenechávala regionálním historikům a jejich bádání v lokálně omezeném, parciálním prostoru, publikovaném v místních novinách a lokálních publikacích, nejčastěji muzejních a folklórních časopisech. O vědce, kteří svoji tvorbou překračovali regionální rámec a zpracovávali témata z celostátního hlediska, jako byl Tomáš Staněk, centrální pracoviště zájem neprojevila – ať si Staněk v klidu bádá, ale v Opavě, ne v Praze.

Emanuel Mandler

Ale odmítači a kritici vyhnání se našli i mezi historiky ústředních historických pracovišť, jakým byl právě Ústav soudobých dějin, kde byl zaměstnán Emanuel Mandler, autor početných vědeckých studií a monografií, v nichž se netajil svým kritickým stanoviskem zejména k Benešových dekretům, stejně jako ve výrazných kritických komentářích Klausovy protisudetské mobilizace. Mandler byl historikem starší generace, která už v 60. letech ostře odmítala dogmatismus historiků, reprezentovaných Václavem Králem a jeho okruhem komunistických ultralevých sektářů, kteří pak po světské invazi v roce 1968 za normalizace začali čistit historická pracoviště nejen v Akademii věd a na vysokých školách, ale i v regionech – v muzeích, galeriích, knihovnách, všude kde byli myslící intelektuálové.

Také Mandler si za dvacetiletí normalizace mohl dovolit jenom pomocnou nádenickou práci bez možnosti jakékoli publikace; byl činný v disentu, samizdatu, spolu s politologem Bohumilem Doležalem v roce 1987 založil nezávislou politickou skupinu Demokratická iniciativa, jež se roku 1990 přeměnila v Liberálně demokratickou stranu. Tento redaktor Československé vlastivědy (196068), redaktor avantgardního časopisu mladých Tvář, spoluautor revue Dějiny a současnost, významný historik novodobých čs. dějin byl v roce 1995 jedním z iniciátorů petice Smíření 95, vyzývající k přímému jednání české vlády se Sudetoněmeckým krajanským sdružením, což se v očích nejen V. Klause, ale i R. Zahradníka jevilo jako velezrádný čin. Vláda totiž takovéto jednání a priori odmítala a každé volání po spolupráci a jednání s představiteli vyhnaných čs. Němců označovala za provokaci. Mandlerova kritická publicistika vyvrcholila v jeho publikaci Benešovy dekrety. Proč vznikaly a co jsou, Libri, Praha 2002, ve které připomněl, že „celonárodní jednota za účelem vyhoštění sudetských Němců z jejich domoviny znamenala společenský regres a samo vyhnání Němců bylo genocidní etnickou čistkou, při níž přišlo o život nepoměrně víc obětí než za celých čtyřicet let komunistické vlády. Plni sebevědomého odhodlání žijeme tak v politickém a duchovním klimatu bezprostředně poválečné kolektivní msty a nenávisti a v důsledku toho pokulháváme daleko za Evropou. Hrozí celoevropská ostuda, to je z obsahu nacionálněperzekučních dekretů více než zřejmé. Národ usazený do vlastních nedostatků a přesvědčovaný politikou i vědou o tom, že je to tak náramně dobře -může z toho vzniknout něco kloudného?“ (E. Mandler, 14, 101, 105).

Emanuel Mandler se kriticky postavil k vládní Smíšené česko-německé komisi historiků, kterou z české strany vedli schvalovatelé „odsunu“ Jan Křen a Václav Kural. Mandler odmítl teorii Jana Křena, že o vyhnání a Benešových dekretech smějí psát pouze „odborníci, a nikoli žurnalisté a publicisté“, a s břitkou ironií komentoval stanovení kvóty obětí vyhnání na 25 000 osob – „kdo uvede víc, ten nemá s vědeckým poznáním nic společného“, a také tezi, že za vše, co se stalo za druhé světové války a po ní, může Hitler. Usmívá se nad tím, jak si komise „váží vlastní historické práce“, čímž myslí Křenovu knihu Konfliktní společenství (Praha 1991), podle níž Němci v ČSR „žili bez potíží; o dekretech /kniha/ nehovoří skoro vůbec a o vyhnání s nesmírným útlocitem. Přitom má člověk dojem, že vyhnání si vymyslely západní mocnosti a že snad československou vládu k němu i přiměly“. (E. Mandler, 102)

Historikové proti znásilňování dějin

Po česko-německé deklaraci (1997) převládl názor o vyhnání a o Benešových dekretech raději nemluvit, přičemž dle Mandlera „české oficiální historické vědě šlo a jde o to, aby veřejná diskuse o dekretech vůbec ustala“ (tamtéž 102). „Výrazem toho je prohlášení Historikové proti znásilňování dějin. Stanovisko sdružení historiků ČR, které za výbor Sdružení podepsali 7. dubna 2002 Jaroslav Pánek a Jiří Pešek. Toto prohlášení obhajuje nejhorší české nedostatky (vyhnání Němců) a naopak sudetské Němce shledává vinnými před historií od samého začátku (tamtéž 105).

Až do tohoto finálního stavu umrtvení přivedlo bdělé oko Václava Klause a jeho akademického souputníka Rudolfa Zahradníka českou historiografii: k totálnímu ignorování výzkumu ukončení staletých styků Čechů s Němci. Nejpikatnější na celé věci je, že zmíněných 150 publikací Ústavu soudobých dějin AV vyšlo v drtivé většině za peníze, poskytnuté německou nadací Konráda Adenauera; vrchol celé frašky tvoří vydání kompletu Benešových dekretů v obsáhlých komentovaných dvou dílech (editoři Karel Jech a Karel Kaplan) roku 1995 (Doplněk, Brno). Zatímco sudetští Němci byli i historiky považováni za lejno smrdící, německé peníze nesmrděly ani samotným historikům a už vůbec ne jejich přísnému dohližiteli Zahradníku Rudolfovi. Peníze německých daňových poplatníků byly v magické kapitole českoněmeckého soužití i drastického rozchodu vyhozeny nazmar, v podstatě, v případě edice Benešových dekretů, k odůvodnění oprávněnosti a pravdy vyhnání.

Nové normalizační čistky

Nezůstalo jenom u německých peněz použitých k sabotáži historické vědy a zastírání pravdy. Tak jako komunističtí normalizátoři po okupaci země přistoupili k čistkám na historických pracovištích všeho druhu, tato praxe se vedle zneužívání německých peněz přenesla i do nové doby demokratických svobod. Kritici vyhnání se v očích vedoucích pracovníků AV od předsedy akademie po vedoucí jednotlivých ústavů stali delikventy, kteří politicky a ideologicky škodí vědě a tedy musí z vědeckých ústavů pryč. Nejtíživěji to pocítil Mandler, pro kterého se v Ústavu soudobých dějin AV vytvořila hořící půda, musel jednoduše odejít pryč. Ředitel ústavu Vilém Prečan pak tvrdil, že Mandler odešel z ústavu sám, na místo asistenta na nějaké vysoké škole. Když jsem se na to Mandlera ptal, popřel to jako výmysl. Žádné místo na vysoké škole jej v dané situaci nečekalo. Naopak, i zde docházelo k čistkám kritiků vyhnání a omezování jejich kariérních postupů. Mandler jako schopný komentátor a publicista přešel na „volnou nohu“ a živil se spoluprácí s Lidovými novinami a Mladou frontou Dnes, jakož i jinými celostátními periodiky. Před svou smrtí (leden 2008) nestihl svoji bohatou publicistiku soustředit do kritického souboru. Tento úkol čeká mladší badatele.

Další obětí čistek v Prečanově ústavu byl historik střední generace Miroslav Balcar. Jeho stanoviska, vyslovená v každoročním setkání historiků v Jihlavě, pojednávající o otázce lidských práv a tedy i o sudetoněmeckém problému, svědčila o přesném a jasném logickém historickém myšlení. Jeho glosy i stanoviska k vyhnání publikovaná v Kučerově revui Střední Evropa se vyznačovala ostrostí odsudku až nekompromisního. Byl natolik výraznou osobností, že bil do očí vlastencům a obhájcům národních zájmů a v historickém výzkumu nebylo pro něho místo.

Vyčištění Ústavu soudobých dějin AV od kritiků a odpůrců vyhnání mělo precedentní dosah na další kádrovou politiku, ale i ediční politiku a plány dalších historických ústavů Akademie. V Historickém ústavu, podle jehož ředitele Pánka vyhnání znamenalo pro sudetské Němce hmotný přínos, nemohlo vzniknout ani zdání po fundované výzkumné práci o přípravě, procesu a důsledcích vyhnání: žádné edice pramenů, žádné dílčí výzkumy problémů, žádné monografie natož syntézy mapující a hodnotící genocidní katy, kteří zhanobili pověst českého národa na staletí. Odhalovat rány, rýpat se ve hnisu a utrpení vyháněných milionů lidí přece nemohlo být v národním zájmu národa, s jehož jménem je genocidní zločin spojen! Objasnění vyhnání na základě vědeckých faktů a důkazů odporovalo ochraně národních zájmů – daňoví poplatníci přece nebudou finančně přispívat na destruktivní historické akty vynášející na světlo hanbu a zločin vlastního národa a státu!

Program ignorování, mlčení, popírání, přinejlepším ideologické kamuflování ovládl historická pracoviště AV. Když se ve věci něco vydá, tak reedice Benešových dekretů, pro důraznost v jednom svazku (2002), s nimiž se vážou učené „české hlasy v diskusi“, kde pracovníci historického ústavu AV Jindřich Dejmek a Jan Němeček (Kauza: tzv. Benešovy dekrety. Historické kořeny a souvislosti, Praha 1999) opěvují nejvyšší státnický čin prezidenta a nezapochybují o morální dimenzi jeho genocidního činu, anebo rozsáhle dokumentují a obhajují Benešovu podporu Moskvy a Stalina v řešení polské otázky, jak to učinil Němeček v díle Od spojenectví k roztržce (Academia Praha, 2003), obhajujícím podrazáctví, kterého se na polské demokratické vládě dopustil Beneš za druhé světové války, aby si zavázal Stalina při svých plánech na vyhnání Němců

. Takováto adorace Beneše je oficiální linií české historiografie, pěstované na historických pracovištích Akademie věd.

Vysoké školy

Po „usměrnění“ historických pracovišť, za co akademie vděčí svému rozhodnému a předvídavému předsedovi Rudolfu Zahradníkovi, došlo následně i na vysoké školy, se kterými je akademie pospájena různými vazbami i personálně. Vedle Ústavu soudobých dějin se objevilo další sídlo „rebelů“ na Fakultě sociálních věd University Karlovy, zejména na jeho politologickém pracovišti, které jako katedru politologie – později přejmenovanou na Institut politologických studií – založil v roce 1990 historik a filosof Rudolf Kučera. Podobně jako v případě „rebelů“ Mandlera, Balcara či Jičína z Ústavu soudobých dějin šlo o letitého disidenta, kterého za jeho názory zlikvidoval Husákův normalizační režim. Za účast na aktivitách disentu byl vyhozen z Ústavu pro filosofii a sociologii ČSAV v roce 1979 a další desetiletí se musel živit jako stavební dělník.

Nicméně tato pozice mu umožnila bez zábran přejít na opoziční platformu proti režimu, což se projevilo tím, že na sklonku roku 1984 inicioval vznik samizdatového časopisu Střední Evropa, který vedl s okruhem Zbyňka Hejdy a dalších historiků. Do pádu komunismu vydal sedm čísel časopisu, v němž se pravidelně zabýval historickou problematikou sředoevropského prostoru . Jednotlivé části postupně publikoval v roce 1989 v Mnichově pod názvem Kapitoly z dějin střední Evropy, reedice vyšla pak v Praze 1991. Časopis náročné, vysoké obsahové úrovně vydával od 90. let až do současnosti. Uveřejňoval v něm ve formě komentářů politické analýzy, které shrnul do dvou knih (1993, 1998).

Jako plodný autor publikoval řadu historických a politologických studií, které se kriticky zabývaly zejména Klausovou politickou transformací, jíž vytýkal četné omyly a deformace, čímž si znepřátelil okruh příznivců tohoto vedoucího politika. Ovšem čím stál v přímé opozici vůči Klausovi a jeho obraně národních zájmů, byl jeho vztah k vyhnání Němců z ČSR, který byl kritický od začátku; ve svém časopise uveřejnil desítky studií, které směřovaly k odhalování genocidní podstaty vyhnání. V roce 1996 ve svém vydavatelství vydal také dílo Tomáše Staňka Perzekuce 1945 (Perzekuce tzv. státně nespolehlivého obyvatelstva v českých zemích), které významným způsobem obohatilo faktografii o teroru a obětech vyhnání. Tím jako by si kompenzoval svoji neúspěšnou iniciativu ve věci důkladného výzkumu genocidních katů, kterou uplatňoval jako člen Smíšené českoněmecké komise, která se měla zabývat všestranným objasněním otázek odsunu včetně počtu povražděných Němců.

Do komise jej navrhl předseda české vlády Petr Pithart v roce 1990; Pithart sám se svým okruhem, jenž se chránil kryptonymem Bohemus (Toman Brod, Jiří Doležal, Milan Otáhal, Miloš Pojar a Petr Příhoda) v diskusi o vyhnání Němců, vyvolané publikováním Danubiových Tezí (Svědectví 1978), zaujal odmítavé stanovisko k vyhnání (publikované Jiřím Lövym v Právu lidu v lednu 1980, Curych) a byl předmětem tvrdé kritiky pražských eurokomunistů, vedené historiky Janem Křenem a Václavem Kuralem, schvalujících vyhnání jako nevyhnutelný akt.

Když Smíšená komise na vládní úrovni začala v roce 1990 pracovat, vedl ji z české strany právě Jan Křen – Rudolf Kučera s Tomanem Brodem, dalším členem komise, stáli na opačném pólu. Když Kučera žádal, aby komise iniciovala podrobný výzkum největších genocidních aktů, jakými byly brněnský pochod smrti v květnu 1945 nebo vraždění v západních a severních Čechách (Postoloprty, ústecký masakr na konci července 1945), setkal se s tvrdým odporem eurokomunistické části komise, a tak mu nezbývalo, než z komise po roce odejít -spolu s Tomanem Brodem.

Ukázalo se, že staré spory z diskuse disidentů z konce 70. a začátku 80. let přetrvávají, že ani kritici vyhnání, ani eurokomunističtí obhájci „odsunu“ nezměnili stanovisko; tyto přetrvávající rozpory měly trvat ido budoucnosti. Navíc Kučera s Brodem a některými dalšími odmítači vyhnání projevovali své sympatie bývalým občanům ČSR německé národnosti tím, že přijímali jejich pozvání na každoroční slavnosti sudetoněmeckého krajanského sdružení.

Spor o dějiny uvnitř disentu

Kučera pražské eurokomunisty naštval i autorstvím (spolu s kunsthistorikem Janem Pavlem Kučerou) dokumentu Charty 77 č. 11. z května 1984, nazvaného Právo na dějiny. Bylo to píchnutí do vosího hnízda. Oprávněná kritika normalizátorů za jejich diskvalifikaci a pronásledování historiků a jejich podřízení hitoriografie režimu a jeho propagandě. Text ve shodě se skutečností kritizoval služebnou historiografii a její aktéry, kteří při prověrkách museli chválit okupanty jako zachránce, podřídit se moci a v jejím zájmu falšovat zejména nové a nejnovější dějiny. Autoři kriticky odmítli nadřazování hospodářských dějin nad všechny proudy dějin při soustavném ignorování nebo falšování zejména dějin duchovních a církevních, odmítli marxismus jako jedinou vědeckou metodologii. „Snad ještě v žádném období českých dějin se moc nechovala tak nepřátelsky k historikům a jejich dílům…“ stojí v dokumentu Charty 77.

Eurokomunističtí historikové se do textu pustili s takovou vehemencí, až to vyráželo dech, a své útoky na dokument Charty 77 udržovali déle než rok. Vyslovili nesouhlas s paušálním odsouzením tzv. oficiálních historiků, prakticky jim vyslovili generální pardon, a tím nepřímo i strůjcům čistek jako by říkali, vlastně dobře, že nás vyhodili. V dějinách středověku se prý nezkresluje úloha náboženství. Dokument vyjmenoval deset historiků Gollovy školy, jejichž díla byla zařazena do fondů libri prohibiti a jejich reedice byla nemyslitelná. Prý z díla Palackého něco vyšlo. Že nevycházejí edice pramenů? Vždyť vyšly protokoly sjezdů KSČ. Že od roku 1965 neexistují bibliografie čs. historiografie, tedy z jejího nejproduktivnějšího reformního období? Existuje prý od roku 1971, kde už není ani jediné dílo či článek nejvýznamnějších historiků, na které národ měl zapomenout. Dokument ve své stručnosti nemohl postihnout všechny souvislosti, v zásadě však vystihl katastrofální stav historiografie.

Eurokomunističtí historikové tak vášnivě a vehementně odmítli dokument Charty 77 o dějinách, protože je vedoucí chartisté k vypracování dokumentu nepřizvali, ačkoli samizdat disentu byl přeplněn jejich texty.

Podstata kritiky eurokomunistů tkvěla v uražené ješitnosti. Ačkoli byli signatáři Charty 77 („naše činnost v oblasti historického bádání je všeobecně známa“, jak stojí v dopise čtyř – Miloš Hájek, Hana Mejdrová, Jaroslav Opat a Milan Otáhal), „nebyli o přípravě dokumentu uvědoměni, natož požádáni o konzultaci.“ (Charta 77, II, 61) Že tak „nekvalitní text“ byl vydán jménem Charty a poslán prezidiu ČSAV, považovali „za chybu“ mluvčích.

Že eurokomunisté upoutali na sebe podezření ze spolupráce s politickou policií, jak to bylo v případě Milane Hübla, anebo jak se později ukázalo i jiných historiků, jakými byli Jaromír Valenta, Egon Čierny, Václav Hyndrák, Josef Hodic a jiní, projevilo se už – jak uvedeno – v případě Danubia a přípravou dokumentu o vyhnání.

Vedoucí chartisté eurokomunistům právem nedůvěřovali. Aby se vyhnuli předčasné denunciaci, svěřili vypracování textu nemarxistickým historikům. Eurokomunisté-historikové v Chartě 77 v choulostivých vnitřních otázkách sehrávali namnoze destruktivní roli, nepřekročili svůj ideologický stín, vězeli v marxismu stalinského střihu, v komunistické praxi a intoleranci, která jim přešla do krve. Jejich publicistická a polemická hyperaktivita v samizdatu disentu měla v mnohém destruktivní dopad. Vedlo to tak daleko, že jejich souputník Petr Uhl, tento pop Gapon českého disentu, veřejně odmítl dokument Charty 77 Právo na dějiny, čímž superkritice eurokomunistů nasadil vpravdě korunu.

Kučerův institut

Rudolf Kučera si tedy na společenskovědním pracovišti Fakulty sociálních věd UK nesl mnoho znamení, která stála nad ním jako damoklův meč. V 90. letech každé tři roky musel v konkurzu obhajovat svůj vedoucí post na pracovišti, což vzhledem ke svým publikovaným monografiím, knižním souborům a početným článkům úspěšně obhájil. Dokonce i poté, co spolu s Emanuelem Mandleremm a Bohumilem Doležalem inicioval petici Smíření 95, požadující přímé jednání vlády ČR se sudetoněmeckým krajanským sdružením; všechny Klausovy vlády ostentativně odmítaly jakékoli jednání s představiteli vyhnaných Němců. Petice Smíření 95 se jevila z tohoto hlediska jako protistátní čin, když ji i na německé straně podepsala řada osobností, jako např. historik Rudolf Hilf.

V roce 1993 přišel na fakultu do Kučerova institutu přednášet Bohumil Doležal (1940), absolvent češtiny a němčiny na UK, jenž se jako redaktor nakladatelství Čs. spisovatel vypracoval na vynikajícího esejistu, literárního kritika a plodného publicistu. Byl jedním z hlavních redaktorů časopisu mladé generace Tvář z roku 1964, který režim Antonína Novotného brzy zakázal (v letech 1968-69 časopis obnovil svoji činnost). Patřil k prvním zlikvidovaným intelektuálům za normalizace. Živil se jako dělník, posléze jako programátor. Byl mezi prvními signatáři Charty 77. Do samizdatu přispěl výbory z politických děl Fr. Palackého, K. H. Borovského a T. G. Masaryka. Spolu s E. Mandlerem roku 1997 založil Demokratickou iniciativu jako nezávislou politickou skupinu, z níž v roce 1990 vznikla Liberálně demokratická strana, za kterou se stal poslancem Federálního shromáždění ČSFR. Poté vedl poradce premiéra Václava Klause, což brzy skončilo jeho vystoupením z Občanské demokratické strany pro nesouhlas s Klausovou politikou obrany národních zájmů, až se postupně stal jedním z nejrazantnějších kritiků politické dráhy Václava Klause.

Bohumil Doležal se v letech 1993-94 rozešel s Klausem a jeho ODS také pro nesouhlas s její tiskovou politikou. Přednášel moderní české dějiny na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy, systematicky psal politologické úvahy a komentáře do denního tisku, od roku 1998 se stal hlavním komentátorem nejvýznamnějšího pravicového deníku Lidových novin. Kritika etnických čistek v ČSR po roce 1945 byla osou jeho publicistiky, v níž zejména politikům příkře vyčítal neschopnost sebereflexe v této palčivé otázce, jejich odmítání jakýchkoli kontaktů s představiteli vyhnaných a jejich organizacemi. Proto logicky patřil k iniciátorům petice Smíření 95.

Vedoucím pracoviště, kde Doležal působil, byl další kritik vyhnání a spoluiniciátor petice filosof a historik Rudolf Kučera (1947), který se v roce 1991 habilitoval na Fakultě sociálních věd UK a stal se vedoucím katedry politologie. V konkurzech, které se na vedoucího katedry, pak Institutu politologických studií, vypisovaly každé tři roky, Kučera svůj post vždy bez problému obhájil. Až do roku 2003. Do té doby konkurzní komisi tvořili lidé „od fochu“, t.j. politologové různých pracovišť, ústavů Akademie a vysokých škol. Najednou komisi tvořili pracovníci jiných než politologických oborů, např. historikové Jiří Pešek a Eduard Kubů, spoluautoři vládní publikace objednané ministrem kultury ČR Pavlem Dostálem Rozumět dějinám (2002), která měla sloužit ke zdůvodnění oprávněnosti násilného vysídlení Němců z ČSR.

Názor těchto historiků na angažovanost Rudolfa Kučery v kritice vyhnání Němců byl zcela opačný. Navíc byla porušena pravidla konkurzního řízení, která vylučovala, aby vedoucí jiných kateder či institutů téže fakulty se účastnili konkurzního řízení: Jiří Pešek byl ředitelem institutu mezinárodních studií FSV UK, což jej vylučovalo z komise, a také Kubů, pracovník Ústavu obecných dějin FF UK, neměl při výběru vedoucího politologického pracoviště co dělat.

Sestavení komise odpovídalo záměrné režii, jejíž výsledek byl, že Rudolf Kučera už další konkurz na ředitele institutu neobhájil. Byl vybrán jiný uchazeč, na rozdíl od Kučery bez publikační činnosti a pedagogických zkušeností, a také náležitých vědomostí.

Šlo o cílený útok na jednu z posledních bašt kritiků vyhnání, propadem Kučery byl současně zasažen i Bohumil Doležal. Kučera už léta předtím odrážel útoky na Doležala, aby ho z institutu vyhodil za jeho stanoviska zejména po výzvě ke sbírání příspěvku pro sudetské Němce.

Doležalovi bylo jasné, kterým směrem se věci budou ubírat, a tak dal okamžitou výpověď a živil se jako komentátor Lidových novin a Mladé fronty Dnes. V tom následoval vyhozeného historika Emanuela Mandlera.

Rudolfu Kučerovi vyčítali účast na nedávno otevřené kanceláři Sudetoněmeckého krajanského spolku v Praze na Malé Straně a spočítali mu také jeho pravidelnou účast na sudetoněmeckých dnech v Bavorsku. Kučera měl také silného oponenta v historikovi Janu Křenovi, autorovi teze o „tragické nevyhnutelnosti odsunu“, který sice veřejně odmítl Dostálovu výzvu k účasti na vládní publikaci o vyhnání Němců, nicméně svoje schvalování nutnosti odsunu nijak nerevidoval a setrvával na oprávněnosti vyhnání podobně jako Václav Kural, spoluautor vládní publikace. Jan Křen jako vedoucí kabinetu germanistických studií měl na fakultě silnou pozici jednak svou vědeckou erudicí, jednak i disidentskou minulostí a měl značný vliv na události na fakultě i na dosazení Jiřího Peška do Institutu mezinárodních vztahů FSV UK. Navíc nemohl Kučerovi zapomenout jeho spoluautorství dokumentu Charty 77 Právo na dějiny, proti kterému razantně vystoupil s ostatními eurokomunisty, především Hüblem a L. Kohoutem, a autory dokumentu obvinil z diletantismu. (…)

Degradace Rudofa Kučery měla za následek, že jedna z bašt kritiků vyhnání Němců na Univerzitě Karlově odchodem Bohumila Doležala padla. Tak po vyčištění Ústavu soudobých dějin od rebelů Mandlera a Balcara došlo i na toto pracoviště, kam přes své lidi mohl zasahovat předseda Zahradník. (…)

Tak jsme svědky podivného úkazu, známého už z normalizačních dob Husákovy komunistické diktatury. Lidé kritizující selhání národa se stávají předmětem pronásledování, existenčních postihů, vědeckých a profesních degradací, jako by v roce 1989 diktatura ani nepadla, ale prodloužila svá chapadla i do poměrů demokracie. Pomluvy, intriky a nekalé manipulace se uplatnily proti kritikům, jejichž úsilí z etického hladiska by mělo být oceňováno a pozitivně hodnoceno.

Podle už vyzkoušených modelů persekuce postupovali ředitelé ústavů, akademičtí funkcionáři, lidé s autoritativní rozhodovací mocí. Vědecká obec jejich zásahy vnímala, rozpoznávala a nechávala se zastrašovat. Pro historický výzkum to mělo katastrofické následky. Zastavil se, stagnoval, málokdo měl odvahu nést kůži na trh, vystavovat se pomluvám a šikanám.

Takto národ nechce znát pravdu o svých dějinách a vládní pobídky Dostálova typu Rozumět dějinám se stávají obhajobou zla a zdůvodněním lži o nejvlastnějším předivu samotných historických procesů. Nevycházejí edice pramenů, ačkoli archivy jsou přetíženy jejich bohatstvím a množstvím. Bez nich se historický výzkum nemůže stát systematickým procesem vědeckého poznávání. Historikové, zastrašení praktikami vědeckých papalášů, nepřinášejí k hledání historické pravdy nic, co by národu pomáhalo překročit vlastní stín v jeho selhání a nechávají ho setrvávat v hanbě na posměch Evropě a světu. Ano, jsme přesně tam, kde jsou Turci se svým kamuflováním genocidy Arménů před sto lety, a zřejmě tam budeme ještě déle.