Vyšlo nové číslo revue Babylon

Vážení čtenáři, jaro je tady. Tohle číslo je věnováno kultuře, respektive peripetiím, který v téhle zemi zažívá činitel na poli kulturním při srážce s institucí zvanou stát, i. e. ministerstvem kultury a dalšími přidruženými úřady včetně StB, která měla o kulturu starost vůbec největší. To bylo tedy před listopadem.

O době po listopadu jsme se bavili s Leošem Válkou z galerie DOX, kde nedávno otevřeli výstavu k osmdesátinám světoznámé architekty Evy Jiřičné, na kterou jim ministerstvo kultury nepřispělo ani korunou s odůvodněním, že „projekt je koncipován jako výstava-oslava za účasti autorky bez kritického odstupu“. Cha cha cha. No ona to prča není, jen arogantní křupanství – po roce 48, 68 a už je tady zase. Válka jezdil jako tramp na Brdy, vedle toho lezl, dělal výškové práce, a pak s pěti kumpány (Bylo nás pět) zdrhl do Austrálie, kde založili firmu, a tak to má podle něj být: „Přijedeš, založíš firmu, firma se rozjede, a ty funguješ.“ Fakt dobrý. To ovšem je (byla) Austrálie.

K tématu jsme přetiskli i kulturní manifest Manifest kultury: „O živé kultuře rozhoduje vrstva profesionálních služebníků, jejichž jedinou kvalifikací je stranická loajalita a byrokratická omezenost a často jen pitomost – nejčastěji vše dohromady.“

Tak to teda podepisuju, vlastně už jsem to podepsal.

Podle Josefa Mlejnka reaguje česká společnost na dílčí symptomy přesunů světové rovnováhy flexibilně, jak se na společnost vycvičenou v kličkování dějinami sluší a patří: proti chudým uprchlíkům chce stavět ploty, bohatým Číňanům leze do zadnice, respektive tleská těm, kterým bylo Číňany tohle privilegium ve šplhu milostivě uděleno.

Jak dopadl zápas Čechů o přijímání podobojí? Legionáři, příslušníci střeleckého pluku Mistra Jana z Husi se za 1. světové války v Rusku běžně setkávali s otázkou: Začem u vas na pogonach rjumočka? Rusové měli kalich na legionářských praporech za štamprli. – O tom a jiných detailech českých dějin Pavel Bělina na straně šest a dál.

Hned pod ním si Jan Hájek konečně přečetl Demokracii v Americe, načež s překvapením zjistil, že markýz Tocqueville psal o Babišovi už před 180 lety.

Přílohu otevírá rozhovor s Jiřím Černým, kterému jako malému klukovi dal děda k Vánocům knížku, na které stálo: Jiří Černý, redaktor periodického tisku. To však nezabránilo vedení ČRo, aby Černého nevyhodili z rádia, tedy z rozhlasu, což se mu poštěstilo už potřetí v jeho životě, aby ho pak po protestech – už potřetí – zase vzali nazpátek: pro jistotu ale jen na čtvrtku. Kvalita byla v téhle zemi vždycky na obtíž – Češi a jejich instituce milují šunt – veřejnoprávní rozhlas bezpochyby.

Černý chodil do tanečních k mistru Florianovi do Malostranské Besedy s Vaškem Havlem, což bylo dost nesnesitelné, protože Havel se vždycky dral, aby urval tu nejhezčí holku a lokty všechny odstrkoval. Není divu, že to s lokty z tanečních dotáhl až na prezidenta.

Na straně tři si přečtěte zápisky Michala Blažka, kvůli kterým – a jim podobným – ho vedení Abdéritského výzkumného ústavu (AVÚ) chce žalovat pro trestný čin pomluvy: „Michal Blažek ve svých pamfletech opakovaně hanlivě označuje akademické pracovníky AVU a bez jakéhokoli reálného podkladu je nepravdivými tvrzeními veřejně hanobí,“ stojí v prohlášení psychiatrického konsilia Akademie na adresu Blažka a jeho snahu „akademické pracovníky dehonestovat a osočit z nekalých praktik“.

Ty vole, to je jak z procesu s Plastiky: Ach to státu hanobení, nad něj není, nad něj není …

Kretenismus je opravdu infekce, která má systémové kontury – napadá jednotlivce, stejně jako instituce.

Na straně IV. přílohy pro vás připravil Lábus z Loun rozhovor s Jardou Hutkou, který to vidí celkem jasně, dokonce o tom natočil nové CD 100 let: „Naše kolektivní vědomí je stále obrozenecká hřejivá matlanina, ze které se nám nechce. A pokud něco chceme objevit, tak nás zajímá křivda, nikoliv pravda. To vysvětluje i Babišův úspěch. Jakékoliv svoje zavinění, lhaní nebo loupežnictví popírá a sebe vystavuje jako chudáka, kterému pořád někdo ubližuje. To má úspěch, protože takoví jsme, tomu rozumíme.“

To jsme doplnili o úryvek z Hutkova textu o nastupující normalizaci v populární hudbě, který vyšel v roce 1977 v samizdatu: „V létě 1976 byl zakázán už čtvrtý ročník celostátního festivalu folkové hudby v Českém Krumlově. Byl plakátován, ohlášen tiskem i rozhlasem a bylo prodáno množství lístků. Každému předplatiteli v republice byl poslán telegram a po celém území se do domova každého předplatitele dostavil policista, aby osobně potvrdil, že se festival nekoná a upozornil, aby na něj nikdo nejezdil.“

Z téhle demence není možné se vyhrabat za třicet let – to bude trvat dalších dvacet.

Nevynechejte obsáhlou a pečivou recenzi Martina Machovce Bondyovského sborníku, ve kterém V Marina Čarnogurská bohužel upadá do zcela nekritické adorace svého „překladatelského kolegy“: „Kto z ostatných minulých či terajších európskych i českých filozofov sa dostal bližšie k pochopeniu tejto skutočnej podstaty bytia, a teda kto z nich našiel taký spôsob reálneho svetonázoru, aby si moderný človek nemusel už vypomáhať v udržaní sa vo svojej únosne správnej existencii barličkou náboženskej viery v monoteistického boha?!“

Ať žije polyteismus!

To tedy na straně VI přílohy a na závěr se podívejte na recenzi Davida Bartoně, ve které srovnává knížky Pavly Horákové a Tomáše Halíka. „Casanova ve svých pamětech jak mu kdo přijde před nos, tak ho očichá a poví, co si myslí,“ píše Bartoň. „Horáková taky čichá i Halík sleduje a vnímá. Jsou ale při tom podivuhodně nesvobodní, zavázaní minulostí a vztahy, hlavně ale očekáváními. Nejsou ještě dost staří?“ ptá se Bartoň. To je přesný. Babylon má za sebou už bezmála pět tisíc let a přitom se i nám někdy ještě udělá beďar na ksichtě.

David uvodil text citací Balzaca o svém kolegovi Leonardovi: „…projevům soukromého života, jejich příčinám a hybným impulsům přikládal obdobný význam, jaký dávali historikové událostem veřejného života celých národů.“

Já to mám úplně naopak: událostem veřejného života – válkám, mírům apod. kolektivním citům a necitům přičítám stejný význam, jako projevům soukromého života.

Takže hezké počtení a příště zase o něčem jiném. Ale o čem?