Rozhovor Babylonu se slovenským spisovatelem a podnikatelem Milošem Žiakem

V listopadu 1989 jsi na Slovensku dělal sametovou revoluci. Co děláš dneska?

Podnikám. Mimo jiné stavíme pomník ve Zvoleně jako poděkování těm Slovákúm, kteří za války pomáhali Židům a byly zavraždeni spolu s nimi. Na středním Slovensku byly po válce odkryty masové hroby, do kterých bylo během zimy 1944/45 pohřbeno několik tisíc zavražděných lidí. Vedle sebe v nich leží Slováci i Židé. Tito zavraždení Slováci dosud neměli žádný památník. Izraelský Jad Vašem uděluje vyznamenání Spravedlivý mezi národy jen těm, kteří přežili. Museum totiž požaduje od notáře ověřenou výpověď zachránce i zachráněného.

Jak jsi se k tomu dostal?

Jsem Žid.

Vedli tě k židovství rodiče?

Rodiče ne. Narodil jsem se v roce 1959 v Bratislavě. Máma pocházela z bohaté židovské rodiny ze severozápadního Slovenska. Můj pradedeček byl velkostatkář, který měl polnosti v Bošáci a v Zemianskom Podradí, kde se dodnes dělá skvělá slivovice. Přišli sem z Moravy v první polovině 18. století. Babička se v roce 1931 vdala za Vídeňáka Roberta Grosze a šli spolu bydlet do Berlína, kde počali také moji mámu. Babička se s Groszem ale rozvedla a v roce 1939 si vzala MUDr. Ludvíka Tolnaie, což byl můj dědeček, protože mě vychoval. Otec mámy žil v té době v Paříži, miloval Francii. Byl kožešník a v Paříži měl dílnu na bulváru Victora Huga. V roce 1944 ho zatklo gestapo, byl v Osvětimi, přežil a po válce se vrátil do Paříže. Pořád nám posílal nějaké dárky. Uvědomoval si, že někde v Československu má dceru a vnoučata. Máma ty dary ale nepřijímala, bylo po monstrprocesech a ona se bála přijímat něco z kapitalistické ciziny. Za války jí zavraždili bratra, odjel prvním transportem ze Žiliny v březnu 1942. Bylo mu sedmnáct let, ona byla o čtyri roky mladší a měla z toho celoživotní trauma.

Jak se podařilo mámě přežít?

Prarodiče ji nechali pokřtít – sami se pokřtít nenechali – a začali ji ukrývat. Ukrývala se tři roky. Nejdřív v klášteru v Nitře a pak na kopcích nad obcí Bošáca – na samotě Strihánková.

U zaměstnanců dědy?

U spřátelených vesničanů, které si děda zřejme také najímal na práci. S některými byly ty vztahy horší, s jinými lepší -a s jednou rodinou na té samotě měla naše rodina velmi dobré vztahy.

Prarodiče válku přežili?

Prababičku trefil v roce 1943 šlak, když jim všechno sebrali -byla to taková nóbl dáma. Pradědečkovi se podařilo přežít.

A Žiakovi?

Děda z otcovy strany byl nemanželský syn. Žiak je jméno po jeho mámě, jejíž rodina pochází z Terchové. Po válce šel otec studovat v sedmnácti do Prahy Vysokou školu politických a sociálních věd. Jako chlapec z chudé rodiny vstoupil do strany. Jeho nejstarší bratr, Anton, byl inženýr, který vymyslel a postavil tu říční kaskádu na Váhu. Anton si vzal Pražačku. Takže otec odešel do Prahy a přidal se ke komunistům. Ta rodina byla tradičně levicová, hlásila se k sociálním demokratům, dědeček byl železničář. Po válce byl prvním revolučním komisařem v Budatíně. Potom přišel únor 1948, prověrky, a dědu přišli od komunistů prověřovat gardisti. Ti samí, kteří ho prosili po válce, aby je ušetřil. Takže se stranickou knížkou sekl, ale nikomu to neřekl. Otec se orientoval spíše na ekonomickou kariéru a ve straně vydržel až do roku 1970, kdy neprošel prověrkami a vyletěl. Naplno pak podlehl stihomamu, že ho sledují. Pro každý případ měl doma pistoli. V roce 1974 byl hospitalizovaný v psychiatrické léčebně v Pezinku. Když ho ze strany vyloučili a zapsali ho na černou listinu, už se z toho nikdy nevzpamatoval. Tvrdil, že komunisti budou vládnout ještě pět set let a žádal mě, abych proti nim v žádném případě nešel, že mě zabijí. Už zřejmě nebyl situaci schopen nějak racionálně zhodnotit, i když pravda je, že komunisti byli schopni vraždit až do konce.

A máma?

Maminka taky vstoupila do strany s jedním jediným cílem, zmizet, splynout, nevyčnívat.

Neupozorňovat na sebe.

Ano.

Kdo měl na tebe vliv?

Rodiče budovali komunismus, neměli na mě naštestí čas. To se ani v komunismu nepatřilo – komunistická idea byla výš, než nějaké rodinné vztahy. Tak mě dali na výchovu k prarodičům, kteří mě ovšem vychovali po svém, protože jinak ani neuměli – jak byli sami vychovaní, tak vychovali i mne. Děda mi vždycky říkal „komu nyšt – tomu nyšt“. „Komu nyšt“ byl vlastně zkomolený tvar ruského kommunist. Prarodiče mě vychovali v židovském individualismu.

Byli to praktikující Židé?

Po válce už ne. Děda byl lékař, kterému zavraždili celou rodinu. Jeho bratra oběsili v Ilavě, mámu a otce zavraždili v Osvětimi. Babičce zabili syna, máminýho brata. O našem příbuzenstvu v Budapešti jsme už nikdy nic neslyšeli.

Mluvili o tom prarodiče s tebou?

Když jsem byl malý, tak se všemožně snažili, aby mě od toho všeho odstřihli, isolovali mě od všech informací. Akorát babička dostala občas záchvat a, plačící, křičela: „Karolko můj!“ To byl ten její zavraždený syn, a já nevědel, o co jde. Vyrůstal jsem mezi fotografiemi, na kterých byli tváře nějakých lidí, a já vůbec netušil, kdo to je – mezi nimi byla velká fotka Karolka.

S otcem jste se nikdy nesblížili?

Dědeček, který mě vychoval, zemřel v roce 1973. V roce 1976 se vrátil z léčení otec a pokusil se znovu žít v rodině. To už jsem byl poměrně informovaný člověk. Potkal jsem se s někým, komu jsem nerozuměl a který do mě pořád lil nějaké komunistické nesmysly, které mě vůbec nezajímaly. Mně bylo tehdy jedno, jestli nějaký komunismus bude nebo nebude. Otec byl československý komunista, byl to idealista, jehož největší vina byla v tom, že neunesl rozpad svého ideálu a okupaci Československa ruskými vojsky. Nebyl schopen racionálně analyzovat, co se vlastně děje. Tak to vidím dnes. Tehdy jsem ho měl za blázna, který vykřikuje podivná hesla, kterým jsem nerozuměl, a který se mě neustále snažil před něčím varovat. To už jsem psal básničky. Od šestnácti let jsem začal publikovat. V necelých osmnácti jsem už měl napsanou první knížku básní a začaly problémy. Nejdříve ji vydavatestvo Smena zařadilo do edičního plánu. Pak přišel Šimonovič, zástupce šéfredaktora, a vyškrtal z ní támhle a tohle, a já mu řekl, že pod to se tedy nepodepíšu. To už jsem byl v prváku na universitě. Šimonovič mi na to řekl: „Nepodepíšeš, vyletíš ze školy. Tak se rozhodni.“ V roce 1981 vyšel můj zcenzurovaný básnický debut Oheď až požiar.

Jaké to bylo na znormalisované bratislavské universitě?

Šéf katedry Brožík mě neměl příliš v lásce, byl jsem příliš sebevědomý. Byl to Moravák, kamarád Milana Šimečky. Jejich cesty se ovšem po srpnu 1968 rozešly. Šimečka šel časem do vězení a Brožík se stal šéfem katedry. Občas za ním přišli policajti upozornit ho jako šéfa katedry na můj „nezřízený způsob dospívaní“. Musím ale říct, že mě Brožík vždycky podržel. Měl jsem taky velmi dobré studijní výsledky. Zavolal mě do kabinetu a řekl mi: Pane Žiak, víte že tu zase byli. Já na to, kdo? A on, však víte kdo. Tak už to nedělejte, já jsem jim slíbil, že už nebudete blbnout. A tak jsem to přežil. Vážnější problémy nastaly až v zaměstnání, kam jsem nastoupil po škole v roce 1984.

Kde to bylo? O co šlo?

Výzkumný ústav kultury, kam tehdy přišel dělat ředitele z Prahy mladý Slovák Čičila – jeho otec pracoval v Bratislavě na ÚV v oddělení, které mělo pod sebou StB na Slovensku. Pracoval jsem na oddělení teorie a metodologie dějin kultury, kde jsem měl ruského šéfa, což byl důvěrný přítel Čičily – chlap, který mluvil lámanou rusko-slovenštinou, byl to řecko-římský zápasník, přeborník z nějaké malé sovětské republiky, myslím z Osetska. Dostal v Bratislavě od Čičily trafiku, za kterou mu udržoval dobré vztahy s ruskou ambasádou a s mocnými lidmi v Rusku. Nakonec jsem nevydržel držet hubu a začal jsem oponovat všelijakým zběsilým nápadům mého vedoucího i ředitele. Takže nejdřív jsem dostal kárný opatření, to byl rok 1985. Obrátil jsem se na soud a tím to všechno začalo. I když jsem ten soud kupodivu vyhrál, letěl jsem z ústavu jak špinavé prádlo.

Co bylo dál?

Chvíli jsem si nemohl najít zaměstnání. Aby tě nezavřeli za tzv. příživnictví, musel jsi mít v občance razítko o tom, že jsi někde zaměstnán. Nakonec mě přikryl Literární fond. Odevzdal jsi rukopis a to stačilo, vyjít už nemusel. Vedoucí toho oddělení, které mělo na starosti umělce v tzv. svobodném povolání, byla zlatá paní Mášiková. Vědela, že má na starosti bandu umělců a že je musí vzít pod svá ochranná křídla. I tak jsem ale musel po čase odejít z Bratislavy. Dostal jsem nabídku pracovat v Nitře v Ústavu pro jazykovou a literární komunikaci. Bylo to devět zoufalých měsíců dojíždění dálkovým autobusem. Přes týden jsem přespával v novostavbě v jedné místnosti v roztahovacím křesle, ráno jsem rozlámaný vstal a šel do práce. Taky jsem přednášel, vedl jsem dobrovolný kroužek metodologie. Nakonec jsem po roce dostal zprávu, že se mohu opět vrátit do Bratislavy. Dostal jsem místo v Ústavu literární a divadelní dokumentace. Na oddělení pracovali samí odstavení lidé, od kterých se nic neočekávalo. Kolega byl můj přítel, spisovatel Rudolf Sloboda, který chodil do ústavu jenom v den výplaty. Dále se mnou pracoval spisovatel Ján Johanides, kterého jsem tam ale nikdy nepotkal. Bylo to podivuhodné spojení podivuhodných lidí v jednom starém klášteře, kde ústav sídlil. V lednu 1989 vyšel můj článek v Literárním týdenníku, kde jsem veřejně ironizoval jako první tzv. Poučení z krizového vývoje v strane a spoločnosti a následně mě napadli v denníku Pravda: Bratislavu prý znečisťují nejen exhaláty, ale i Miloš Žiak. V březnu 1989 mě pak estébáci zbili.

Napadli tě při výslechu?

Ne. Šimečka s Hoffmanem mi dali instruktáž stran výslechu a mimo jiné mě naučili jakýsi paragraf, podle kterého jsem nebyl povinen vypovídat. Jednou jsem šel s přáteli na oběd ke Zlatému kaprovi. K našemu stolu náhle přistoupil mladý muž, který se nápadně podobal Johnovi Kenedymu a že mám jít s ním. Tak jsem vzal občanku a v duchu si zopakoval onen paragraf o právu mlčet. Jak jsme ale sešli do prázdné restaurační vstupní haly, tak mě začal mlátit. Já si dal ruce za krk, protože z venku tam nakukoval ještě jeden neznámý člověk a držel v rukou fotoaparát. Bál jsem se, že když toho Kenedyho uhodím i já, že mě nafotí jako útočníka a že mi pak přišijí útok na veřejného činitele, za co bylo osm let. Kenedy mě bil do temena hlavy, aby jsem neměl od krve tvář. Téžko by se zřejmě dokazovalo, kdyby ze mě stříkala krev, že jsem útočníkem já. Když jsem upadl na zem, kopal do mě. Celou dobu křičel: Tady máš svou demokraci, tady máš svou pluralitu! Když jsem ležel na zemi, bil mě už i do tváře. Tak jsem celý zkrvavený, potrhaný a dobitý, šel domů k Jánovi Budajovi a povídám mu: „Janko, zbili ma.“ On na to, že jsem to musel čekat. Umyl mě a přišil nějaké knoflíky. Řekl jsem mu, že to jdu oznámit na policii, podat trestní oznámení na neznámého pachatele. Tvář útočníka byla vskutku lehko popsatelná: John Fitzgerald Kenedy. Jano mi to rozmluvil, že to nemá smysl.

Proč měli na tebe takovou pifku?

Protože jsem překračoval estebáky stanovené hranice. Na jedné straně jsem se setkával s oficiálními spisovateli a na straně druhé s disidenty -oni chtěli za každou cenu udržet tyto dva světy od sebe oddělené.

Účastnil jsi se svíčkové demonstrace?

Ne. Setkával jsem se Jánem Langošem i Františkem Mikloškem, ale pro mne svíčková byla katolická akce. Požadovali různá náboženská práva a já jim povídám: Dejte tam aspoň jeden bod pro mne – Žida: lidská práva. Oni to ale udělali jako katolickou manifestaci, a co jsem tam já měl dělat? Měl jsem demonstrovat za katolickou diecézi? I když právě Langoš a Mikloško měli pro nás Židy porozumění. Ve VPN jsme pak vedle sebe normálně fungovali – katolíci, Židé, Maďari… Potom mi jednoho dne Fedor Gál řekl, že je třeba pomoct Havlovi, že potřebuje vytvořit na Slovensku prezidentskou kancelář. Tak mě instalovali jako Havlova poradce a zástupce vedoucího prezidentské kanceláře na Slovensku. Můj šéf byl Miro Kusý a když pak odešel, tak jsem se šéfem stal já. Bylo mi třicet tři let, byl jsem nejvyšší federální úředník na Slovensku.

Jak si v této funkci vnímal rozpad Československa?

Židé na Slovensku byli vždycky pro Československo. Narodil jsem se v Československu, byl jsem čs. státní občan, krátce řečeno byla to má vlast. Československo bylo pro mě větší zárukou, že se fašismus na Slovensko nevrátí. Tak jsem to aspoň tehdy vnímal. Jednoznačně jsem byl pro federaci, i když Češi často dělali ještě větší hovadiny, než Slováci. Mimochodem, Klaus mně tím rozchodem celkem pomohl, protože rozdělení Československa byl pro Slováky, kteří to napínali jenom proto, že byli přesvědčeni, že nás Češi nevykopnou, takový šok, že většina z nich začala najednou vzpomínat na společný stát s láskou. Takže já byl najednou na Slovensku jako bývalý federální úředník vcelku pozitivní postava.

Jak se k tobě, federálnímu úředníku, začala chovat náhle zcela suverénní slovenská vláda?

Jakmile se Československo rozpadlo, byl jsem nezaměstnaný. Začali mě okamžitě izolavat, přestřihávali mi pevnou telefonní linku. Tenkrát ješte nebyly mobilní telefony tak rozšířené a byly drahé. Navíc se mi v lednu 1993 narodil syn. Nebylo to lehký.

V roce 1994 ale Mečiar padl.

Když se premiérem na dest měsícú stal bývalý federální ministr zahraničních věcí Moravčík, tak hned jsem dostal nabídku stát se jeho poradcem. Pak mě jako bývalého Havlova poradce ukazovali směrem na Západ jako důkaz, že režim nepotlačuje ani bývalé federalisty ani Židy. Stal jsem se rukojmím různých politických her na Slovensku, což se pak nejvíce projevilo za vlády Mikuláše Dzurindy.

Jak to?

Dzurindovi jsem pomohl k moci i já. V tom čase jsem už podnikal. A najednou za mnou přišli, že se nedělím.

Cože?

Já na to, proč, s kým, co – já jsem nezávislý, svobodný člověk.

Takovýhle mafiánský praktiky?

Ano. Z politických kruhů přišlo upozornění, že jsem nežádoucí. Výsledek byl potom ten, že se Dzurinda nechal slyšet, že na Slovensku působí protistátní skupina a SIS následně sepsala zprávu, že jde o židovské spiknutí a já jsem jeho vůdce. To bylo v roce 2003.

Nedělal jsem si o Dzurindovi nikdy iluze, ale že to je takovýhle prase…

Půl roku o mně psali jako o korupčníkovi, darebákovi, byl jsem na výsleších, shodou okolností taky v bývalé budově StB na Februárce. To bylo takové ponížení. Z toho stresu mi vypadaly přední zuby. Správa SIS začínala konstatováním, že jsem Žid a že moje žena je ruská Židovka.

Jak je vůbec napadlo s něčím takovým vyrukovat?

Na Slovensko přijel v červnu 2003 na oficiální návštevu izraelský prezident Kacav. Byla to vůbec první návšteva izraelského prezidenta Slovenské republiky. Rovnou po příletu se setkal s prezidentem Schustrem a se mnou, jako s předsedou obchodní komory. Strávili jsme spolu dvě a půl hodiny v uzavřeném prostoru. Mluvili jsme spolu o tom, že je žádoucí, aby vztahy mezi Izraelem a Slovenskem byly transparetní a přátelské. Pro mně to bylo obrovské zadostiučinění, že jsem mohl spolu s presidentem jako první přivítat izraelskou hlavu státu. Nic víc, nic míň. Den na to byla večeře a já jsem seděl za stolem prezidentů jako číslo tři. To bylo všechno. Někdo to vyhodnotil, že jsem už příliš mocný a že je třeba mně trochu přistřihnout křídla. Hned po skončení návštevy jsem odjel do Slovinska na dovolenou s celou rodinou a najednou mi tam začaly chodit takový divný telefonáty od mých přátel, že se něco děje. Pak jsem se dozvěděl, že izraelskou stranu informoval jeden člověk, že mě mají zatknout na hranicích. Já sem vůbec nechápal, o co jde. Nic na mě neměli. Daně jsem měl řádně zaplacené. Když jsem se vrátil, dostal jsem vyhrůžku, že mé ženě i s dětmi dají pod auto bombu. To bylo těžký.

Jak to dopadlo?

Začalo to tak, že premiér Dzurinda šel osobně za generálním prokurátorem s tím, že zde existuje konspirativní skupina, která škodí „jeho straně a státu“. Když takové oznámení udělá předseda vlády, pak to generální prokuratura musí vzít a začít šetřit. V roce 2004 to pak prokuratura zastavila jako neopodstatněné.

Psalo se o tom venku?

Americký senát vzal na vědomí zprávu Ministerstva zahraničí USA, kde se o tom psalo jako o případu antisemitismu na Slovensku. Tzv. dzurindovská pravice se pak rozhádala, to byl úplný bratrovražedný boj, a Dzurinda v nasledujících volbách padl. Dnes to má celé v rukou levice.

Dzurinda se neomluvil.

Nikdy a nikdo. Já jsem byl poslaný za sametové revoluce v listopadu 1989, abych dohodl se železničáři generální stávku. Na straně starého komunistického režimu tam proti mně vystupoval jakýsi inženýr Dzurinda. Já nevědel, kdo to je. Seděl vedle ředitele a neustále opakoval – musíme jít pracovat, jedině práce, žádné stávky. Já na to dávno zapomněl, ale on mi to po letech připomněl. Dneska je veliký tvůrce 17. listopadu.

Možná je lepší, když se hajzlové hlásí k positivním věcem, než ke svým sviňárnám.

Tak to vidím i já.

Vyšlo v papírovém vydání časopisu Babylon 25 .11. 2008.