Český stát ve středověku vznikl a po celých tisíc let se rozvíjel v rámci západní latinské Evropy, a i v dobách, kdy se vyčerpal vnitřními spory a uzavřel sám do sebe, nebyla jeho integrita v rámci západní civilisace vážně ohrožena. V minulém století se to stalo hned dvakrát.

Dějinná, politická a kulturní kontinuita Českého království nezanikla vyhlášením Československé republiky 14. listopadu 1918, kteréžto datum tady nikdo neoslavuje, naštěstí, ale až v září 38 rozlomením českých zemí ve dví a následnou nacionálně-socialistickou revolucí, nejdřív v podání nacistickém, a hned na to bolševickém, které k uskutečnění svých visích chtěly dospět stejnou cestou: zničit Zweigův Svět včerejška, jak jej u nás před rokem 1918 představovali Palacký, Rieger, Havlíček a po něm T.G.M. a Pekař nebo Šalda. Z popele tohoto ze starého království vzešlého světa se měl jako Fénix zrodit nový člověk, ať už měl mít rysy germánské nebo slovanské.

V listopadu 89 jsme se téhle totalitní fantasmagorie nezbavili. Jako kdybychom zůstali uštknuti kobrou totality, nejme schopni se probudit k vlastní svéprávné existenci, navázat zpřetrhanou nit kultury, oživit v sobě královskou důstojnost a svébytnost, oprostit se od lží a manipulací, s jejichž pomocí s námi minulé režimy oraly jako s pluhem v kamenité zemi, hrály si s námi jako s dřevěnými kuželkami. Jedině tak mohla v prezidentském klání v roce 2013 vyhrát politická, kulturní a především lidská stvůra, která deset let okupovala tento hrad českých králů, kam jsem po deset let nevkročil, nad šlechetností a velkorysostí:

tuzemské zemanství malosti, umrněnosti, pomstychtivosti a bezhodnotového narcismu, který dokáže ocenit jen sám sebe – nad knížetem tolerance a nadhledu a vědomím dějinné kontinuity; služebnost vůči silnějším – nad zásadovostí; sprostota vůči slabším – nad solidaritou s potřebnými a utiskovanými; reprezentant otrocké servilnosti – nad totalitním myšlením nepoznamenaným češstvím, které je ukotveno v dějinách, aby o to víc chápalo přítomnost.

Prezidentské volby roku 2013, prohra knížete se zemanem, byl nový český Mnichov, který nás vrhl desítky let zpět do doby normalizační bezzásadovosti, křivosti, bezcharakternosti, služebnosti, pochlebování sviňárnám, což je o to horší, že si za něj můžeme jen a jen sami.

Nejvlastnějším projevem této zemanské otrocké mentality, která tady dodnes straší, je obecně přijímaná komunistická propaganda hlásající, že nás Rudá armáda v roce 1945 osvobodila, ačkoli květen 1945 nebyl nic jiného, než pokračováním srpna 1939: sovětsko-nacistického spiknutí proti Evropě, ve kterém jen jeden gangster vyšachoval ze hry o rozdělení kořisti (Evropy) toho druhého – ač nacistický protektorát jen vystřídal protektorát bolševický, tzv. třetí republika v tom sloužila jako oslí můstek a Edvard Beneš a spol. měli jediný úkol – dělat komunistům užitečné idioty, tedy křoví, aby si nikdo nového zotročení vlastního národa nevšiml, a když už, tak v době, kdy bude mít bolševik moc pevně v rukách – první, kdo byl poslán v duchu paktu Molotov-Ribbentrop po únoru 1948 na oprátku byli protinacističtí odbojáři: v poválečné nacionálně socialistické revoluci, která vynesla k moci komunisty, rudí jen vystřídali hnědé.

A je to tady znát opět. Všude po Evropě zvedají hlavu rudohnědá uskupení nejrůznějšího ražení, která se staví proti jednotné Evropě a liberálnímu řádu. Ať už to dělají v gardu ruského imperialismu, nebo z vlastního entuziasmu a populismu, hlásají to samé, co psaly nacistické a bolševické plátky ve 30., 40. stejně jako v 50. letech.

Rok 1938, 1945, 1968, nebo nejnověji 2022 na Ukrajině – situace se opakuje pořád dokola jako u blbejch, aniž bychom byli sto nahlédnout, že jde stále o to samé, o čemž už psal r. 1848 František Palacký ve svém listu do Frankfurtu, kdy odmítl představu byť i liberálního Velkoněmecka právě s odvoláním na velkoruskou říši, která

hrozí během čím dále rychlejším zploditi a založiti universální monarchii, tj. nepřehledné i nevyslovitelné zlé, neštěstí bez míry a hranic, jehož bych já, Slovan tělem i duší pro dobré lidské neméně těžce želel, byť i tato monarchie prohlašovala se za slovanskou…

Češi jsou Palackému svébytný národ, který chce spolupracovat se všemi Evropany, Němce z toho nevyjímaje, ale jen na základě rovnoprávnosti. Ochranu před pangermanismem stejně jako panslavismem – podobně jako kdysi celé Evropy před Osmany – Čechům v té době zaručovala habsburská monarchie, a demokrat Palacký demokratickému německému parlamentu, jak je obecně známo, vzkazuje:

Zajisté, kdyby státu rakouského nebylo již odedávna, musili bychom v interesu Evropy, ba humanity samé přičiniti se co nejdříve, aby se utvořil.

To samé platí i dnes. Jen místo středoevropské mnohonárodnostní habsburské říše máme širší Evropskou unii, která není omezením naší národní suverenity, ale naopak jejím zajištěním v naší lokaci mezi Deutschland über alles a Rusem, který všude bratra má: populisté s extremisty sílí na všech stranách, což se děje i v Německu, které – vystrašené ze své minulosti – bylo po desetiletí pilířem evropské demokracie, což se ale může stát velmi rychle minulostí: v zemských volbách tam nahnědlá AfD vyhrála v Durynsku a v Sasku byla těsně druhá, tedy v bývalé bolševické DeDeRónii, která – na rozdíl od Západního Německa – neprošla denacifikací.

Pokud se extremistům, ať už placeným či jen popichovaným Ruskem, podaří ruku v ruce s populisty Unii rozložit do vzájemně se handrkujících zemí, budeme jako děti hrající si bezstarostně každé na svém písečku v tygří kleci, aniž bychom jen trochu vnímali, co nám vzkazuje Otec národa Palacký:

Pomyslete si říši Rakouskou rozdělenou na množství republik a republiček – jaký to milý základ k universální ruské monarchii!

Palacký byl jeden z mála českých politiků a osobností, kterému to tady kdy kulturně a tím i politicky myslelo. Třicet pět let po pádu komunismu jako kdybychom ztratili horizont. Stavíme se proti republice v maločeském hávu, uvězněné v populismu neschopném vidět české země v jejich dějinném, politicko-kulturním kontextu – republikánství, přežívají ze dne na den, co si nevidí na špičku nosu. Tahle země potřebuje jako sůl nadčasové hodnoty, které se nemění s tím, kdo je zrovna u kormidla, platí bez ohledu na tu či onu vládu, vedou nás z minulosti do budoucnosti.

Jsme za obnovu království jako parlamentní monarchie– Zemí Koruny české, svazku Čech a Moravy coby svébytného státu svébytné kultury v rámci sjednocené Evropy. Jedině společně, vycházejíce ze společného odkazu křesťansko-židovsko-antické civilisace obohacené odkazy z Orientu budeme moci čelit novým výzvám turbulentního 21. století, které přinese a už přináší problémy celoplanetární. České království není nacionální projekt, ale projekt evropský, a tím je právě český.

Království je posvátné dědictví a posvátné dědictví je ta největší úcta ke všemu – ke každému stromu, potůčku, hoře, mravenci v lese, k lidem a jejich dílu, k důstojnosti každého jednotlivého člověka!

stojí v Manifestu Českých dětí.

Hradčany, sobota po Třech králích LP 2025