Na paměť události z roku 1973, která je opět aktuální, jsme sokolskou píseň Šestého července zpívali v sobotu během pochodu hned 2 x – jednou na Karlově mostě, a pak jsme ji ještě zapěli knížeti Schwarzenbergovi při udílení Ceny Ferdinanda Dobrotivého v Klubu 66 Radost v Břevnově – kde jinde.

Šestého července na strahovských hradbách

stáli sokolíci v dlouhejch hustejch řadách //

V dlouhejch hustejch řadách s vlajícím praporem,

Oni pohlíželi, smutně pohlíželi na vrch za Břevnovem. //

Na vrch za Břevnovem k tamější oboře,

Oni pohlíželi, smutně pohlíželi, kdo to tam as oře. //

Oře tam Čechie máti naše drahá,

Ona vyorává, ona vyorává, stará česká práva.//

Stará česká práva, jsou tam zašlapána

Od našich nepřátel od Rusů-nepřátel, jsou tam zašlapána. //

Orej, máti, orej, práva nám vyorej.

Až nebudeš moci, sobě ku pomoci Sokola zavolej! //

Sokola zavolej z tý slovanský Prahy,

On ti vypomůže zahnat ruský vrahy. //

Zahnat Rusy vrahy do pekel, kam patří.

Pak si zazpíváme, sobě zavoláme Sláva, nazdar, bratři!

* Starou sokolskou píseň v této podobě zpívali Magor s Brikciem, Jirkou Daníčkem a Jardou Kořánem v hostinci U Plavců v Trojické. Začal je tam usměrňovat uvědomělý občan, z kterého se vyklubal důstojník StB v důchodu, oni se mu vysmáli, policejní vysloužilec na to označil čtyři mušketýry za špinavé vlasatce, Kořán kontroval, že je holohlavej bolševik, načež Magor vzal z věšáku Rudé právo, vyžral do něj díru, prostrčil dírou hlavu a pronesl – jako jsem dnes sežral Rudé právo, zítra sežereme všechny komunisty! A začal recitovat: bolševiku, dej mi píku, píchnu tě s ní do pupíku, za což pak všichni čtyři vyfasovali paragrafy výtržnictví a hanobení národa, rasy a přesvědčení a deset, respektive osm měsíců vězení – Ach to státu hanobení, nad to není, nad to není… Když je pak přivolaná Veřejná bezpečnost vyváděla ven, podařilo se Kořánovi důchodci od StB ještě vlepit facku. Na stanici VB pak Kořán křičel, že napsal scénář k filmu, za který dostal cenu ministerstva vnitra, zatímco Jirous se vysvlékl do slipů, lehl si na zem, prohlásil, že se mu tam líbí a že tam bude bydlet, načež je všechny – na začátek – odvezli k Apolináři. Psal se rok 1973 a podle mě to byla jedna z nejzdařilejších akcí opozice za normalizace. Hašek hadr.  -ppl-