Zločinná bytová politika kolchoznického podniku OPBH svedla kdysi cesty Jiřího Joska, anglisty, překladatele a editora Shakespearova díla s cestou prostou mojí. Bydlel jsem tehdy s rodiči v dědečkově domě ve staroslavných pražských Vršovicích, který mu komunisté znárodnili a jako almužnu nás nechali bydlet v jednom bytě. Byli na tom lidé hůř. Pokud mě paměť neklame, Jiří Josek se přistěhoval s rodinou někdy kolem roku 1981 do bytu v přízemí, který se uvolnil, protože předešlí nájemníci odletěli s Čedokem na výlet do Ameriky a zůstali tam i se svojí krásnou dcerou napospas Čejenům od Velkých Jezer.

Z okna od  Josků se tehdy ozýval řev jejich čerstvě narozené dcery Zuzany, dnes renomované divadelní herečky, a různý bigbít. Bylo to na jaře, v květnu, v červnu a mně tehdy v koutku zahrádky rostla marjána, asi pět kytek z osiva od mojí kamarádky Elen, jejíž maminka byla Ruska, přičemž semínka pocházela ze vzdáleného Afghánistánu, kam tehdy Sověti uvrhnuli do válečných masakrů tisíce vyjevených mladíků v záklaďáckých uniformách do totálních bitev se skalními Talibánci. Nejvíc to vodsírali prostí vesničané na válečných trasách těchto dvou pozoruhodných kumpanií. Nu, a tento Afghánistán měl v mém životě sehrát ještě několikrát významnou roli. Ač se to nezdá.

Marjánka v opomenutém koutě rostla zdatně, rozvíjela se před očima, hýčkaná vršovickým sluncem razila k nebesům a při podzimních žních dosahovala výše tří metrů. Jedné mlžné noci jsem ji za svitu Luny sklidil a s kamarády začas žasnul – měla sílu jako z pohádek všech národů světa a dob!

Ale furt se de, vraťme se k bigbítu, co zněl z okna od Josků. Seznámili jsme se docela rychle, když jeho sličná žena Marie sušila na zahrádce plenky, pokuřovali jsme s Jirkou na schůdcích cigárka a povídali si, především o hudbě a o americké literatuře, v níž byl znalý, zato pro mě jako gymnazistu, vyjma Hemingwaye, Bradburyho a Salingera, byl kontinent vzdálený a více neznámý ten. Časy Ginsberga, Kerouaca, Ferlinghettiho a dalších měly teprve přijít ke znalosti – ač nás od  vzniku jejich děl dělilo třicet let, k mání nebyla! Snad jenom kdo si nasyslil ze zrušených knihoven…! Naštěstí jsme oba měli v domácnostech gramofon, což  byla tehdy vizitka kulturních lidí, a mohli jsme si půjčovat desky. Moje diskotéka čítala bratru pět jazzových desek rozmanitého původu, se kterými jsem si musel vystačit. Jirka mi tehdy půjčil k ofrézování LP Randy Newmana, který uměl zpívat básně a LP Ala Jarreau, zpěváka s báječným frázováním. Nemohl jsem se jich nasytit a černé kotouče jsem roztáčel každé ráno místo rozcvičky u otevřeného okna. Potom nabral život zas jiný kvap a z domu jsme se odstěhovali tím stylem, že se Joskovi přestěhovali do bytu po nás,  protože jejich rodina se mezitím rozrostla. Tu a tam jsme se potkávali na kulturních akcích  víceméně obskurního rázu. Po Listopadu 1989 jsem se s trochou úžasu dozvěděl, že Jirka Josek ve svém  nakladatelství Romeo vydává vlastní překlady divadelních her Williama Shakespeara, což jsem obdivoval jako tvůrčí čin v intenci démiurga překladu díla uměleckého.

Takový byl Jirka Josek, jak jsem ho poznal. Na shledanou na věčnosti!