Teprve historie docení velikost porážky hegemona slovenské politiky Smeru sociální demokracie a šokující vítězství OL’aNO (Obyčajní l’udia a nezávislé osobnosti). Slovensko překresluje politickou mapu a stvrzuje obecný trend zlatých časů populismu.

Závěr volební kampaně se vládnímu Smeru vůbec nepovedl. Zatímco ještě 14 dní před volbami byl mírným favoritem předvolebních průzkumů a síla opozičních stran se zdála poměrně vyrovnaná, ve finiši z tábora menších stran vystřelilo OL’aNO a na cílové pásce porazilo Smer takřka o sedm procent. Naopak vítěz loňských voleb do Evropského parlamentu, koalice PS/Spolu, skončila o tisíc hlasů před branami parlamentu. Do potřebných 7 % jí chyběly čtyři setiny procenta a nespasilo ji ani drtivé vítězství v korespondenční volbě, tedy Slováků hlasujících ze zahraničí.

Smer bývalého premiéra Fica vyhrál na Slovensku všechny volby od roku 2006, celkem čtvery. Fakticky u moci strávil 14 let, což z něj jednoznačně činí nejúspěšnějšího slovenského politika. Současný pád je neodvratný, otazníky ovšem visí nad podobou změny, kterou nová vládní garnitura bude představovat.

K vládní spolupráci se OL’aNO chystá pozvat strany Jsme rodina, Svoboda a Solidarita (SaS) a Za lidi exprezidenta Andreje Kisky. Třebaže dosud opoziční strany spojoval odpor ke spolupráci se Smerem nebo s extremisty Mariana Kotleby, vzájemné rozpory budou markantní, a to i uvnitř samotných subjektů.

Pravděpodobný premiér Igor Matovič není úplně neznámý. V parlamentu sedí od roku 2010, kdy kandidoval za SaS a podílel se na pádu koaliční premiérky Radičové. Má rád silná slova, například že mu byl nabídnut úplatek 20 miliónů eur, aby to později označil za výmysl. Stejně tak prohlásil, že předseda parlamentu si objednal jeho smrt. Jinému kolegovi v parlamentu sypal na hlavu injekční stříkačky nebo tajně nahrával spolustraníky. Jeho strana je typická strana jednoho muže, takřka nemá strukturu ani členy, minimálně jejich počet je neznámý. Obklopil se pestrou škálou křesťanských ultrakonzervativců až po občanské aktivisty nebo pravicové liberály.

Kromě Matoviče stojí za pozornost i další kandidáti OL’aNO. Bývalý tenista Karol Kučera šířil hoax o tom, že v Bruselu se uskuteční veletrh dětí, kde si budou moci gayové zakoupit novorozence i puberťáka, nebo poslanec, který hlasoval pro návrh kotlebovců, aby žena podstoupivší interrupci byla odsouzena minimálně na pět let vězení. OL’aNO obecně odmítá registrované partnerství, Istanbulskou úmluvu atd. Ochota odepřít jistým skupinám práva, která jsou zaručena ostatním, je v podstatě fašizující.

I projekt budoucího koaličního partnera Jsme rodina je produktem jednoho muže, Borise Kollára. Prezentuje se jako prorodinný konzervativec, což dokládá skutečností, že má devět dětí. Přitom mu nevadí fakt, že je má s osmi různými ženami. Za typicky liberální a prozápadní tak lze s jistou rezervou označit jen dva budoucí nejmenší koaliční partnery, SaS a Za lidi.

Budoucí vláda tedy slibuje nebývalou pestrost a zadělává na střet egocentriků a individualit, jejichž názory se budou lišit více než budoucí opozice. Vláda s problematickými osobnostmi bez zřetelné vize, ale se zřejmými defektními znaky. Jakási bizarní směs křesťanského fundamentalismu, homofobie a liberalismu.

Pohled na volební výsledky potvrzuje obecný trend zlatých časů populismu, v kterých strádají „tradiční“ strany a než alespoň elementární konzistence je důležitější mediální a marketingová zdatnost. Potvrzuje se mimořádný význam personifikace spojené s jistou stranou a hnutím a úspěch „alfa samců“, kteří již pro své cíle nepotřebují žádné zavedené strany, ale je pro ně jednodušší založit si vlastní stranu či hnutí, v kterém nepodléhají žádné kontrole ani konkurenci. Ve svých subjektech jsou nezpochybnitelným šéfem a nemusí brát ohled na mínění členské základny, která často ani neexistuje a pokud ano, tak jen pro-forma. Proměně politického provozu nahrávají nové modely komunikace a médií, s kterými je možné se v mediálním prostoru prosadit i bez stranické struktury. Není důležitá politika, program, ani drobná politická práce, ale prezentace, třeba i v podobě skandálních výroků zaručeně přitahujících pozornost. Jako by proti politickým dobrodruhům a psychopatům ti „slušní“ neměli šanci. Obecně tak jde tento trend proti občanské společnosti, proti širokému podílu občanstva na správě věcí veřejných.