Za svědkem Palachova upálení

12. leden 89, v 10.00 hod. otevírám dveře bufetu Klas v Opletalově ulici. Má zde být muž, který je svědkem Palachova upálení a který doma uchovává nádobu, ze které se Palach polil hořlavinou, a také kabát, kterým byl Palach hašen. Poznávací znamení – oranžová metařská blůza.

Z bulletinu Českých dětí Koruna č. 1/89

U bufetového stolku vpravo hned u dveří stojí asi padesátiletý, obrýlený muž se strniskem na tváři. Na sobě má oranžovou vestu. Vedle něj již je Lenka Procházková. Předešla mě. Představuji se. Schůzka byla dohodnuta telefonicky, v bufetu by mohli být tajní, a tak jdeme radši ven, i když se o nic nejedná. Muž nám chce také ukázat vše na místě. Jde mu jenom o fakta, říká. Nechce si to, co viděl na vlastní oči, vzít s sebou do hrobu. Na dotaz po nádobě nám odpovídá, že by ten kbelíček předal rád panu Havlovi (původně měl schůzku dohodnutou s ním).

Od Opletalovy ulice jdeme vzhůru k Domu potravin. Muž se zastavuje šikmo pod sv. Václavem:

„Tam, kousek pod pomníkem byla tramvajová refíž směrem nahoru do Vinohradské. Pomník svatého Václava byl z obou stran obklopen kolejema. Jel jsem dvacítkou ze zdola. Tramvaj zastavila dost v předu před Václavem, protože ve stanici stála jiná tramvaj. V tom se ve voze rozlehl výkřik: Ježíšmarjá, támhle hoří člověk! Otočil jsem se a viděl hořící postavu, jak pomalu s roztaženýma rukama kluše od Musea k Václavovi. Nad pomníkem pak postava zahnula směrem k Domu potravin. Pojďte, pojďte se mnou!“

Muž pohledem měřil místo, vstoupil do vozovky nalevo od pomníku, popošel vzhůru, roztáhl ruce a pomalu klusal k nám.

„Takhle, přesně takhle běžel!“ volal muž v oranžové vestě, a tak se ponořil do svého předvádění, že mi až mráz přeběhl po zádech. Pomalý, slavnostní klus měl v sobě opravdu něco hrůzného a vytřeštěné oči pražského metaře jako by vyvolaly celou tu scénu před dvaceti lety.

„Pozor na auta!“ zavolal jsem na něj, ale nedal se vyrušit.

„Zatočil k Domu potravin, opsal takový oblouk,“ pokračoval. „Na křižovatce pracovali kolejoví dělníci. Jeden z nich ze sebe strhl kabát, rozběhl se za ním a snažil se ohěň udusit. Palach hořel na rukách a na zádech. Vpředu jsem oheň neviděl. Svetr, který měl na sobě, se kroutil žárem. Dorazil jsem k hloučku, který mezitím Palacha obklopil. Bylo to asi v místě dnešního semaforu po pravé straně dálnice nad Domem potravin. Palach ležel na zádech a měl roztažené ruce, jako když běžel. Kolem leželo několik dámských kabátů, jak se ho lidé snažili uhasit. Nějaká žena u něj klečela, spínala ruce a naříkala, proč to jen udělal. Palach byl úplně klidný. Nebylo na něm vidět, že by pociťoval nějakou bolest. Říkal, že ví, proč to udělal a že proč to udělal je támhle! A snažil se ukázat k rampě pod Národním museem, kde hořel ohnivý sloup.“

„Pamatujete se přesně na ta slova, která Palach říkal?“ zeptali jsme se muže.

„Ano, říkal, ne, počkejte, rozrušilo mě to, musím si dobře vzpomenout,“ muž si třesoucí se rukou poposadil brýle. „Ano, tak to říkal – Vím, proč jsem to udělal! A ještě řekl, že by to udělal znovu a že proč to udělal je napsáno támhle!“

„A to běžel opravdu tak pomalu, slavnostně? Já si myslela, že bolestí musel rychle utíkat?“ zeptala se Lenka.

„Ne, ne,“ zavrtěl hlavou muž, „běžel přesně takhle!“ Opět roztáhl ruce a ukazoval nám ten pomalý klus.

„Šel jsem potom ke kašně. Hořel tady vysoký sloup ohně. Co to hořelo, nevím. Hořelo to jasným, nečadivým plemenem. Visela tady černá bunda a najednou jsem si všiml malého jeden a půllitrového kbelíčku, který tady ležel. Tak jsem ho vzal.“

„Na zemi zřejmě hořela tekutina, která Palachovi stekla po zádech na zem, když se poléval. Asi se poléval přes ramena na záda.“

„Ano. Psali pak, že měl malé kanystry, z kterých se polil, ale nic takového zde nebylo. Byl tady jen ten kbelíček. Všechno se to odehrálo během několika minut. Za chvíli přijela záchranka a hasiči. Mluvil jsem s jedním ze saniťáků. Říkal mi, že preventivně projížděli po náměstí, proto zde mohli být tak rychle.“

„Ležela tady prý aktovka s jeho dopisem. Druhý odeslal poštou.“

„Nic tady neleželo. Jen ta bunda a kbelíček.“

„Někdo ji už mohl zvednout. Kolik bylo asi hodin?“

„To nevím. Odpoledne, bylo ještě normální světlo, ještě se nestmívalo.“

„Tedy před třetí.“

„Tak nějak. Víc nevím. To je opravdu všechno, co vám k tomu mohu říct. Jsou to jen holý fakta. Nevím, jestli vám to k něčemu bude. Mně jde jen o fakta, nechci si to vzít s sebou.“

Rozloučili jsme se, a nakonec jsme mu připomněli kbelíček, že by byla škoda, kdyby se ztratil.

Text vyšel v bulletinu Českých dětí č. 1/89.