Rozhovor bývalého amerického novináře Jolyona Naegeleho s americkou profesorkou antropologie Katherine Verdery

Americká antropoložka Katherine Verdery v letech 1973-1989 strávila celkem tři roky v Rumunsku při antropologickém výzkumu zejména v Sedmihradsku. Po zpřístupnění svazků rumunské komunistické tajné služby Securitate měla možnost přečíst si nejen své svazky, obsahující 2 780 stran, ale i setkávat se s agenty, kteří donášeli na ni a příslušníky Securitate, kteří ji vyšetřovali. Samozřejmě ne všichni agenti a rozvědčíci byli ochotní s ní mluvit.

Výsledkem jejího dlouhodobého výzkumu jsou dvě knihy, v nichž sepsala své zkušenosti s dědictvím rumunské Securitate. Nejprve vyšla její akademická studie: Secrets and Truths: Ethnography in the Archive of Romania’s Secret Police (Tajnosti a pravdy: Etnografie v archivu tajné policie Rumunska), kterou vydalo nakladatelství Central European University Press v Budapešti v roce 2014 a poté publikace určená pro širší veřejnost s překvapivě filosofickým pohledem: My Life as a Spy (Můj život jako špiona), kterou vydalo v roce 2018 americké vydavatelství Duke University Press. Na obálce této knihy je fotka pořízená skrytou kamerou, která autorku snímá zezadu při převlékání v hotelovém pokoji v roce 1985.

V úvodu své první knihy, Tajnosti a pravdy, Verdery tvrdí, že cílem jejího badání je „poodhalit život svazků a klást si otázky – co nám říkají svazky a jejich obsah o socialistickém systému, co jsme ještě nevěděli či dostatečně nechápali?“ Verdery píše, že jí jde o „posouzení méně zřejmých aspektů metod a pracovních návyků (Securitate), které nám nebyly známé, dokud nebyly tyto archivy zpřístupněny.“

Profesorka Verdery se snaží ve svých knihách pochopit nejen, jakým způsobem o ní rumunská Securitate získávala, analyzovala a interpretovala poznatky, ale také zaznamenává vlastní reakci na tyto skutečnosti. Pro někoho, kdo na vlastní kůži zažil československou StB nebo bádá v jejích svazcích, je zajímavé sledovat paralely i rozdíly mezi praktikami rumunských a československých tajných služeb.

Už v polovině šedesátých let došlo k rozkolu mezi Bukureští a Moskvou. Rumunsko poslalo domů sovětské poradce a provedlo v Securitate rozsáhlou čistku. Zhruba 80 procent jejích příslušníků, kteří studovali v SSSR, či byli ruského, ukrajinského či židovského původu, nebo měli manžely či manželky, kteří pocházeli ze SSSR, přišlo o své posty. Verdery se domnívá, že po rozkolu s Moskvou se služba v Securitate pro mnoho rumunských občanů stála aktem patriotismu. Invazi pěti armád Varšavského paktu do Československa rumunský diktátor Nicolae Ceaușescu využil jako impuls pro semknutí Rumunů před údajnou hrozbou sovětského vojenského zásahu. Ovšem proti neposlušnému členu Varšavské smlouvy Rumunsku zřejmě Moskva neměla zapotřebí vojensky zasahovat. Na rozdíl od Československa, Rumunsko nemělo společnou hranici s žádným členským státem NATO a nepředstavovalo pro Moskvu strategické ohrožení. Ceaușescu se snažil vybudovat vztahy se Spojenými státy, Velkou Británií, Západním Německem, Francií, Itálií, Izraelem a Čínou s úmyslem zajistit finanční podporu a obchodní výhody například od USA. V Československu mezitím útěky některých klíčových příslušníků StB na Západ, posrpnové prověrky a dlouhá léta normalizace připravily Státní bezpečnost o řadu jejich nejschopnějších příslušníků.

V sedmdesátých a osmdesátých letech povolila Bukurešť většímu počtu amerických postgraduálních studentů, zejména antropologů, bádat na rumunském venkově s vidinou, že Washington i v dalších letech obnoví Rumunsku doložku nejvyšších výhod pro bilaterální obchod. Za stejného důvodu Bukurešť povolila zpravodaji Hlasu Ameriky pro Východní Evropu, který sídlil ve Vídni, pravidelně cestovat po Rumunsku, a to až do rozhodnutí Bukurešti odstoupit od programu obchodních výhod USA v roce 1988. V tu dobu už Bukurešť očekávala, že Washington zvláštní obchodní status zruší kvůli nespokojenosti s politikou Ceaușesca.

Verdery ve svých knihách přiznává, že zájmy antropologa a komunistického rozvědčíka či donašeče nejsou natolik odlišné. Oba podle ní „shromažďují klepy“ od svých zájmových osob a autorka má i určité pochopení pro to, že rumunská tajná služba její antropologický výzkum považovala za podezřelý. Kromě jejích vědeckých dotazníků, nedůvěru vzbuzovalo její pravidelné odesílání záznamů z americké ambasády v Bukurešti do USA. Někteří příslušníci Securitate se navíc mylně domnívali, že její příjmení je maďarské a proto musí být nepřátelsky orientovaná vůči Rumunsku. Podobně jako v 80. letech, kdy jsem byl v Československu akreditován coby zahraniční zpravodaj a StB nikdy nedospěla k jednotnému závěru, že mne musí z ČSSR vyhostit pro podezření z vyzvědačství, ani u Securitate nepřevládl názor, že aktivita americké antropoložky je protistátní a měla by proto být z Rumunska vykázána.

Verdery v obou knihách překvapivě chrání identitu téměř všech agentů a příslušníků Securitate, s kterými měla co do činění, pokud jí nedali souhlas ke zveřejnění jejich jmen. Dokonce jim dává ve svých knihách nová krycí jména, aby nikdo nemohl vypátrat jejich identitu.

Před několika měsíci jsem se v New Yorku s profesorkou Verdery sešel a srovnávali jsme svoje zkušenosti. Probrali jsme zejména její pro mě zvláštní přístup ke svazkům komunistické tajné policie včetně skrývání identity agentů a příslušníků Securitate:

Vaše knihy jsem přečetl více než 20 let poté, co jsem poprvé získal přístup ke svazkům, které na mě vedla StB. Váš náhled mě přinutil přemýšlet nad mým dosavadním přístupem k této věci a ptát se, jak můžete být tak tolerantní a mít pochopení pro ty, kteří pracovali pro tajnou policii jednoho z nejtvrdších komunistických režimů?

Někteří Rumuni měli velmi silné výhrady k mému přístupu k informátorům, avšak pro jiné čtenáře byl naopak zajímavý. V Rumunsku se hodně soustředí na odsouzení kolaborantů spíš než příslušníků Securitate. To mnoha lidem, kteří spolupracovali s tajnou službou, ale nebyli jejími příslušníky, způsobilo potíže. Obzvlášť poté, co jsem některé z nich poznala, jsem si kladla otázku, co bych dělala já v situaci, v jaké se tehdy nacházeli oni.

Máte jiný soubor pravidel ohledně ochrany identity bývalých příslušníků Securitate, zejména v případě užšího vedení, než pro jejich informátory?

Obecně se dá říct, že antropologové neuvádějí jména lidí, s kterými pracují, pokud k tomu nemají výslovný souhlas. Kdybych odhalila jména informátorů, s kterými jsem mluvila, bylo by to v mém profesním životě neetické. Jinak opravdu nechápu, jaký to (uvedení jmen) má smysl. Proč mám zveřejňovat jména těch lidí, kteří na mě donášeli, když cílem mé knihy bylo odhalit, jak fungovala tajná policie v komunistickém systému? Většinou to byli bezvýznamní (donašeči) – recepční v hotelech, číšnici v restauracích a podobně. A co se týče důstojníků, měla jsem pocit, že pokud jsem s nimi navázala vztah, nemohla jsem jen tak odhalit jejich jmena. Dokonce v knize Tajnosti a pravdy jsem původně měla jméno jednoho příslušníka Securitate pod tajně pořízenou fotkou z roku 1988 (brání na ní profesorce Verdery vstoupit do domu známého rumunského spisovatele; pozn. aut.). Jeho jméno se mi podařilo odstranit ještě těsně před vydáním knihy v Americe. Tak nejen, že jsem nepoužívala pravá jména, ale dělala jsem vše proto, aby nevyšla v knize.

V České republice vypukl nedávno malý skandál poté, co bylo umožněno poslednímu veliteli komunistické Státní bezpečnosti Alojzu Lorencovi vést relativně volnou diskusi se studenty na Karlově universitě. Organizátoři čelili kritice, že se k Lorencovi chovali jako k nějakému vysloužilému státníkovi než k bývalému vůdci zločinecké organizace. Jak vnímáte, že v dnešním Rumunsku dostávají veřejný prostor bývalí vedoucí příslušníci Securitate?

Hodně se chtějí dostat do veřejného prostoru. Domnívám se, že pokud jim chce někdo poskytnout nějakou platformu pro vyjádření, měl by komentovat to, co říkají, protože jinak jim pouze dává neplacenou publicitu.

Ve své knize, tvrdíte, že je třeba zabývat se různými kategoriemi práce rumunské tajné služby než lustrací jednotlivců. Proč?

Za A lustrace jednotlivců trvá o hodně déle. Za B se domnívám, že se dá docela dobře načrtnout kategorie lidí, kteří na dnešní politické scéně nemají místo. Není třeba postoupit na úroveň jednotlivce, poněvadž byste mohli omylem vynechat některé lidi, a možná byste vybrali některé, o kterých jste přesvědčení, že neudělali nic špatného. Je ale třeba posoudit aspekty sociální struktury komunismu a co různé posty v dané struktuře znamenaly v nejhorších obdobích. Dává to smysl?

Ano, ale jak to vidím já, pokud parlament či vláda rozhodne podle kategorií, automaticky se setká s kritikou ze strany jednotlivců, kteří by tvrdili, že neprávem spadají do té či oné kategorie, a že je to čistá diskriminace.

Samozřejmě jde o kategorie, ale také o lidi. Když začínáte se sbíráním materiálů uvnitř kategorií a setkáte se s někým, kdo tvrdí, „to jsem nebyl já“ – je to docela složitá věc. Rozuměla jsem původnímu zdůvodnění lustrací, proč byly zavedeny. Jejich aplikování je ale opravdu složité.

Ve své knize Tajnosti a pravdy, používáte zvláštní výraz, když tvrdíte, že „svazky se nedá bezproblémově používat jako (pramen) pravdy“, popisujete agenty tajné spolupráce jako „candidates for compassion“ neboli „kandidáti pro soucit“.

Jde o to, že bychom neměli uvrhnout klatbu na ty lidi. Myslela jsem přitom dva agenty, kteří byli na mě nasazeni, s kterými jsem později mluvila – domnívám se, že oba jsou rozhodně „kandidáti pro soucit“. Z mého úhlu pohledu, jakmile mi poskytli výklad toho, jak to tehdy probíhalo a jaké to mělo následky, musela jsem mít k nim soucit a lítost z toho, co prožívali. To je vše, co jsem měla na mysli.

Byli Vaše knihy přeloženy do rumunštiny?

Ano, ta nová – Můj život jako špiona.

A jaký měla kniha ohlas?

Byla jsem v Rumunsku v červnu 2018, kdy kniha vyšla. Konaly se dva křty knihy a jednoho jsem zúčastnila. Lidé mou práci velmi chválili, i když jeden muž kladl ostré otázky. Někdo z university v Kluži prohlásil, že je ro „nejlepší kniha, kterou máme na tato téma!“

N.B. Dne 29. května v 16.00 hodin v Ústavu etnologie FF UK, Celetná 20, místnost 138, uspořádá Katedra ruských a východoevropských studií UK Praze přednášku (v AJ) Katherine Verdery „Antropoložka jako špionka, zápisky ze svazků tajné policie“.