Některé lodě dějiny tvoří, třeba Kolumbova Santa Maria. Jiné jim dělají alespoň startéra, jako například ruský křižník Aurora. Další spíše zpovzdálí kolébavě přihlížejí či přinejlepším z individuálního hlediska příštipkaří. A pak jsou i takové, jež by o dějinách mohly – často s pláčem – vyprávět, kdyby měly ústa. Stávají se proto spíše pasivními „politickými vehikly“, poněvadž jejich životní příběh nasává historii, a tedy i politiku, jako houba. Bohužel, často se potopí do hlubin zapomnění.

Do této pomyslné flotily určitě patří i parní ledoborec, který byl postaven během první světové války v britských loděnicích – jako zakázka pro tehdy spojeneckou ruskou říši. Původně nesl jméno Svatý Alexandr Něvský, po významném ruském panovníkovi, válečníkovi i světci, jenž se zapsal do análů zejména porážkou vojska Řádu německých rytířů na zamrzlém Čudském jezeře roku 1242. Což se do aktuální válečné konstelace náramně hodilo.

Na stavbu Svatého Alexandra Něvského v Británii coby lodní inženýr dohlížel jistý Jevgenij Zamjatin, později autor jednoho z prvních antiutopických románů My. Spisovatelova původní profese se promítla i do stylu jeho literární tvorby, což lze dobře rozeznat právě i ve zmíněném díle. Zamjatin dozoroval též zrození jiného ledoborce, nazvaného po bohatýrovi z ruských bylin Svjatogor, který se posléze, v roce 1928 a již pod bolševickým jménem Krasin, proslavil záchranou (části) výpravy Umbera Nobileho, jehož vzducholoď Italia ztroskotala při snaze přistát na severním pólu.

Svatého Alexandra Něvského britští loďaři dokončili v červnu 1917 a kvůli vývoji v Rusku ho „mateřská země“ zrekvírovala. Sloužil krátce v královském námořnictvu jako HMS Alexander. Pak ho získali bělogvardějci, leč padl do rukou bolševiků, kteří ho přejmenovali na Lenin. Nicméně Sovětský svaz v padesátých letech minulého století spustil na vodu první atomový ledoborec na světě a pojmenoval ho rovněž Lenin. Kromě ledových polí Arktidy s ním zkoušel prorazit i v propagandistickém oceánu a učinit z něj jedno z ikonických znamení úspěchů sovětské vědy a techniky. Co si však počít s původním Leninem, jenž se stále nacházel ve službě? Opět se dočkal přejmenování, tentokrát, aby se jim v zemi sovětů, kde mrzlo zítra, ale praštělo už dnes, ty ledoborce nepletly, na Vladimir Iljič.

Zamjatinův Vladimir Iljič byl nesporně solidně zbudovanou lodí, poněvadž rozrážel led i vlny až do roku 1968, byť na sklonku své kariéry v trochu teplejším Černém moři. Spisovatele Zamjatina přežil o mnoho let. Dnes ceněný kritik sovětského režimu, s jehož zakladateli ale od studentských let dlouho sympatizoval, ba se stal členem bolševické strany, totiž zemřel v březnu 1937 v pařížském exilu na infarkt. Ve věku pouhých třiapadesáti let, chudý a zneuznaný. Stalin chtěl, aby spisovatelé v jeho despocii byli inženýry lidských duší, Zamjatinovi však brzy došlo, že inženýři se mají starat maximálně tak o ledoborce.

Hlavní hrdina románu My, inženýr D-503, konstruuje kosmickou loď Integrál. Díky milence začíná prohlédat a pochybovat o panujícím totalitním režimu a jeho vládci Dobroditelovi, jenž má jako jediná postava jméno, ne pouze písmeno a číslo. Leč když zjistí, že mu jeho promiskuitní milá I-330 nasazuje parohy jako na běžícím pásu, zhrzen se vrací do Dobroditelovy otcovské náruče. Opět miluje jen Velkého bratra. Mnozí později Orwellovi vyčítali, že zápletka jeho slavného románu 1984 je pouze jistý remake Zamjatina.

Oba každopádně sdílejí společný biografický rys: komunistickou revoluci v jisté fázi svého života odhalili jako proradnou děvku a museli se z toho vypsat. Naštěstí to stihli dříve, než umřeli.

Vladimir Iljič Lenin zde na zemi pořád straší jako vychladlá mumie v kremelském mauzoleu, většina lidí však věří, že se smaží v pekle. Atomový Lenin má nyní status ruské kulturní památky a přivydělává si na důchod jako ukotvené plovoucí muzeum v Murmansku. Zamjatinův Vladimir Iljič skončil v roce 1977 ve šrotu. Zamjatinovo My stále vychází a zájem o něj spíše roste. Jsme tak svědky vítězství ducha nad hmotou?