Koronavirová pandemie přináší nové zkušenosti, z nichž některé vejdou do učebnic dějepisu. Nejde jen o náhlé a takřka okamžité umrtvení veřejného života a pozastavení mnoha základních práv, ale i zkušenost mediální. Jako takřka první nemoc je přenášena internetem a ke slovu přicházejí všechny mechanismy moderní mediální hysterie. Místo aby paniku mírnili, politici a ostatní média ještě přilévají olej do ohně. Nechybí nám jen imunita vůči viru, ale též imunita vůči médii zahlceným prostorem, který z této nemoci učinil skutečnou katastrofu.

Ke slovu přichází válečná rétorika, obrat jsme ve válce několikrát opakoval prezident Macron. Když prezidentu Trumpovi došlo, že popíráním pandemie nezmizí, použil slova stejná. Dramatická rétorika má jediný cíl: sjednotit se jako jeden šik a sledovat jediný cíl. Je přece třeba nějak odůvodnit, proč jsme přes noc přišli takřka o všechna práva, proč nelze konat cokoli, co společnost činí živoucím organismem a proč je člověk denně konfrontován s tolika příkazy a zákazy.

Ať skutečná nebo vynucená, jednota a jednomyslnost sebou nesou automaticky jeden prvek. Potlačují možnost zvážení jakékoli alternativy a implicitně vedou k nesvobodě. Psychologové pro to mají vlastní pojmenování: Syndrom skupinového myšlení (groupthink). Jedná se o způsob myšlení, ve kterém se jednotlivec vědomě a úmyslně podřizuje zachování shody ve skupině. Tlak na shodu potlačuje vlastní rozhodování, samostatnost myšlení každého z nás, solidarita ve skupině je pak důležitější než zvažování faktů. V důsledku tak skupina činí často špatná rozhodnutí, přestože by každý sám mohl usoudit, že nejsou dobrá.

Metod navozujících skupinové myšlení je samozřejmě více. Ukázkovou cestou k nesvobodě je také technika prezentace premiéra Babiše. Ten systematicky kombinuje symbol nepřítele a postavu vůdce. Vůdce, který ignoruje realitu, protože ji sám vytváří. Není podstatné, zda něco je či není, podstatné je, co vůdce říká. Čím častější změna názoru a informací, tím lépe. Vzniká chaos, nejistota, nepředvídatelnost. Jediným pevným bodem zůstává vůdce. A pokud lidu lže, pak jen proto, že ho chce chránit. Jenže ve společnosti, v níž neexistuje pravda, neexistuje ani svoboda. K čemu svoboda, když se potýkáme s chaosem? A tak vláda každý den na všech mediálních kanálech beztrestně lže a je stále nepostradatelnější.

Ale nemusí jít jen o slova. Stejný účinek mohou mít i symboly, a to dokonce ty nejnevinnější, jako je např. současná modla, textilní rouška. Roušky jsou pro každého viditelné, dají se uchopit, jedná se o jednoduchý srozumitelný předmět. A zároveň předmět s nevyčíslitelnou symbolickou hodnotou. Plní jakousi funkci společenské katarze. Tváří v tvář vlastní bezmocnosti nad neutuchajícími restrikcemi plní přání mnoha lidí sami něčím přispět. Pro tuto funkci jsou perfektní. Lidé si je mohou sami vyrobit, dají se zdobit, vyprat, používají se každý den. Lidem propůjčují pocit být sami aktivní částí boje s chorobou, díky čemuž se celá katastrofa dá snášet lépe. Jejich nošením se zároveň dává neustále na vědomí, že situace je napjatá. Při každém použití slouží jako kolektivní vyjádření uznání vážnosti krize. Jako snadno dešifrovatelný signál ohrožení. Asi není náhodou, že jsme jednou z minima zemí, kde je jejich užívání plošně povinné. Třebaže stát je neměl ani pro lékaře, zdravotníky, zaměstnance v sociálních službách a další, neváhal vyžadovat jejich užití.

Tento mix různých technik a jejich neustálé variace ve všech médiích nesou své ovoce. U nás se projevují např. zakládáním facebookových skupin denuncujících kohokoli, kdo dle jejich mínění neplní všechna vládní nařízení a příkazy. Hezkým příkladem je na udání policejní kontrola nudistů u rybníku, zda mají roušky, nebo zastavení a kontrola vlaku, v kterém zakašlal cestující. Členové těchto skupin pak navíc trpí stihomamem morální nadřazenosti, protože konají (paušálně terorizují) ve jménu něčeho většího, nejvyššího dobra, potření nemoci. Přitom toho o nemoci neví více než my ostatní, tedy mnoho. Např. jaký je skutečný počet nakažených, jak je skutečně nebezpečná nebo zda se do jejích obětí počítá i zemřelý při dopravní nehodě, kterému při pitvě našli vir v krvi. Nebo právě proto.

V tomto prožívání skupinového myšlení či sdílené identity kolektivního šílenství, což je to samé, zlo vždy přichází zvenčí, a členové jsou tak apriori v roli nevinných bránících se obětí. Budeme se koupat v rybníku s rouškou? Jistě, možné je cokoli, a pro mnohé spoluobčany, čím je něco blbějšího, o to je více hodné vymáhání. Proto je také možné, že lidé začnou sami demonstrativně pálit své cestovní pasy. Všichni jsme slyšeli, vem to čert, že to nemá oporu v zákonech, že hranice zůstanou uzavřeny měsíce, možná roky. V očekávání následovníků budou lidé akt pálení umisťovat na sociální sítě. Hranici samu pak již nebudou obmotávat ostnatým drátem represivní složky, ale ti „nejuvědomělejší z uvědomělých“, „páchači dobra“, „hlídači veřejného zdraví“ apod. Každé potlačení a zničení svobody je třeba umně zaštítit čímkoli, co představuje ještě vyšší zájem, alespoň pro někoho.

Pochopitelně „dobro“ si každý z nás vykládá jinak. Pro doplnění „dobroty“ se sluší zmínit, že např. Německo minulý týden přislíbilo přijmout dalších 50 dětí z uprchlických táborů v Řecku, což je však ve srovnání na počet obyvatel směšné s pouhými jedenácti, které nedávno převzalo Lucembursko o 600 000 obyvatelích. Kolik jich ale převzalo desetimilionové Česko, nemluvě o době před epidemií? A kolik z nich by rádi přijali ti „nejlepší z nás“, co nyní orodují za co nejpřísnější postihy pro provinilce vůči všem nařízením, příkazům a zákazům?

Modely skupinového myšlení dávají upomenout na dobu plakátů „Pst, nepřítel naslouchá“, kdy byly vojenským tajemstvím i žně v nejbližším JZD. Zbývá křičet, republiku si rozvracet nedáme! Jenže stejně jako tehdy republiku nerozvrací samostatně myslící občané a lidé, kteří si uchovali vlastní důstojnost, ani koronavirus, ale právě ti, kteří ji mají spravovat a chránit.

Je dobře, že se lidé solidarizují s nejslabšími, co jsou nejvíce ohroženi. Zároveň je třeba nezapomínat, že tato většina solidárních je těmito opatřeními ohrožována více než samotnou nemocí. Nemalé části populace je zamezováno v její obživě a žádná, byť pramalá, vládní podpora se na ni nevztahuje. Tito lidé jsou či budou nuceni současná opatření obcházet, jen z toho důvodu, že chtějí zůstat naživu a koupit si za něco jídlo. Stát tak vědomě vyrábí a vylučuje z vlastního společenství masu lidí, kterou žene do jisté formy ilegality. Pochopitelně, ještě se najdou pracovní nabídky, např. práce pokladní. Ale jak dlouho? A má si např. většina muzikantů, divadelníků nebo lidí z cestovního ruchu sednout za kasu v Lidlu? Tím by jen naplnili trpký verš Karla Kryla „z básníka na rolníka přeškolený“ upomínající na nástup komunistické totality.

Přitom by si stačilo uvědomit, že boj s pandemií se nerovná válečnému konfliktu, boje muže proti muži, ale má být více snahou o udržení lidské důstojnosti, pomoci člověka člověku. Bez ohledu na výplach a propagandu současných elit.