Ukázka z knižního rozhovoru spisovatele Jana Nováka s Johnem Bokem

Johne, tys během revoluce dělal Havlovi ochranku. To jsi ho každej večer doprovázel domů?

Večer jsem ho doved nebo dovez domů, tedy spíš v noci, a ráno v sedm jsem ho tam zase vyzvedával.

A tos ho vodil před barák, anebo jsi s ním chodil až do bytu?

V podstatě skoro až do postele. Jednou, to ještě nebyl prezident, jsme s Vaškem přišli hodně pozdě. Myslím, že jsme čekali na Zábradlí na Lanďáka. Lanďák přijel s velkým zpožděním a bylo velký ejchuchů a pak to jelo, ale my vstávali dost brzy, takže já v určitej moment Vaškovi řek: „Fajn, a teďka musíš jít spát. Protože s tebou se bude chtít pořád někdo bavit.“ A nacpal jsem ho do auta a pak hluboko v noci jdem po schodech do horního patra, kde na tom nábřeží bydlel, a Vašek sotva sípal. On hulil jak fabrika, udělal jich tak šedesát denně. Tak jsem zpomalil a dojdem do druhýho patra a Vašek najednou nemoh popadnout dech. To si přitáh z kriminálu, v Heřmanicích se odlejvaly slitinový mříže a poklopy a muklové tam dejchali ty chemický sračky naplno. A pak měl ten zápal plic na Borech, tak akutní, že ho bolševici radši propustili, protože měli strach, aby jim tam nezhebnul. Tu noc se Vašek vysípal a najednou říká: „Já mám obavy, že se ráno probudíme a budeme na Ruzyni.“ Jako že to, co prožíváme, celá ta revoluce, je v podstatě sen. To jsem řval smíchy, než mi došlo, že to má logiku. Protože najednou jako by v naší cestě nebyly vůbec žádný překážky, to bylo neuvěřitelný, jak estébáci najednou ustoupili. Mohli nás během čtyřiadvaceti hodin pozavírat, internovat jako Solidaritu, ale oni prostě zalezli a nebyli. To jenom stranický vedení ještě prskalo, to jenom Štěpánové to ještě zkoušeli, ale celý vnitro vyklidilo prostor. Ani na ulici jsi neviděl jedinýho esenbáka, prostě nebyli.

A jak si to vysvětluješ?

No že chlapci byli připravený na tu změnu už daleko dřív než my všichni dohromady. Oni pochopili, co přijde. To vnitráci vypustili projev toho debila Milouše Jakeše na Červeným Hrádku, kde si plet brojlery a bojlery a kde mlel pitomosti jako blbej primitiv. Tenhle materiál mohla nahrát jenom StB, která tu schůzi zajišťovala, a najednou byl Miloušův projev na videu a lidi si to pouštěli a řvali u toho smíchy. Takže si myslím, že vnitráci měli velkej podíl na celý sametový revoluci.

Myslíš ty estébácký kápa jako generál Lorenc?

Lorenc nebyl žádnej blbec. On byl sice limitovanej, ale byl to kybernetik, kterej vytvořil kódový klíče pro Varšavskou smlouvu. Ten byl vysoce ctěnej Rusama. On žil tady v Praze v normálním bytě a měl žigulíka. Jemu stačila moc. Kdežto současný demokratický kreténi furt hrabou, ty chtěj peníze i moc.

Počkej, takže Václav za revoluce pomalu ani nevyšel doma do schodů?

No tak ten večer jsme to udejchali až k nim do bytu a Václav si dal kuřecí vývar a já taky, protože jsme jinak moc nejedli. Olga měla svou becherovku a cigaretu a začali jsme se bavit o tom, že Vašek bude prezident. Na ulici všichni nosili placku, na který bylo „Hável for president“, protože ty placky byly vyrobený v Maďarsku, kde zkurvili tu čárku. No a kdejakej pičus tu placku nosil, ale já ne. A Vašek říká: „Ty nemáš tu placku?“ Říkám: „Nemám, protože já nechci, abys byl prezident.“ – „Ty nechceš, abych byl prezident?“ -„Ne, já tě mám rád, takže nechci, abys byl prezident.“ A Olga jen tak koukala a neřekla nic. Vašek se pak šel koupat a Olga mi říká: „Já o něj mám strach, protože on to bude mít rád, a zároveň bude trpět. Moc přátel teď kolem sebe nemá a tam bude úplně sám. Nezapomeň, že on je v podstatě herec.“ To řekla žena, která s Vaškem žila od jeho devatenácti let, a neřekla to kriticky, to bylo jenom konstatování. A měla pravdu. Když jsi Vaška pozoroval při vykládání, tak tam bylo veliký soustředění, a zároveň dělal jakoby mimovolný pohyby, který si přitom všechny uvědomoval. I to, jak stavěl věty, a jeho způsob mluvy, ty různý citoslovce a to jeho zvláštní pauzírování, to nebylo spontánní, to bylo velmi promyšlený. To byl hereckej výkon.

Na Václavově projevu bylo divný, jak se ti nikdy nepodíval do očí.

No ale to nedívání, myslím, nebylo proto, že by očima uhejbal. To bylo proto, že když Vašek mluvil, tak přemejšlel, a to dělá málokdo. Vašek mluvil jinak, když něco vyprávěl, a zase jinak, když říkal nějakej svůj názor, postřeh nebo postoj. To vážil slova, což není běžný, a díval se přitom dovnitř. Třeba Ivan Havel má tohle taky.

Já nevím, já tohle jeho nedívání popsal v Komouších, grázlech, cikánech, fízlech a básnících. No a když jsme s ním pak natáčeli ty dokumenty, tak se mi do očí vždycky díval, úplně zpříma. A vím, že tu knížku čet.

No pravdou je, že Vašek brousil očima všude okolo, ale zpříma nekoukal. Třeba to vnitřně nezvládal, každej to máme jinak. Já se dívám přímo celej život a naopak musím očima uhejbat, abych nepřiváděl lidi do rozpaků. Já se třeba jenom koukám a nic se ve mně neděje, a lidi uhnou očima. Někdy toho dokonce zneužívám, ale nepřeháním to. To Olga se dívala do očí. Olga byla úžasná, ta měla bejt prezident, to by nebyl v Čechách takovej bordel. Jednou v noci Vašek zase takhle sípal na schodech a Olga mi řekla: „Takhle to dál nejde, bude prezident a prezident takhle sípat nemůže, to ho sem maj nosit na židličce jako sultána nebo co? Musíme dát do kupy výtah.“ V tom jejich domě původně výtah byl a do konce války byl funkční, ale když to americký hloubkaři bouchali do Prahy, tak prdli jednu bombu na rohovej barák hned vedle Havlů. Tam, co je dneska Tančící dům. Ten sousední barák se sesypal dovnitř, ale starej pan Havel byl stavař a Havlům se na baráku jenom trošku hnula statika a přestal jim jezdit výtah. Takže po tom rohovým baráku zůstala proluka, a zvenku bylo furt ještě vidět, jak po tom výtahu ve světlíku u Havlů zůstaly i šíny, po kterejch jezdil. Tak jsem to obhlíd a řek jsem si: Kurva, Olga má pravdu, to musej obnovit.

Jako kdo to měl obnovovat?

No stát. Tehdy ještě ten dům Havlům nevrátili, jejich barák stále ještě spadal pod OPBH, to muselo bejt těsně předtím, než Vaška zvolili prezidentem. Tak jsem s sebou vzal Sašu Neumanna a napochodoval jsem do toho Obvodního podniku bytovýho hospodářství, kam patřili, což bylo takhle za kostelíkem někde na Vinohradech. A říkám: „Jdu od pana Václava Havla ohledně domu na Rašínově nábřeží, který bude restituovaný a který by měl být navrácen v původním stavu.“ Oni na mě čuměli, protože asi ještě ani nevěděli, co to restituce je. Kromě toho já na Hradě vůbec nebyl, ale to samozřejmě taky nevěděli. A kromě toho ten výtah zrušili Američani a ne bolševici, což ovšem taky nemohli vědět. Takže já blafuju dál a říkám: „Pan Havel teď bude prezident a my po něm přece nemůžeme požadovat, aby po celodenním namáhání a obětování se vlasti chodil pěšky do třetího patra, kór se svými nemocnými plícemi, takže doufám, soudruzi, že budete tak laskavi a ten výtah co nejdříve obnovíte.“ No a soudruzi se samozřejmě okamžitě začali všelijak kroutit, a to jsem se nasral: „Kdyby vám tohle řek soudruh Štěpán nebo nějaký podobný bolševický zmetek, a to vůbec nemluvím o Husákovi, tak byste ani očkem nemrkli a do čtrnácti dnů by tam ten výtah byl, že ano, soudruzi? Rozumíme si? Ano? Na shledanou.“ No a za tři neděle tam ten výtah byl, jenže to už jsem tam zase nebyl já.

Tu ochranku jsi Václavovi dělal sám?

Nejdřív sám, pak záhy se do chránění Vaška a organizování jeho programu zapojil Standa Milota, ten kameraman a manžel Vlasty Chramostový. No a pak nám taky pomáhal Mirek Kvašňák. V Laterně magice už to šlapalo na plný pecky, tam už se začali nabalovat ty váhavý, tam už se sháněli lidi do vlády, tam už přijela paní Burešová a Rychetský a komunista Komárek a Klaus a už to fičelo. A já jsem se tam staral o takový ty organizační věci, aby byly hlídaný dveře do Laterny magiky, aby tam neproudily davy fanoušků a příznivců, páč to bysme se zbláznili. V tý Laterně jsme byli ve sklepení, kde jsme zabrali šatny baleťákům, a Vašek si obsadil šatnu Harapese, což byla baletní hvězda Národního divadla, a tenhle buzerant byl naštvanej, že musel vypadnout do takovýho kutlochu pod schodama. A tam byl v chodbičce i Klaus, kterej už tehdy evidentně těžce nes, že je čtyři schody pod Havlem. My se Standou Milotou jsme hlídali před Vaškovou šatnou a tam furt chodili lidi a furt tam bylo nahuleno a furt tam byl Saša Vondra. Chlapci už tenkrát cejtili tu budoucnost, tak tam byli přimlasklí a tvořili dějiny. Ty baleťáci nám sehnali černý sklápěcí sedačky, na kterejch tam seděli lidi, a my chodili do Harapesovy šatny, ohlašovali je a říkali Vaškovi, co potřebujou. A Vašek jim buď vzkázal, ať počkaj, anebo ať přijdou pozdějc, a tak. No a najednou tam napochodoval Zdeněk Mlynář s tím svým synkem, že jdou za Václavem Havlem. To byl ten Mlynář, co napsal knížku Mráz přichází z Kremlu, bolševický prase až na půdu, kterej dokonce v Moskvě v srpnu 1968 zradil a s Dubčekem podepsal tu kapitulaci. No a tahleta kurva bolševická nomenklaturní najednou přiharcovala z emigrace se synem, kterej byl tehdy mlaďoučkej, a že prej mají pro Vaška nabídku. Já říkám: „Tak fajn, pánové, tak si tady sedněte a počkejte.“ A mladej Mlynář mi říká: „No ale vy asi nevíte, kdo tady otec je.“ – „Ale jo, vím, to je pan Mlynář, co přitáhl mráz z Moskvy, že jo? Takže počká jako každý jiný.“ Tak si nasupeně sedli na sedačky a po čtvrt hodině se starej naštval: „Tak ohlásíte nás?“ – „Už jsem vás ohlásil, a až mně pan Havel řekne, tak vás pustím dovnitř.“ – „Já vás nebudu prosit! Pusťte mě dovnitř!“ Říkám: „No nepustím vás dovnitř! Prostě vás tam nepustím.“ Standa stál při mně, a tvrdě, protože tyhle bolševiky taky nesnášel, takže Mlynář odtáh do hajzlu. A to samý jsem udělal i Vovkovi Železnýmu, co pak šéfoval Nově. Toho jsem vyhodil z baráku.

Jaks vyhodil Železnýho?

Normálně mu říkám: „Víte, my opravdu nepotřebujeme lidi, jako jste vy, pane Železný. Dyť vy jste dělal pro bolševika pěkný prasečiny.“ Tak stáhnul vocas a šel. Ten mě potom taky nenáviděl.

Tys ho znal?

Já ho osobně neznal, ale měl jsem kamarády, který Železný vykořisťoval. To byli kluci kameníci a architekti, který jezdili do Kyrgízie a stavěli tam komunistům nějakej ohromnej palác. A to všechno zařizoval Železný, kterej bral prachy a ty kluky okrádal. On se sám narodil v Sovětským svazu a jeho scénář za totáče byl, že země sovětská je ta velká matka. Po převratu to trošinku přehodnotil.

A koho jinýho jsi odtamtud vyhodil?

Já nevím, ale pár lidí jsem tam nasral. Jo, pohádal jsem se tam s Klausem.

Fakt? Protože Klaus tě přeci pozdějc navrh na ombudsmana.

No já mu to mezitím zase vynahradil.

Jak ses pohádal s Klausem?

No stál jsem na těch schůdkách dolů a pode mnou vylez Klaus ze svý šatny a v ruce měl nějaký papíry a okolo něj šla holka a on jí říká: „Přineste mi sešívačku.“ Tak já sešel z těch schodů a říkám: „Pane Klausi, víte, když někdo po někom něco chce, tak se říká: kdybyste byla tak laskavá, nebo mohla byste prosím vás. To se neříká direktivním způsobem, i když je ten člověk mladý. Ti lidé nám sem přišli dobrovolně pomáhat ve svém volném čase a zanedbávají svá studia.“ A Klaus se zarazil a říká: „Víte, pane Boku, všichni jsme tady unavení.“ A já říkám: „No, já nevím, z čeho vy jste tak hrozně unavený, protože vy sem přijdete v devět hodin ráno jako do toho vašeho Prognostického ústavu a v pět jdete domů.“ Takže zahučel zpátky do kanceláře bez sešívačky.

No a jak jsi mu to vynahradil?

To bylo v Činoheráku, když se tam slavilo první výročí založení Občanskýho fóra nebo něco takovýho. V tý době už prostě Občanský fórum fungovalo jako nová Národní fronta. Já seděl s Joskou Skalníkem na balkoně a Havel tam nebyl, ten prezidentoval, ale jinak na jevišti seděla elita bejvalejch mluvčích Charty 77, Vašek Malý, Kantůrková, Saša Vondra, oba Rumlové. V hledišti byl Honza Urban a byl tam i Klaus, kterej těsně předtím založil někde v Hostivaři ODS. No a teďka do něj všichni řezali, že rozvrací OF a co že si to dovoluje. No a já to chvilku poslouchal a pak jsem se z toho balkonu naklonil a hlasitě říkám: „No můžu vám říct, že to, co tady předvádíte, nemá s demokracií nic společného.“ A Kantůrková, jejíž manžel byl za totáče ředitelem České televize, mi říká: „Johne, nedala jsem ti slovo.“ – Říkám: „Víš, někdo, kdo byl v 50. letech v komunistické straně, i kdyby tisíckrát podepsal Chartu, tak není oprávněný dávat slovo člověku, jako jsem já. Já si to slovo beru. A ptám se, jak to, že starej Ruml si tady takhle otevírá držku, a přitom normálně vyzýval občany k popravení svých komunistických straníků?“ A teďka jsem je tam takhle jmenoval.

Kdo tam ještě byl?

Dva největší křiklouni tam byli starej Ruml a Honza Urban, co je teďka na American University a novinář.

To byl taky komouš?

Ne, ne, Honza nebyl komouš, i když jeho táta byl superbolševickej nomenklaturní kádr, ale Honzovi Urbanovi já tehdy řek, že on sice dělal revoluci, ale že hnedka využil toho, že patřil do úzkýho kruhu revolucionářů, a odjel si do zahraničí na několik studijních pobytů a tady se už na ničem nepodílel. A že i ta jeho disidentská kariéra přišla za pět minut dvanáct a nijak závratná mně nepřipadala. Ale hlavní věc, kterou jsem tam říkal, byla: „Já se zastávám tady Klause jenom proto, že si myslím, že má právo si založit stranu se svými lidmi. Protože to je to nejlepší, co mohl Občanskému fóru udělat, protože co je to Občanské fórum? To je nová Národní fronta. Všichni si zase budete lízat prdele a určovat role. To není pluralitní demokracie. Takže i když s Klausem často nesouhlasím a v některých věcech mi jde hodně proti srsti, tak hájím jeho právo na názor, který nám tu sděluje, i na to, co udělal v politice. Tohle je v duchu Voltaireho, který říkal: Nesouhlasím s vámi, ale budu vždy hájit vaše právo říkat to, s čím nesouhlasím.“ No a od tý doby mě všichni nenáviděli, ale Klaus si to evidentně pamatoval. Proto říkám, že nic není černobílý.

No to určitě není, takže v tý Laterně magice…

Byla většina lidí skvělejch. A krásně se o nás starali. Jednou ke mně přišel jeden z těch baleťáků, takovej starší chlap, a říká: „Hele, Johne, ten Václav nevypadá dobře. My únavu známe, ale taky máme skvělou masérku. Ta tě parádně prokrví a uvolní a zregeneruje, nemáme ji zavolat?“ Říkám: „No, tak fajn. Já myslím, že jsem jedinej, kdo k tomu Vaška donutí.“ Holka přišla, byla to taková pěkná samička, příjemná, milá a ukázala mi jejich masérnu. To byla malinká místnůstka, kam byl narvanej masážní stůl, za plentou sprcha, věšák a police s ručníkama. Tak říkám Vaškovi, že masérka už přišla, ale on to furt oddaloval, až jsem ho popad a šoup jsem ho dovnitř. No a sedím za dveřma, uplyne asi půl hodiny, otevřou se dveře a ta masérka říká: „Johne, prosím vás, on usnul.“ – „No, tak byl unavenej, tak ho ještě chvilku nechte.“ Takže Vašek se pak probudil, oblík se a říká: „To bylo báječný.“ – „Tys nikdy neměl masáž?“ A Vašek říká: „Neměl, a kdybych ji měl, tak bych možná nikdy nebyl disident.“ (smích) To byl jeho typickej fór, to už zase fungoval naplno.

Začal to pak dělat pravidelně?

No právě že ne. Nicméně kluci zase přišli a řekli: „Hele, bude lepší, když Vaška vezmeš do Půllitru v Národě.“ Půllitr se říkalo tý prosklený Nový scéně vedle Národního divadla. Tam měli pro ty bolševický svině saunu, bazén a neuvěřitelnou masérnu. Tam chodil i Biľak a herci z Národa si tam vodili holčičky. A kluci říkaj: „No a teď to máme my. A my tam Václava odvezem.“ Říkám: „Ne, ne, to je dobrý, my se aspoň trošku projdem, dyť furt někde dřepíme.“ To už jsem Vaška přemlouvat nemusel, takže jsme vyrazili na masáž. Národní třída narvaná lidma, všude visej Vaškovy plakáty a hesla „Havel na Hrad“ a my jdem k Národnímu divadlu. Vašek byl celej rozzářenej, že ho lid chce, jenže najednou si nás lid všimnul a v tu ránu nás obstoupil: „Jé, pane Havle, my máme tenhle problém a vy určitě…“ Ty lidi se chovali, úplně jako kdyby přišel Spasitel. Já si říkám: Takhle se nikam nedostanem. A nahlas říkám: „Moment, vy si myslíte, že tohle je Václav Havel? Tak to se pletete! Tohle není Václav Havel, prosím vás, to je Ivan Havel! Oni jsou bratři. Václav Havel je ve Špalíčku a my tady jenom jdeme něco vyřídit.“ Václav se na mě podíval tak dotčeně, jako by mu vůbec nedošlo, že tohle je jediná cesta, jak tou ulicí můžem vůbec projít, a lidi na mě taky čuměli hodně nevěřícně, nicméně jsme se trhli. V Půllitru jsme vyjeli výtahem nahoru a tam už zase čekala ta beruška a že prej tentokrát mi tu masáž udělá taky. Tak jdeme do sauny a tam jsem poprvé viděl Vaška kompletně nahatýho a začal jsem se smát. On vypadal trochu jako opičák, měl kýlu a malou scvrklou prdel a já si říkal: Co na něm ty samice viděj, to snad není pravda.

Kolik hodin denně jsi tý revoluci věnoval?

Já jsem to bral hrozně vážně. Jituška mě při tom převratu moc neviděla, ani děti, tak občas jsem si možná šuknul, ale to jsem přišel, nevím, v jednu ve dvě, a v šest jsem už zase vypad a jel pro Vaška. A byl jsem s ním celej den a v noci jsem ho doprovodil domů.

Kdo tě platil?

Nikdo, já byl voluntarista!

Počkej, tys tehdy nežil z ruky do huby jako teď?

No tak teď jsem holoprdelní důchodce a předtím jsem byl holoprdelní perestrojkovej dělník na volný noze. (smích) No bylo to docela drsný, ale tehdy šlo všechno stranou. Já myslím, že snad i Vašek něco Jitce poslal, že mu někdo něco řek, ale spíš mě podporovali lidi z undergroundu. Třeba Kocour, kterej měl předtím nakladatelství ve Vídni, poslal Jitce pět tisíc, ale je pravda, že Sysel, kterej to celý zařídil, si z toho dva tisíce nechal a přines jenom tři. Ale to byl taky underground, ten si nesmíš idealizovat.

Jakej Sysel?

Nějakej Kirschner, takovej zábavnej člověk, kterej veksloval a hrál s Olgou Havlovou mariáš. A pravdou je, že Sysel nám pak taky přines velkou barevnou televizi, akorát že tam fungovala jenom jedna barva, zelená.

John Bok, Jan Novák: Život mimo kategorie. Vydalo nakladatelství Argo, Paseka v roce 2015.  Knihu lze online zakoupit zde