Jsou prostory, které jako by ani neexistovaly. Působí tak vzdáleně, tak cize i pro toho, kdo je obývá. Tak reálné, že jsou pro někoho fikcí, či tak fiktivní, že se stávají realitou, před kterou uniká. Mezi taková patří i Sokolov, jak jej podává ve svém debutu Lukáš Beneš. Jeho kniha může dát nahlédnout, že to, co někdy přehlížíme, je až příliš blízko.

Pokud Sokolov, pak především téma prostoru. I v Benešově knize je líčen jako bezútěšný, ale s mírou nadsázky, která vyprávění jednak zbavuje patosu, ale také činí tento prostor univerzálnějším. Nechce se zde mluvit pouze o Sokolově, ale „v jistém smyslu je tu řečeno dokonce také vše nejen o Sokolově, ale i o všech jiných městech na této zemi, minulých i budoucích“, jak trefně v předmluvě poznamenává Jan Mikoláš.

Sokolov jako místo neustálého ohrožení, kde jsou poddolovány všechny jistoty natolik, že se člověk v tomto časoprostoru ztrácí, a může i fakticky zmizet. (Jako muž pod hladinou ledové řeky z jedné epizodické scény.) Pozor, hrozí propadnutí, hlásaly příznačně cedule v podobně emblematické krajině textů Josefa Jedličky z 60. let. Prostor sám je zde ohrožen. Ztrácet se ale jeho obyvatelé chtějí i vědomě, sebezapomenutím. Pokud použiji onu metaforu chladné řeky, nechají se v jejím proudu unášet, aniž se touží vynořit. Jak se v kapitole Emigranti a imigranti líčí, mladí obyvatelé toto město opouštějí, v metropoli prozřou a odsoudí jej, aby se do něj později opět vraceli, protože je zase pohltí.

Vypravěč a hlavní hrdina ztrácení tematizuje několika způsoby. Svou vlastní neschopností se orientovat v prostředí, které nemá zřetelný smysl; nejvýrazněji v kapitole s detailním návodem, jak se dostat do pokoje svého otce v místní nemocnici. Také upadáním do vegetativní konzumní existence, provázené požíváním nezdravých potravin, přivádějících většinu obyvatel právě do nemocnice s diagnózou rakoviny tlustého střeva. A zobrazením bezčasí, do něhož se hlavní hrdina probouzí; jedinou orientační linkou je průběh jednoho jeho dne tak, jak jej líčí hlavní dějová linie. Koloběh počínající i mizející ve tmě a tmou a neustálým zimničním počasím rámovaný.

Dojem zmatení, který chce převést přímo na čtenáře, samozřejmě vyvolává také svérázné uspořádání knihy. Jednotlivé její části nejsou řazeny chronologicky, takže jí musíme neustále listovat, abychom mohli navázat. Vede to k novému vnímání textu i autorových ilustrací. Náčrt textových posloupností v úvodu připomene svérázný labyrint, například uhelných slojí. Jedním z nabízejících klíčů k tomuto konglomerátu je umístění částí hlavní dějové linie průběhu hrdinova dne zhruba do první poloviny knihy. Postupující vyprávění je protkané odbočkami o specifikách tohoto města, a dalšími situacemi jsme tak neustále nuceni opouštět původní příběh a znovu se k němu vracet a listovat zpět.

Uprostřed knihy, z hlediska rozložení jednotlivých částí tedy přímo v jejím centru, se pak nacházejí mimo jiné pasáže o subjektivním vnímání času a jeho vztahu k prostoru. Čas má v knize samozřejmě také důležitou roli. V úvodu se dozvídáme, že se každé sokolovské noci obyvatelé dusí chuchvalci kontaminovaného vzduchu. Jistou kontaminací zde byl zasažen i čas. I v něm se dá ztratit. A zatímco obyvatelé tohoto světa upadají do vlastního neměnného času, vypravěč z něj vystupuje na jediný den a večer se vrací zpět – do noci svého bytu. Z toho důvodu může znít poslední věta příběhu nadějněji: „Není ještě třeba jít domů.“

K lidskému času bezesporu patří i jeho konečnost, tedy smrt. Jak už bylo naznačeno, smrt je všudypřítomná. Pasáže o umírání otce hlavního hrdiny ale vnášejí do knihy další tón. Text nabývá ještě tísnivějšího osobního sdělení. Nejen tímto způsobem se kniha úspěšně brání samoúčelné hře.

Pohyb na hraně nadsázky a výpovědi provází celou prvotinu Lukáše Beneše. Neustále zdůrazňování „zde v Sokolově“ a kategorické „v žádném jiném městě než zde“ znamená právě – fakticky všude, kdekoliv se toto může dít. Na druhou stranu toto „tady v tomto městě“ obnáší i nejbizarnější epizody a některé humorné antinomie, k nimž vypravěč dochází svými bezpodmínečnými závěry. Svéráznost vypravěče a jeho vyhraněné uvažování o kulisách podivného světa nám může připomínat některé situace z knih kupříkladu Richarda Weinera.

Ovšem v současné literatuře našeho okrsku má své platné místo zejména ona univerzálnost sdělení z „periférie“. Zde, ve střední Evropě, kde se snadno okraj stával centrem a naopak, výspy již tradičně mají schopnost vypovídat o celku. Jak to například vidíme v prózách Andrzeje Stasiuka, svým vlastním způsobem z periférie společnosti to dokázal jeho mladší přítel Mirosław Nahacz. Přes kopec to pak výjimečně činí Maroš Krajňak. U nás toto soustředění na nesamozřejmou lokaci, „domov vyvzdorovaný“, jak to pojmenoval Josef Jedlička, bezesporu náleželo Janu Balabánovi.

Ale jmenované Lukáš Beneš nestopuje, jeho debut tento kontext rozšiřuje; se samozřejmostí někoho, kdo dobře ví, jak má jeho text včetně celé podoby knihy vypadat, a proč vznikl. A přestože je jeho kniha i fakticky na periférii knižní distribuce, a tudíž běžným způsobem téměř nedostupná, neměl by ji čtenář minout.

Lukáš Beneš: Sokolov. Ilustrace Lukáš Beneš. Grafická úprava tOmi Scheiderbauer. Vydalo nakladatelství va benes – radical books. 1. vyd. Podzim 2015.