Minulý čtvrtek (24. 4.) jsme se ve Strašickém krematoriu rozloučili s Jaromírem Štětinou — válečným reportérem, spisovatelem, politikem a skvělým člověkem. Kdyby mu jeho kolegové v Evropském parlamentu lépe naslouchali, resp. začali podle toho jednat, nemuseli bychom být teď s Ruskem v takovém srabu, i když možná už tenkrát bylo pozdě.

Během let 2014 až 2019 v EP inicioval snad desítky usnesení odsuzujících počínání Rusů na Ukrajině, v Gruzii, v Karabachu etc. Zastával se opozičních aktivistů v Bělorusku i v samotné Říši zla, jak nazýval Rusko. Když stříleli v roce 2014 na kyjevském Majdanu do studentů, jako jeden z mála evropských poslanců tam jel demonstrující podpořit.

Mirek Štětina prošel jako válečný reportér snad všemi ozbrojenými konflikty devadesátých let. Doma zase bojoval za zákaz KSČM. Spoluzaložil Člověka v tísni a agenturu Epicentrum, chvíli šéfoval Lidovým novinám. Věnoval se nejen postsovětským republikám, ale i lidským právům na Blízkém východě, v Africe a ve východní Asii.

V únoru 2006 jsem byl s Mirkem Štětinou od Člověka v tísni na Kubě. Hned na úvod jsme měli jet za novinářem Guillermem Fariñasem, který ale krátce předtím upadl do kómatu, protože držel suchou hladovku. Mirek rozhodnul, že ho půjdeme do nemocnice hledat. Nešel proud, byla tam tma jak v pytli, jakási statná ošetřovatelka nás chtěla vyhodit, ale nepochodila. Senátor Štětina zavelel k odchodu až poté, co nás vedoucí lékař ujistil, že Fariñasův zdravotní stav je stabilizovaný, a v druhé větě nám sdělil, že zavolá estébáky.

Pro Mirka Štětinu byla naše kubánská mise ve srovnání s tím, co zažil v Čečensku, v Karabachu, v Podněstří a jinde vlastně legrace. Tušil, že v nejhorším nás jen vyhostí, což se mi stalo o pár let později s Placákem, tedy jen mně – už o mně věděli.

Mirek Štětina tehdy vezl na Kubu dopis Václava Havla pro Osvalda Payá Sardiñase, který jsme mu slavnostně předali na ulici ve čtvrti Vedado. Vedle nás najednou prudce zabrzdila motorka se sajdkárou, a já už myslel, že nás fízlové, kteří o přítomnosti senátora Štětiny na Kubě museli vědět, mají. Ze sajdkáry se ale vysoukal Payá Sardiñas a dopis si slavnostně převzal. O šest let později kubánští estébáci Osvalda Payá Sardiñase, jednoho z nejodvážnějších disidentů té doby, zlikvidovali při nastražené „autonehodě“.

Navštívili jsme tenkrát například mladou aktivistku Noelii Pedraz Jiménez, které pár dnů předtím estébáci zlámali prsty na obou rukách, Martu Beatriz Roque Cabello, které uspořádali před domem akt zavržení, rodinu Sigler Amayá, kteří byli zapojení v disentu všichni od devadesátileté babičky až po dvacetileté pravnuky, a řadu dalších lidí. Během dlouhých přejezdů mi Mirek vyprávěl, jak v Íránu spadl z koně a kůň na něj, jak seděl v Turecku půl roku ve vězení, o Čečensku a Gruzii, ale třeba o výpravách za českými čerty na voze s koněm. Moc rád na to vzpomínám.

Mirku, děkuju.