V jaké pozici se nacházela společnost Rusínů 28. října 1918?

Když to trochu zevšeobecním, dělila se tehdy v podstatě do dvou či tří základních skupin. Početnější skupina byli rolníci, kteří se o politiku a kulturu, vůbec o „nadstavbové jevy“, až tak moc nezajímali, protože měli co dělat sami se sebou, aby přežili. Když se podíváte na geografické rozložení, tak osídlení rusínského obyvatelstva v podstatě zaujímá ty nejméně úrodné terény v horských a podhorských oblastech Karpat.

Potom byla menší skupina vzdělaných Rusínů, která vzešla v první řadě z řecko-katolických kněžských rodin. A ti, když se chtěli uplatnit, museli se chtě nechtě přizpůsobit uhersko-maďarské společnosti a jejím požadavkům. Jinými slovy „kolaborovali“ s uhersko-maďarskou státní mocí. To bylo ale stejné dilema i pro Slováky, Němce nebo Rumuny v Uhersku.

Samozřejmě, jedni byli navázaní na Uhersko a celý ten systém více a někteří méně – teď mluvím o rusínské inteligenci. A nemusely to být jen osobní důvody – souviselo to pochopitelně se zaměstnáním a jejich pozicí v uherském vládním systému.

Potom byla na domácí půdě druhá skupina lidí, která z různých příčin nebyla na Uhersko tak navázaná, a ta už uvažovala v jiných souvislostech, které byly ovšem různé.

To byli „světští“ intelektuálové?

Více méně, právníci, učitelé atd. Ale byli mezi nimi i kněží. Třetí skupinu Rusínů představovali ti, kteří ještě před válkou odešli za prací do USA. Když se pak vrátili domů, mohli se svobodněji vyjadřovat, protože přestali být závislí na svých věřitelích – maďarónských a maďarských notářích, ba i farářích. Kromě toho se domů vraceli „jiní“ Rusíni, než ti, co odcházeli za prací do Ameriky. Zpět přijeli sebevědomí muži, vědomí si své lidské i národní důstojnosti. A tak se i chovali a vyjadřovali, i když v Uhersku s takovýmto chováním stále velmi riskovali. Ti, kteří zůstali v USA, se pak mohli pochopitelně vyjadřovat úplně svobodně bez jakýchkoli obav z pronásledování.

Do toho přišla 1. sv. válka…

Ano a v jejím závěru, v roce 1918 nastala otázka, co dál – co dál jako Rusíni, jakým směrem půjdeme? První úvahy byly takové, že je třeba získat něco od nové maďarské vlády – té liberálně demokratické, v jejímž čele stál Mihály Károlyi. Tedy získáme nějaká ta národní práva a zůstaneme součástí zreformovaného Uherska, přičemž se uvažovalo o autonomním postavení Rusínů v Uhersku.

Když se podíváme na požadavky, které se formovaly v různých vrstvách rusínské společnosti, hlavně přes ty ruské národní rady, tak jedna z těch nejvýznamnějších, užhorodská Uhro-ruská národní rada měla na prvním místě požadavek zachování integrity Uherska. Na druhém místě byly otázky spojené s řecko-katolickou církví – všichni nebo téměř všichni členové té rady byli kněží, anebo pocházeli z těch kněžských řecko-katolických rodin. To pro ně bylo důležitější, než otázka vlastní národnosti, která samozřejmě zazněla, ale až v těch dalších bodech.

Mluvíme o ruských národních radách, ale ve skutečnosti to byly rusínské národní rady…

Ano. Rusíni sami sebe nazývali „my ruski ľudy“, čímž ovšem neměli na mysli Rusy – Velkorusy, respektive Moskaly, jak je lidově nazývali. Faktem ale je, že někteří Rusíni se hlásili k Rusům, někteří k Ukrajincům a další k autochtonním – tedy k Rusínům.

Co se pak týká Uherska, je zajímavé, že řecko-katoličtí faráři – Rusíni, kteří žili na severovýchodním Slovensku, se nevázali na Budapešť tolik jako Rusíni, kteří žili na území Podkarpatské Rusi. Bylo to zřejmě způsobeno tím, že byli v úzkém kontaktu se Slováky, a ta vzájemná korelace a spolupráce jednoduše zanechávala stopy na jedněch i druhých – i v jejich představách. Například na půdě ruské národní rady, která vznikla ve Staré Ľubovni, se zrodily úvahy o tom, že by se území obývané Rusíny stalo součástí ukrajinského státu, který tehdy krátce existoval. Oni se jednoduše vnímali jako Ukrajinci. I to je zajímavý moment, protože ne všichni se takhle vnímali. Řekl bych, že většina ne.

Mluvíme tedy o Slovensku, o horní zemi…

Ano, konkrétně ve Staré Ľubovni na severovýchodě Slovenska. Pak tady byla skupina, která byla reprezentovaná Antonom Beskidom, vzdělaným právníkem, který žil v Prešově a byl poslancem uherského sněmu. Beskid měl zase takové představy, že by se rusínské území stalo součástí Ruska. Podobné úvahy byly staršího data a vyplývaly z toho, že pokud Rakousko-Uhersko prohraje válku, část jeho území, Halič, bude obsazeno Ruskem, které bylo součástí Dohody, a území obývané Rusíny se tedy stane součástí Ruska.

S bolševickou revolucí ale tyto úvahy vzaly za své, ne?

Ne zcela. My je nemáme nikde zachycené, ale když uvažujeme o tom, jak se mohla vůbec zrodit v listopadu 1918 úvaha o „Rusínsku“ jako o součásti Ruska, tak to musíme vidět v souvislostech, protože jinak se to nedá vysvětlit. Němci prohráli, Rakousko-Uhersko prohrálo a v Rusku probíhala občanská válka – v podstatě tam bylo všechno v pohybu. Rusofilové nevěřili, že se bolševici v Rusku udrží dlouho. A pak by se rusínská oblast mohla stát kondominiem ruské říše – ovšem ne bolševické.

Bezbožné…

Jistě, většina rusínské elity byli faráři, kteří dobře věděli, jaký vztah má bolševismus k církvi a ke kněžím.

Existovaly i úvahy o Rusínsku jako o samostatném státě?

Existovaly, ale ty se nezrodily tady.

Ale v Americe.

Ano v Americe. Lidé, kteří žili v těch reálných podmínkách, nebyli takoví fantasté, kteří by věřili, že by se tu mohl vytvořit samostatný uhro-rusínský stát nebo Karpatská Rus – věděli, že něco podobného není v jejich silách, kolik je vzdělaných Rusínů, orientovaných rusínsky, ne uhersky, a jaké mají ekonomické a mocenské možnosti. Naproti tomu Rusíni, kteří žili v Americe, v tom demokratickém prostředí, a mnozí se tam i narodili nebo vyrůstali, jako Grigorij Žatkovič, si mohli říct, že ve svobodných poměrech je možné dosáhnout i zdánlivě nemožného – jsme Rusíni a záleží jen na nás!

K tomu asi přispěl i Wilsonův idealismus s jeho sebeurčením národů…

Jistěže. Když prezident Wilson vytyčil požadavek práva národů na sebeurčení jako jeden z cílů poválečné rekonstrukce Evropy, tak proč bychom jej nemohli získat i my. V Americe vyrůstala už celá generace Rusínů, kteří byli jednak vzdělaní a jednak majetní, včetně podnikatelů – samotný Žatkovič působil jako advokát pro General Motors. Ta určitá sebeúcta byla u amerických Rusínů úplně na jiném stupni, než byla tady. Takže tam se mohly zrodit ty představy o samostatné Uhro-Rusínii, jak je prezentoval Žatkovič. Jenže on byl zase až příliš velký idealista, který uvažovaný stát modeloval spíše na základě přání než reálné situace či nějakých reálně-historických faktů: do uvažované Uhro-Rusínie zahrnul totiž celé východní Slovensko bez ohledu na to, že toto území bylo více slovenské než rusínské.

Jiná představa velké Karpatské Rusi zahrnovala i Rusíny žijící v Haliči – to byly téměř tři miliony lidí, ale zase to nebyli všichni Rusíni. Vedle severovýchodu Slovenska a Haliče zahrnovala i Bukovinu, kde rusínské obyvatelstvo žilo, ale byly tam i velké menšiny. Karpatská Rus by měla jak slovenské, tak polské a rumunské menšiny.

Žatkovič se v představách rozhlížel na všechny strany z území Podkarpatské Rusi…

Ano, pocházel odtamtud. Do Spojených států emigroval s rodiči jako malé dítě.

Nakonec jako model rusínské existence zvítězilo Československo. Jak k tomu rusínské elity dospěly?

Československo přišlo na řadu jako poslední alternativa, o které oni zprvu absolutně nepřemýšleli a ani nechtěli přemýšlet. Důvod byl nasnadě. I američtí Rusíni, když se začali už vážněji zaobírat svým vývojem po skončení první světové války, si uvědomili jednu věc: sledovali československý odboj, československé požadavky na vznik společného československého státu a věděli, jaké představy se v tom českém a slovenském prostředí rodí, jak by to mělo vypadat a narazili přitom na jeden problém: Slováci považovali východoslovenské župy Spiš, Šariš a Zemplín za slovenské, ve kterých žijí Rusíni, zatímco Rusíni je považovali za rusínské, v kterých žijí i Slováci.

Například Nikolaj Beskid, jinak vzdělaný kněz a historik, vycházel z takové premisy, že celé východní Slovensko bylo součástí Kyjevské Rusi, respektive vyvíjelo se jako samostatné, ale v každém případě ruské území, které se podle něj táhlo až po řeku Hron, z kterého on udělal hraniční řeku: Hron – Hran – Gran – Granica. Některé vesnice na severovýchodě Slovenska jsou řecko-katolické a opravdu byly osídlené rusínským obyvatelstvem. Ale to byly jen takové enklávy. On ale tvrdil, že to jsou relikty původního rusínského osídlení, které pak bylo poslovenštěno s příchodem římských katolíků.

Tato myšlenka rezonovala v úvahách vedení rusínské inteligence. Věděli, že když budou žádat vlastní stát, vznikne jeden velký konflikt se Slováky a jak z toho pak ven? V Americe pak v roce 1918 ohledně otázky nějakého společného státu se Slováky vůbec nekomunikovali, jen s Čechy.

To bylo pro českou stranu choulostivá otázka…

Jistě. Úvahy o vytvoření československého státu byly postaveny na spolupráci Čechů a Slováků a rusínský element Čechům komplikoval česko-slovenské vztahy. Češi se proto vyslovovali k rusínským požadavkům velmi opatrně. Když Rusíni oslovili Masaryka, zda by „čeští bratři“ do budoucího Československa nezahrnuli i rusínský národ, Masaryk odpověděl, že ano: vy sami se ale musíte rozhodnout a říct, že to chcete – my vám zaručíme demokracii a plný rozvoj národních práv, jazyka a tak dále. Nikdy ale neřekl nic konkrétně.

Po vzniku Československa rusínští političtí představitelé Žatkovič, Beskid tlačili na Vavro Šrobára, který byl ministrem s plnou mocí pro správu Slovenska, aby se krajinská hranice mezi Podkarpatskou Rusí a Slovenskem posunula dál na západ, jak ji v Československu vytyčili a Saint-Germainská mírová smlouva ji i potvrdila. Slováci byli tehdy ochotní udělat dost velké ústupky a chtěli se s Rusíny dohodnout. Masaryk ale Šrobárovi řekl: nedávejte nic na papír, k tomu se můžete vrátit kdykoliv, ale když to bude na papíře, už s tím nic neuděláte.

Z české strany to bylo takové lavírování. Češi v podstatě potřebovali Slováky pro svůj projekt Československa a Rusíni byli jaksi navíc. Česká politická scéna a podnikatelé nebyli zpočátku nadšení myšlenkou na připojení Podkarpatské Rusi, jestli to není danajský dar, protože si to promítli do nákladů a všech problémů, které s tím budou spojené, včetně vztahů s Budapeští. Viděli v připojení Podkarpatska jen samé komplikace.

Když si vezmete mapu Československa, kterou v prosinci 1918 nakreslil český geograf František Machát, tak je bez Podkarpatské Rusi. To už byl Masaryk doma a stále tam byla ta otázka: ano, ne. Zvítězily ale strategické úvahy, a sice že vznikne koridor k Rumunsku a pak k Jugoslávii, který oddělí dvě země, které nebyly nadšené vznikem Československa – Maďarsko a Polsko. To byly věci, které spadaly do všech těch úvah.

Co se týká Rusínů, vyslovit se pro Československo jim asi pomohla i hrozba bolševismu – Maďarská republika rad…

Ano, to zkomplikovalo Rusínům situaci, kteří tak chtě nechtě museli jít s Prahou. Maďarská republika rad zabrala území Podkarpatské Rusi, které stále ještě nebylo obsazené československou armádou, Mukačevo bylo jedno z těch center, a rusínské vedení v té době už vlastně nemělo ani jinou šanci. V době, kdy byla vyhlášená Maďarská republika rad, to byl březen 1919, už to bylo na Pařížské mírové konferenci definitivně rozhodnuté – už se hledala jenom forma. Ale samozřejmě, pro řecko-katolické Rusíny, což byli kněží, ale i právníci a učitelé, pro celou tu rusínskou inteligenci, nepředstavovala Maďarská republika rad nic dobrého. To byl faktor, který je přesvědčil – buď budeme pod bolševickým panstvím, což nebude pro nás žádná výhra, nebo v Československu, které bylo jistě přijatelnější alternativa. Nakonec Užhorod byl už obsazený československým vojskem a bylo více méně v tomto ohledu rozhodnuto. To všechno byly faktory, které Rusíny nakonec přivedly k Československu. Šlo jen o to vybojovat si v rámci nového státu nejlepší podmínky.

Podobně se někteří němečtí podnikatelé, vystrašení Bavorskou republikou rad, vyslovili pro Československo jako pro určitou záruku stability proti možnému bolševickému rozvratu v Německu …

Ano, ta motivace byla obdobná, i když samozřejmě v případě Německa hrálo roli i to, že se vědělo, že Německo bude platit velké reparace, které dopadnou na německé podniky.

Byl v tom ohledu rozdíl mezi Rusíny z Podkarpatské Rusi a z východního Slovenska?

Byl. Rusíny, kteří žili na severovýchodě Slovenska, to přivedlo k Československu o mnoho dřív. Oni si uvědomili, včetně Beskida, že Spišskou, Šarišskou a Zemplínskou župu směrem na východ Slováci nepustí, že ta slovenská síla je o mnoho větší než rusínská a že Slováci mají za sebou ještě Prahu. Šlo tedy o to najít nějaký kompromis, který by byl akceptovatelný i pro Rusíny.

Měli Rusíni přitom blíž k Praze nebo Bratislavě?

Bratislava neměla po vzniku Československa až takovou velkou váhu. Bylo tam sídlo ministra s plnou mocí pro správu Slovenska, ale jeho kompetence byly omezené – mělo celou řadu oddělení, takových malých ministerstev, od školství až po ekonomické záležitosti, ale peníze byly na rezortních ministerstvech v Praze a žádat o ně mohla jenom zprostředkovaně. Už v polovině 20. let se ukazovalo ministerstvo jako v podstatě zbytečné, neboť se stále obcházelo. I župy nebo okresy žádaly Prahu přímo, protože to bylo rychlejší než přes Bratislavu.

V lednu 1919, kdy Šrobár v Prešově instaloval prvního slovenského župana v Šarišské župě Pavla Fabryho, udělal i audienci pro její obyvatele. Přihlásil se na ni i Anton Beskid a žádal Šrobára, aby i území Rusínů – a měl na mysli hlavně slovenský severovýchod – se stalo součástí Československa. To byl 11. leden 1919 a třeba říct, že v té době nebylo ještě Humenné součástí Československa a Michalovce byly obsazeny československým vojskem den předtím. Východ Slovenska se začleňoval do republiky až v průběhu ledna a stále existovaly obavy, že by se mohlo něco zvrtnout a Rusíni uvíznou někde uprostřed cesty.

Ty obavy byly o to větší, že na severu se spojovalo a formovalo poválečné Polsko a Rusíni měli s Poláky katastrofální zkušenosti a nechtěli být součástí polského státu. Proto i „polští“ Rusíni – Lemkové žádali Československo a mírovou konferenci, aby byli připojení k bratrům Rusínům na jižní straně Karpat, kteří spadli pod Československo právě z obavy před spolužitím s Poláky. Ty konfrontace tam byly dramatické.

O co šlo?

Poláci po skončení války získali konečně možnost obnovit polský stát, který byl v roce 1795 rozdělený mezi Rusko, Prusko a habsburskou monarchii, a oni té příležitosti využili. Odmítli akceptovat ukrajinské snahy na vytvoření vlastního státu zahrnujícího i území, které Poláci pokládali za polské, ač tam žili Ukrajinci či Rusíni. V podstatě hned po skončení 1. sv. války vypukl ozbrojený konflikt Polska se Západoukrajinskou národní republikou a Ukrajinskou národní republikou, ve kterém Polsko zvítězilo. Poláci pak tvrdě potlačili všechny snahy Rusínů vytvořit si vlastní samosprávu a ještě rázněji pokusy o vytvoření vlastního státu, jako např. byla nezávislá Lemkovskorusínská republika, vyhlášená ve Florynke (Polsko) v prosinci 1918 (udržela se do března 1919), nebo Komančská republika, vyhlášená v obci Komanćza (Polsko) v listopadu 1918.

Československo tedy zbylo pro Rusíny de facto jako jediná možnost …

Ano, a když se podíváme na další vývoj v Československu, Rusíni sice nebyli spokojení se vším, možná toho chtěli najednou příliš, možná mohli dostat i trošku víc, ale v konečném důsledku bylo Československo pro rusínské obyvatelstvo ohromnou pomocí.

V jakém smyslu?

Ve všech. V první řadě v možnosti svobodného národního vývoje. Rusíni se mohli svobodně hlásit ke své národnosti a není důležité, že se část z nich hlásila k Rusínům, část k Ukrajincům a část k Rusům. Mohli si vybrat a nikdo jim v tomto směru nic nenařizoval. Rusíni se stali státotvorným národem v demokratickém státě. Mohli si zakládat politické strany a účastnit se voleb. Volební právo dostaly v Československu i ženy, rusínské nevyjímaje, a staly se tak rovnocennými občany československé společnosti. Rusíni získali možnost vzdělávat se ve vlastním jazyce a pěstovat vlastní národní kulturu a vlastní národní identitu – byť v uvedených třech národních směrech. No a nezanedbatelná je i pomoc československého státu v sociálně-ekonomické sféře.

Území obývané Rusíny zasáhla první světová válka naplno. Tady se odehrávaly skutečně tvrdé boje, které zničily Rusínům obydlí, školy, jejich chudé hospodářství i pole a lesy, z kterých žili, a taky půda, rozrytá granáty, byla ještě míň úrodná, než předtím. Do první světové války se Budapešť o Rusíny a jejich životní podmínky moc nestarala. V průběhu války Rusíny ještě podezírala ze spojenectví s Rusy, vždyť to byli „Rusi“ – maďarsky „Orosz“, a tak se k nim i chovala. Po ústupu fronty v květnu 1915 sice něco finančně přispěla na obnovu rusínských obydlí, ale to bylo neskutečně málo. Lidi v následujících letech války, ale i po jejím skončení, ještě dlouho bydleli v zemljankách. Situace Rusínů na Podkarpatské Rusi byla mnohem horší, než situace Rusínů na severovýchodě Slovenska. Když po válce přijeli Češi na Podkarpatskou Rus – posléze na Verchovinu, byli zděšení z toho, co zde viděli. Jeden z českých redaktorů psal – přišli jsme do nejčernější Afriky. Nemyslel tím barvu pleti, ale katastrofální životní podmínky.

To byl důvod, proč po vzniku první Československé republiky, v té době (1920) jediný, rusínský politik v československém parlamentě senátor Jurko Lažo, o kterém jsem letos v dubnu vydal knížku, neustále žádal přijetí zákonů a nařízení vlády, které by ulehčily život rusínským zemědělcům – a v podstatě všem Rusínům.

V sociálně-ekonomickém ohledu znamenalo Československo pro Rusíny opravdu obrovskou pomoc. Investice, které v meziválečném období šly do Podkarpatské Rusi, byly veliké – směřovaly do infrastruktury, včetně škol, které se staly národními školami, což bylo pro rozvoj rusínského národa určující. Během meziválečného období byly postaveny nemocnice, cesty, mosty, prodloužily se železniční dráhy, ve městech se vybudovaly nové moderní čtvrtě, jako např. Galago v Užhorodě, v zemědělství to byly nové metody v hospodaření. Samozřejmě, nešlo vše hladce a tak rychle, jak by si to Rusíni přáli, z čeho potom vyplynulo i zklamání, rozčarování z republiky.

Rusíni získali školy s rusínštinou jako vyučovacím jazykem?

To je komplikovaná otázka – školy byly ukrajinské, rusínské i ruské. Podle toho jaké národní orientace byl učitel nebo i kněz a k jakému jazyku se přikláněl. Jazyková otázka na Podkarpatské Rusi představuje celý balík dalších problémů, které se pokoušeli vyřešit i čeští jazykovědci, etnografové, historici a mnoho dalších odborníků, samozřejmě i československých politiků, kterým jazykový problém na Podkarpatské Rusi komplikoval v předvolebním období získávání voličů.

Ví se, v jakém poměru byli ti, kteří se považovali za Rusíny, Ukrajince, Rusy?

Ne, národnostní kolonka byla jenom jedna, kde byli, co se cítili být Ukrajinci, Rusíny i Rusy pohromadě, což bylo samozřejmě taktické i strategické rozhodnutí. A opravdu jen velmi malé skupinky se přihlásily k Maďarům, což byl i důsledek toho, že v roce 1921 se ještě nevědělo, jak dlouho československý stát vydrží. V druhé polovině 30. let byla nejsilnější skupina, která se hlásila k ukrajinské orientaci, která rusínofily a rusofily dost omezovala, ne vždy úplně demokratickým způsobem – obviňovali je, že jsou orientovaní promaďarsky a protičeskoslovensky.

Jak to tedy celé dopadlo …

No víme jak. Vídeňská arbitráž udělala první zářez do území jak Slovenska, tak i Podkarpatské Rusi, která nepřišla jen o území s maďarským osídlením, ale přišla i o část rusínského a ukrajinského obyvatelstva. Někteří rusínští politici ještě hledali společnou řeč se slovenskými politiky – v podstatě už od Žilinské dohody v říjnu 1938, která zajistila Slovensku autonomii, aby v případě rozpadu Československa vznikl slovensko-ukrajinský stát. Slováci o to ale neměli zájem – měli dost vlastních problémů a nechtěli mít další. 11. října 1938 vznikla první autonomní vláda Podkarpatské Rusi na čele s Andrejem Bródym a Rusíni de facto získali skutečnou autonomii, kterou československé Národní shromáždění přijetím ústavního zákonu o autonomii Karpatské Ukrajiny (to byl nový název) 22. listopadu i právně potvrdilo.

A pak už přišlo samotné obsazení Podkarpatské Rusi Maďarskem 16. března 1939, která byla přejmenovaná na Kárpataljai terület – Karpatské území, poté, co se Československo rozpadlo a byl vyhlášen Slovenský štát.

Zasáhl do toho nějak pakt Molotov-Ribbentrop?

Bezprostředně ne, protože Podkarpatská Rus už byla součástí Maďarska, fungovaly tam maďarské zákony, a ta politická špička, která byla už od vzniku Československa podezřelá, že sympatizuje a spolupracuje s Maďarskem, se v roce 1939 už celkem otevřeně přihlásila k promaďarské orientaci a byla zastoupena i v parlamentě, i když spíše symbolicky. Celý ten následující vývoj na Podkarpatské Rusi byl stejný jako v Maďarsku.

V prosinci 1943 podepsal Beneš se Stalinem československo-sovětskou smlouvu o spolupráci, v které mj. Moskva garantovala Československu předmnichovské hranice. Jak byla tato smlouva destruovaná? Jaký byl faktický vývoj v roce 1944 a co se dělo na Podkarpatské Rusi?

Beneš chtěl získat Stalina jako záruku pro obnovu Československa a nabídl za to Sovětskému svazu i Podkarpatskou Rus – sice diplomaticky, ale přece. Myslím, že Edvard Beneš se s Podkarpatskou Rusí jako součástí Československa nikdy na sto procent neztotožnil.

Už na začátku 20. let uveřejnily jedny maďarské noviny Nemzéti Újság zprávu údajně získanou od Poláků o tom, že Edvard Beneš s Masarykem přislíbili už v roce 1920 sovětskému emisarovi Gillersonovi, který přijel do Prahy, že pokud se všechno ustálí, tak Československo je ochotné území Rusínů, té Podkarpatské Rusi, přenechat Rusku, že ji Československo vnímá jenom jako provizorní součást Ruska v ČSR. Maďarská redakce se odvolala na Rudé právo, které to prý uveřejnilo na základě informací komunistického poslance Karla Kreibicha. A to měl být i důvod, proč Československo investovalo jenom málo do rozvoje Podkarpatské Rusi. V československém tisku potom bylo velké dementi, že to byla jen taková novinářská kachna. Samozřejmě je to dost těžko ověřitelné, protože Poláci i Maďaři se tehdy opravdu snažili destabilizovat Československo různými způsoby, včetně různých propagandistických akcí. Ale jak se u nás říká, bez větru se ani lístek nepohne. Můžeme uvažovat o tom, že zřejmě nějaké takové úvahy mohly existovat. Jako historik to nemůžu brát za relevantní fakt, ale jako člověk, který ví, jak to u nás chodí, bych se tomu zase nedivil.

Smlouva z 29. června 1945 o odstoupení Podkarpatské Rusi SSSR, kterou Praha dojednala s Moskvou, aniž by k tomu byli zástupci Rusínů přizváni, Rusíni označují za rusínský Mnichov …

Určitě, ale musíme vzít v úvahu i to, že v tom roli sehrála i komunistická propaganda. Sovětský svaz byl vykreslovaný jako země sociální spravedlnosti, kde mají moc v rukách proletáři, a ty nejbídnější vrstvy tomu i celkem věřily. I když jim Československo ekonomicky a sociálně velmi pomohlo, 20. léta byla poznamenána cyklickými krizemi a pak přišla velká hospodářská krize, která se promítla velmi negativně do jejich života. Československo znamenalo bezpochyby pro Rusíny rozvoj, ale řada z nich nebyla v tom každodenním životě spokojená – očekávali od státu víc, než dostali. Tu určitou nespokojenost přiživovali samozřejmě ještě Maďaři a Poláci a především se na ní přiživovali komunisti, kteří vykreslovali Sovětský svaz jako když ne ráj na zemi tak jako zemi, kde jsou obrovské možnosti pro všechny. Mnoho lidí tomu uvěřilo.

O „volbách“ na přelomu října a listopadu 1944 s jednotnou kandidátkou, vybranou komunisty, se ve všech příručkách píše, že probíhaly v atmosféře strachu. Volila tedy část Rusínů „prosovětsky“ z naivity?

Těžko říct, kolik lidí odevzdalo hlasy z přesvědčení a kolik jich bylo přinucených – i v Čechách NKVD sbíralo lidi a vláčelo je do Sovětského svazu a na Podkarpatské Rusi to zažili jako první.

Co znamenalo pro Rusíny na Podkarpatské Rusi, respektive pro jejich elitu, že se dostali pod sovětskou moc…

Tragédii. Čekal je gulag, vězení, popravy…

Podle jakého klíče Sověti Rusíny zatýkali?

Především to byli intelektuálové, politici, představitelé rusínské samosprávy, lidé veřejně činní a podnikající, kteří nebyli komunisty a byli tak automaticky nepřáteli. Ti, kterým se nepodařilo utéct, byli zatčeni a vězněni, včetně Augustina Vološina, odvlečeného sovětskou vojenskou kontrarozvědkou Směrš do Moskvy, kde zemřel ve vězení údajně na infarkt. Mnohé zatkli v Maďarsku, a ti, kteří se angažovali v československé nebo maďarské politice, byli popraveni. Ostatní skončili v gulazích. Rolníci byli nahnáni do kolchozů, řecko-katolická církev byla zakázána a z Rusínů se stali Ukrajinci.

Jaký osud potkal Rusíny v Polsku?

To je otázka, která má také širší souvislosti: Sovětský svaz si chtěl vyřešit svoji územní a mocenskou otázku a celé Polsko, jednoduše řečeno, posunul na západ. A Poláci, kteří nebyli se Sověty, s Ukrajinci, ani s Rusíny srozumění, si zase řešili svoji vnitřní otázku jednoduše tak, že Rusíny a Ukrajince vysídlili – rozeseli je na území podél nové západní hranice s Německem, aby znemožnili kontakty mezi Ukrajinci a Rusíny, kteří zůstali v SSSR, nebo i na Slovensku. Obě etnika měla být co nejrychleji polonizována.

Rusíni, kteří zůstali v Československu, byli pak „zakázaní“ …

To souviselo s více otázkami. Jedna z nich byla řecko-katolická církev. I když se od podepsání Užhorodské unie v roce 1646 mezi katolíky a pravoslavnými za těch několik století řecko-katolická církev na území Slovenska výrazně slovakizovala, Rusíni ji vždy pokládali za svou národní církev – v podstatě ji tak vnímají dodnes, ačkoli i pravoslavná církev je vnímaná obdobně.

Když komunisti ve 48. roce převzali v Československu moc, chtěli se především vypořádat se svými nepřáteli, na prvním místě s římsko-katolickou církví, která byla nejsilnější. Co se týká řeckých katolíků, kteří spadají rovněž pod Vatikán, chtěli se jich zbavit nebo je dostat pod kontrolu tak, že z nich udělají pravoslavné – pravoslaví spadalo pod moskevského patriarchu a bylo prošpikované KGB. Tím pádem českoslovenští komunisté věděli, že pravoslavná církev, toto KGB paralyzované společenství, se nebude aktivizovat proti komunistické straně.

Jak na to řecko-katoličtí Rusíni reagovali?

Slovenští řecko-katolíci přešli k římsko-katolické církvi a část Rusínů udělala to samé, což ale mělo za následek to, že se potom poslovenštili. Část Rusínů ovšem přešla k pravoslaví, možná ta větší. To už ale bylo období, kdy se začala inteligence ohledně náboženství kontrolovat a učitelé a lidi v různých funkcích, na národních výborech apod. se pak raději nehlásili k žádné církvi. A co se týká etnika, Rusíni byli taková malá enkláva lidí, že v nějakých strategických úvahách nehráli roli. Protože ale existovala sovětská Ukrajinská socialistická republika, která hraničila s Československem, a na Slovensku byla část lidí, kteří se k Ukrajincům hlásili, tak komunisté podpořili ukrajinskou orientaci, což bylo o to jednodušší, že existovala ukrajinská literatura, spisovný jazyk, gramatika – vše, co bylo potřebné pro ukrajinské národní školství a budování ukrajinského národního vědomí. Rusíni nic podobného neměli.

Tím ovšem postavili řecké katolíky proti pravoslavným…

Jistě, konfesionální i etnické spory, které existovaly dlouhodobě, to dále prohloubilo. Pokud by se Rusíni jako celek stali řecko-katolíky, tak to mohla být homogenní skupina. Když ale na začátku 20. století, nejdřív na Podkarpatskou Rus, ale potom i na Slovensko, začalo pronikat pravoslaví – hlavně po skončení první světové války, vznikly dvě skupiny Rusínů, kteří se vzájemně až nenáviděli: pravoslavní a řecko-katolíci. Řecko-katolická hierarchie se cítila být oslabená, ohrožená prosazováním se pravoslaví, což bylo často podmíněno sociální situací: byla tu velká bída a na řecko-katolické farnosti museli věřící odevzdávat tzv. koblinu a rokovinu, tedy peněžní, naturální a robotové dávky, zatímco pravoslavní nežádali nic, přičemž liturgie obou konfesí byla téměř totožná. Ti nejchudší pak přecházeli k pravoslaví, což ovšem řecko-katolická církev vnímala jako svoje ohrožení.

Ke svárům paradoxně přispělo liberální ovzduší Československa. Dokud žili Rusíni v Uhersku, které svoje národnosti potíralo, tak neměli šanci se rozvíjet ani jako Rusíni ani jako Ukrajinci. V demokratických podmínkách první republiky se ovšem Rusíni rozčlenili na Ukrajince, Rusy a Rusíny. Slovákům i Čechům bylo jedno, zda to budou Ukrajinci, nebo Rusíni – vždycky to vnímali jako vnitřní věc tohoto etnika: pokud si to vyřešíte mezi sebou, my to budeme akceptovat. A do toho vstoupilo konfesionální rozdělení, které udělalo z Ukrajince řecko-katolíka a pravoslavného, takže i Ukrajinci se pak mezi sebou neměli rádi. A s Rusíny to bylo to stejné. Rusínská společnost se atomizovala.

Když za socialismu zrušili řecko-katolickou církev a všichni měli být pravoslavní, tak zdánlivě jeden prvek atomizace vypadl. V roce 1968 byla řecko-katolická církev obnovená, do jaké míry se Rusíni začali k ní opět hlásit, nevím, ale po devětaosmdesátém, když byla obnovena rusínská národnost, tak se nanovo projevily všechny problémy, které tu historicky byly. Když to někdy vykládám studentům, kteří o tom nemají znalosti, tak mají problém celou tu složitou problematiku Rusínů, jejich identity, konfesionality, vzájemných vztahů i konfliktů pochopit.

Jak jste se dostal k rusínské otázce? Máte rusínské kořeny?

Čirou náhodou, nemám. Na začátku 90. let se na mě obrátil kolega PhDr. Saša Duleba, který rusínské kořeny má. Tehdy byl pracovníkem Slovenského inštitútu medzinárodných štúdií, který byl tak trošku v opozici vůči Mečiarovu HZDS – řídila jej myslím paní Magda Vašáryová. Získali grant od sorosovské nadace Open society fund a chtěli připravit knížku o Zakarpatsku. Oslovili lidi z vícero oborů, etnografy, politology, historiky. Mě si vybrali, zda bych neudělal kapitolku z dějin Zakarpatska v první polovině 20. století. Já nové věci beru vždy jako výzvu, takže jsem do toho šel. Všechno jsme odevzdali, kniha vyšla a kdosi na ministerstvu zahraničních věcí usoudil, že to je zasahování do vnitřních věcí Ukrajiny, která se po roce 1991, kdy získala samostatnost po rozpadu SSSR, snažila stabilizovat a posílit mimo jiného i tím, že odmítala jakékoli neukrajinské projevy u svého obyvatelstva i oživení rusínské národnosti jak na svém území, tak i u sousedů. Úředníci ministerstva knihu s názvem Zakarpatsko jednoduše zakázali. Jenomže ze Sorosovy nadace přišel požadavek, že pokud kniha nevyjde, tak je třeba peníze, které na to dali, vrátit. To už byla komplikace, a tak to udělali tak, že se kniha vytiskla a celý náklad se pak zavřel do skladu – my jsme dostali honoráře a po jednom autorském výtisku. Připadal jsem si jako autor – disident za jiných časů… Mělo to ale i pozitivní výsledek – o naši knihu a o Podkarpatskou Rus se začali zajímat mladí slovenští historici, politologové, sociologové a mnozí jiní. Lidi vždy více zajímá to, co se jim zakazuje, a tak se kniha Zakarpatsko kopírovala jako kdysi samizdat.

Já si ale řekl, pro boha živého, takové krásné téma, tolik času jsem nad tím strávil, a teď to zůstane zamčené. Tak jsem svojí kapitolu rozšířil a připravil jsem knížku pod názvem Zakletá krajina.

Zakletá krajina = Podkarpatská Rus?

Ano. Podtitul je Podkarpatská Rus 1919–1946. Tenkrát běžel druhý rok Česko-slovenské komise historiků a já na jednom zasedání navrhl téma Podkarpatská Rus jako součást Československa. V roce 1996 k tomu pak byla konference v Prešově. Já jsem chtěl tuto moji knihu prezentovat na uvedené konferenci, na které byli význační historici ze Slovenska i Čech, a tak trochu se touto prací i představit v odborných historických kruzích. Na Slovensku i v Čechách se kniha setkala se zájmem i pozitivními ohlasy, ovšem ne na Ukrajině. Tam vyvolala u kolegů historiků pobouření kvůli názvu – zakletá zem! Proč prokletá? Tak si totiž název knihy přeložili, a tak svou zem nevnímali a ani nechtěli vnímat – byli na ni velice citliví.

Já to pak na jedné konferenci v Užhorodě vysvětloval, proč zakletá – proto, že v Uhersku byli Rusíni pod kuratelou Budapešti, v Československu pod kuratelou Prahy, potom zase pod kuratelou Budapešti a pak se dostali pod kuratelu Moskvy, a to jsem zamlčel kuratelu Kyjeva. Jednoduše dodnes nedostali Rusíni šanci řešit si doma svoje vlastní věci vlastními silami, jako kdyby byli zakletí v tom svém osudu.

Rusínské dějiny, to je vlastně taková rusínská balada…

Ano, ten název jsem zvolil záměrně, i proto, že má takovou literární – pohádkovou podobu, kterou mám moc rád. S mým otcem, etnografem, jsem kdysi sbíral v podtatranských vesnicích místní příběhy a potom je i literárně zpracoval do knižní podoby. S Podkarpatskou Rusí však neměly nic společné.