Aktualizoval jsem jeden ze starších esejů a připsal kritiku toho, jakým způsobem se vyrovnáváme s komunistickou minulostí dnes. Tato úvaha si zaslouží doplnění a pokračování, jelikož téma je to na objemnější knihu. Proto mne, prosím, nepeskujte za tuto krátkou analýzu, která se vám bude zdát dlouhá. Uvítám diskusi i polemiku k obsahu tohoto článku.

Smazávání hranic mezi dobrem a zlem

Vyrovnávání se s minulostí v Československu a České republice 90. let vypadalo z ptačí perspektivy jako kruhová obrana před tím, co by se mohlo vyvalit i z nepatrně pootevřené železné skřínky, v níž sami před sebou ukrýváme traumata a strázně z minula. Nejde jen o individuální železnou skřínku, i ve společenské rovině má taková ignorace neblahé důsledky. Současná společnost vykazuje všechny příznaky, které s sebou nese ignorování vlastní minulosti: smazávání rozdílu mezi dobrem a zlem, zkostnatělost a ideologizaci myšlení, nechuť zabývat se věcmi do hloubky a absenci zákonů a pravidel poučených zkušenostmi. Nezměrnou aroganci moci, proti níž je občanská společnost bezbranná. Iniciativa, která pokaždé naplní pláň čtvrt milionem lidí, by jinde měla sílu věci měnit, u nás vzhledem ke svým požadavkům vychází naprázdno.

Dodnes si často nejsme jisti, co je zlé a co dobré. Překlenujeme trhlinu, která nám pomáhá v rozlišování, jak ji popsal někdejší osvětimský vězeň, psycholog Viktor E. Frankl: „Trhlina procházející celým lidstvím a rozlišující dobré a zlé sahá až do těch nejhlubších hlubin a je zjevná právě na dně propasti, kterou reprezentuje koncentrační tábor.“

Obecně vzato: nevyrovnávání se s minulostí nastolilo smířlivost vůči předchozímu zlu, čímž i otevřelo cestu společenskému přerodu bez ohledu na spravedlnost, etiku a právo v demokratických zemích obvyklé. Jen velmi těžko lze být smířlivý k jedněm špatnostem a zároveň být neústupný vůči druhým tak, aby to nevyznělo minimálně pokrytecky, spíše však mnohem hůř. A nemůžeme očekávat, že na pojmenování a odsouzení minulých i nových špatností přistoupí někdo, kdo se jich sám tak či onak účastnil. 90. léta se nesla v tomto přesně duchu.

Kladli jsme si po převratu otázky, které o smazávání rozdílu mezi dobrým a špatným, o naší bezradnosti v tomto směru, vypovídají výmluvně. Nejsou „kati“ zároveň oběťmi? ptali jsme se například. Přes Franklem popsanou trhlinu jsme postavili první můstek vyzdvižením „práva pachatele“ nad práva obětí, jejich příbuzných, pozůstalých (to nám ostatně zůstalo dodnes). Katy, kteří jsou zároveň oběťmi, byli myšleni především udavači a lidé z nižší komunistické nomenklatury, kteří o nás bezprostředně rozhodovali na školách či v zaměstnání apod. Brzy a velmi lehce jsme zapomněli, že mají na svědomí životy, osudy či zdraví těch, kterým ublížili. Tak se z nich stali „malé ryby“. Do uvažování nad tím jsme opomněli zahrnout poznání, že bez těchto „malých ryb“ by se totalitní režim dlouho neudržel. Udavači i nomenklaturníci z praxe přenášeli informace a poznatky výše – a teprve podle nich mohl režim reagovat tak, aby jeho opatření byla skutečně účinná.

Paušalizování v tomto směru (vyvinění „malých ryb“ bez rozdílu) a především neustálý tlak na „udělání tlusté čáry za minulostí“, který vyvíjeli, se autorům této myšlenky vymstil: vrátil se jim obrácený naruby.

Důsledky utajování

Jedním z důsledků onoho tlaku bylo utajování dokumentů Státní bezpečnosti (a dalších materiálů) včetně speciálního „fondu Z“, kde byly ukryty svazky nových prominentů (i svazky nepřátelských osob, nejen udavačů). Skrývání informací z minulosti mělo neblahý dopad na celou společnost: do různých funkcí se dostali vydíratelní lidé (ve vztahu k sovětským – ruským tajným službám to nepochybně platí dodnes).

Postupně vyplouvaly na povrch různé kauzy v podobě „náhlého odkrytí“ spolupracovníků StB. To sloužilo jak k selektivnímu odhalování skutečnosti, tak i napomáhalo k manipulaci s veřejností – politici mohli lépe odvracet pozornost od svého počínání a před volbami věrohodněji mobilizovat proti „společnému nepříteli“. ODS, která ve druhé polovině 90. let již neměla voličům co nabídnout, získávala hlasy díky těmto a podobným technologiím moci.

A vznikl lustrační zákon v podobě, na niž nemůžeme být hrdi, protože nedokáže rozlišovat individuální vinu a její míru, tedy brát v úvahu okolnosti, za nichž dotyčný začal s totalitní mocí spolupracovat, kolaborovat. Je velký rozdíl mezi udáváním za peníze či z ideologických důvodů, nebo proto, že dotyčného Státní bezpečnost zastrašovala, vydírala či nutila ke spolupráci násilím. Nejhorší dopad lustračního zákona spočíval v následné paušalizaci: k tomu, aby byl brán jako ten špatný, stačilo o komkoli říci, že podepsal spolupráci s StB, bez ohledu na to, jestli po podpisu na někoho donášel, či nikoli – chyběla potřeba zkoumat ve svazcích a hledat míru viny.

Navrhoval jsem tehdy namísto lustračního zákona rozšíření již zavedené „mravní bezúhonnosti státních zaměstnanců“ o práci v StB (apod.) a spolupráci s ní tak, aby to vyžadovalo dobrozdání odborníků podle obsahu svazků, nikoli jen podle toho, zda dotyčný podepsal spolupráci. To by soudům umožnilo zkoumat individuální vinu. Byl jsem za to ovšem vyobcován z předsednictva Klubu angažovaných nestraníků (KAN), které stálo za lustračním zákonem.

Tato paušalizace byla přímým důsledkem paušalizace předchozí, v obráceném gardu, protože byla přímou reakcí na ni. V projevech pravicových poslanců při schvalování lustračního zákona byla hlavním předmětem kritiky právě snaha narýsovat tlustou čáru za minulostí (kritiku ovšem většinou směrovali spíše z ideologické pozice, nikoli se znalostí věci).

Společenská strnulost, která se dodnes mimo jiné projevuje i bezobsažností naší „demokracie“ a zablokováním politiky, vypovídá o čemsi nezdravém. Namísto snahy o poznání skutečnosti jsme si utvořili náhradní realitu. Dodnes bagatelizujeme komunistické zločiny. Zavíráme oči před naším chováním vůči Romům za tzv. druhé republiky a protektorátu. Pardonovali jsme ty, kteří páchali násilí na československých Němcích po skončení války (a to se mnohdy dotklo i německých antinacistů a některých německy mluvících Židů, kteří se vrátili z koncentračních táborů). A to vše má svoje důsledky, které těžce poznamenávají i dnešek. Současná protiromská a protimigrační tažení jsou toho zřetelným odrazem.

(Ne)jsme jako oni!

Heslo „nejsme jako oni“, které během listopadového převratu dunělo náměstími, symbolizovalo nenásilný duch revolty a přinášelo lidem uspokojení, že dokážou nezneužívat z nebe spadlou moc momentální jednoty. Byla to nádherná doba, plná vzmachu toho nejlepšího, co v nás je, plynoucí ve znamení nenásilí, tolerance a osvobození se z ponížení.

Jenže za tímto heslem následovalo další: „Vinni jsme všichni“. To symbolizovalo paušalizaci jako příznak doby. Snášelo se k nám s nemenší vehemencí z úst demokratických autorit, včetně Václava Havla, v různých formách a sděleních. Obzvlášť silně zaznívalo v křesťanském prostředí.

Heslo „vinni jsme všichni“ přeloženo do češtiny v tomto případě znamenalo „jsme jako oni“, jelikož míra viny se zdůrazňovala nedostatečně. Nastolila se tak schizoidní atmosféra. „Nejsme jako oni“ proto, že na rozdíl od nich dokážeme být nad věcí a odpustit ponížení, kterému nás vystavili, že nechceme používat jejich násilné metody. A zároveň „jsme jako oni“, protože jsme se stejně jako nejvyšší funkcionáři KSČ či represivních složek podíleli na totalitě. Ti samí lidé, kteří správně upozorňovali, že neexistuje kolektivní vina komunistů, zároveň veřejnost přesvědčovali, že kolektivní vinu neseme všichni. Původně dobrý úmysl tohoto hesla, apel na individuální vnitřní katarzi, se tak u jednotlivců rozešel s realitou (prožitou minulostí) a stal se kontraproduktivním.

V běžném životě vedl tento rozpor k faktickému odmítnutí reflexe vlastní minulosti, jejího „bezpředsudečného vyrovnání,“ jak si přál i Václav Havel. Podle Havlova někdejšího vyjádření je minulost třeba reflektovat, pojmenovat a bez předsudků se s ní vyrovnat. (TV Prima, Nedělní partie, 3. 10. 2000.) Nelze však individuálně pojmenovat, uchopit či reflektovat obecně pojatou fiktivní náhražku skutečnosti (vinni jsme všichni), byť ji formulovala nastupující demokratická elita mající v ten moment důvěru většiny.

Smazávání hranic mezi dobrem a zlem za pomoci tohoto hesla umenšilo snahu o vnitřní katarzi těm lidem, kteří se provinili více než jiní. Tam, kde není jasné, co je zlo a kdo je za něj odpovědný, nikdo za nic vinu nenese. A logicky následně i těm, kteří se provinili méně. „Proč mám právě já zpytovat svědomí, když hlavní komunističtí zločinci se povalují ve svých vilách, s důchodem, o němž se může bývalým politickým vězňům jen zdát?“ mohla znít (logická) úvaha těchto lidí.

Nedošlo tudíž ke zkoumání vlastní železné skřínky, oddělení dobra od zla, poznání, přiznání (především sobě sama). Jak se ukázalo, předlistopadová protikomunistická opozice nedokázala promyslit věci z pohledu přirozenosti lidské povahy. Očekávání, že každý (většina, velká část…) bude rozebírat své chování během normalizace po jakékoli výzvě, bez ohledu na souvislosti a okolní dění, bylo naivní.

Na jedné straně silně zaznívalo přesvědčení, že vyrovnávání se s minulostí je nesmyslné a nepotřebné, na druhé straně nám politika nabízela ideologickou náhražku tohoto vyrovnávání se v podobě lustračního zákona, a instituce plné policistů, prokurátorů a soudců poplatných komunistickému režimu, od nichž jsme očekávali objektivní přístup ke komunistickým zločincům. Včetně soudců, kteří posílali disidenty do vězení.

Otevřel se tak i prostor pro manipulaci. Absence katarze sebou nesla již zmiňovanou paušalizaci, zamlžování či zastírání věcí (počínaje utajováním), aroganci, polopravdy, lži, politiku založenou čistě na technologii moci – to vše (a další negativa) se stalo běžnou součástí života a spoluutvářely v 90. letech onu Václavem Havlem pojmenovanou „blbou náladu“, která napomohla v očích lidí diskreditovat demokracii jako systém. I důsledky toho sklízíme podnes.

Tunelo-tvornost

Nešlo jen o první polistopadovou politickou garnituru vzešlou z Občanského fóra. I přidružení psavci se v první polovině 90. let odmítali zabývat či rovnou bránili odkrývání mechanismů totalitního režimu. (Psavci myslím intelektuály, odborníky na společenské vědy, novináře, publicisty, komentátory – a nechovali se tak samozřejmě všichni a vždy, nechci paušalizovat, pouze užívám zkratku.)

Společenská atmosféra byla předznamenána vyjednáváním opozice s komunisty u kulatých stolů, které bylo ze strany demokratů ústupné ze dvou hlavních důvodů. Prvním byla opodstatněná obava z posledního vzepětí zastánců represe v komunistických řadách, druhým „filozofie smíření,“ která zároveň umožňovala i ospravedlňovala následnou přímou spolupráci s údajně přijatelnou částí komunistického vedení.

Zde měli předáci Občanského fóra alespoň nějaký korektiv ve „vox populi“, který je při sestavování první společné vlády s komunisty upozornil, že zašli příliš daleko (komunisti navrhovali do vlády příliš mnoho svých členů, což by vedení OF těžko před veřejností obhajovalo).

Tehdejší novinařina a publicistika však podobný korektiv postrádaly. Až na výjimky chyběl psavcům potřebný odstup od nastupující demokratické elity. A ti z předlistopadových žurnalistů a publicistů, kteří se věnovali posluhování komunistickému režimu, jen změnili pána. Nekritické prostředí, utvářené hlavními médii, vedlo k prorůstání politiky, novinařiny a publicistiky v jeden mohutný proud falešně pojímané státotvornosti.

Psavci nulovým odhodláním ke kritičnosti připravili půdu i ekonomické reformě, oproštěné od potřebných prvků práva a etiky. A poté ji i přímo „drželi při životě“. I jejich přispěním se vlády v čele s Václavem Klausem dopracovaly pocitu vlastní neomylnosti. Tak se ze „státotvornosti“ stala tunelo-tvornost.

Korupční transformace

Nejsilněji stála v cestě vyrovnávání se s minulostí ekonomická transformace nastolená federální vládou respektive Václavem Klausem a spol., která na minulost přímo navazovala. Co nerozkradli nebo neprohospodařili komunisté, to zplanýrovali odborníci z Prognostického ústavu.

Svobodu ve společném prostoru začali po listopadu 89 užívat nejprve a nejvíc lidé „nesvobodní“, nejkřiklavěji různé komunistické a estébácké výhonky, často s nakradenými penězi, sítí konexí, se znalostí fungování zjevných i skrytých mechanismů a dalším sociálním kapitálem. Málokdo jiný u nás měl prostředky (například) na založení privatizačních fondů či přímou privatizaci. Dostatek peněz zde před listopadem získalo poctivým způsobem jen pár jedinců z řad umělců, sportovců apod. Česká cesta transformace, bez zahraničních vstupů a zahraničního kapitálu, de facto přímo vybrala jako privatizátory právě členy komunistické nomenklatury.

Většinou šlo o technokraty střední a vyšší vrstvy (například ředitelé a náměstci podniků, ekonomicky a technicky vzdělaní příslušníci a spolupracovníci StB – příkladem budiž vedle Andreje Babiše třeba i Václav Junek z Chemapolu), o výše postavené komunisty, kteří včas přeběhli na druhou stranu (například Marián Čalfa) a nekomunistických hochštaplerů – vedle těch, které symbolizuje Viktor Kožený se svými „Harvardskými fondy“, šlo o různé veksláky a další přikradače již z doby předlistopadové.

Do této profitující skupiny pochopitelně patřili i ti, kteří transformaci nasměrovali tímto směrem, v čele s Václavem Klausem, Dušanem Třískou, Tomášem Ježkem, Ivanem Kočárníkem, Vladimírem Dlouhým atd.

Utajování archivů StB umožnilo těmto podnikatelským karikaturám tahat v pozadí za nitky. Byli v té době jediní, kteří měli k dispozici různé materiály, jimiž mohli neposlušné donutit k poslušnosti. Propojení politiky s nově vznikajícím „byznysem“ nastartovalo již v první polovině 90. let systém beztrestného, leč dobře viditelného tunelování, a dalšího rozkrádání, nejčastěji právě výraznými viníky z dob totality.

Politici (a psavci) tento sytém legitimizovali ve svých veřejných vystoupeních a legalizovali v legislativní rovině. Například privatizační projekty nemohl ze zákona přezkoumávat soud. Konkrétní příklad z mnoha: Přestože se několik let vědělo, že zákony umožňují daňové podvody v kauze lehkých topných olejů (LTO), politici je díky navozené společenské atmosféře poměrně dlouho úspěšně obhajovali před veřejností.

Dnes nám někteří tehdejší privatizátoři, i ti, kteří je tehdy stvořili, vládnou či ovládají společensky důležitá místa (např. Dlouhý ve vedení hospodářské komory), protože to, co mají, jim už nestačí. Čím více mají peněz, tím více chtějí moci. A podle toho také politika a společnost vůbec vypadají. Poděkovat za to můžeme Klausovi a spol.

Gangsterka

V samých základech ekonomické transformace v první půli 90. let u nás bylo nastaveno korupční a klientelistické prostředí, které s menší či větší intenzitou trvá podnes. O druhý vrchol, hned po zlatokopeckých transformačních časech, se zasloužila opoziční smlouva. Na jejím základě si moc pro sebe rozparcelovaly ČSSD a ODS a vzájemně si kryly záda – vzpomeňme, že mnohé politické kauzy se ani nevyšetřovaly, nebo byly odloženy do šuplíku.

Vedle faktického ovládnutí policie a státního zastupitelství se obě strany snažily podřídit si i média veřejné služby (viz televizní krize), což také trvá podnes. Nad tím, kdo se nyní dostává do rad ČT, ČRo a ČTK si můžeme ukroutit hlavu.

Šedé eminence z okolí Miloše Zemana připravovaly vraždu novinářky, ukrývaly v ministerském trezoru miliony neznámého původu. Když Zeman pošpinil pomluvou předchozího ministra zahraničí Josefa Zieleniece, snažili se jeho poradci vyrobit zpětné kompro. Když to ředitel Štiřínského zámku odmítl, byl odvolán. (Kauza Štiřín ). To je jen pár příkladů z celého koktejlu tehdejších afér, z nichž tito političtí gauneři vyšli beztrestně.

A vydírání bylo trvale povýšeno na metodu politického boje. Což také pochopitelně přežívá podnes. Informace, že Andrej Babiš pověřil svého ministerského tajemníka Adama Vojtěcha sběrem kompro-materiálů na politické oponenty, prošla dnešnímu premiérovi a dnešnímu ministru zdravotnictví hladce. Byla mnohými politiky i médii brána jako záležitost běžná, již není třeba příliš rozebírat, natož snad kvůli ní odejít z politiky.

Systém, který se tu pomocí příkladů snažím popsat, pojmenoval Václav Havel přiléhavým výrazem „mafiánský kapitalismus“. Učinil tak bohužel až v roce 1997. I u Havla převládla zpočátku „státotvornost,“ která vycházela z mylného přesvědčení, že nový režim se nemá kritizovat, když se ještě nepostavil na vlastní nohy.

K vyrovnávání se s minulostí v onom širším kontextu na společenské ani individuální úrovni nedošlo. Nastavené podmínky ekonomické transformace a společenská atmosféra vyvolaná „filozofií smíření“ byly hlavní příčinou stavu, v němž k tomu ani dojít nemohlo. Nenasytnost, bezostyšnost a oprávněný pocit beztrestnosti, které společnosti dávali najevo staronoví zlatokopové společně s některými polistopadovými politiky, sebou nesly příliš silnou dávku arogance moci. I to platí podnes.

Buď, anebo

Samotný spor o tlusté čáře za minulostí získal sofistikovanější podobu. Vede se vážně míněná polemika o tom, jak se má rozkrývat minulost, jestli ji lépe osvětlí rozkrývání mechanismů totality a jejích represivních složek, nebo zkoumání běžného života občanů. Přou se spolu dva tábory protilehlých ideologií. Každého neideologického tvora napadne, že prospěšné pro věc by mohlo být oboje, ideologové si ovšem stojí za svým. Buď, anebo – a to z obou stran.

Zavilost obou táborů vede přímo k manipulacím s fakty. Zatímco jedna strana, říkejme jí revizionistická, hledá dobro i tam, kde není, druhá strana, antikomunistická, hledá zlo jen v nejvyšších patrech režimu a tváří se, že se zlo s pádem komunistického režimu kamsi vytratilo.

Podle první jsou příznaky demokracie i to, že dělníci se mohli formou dopisů žádajících trest smrti pro nevinné lidi vyslovit proti elitám – jakoby demokracie neměla žádný obsah a byla pouze čirým mechanismem (kdyby tomu tak bylo, pak by byly demokratické i předlistopadové volby). Nebo tvrzení, že během normalizace nikdo nechtěl cestovat. Nebo že společnost se s komunistickým režimem pokoušela neustále vyjednávat, jakoby tehdy existoval jakýsi kulatý stůl, u něhož se stará Blažková v zastoupení mohla domlouvat s Husákem na cenách potravin. Pravidla jednoznačně stanovovali představitelé režimu, nikoli společnost, a lidé jednali i pod tlakem ze strachu či obav.

Revizionisté se při tvrzení, že mnozí lidé byli s normalizací spokojeni, ohánějí i počtem členů KSČ a jejich rodinných příslušníků. Jenže i to je manipulace. Mnozí komunisté vstoupili do strany z přinucení (a kvůli vlastní zbabělosti) a režimu přitom nefandili. Kariéristům byl režim ukradený, kariéru by dělali bez ohledu na režim tak jako tak – to potvrdila praxe, stačí se rozhlédnout. I mnozí přesvědčení (věřící) komunisté nesouhlasili s okupací, bez ohledu na to, co řekli u prověrek. A také si nepředstavovali, že socialismus tu budou budovat lidé, jejichž intelektuální úroveň by v normální zemi stačila jen taktak na zametání ulic. A nikde není psáno, že příbuzní členů KSČ souhlasili s režimem, mnozí právě naopak. Připomeňme si též, že ze strany bylo po roce 68 vyhozeno hodně jejích členů, protože se jim okupace a normalizace pranic nelíbila a dali to najevo. A také: mezi disidenty a emigranty byly také bývalí komunisté.

Oblíbená figura revizionistických historiků je i tvrzení, že lidé byli spokojeni s režimem, protože měli plné ledničky. Jenže ti samí lidé stáli koncem roku 89 na náměstích. Šlo jim o svobodu.

Povrchnost těchto myšlenek je ohromující – vidět dobro i ve zlu a vymýšlet si do takové předem vystavěné konstrukce argumenty, to je počínání ideologů, nikoli vědců. Relativizace zla, kterou předvádějí světu, je o to průraznější, že ji razí ti, kteří jsou momentálně v sedle.

A druhá strana si myslí, že z běžného normalizačního života nemůže vyvěrat žádný modus vivendi, jakoby neexistovala kolaborace běžných lidí, bez níž by systém nemohl přežít tak dlouho. Smíření se s daností vedlo u mnohých z nás k mlčení a leckdy i k souhlasu s režimem. A je také pravda, že se našli a najdou lidé, kteří byli s normalizací spokojeni více než s demokracií, ať už si o tom antikomunistická guerilla myslí cokoli. Jde většinou o lidi nesamostatné, toužící po tom, aby se stát o ně postaral. Nebo o levicově uvažující lidi, kterým se starý režim prostě zdál dobrý. Nostalgicky vzpomínají i lidé, které hořce zklamal způsob, jakým se u nás po listopadu 89 demokracie utvářela a prováděla. Najdeme je třeba mezi dělníky, kteří přišli o práci jen proto, že novodobí „podnikatelé“ na základě „státního pověření“ vytunelovali jejich fabriku. K tomuto poznání člověk nemusí být levičák, stačí, když naslouchá tomu, co si (někteří) lidé o tom myslí.

Povrchnost těchto myšlenek ukazuje na dogmatičnost a zkostnatělost myšlení. Nevidět zlo, všude, kde je (nebylo jen v StB a KSČ), také vypovídá o jejich autorech své. A zlo se po listopadu 89 nikam nevytratilo, jen se převléklo z rudých montérek do slušivého podnikatelského oblečku s brčálově žlutou kravatkou.

Obě strany otravují svými ideologiemi životní prostředí více než uhelné elektrárny. Točíme se v kruhu a, jak ukazují předchozí zkušenosti, nic dobrého z toho nekouká. I z vyrovnávání se s minulostí se stala vlastní karikatura, protože život „musí být“ buď, anebo.