Tento text je reakcí Jana Machonina na článek radního České televize Michaela Hausera Jak jsem rozdával platy v gulagu.

Předně bych chtěl panu Hauserovi poděkovat za jeho reakci na můj článek. Rozumím tomu, že se snaží hledat v problematice sovětských perzekucí a moderních dějin nové podněty, že mu jde o širší pohled na věc, který předpokládá ohlédnout se za minulostí i jinak, než jen z perspektivy obětí.

Dokonce se domnívám, že v lecčems se i shodneme. Například v tom, že sovětská minulost je u nás často posuzována na úrovni rétoriky, která znemožňuje pochopení reálných problémů. Doslova fyzická hradba vystavěná z figur jako „komouši“, „bolšáni“, „Rusáci“, „za bolševika“ atd., brání proniknout k tomu, co se v Sovětském svazu vlastně dělo. Nadřazený tón českého arbitra jako by říkal, že sovětští lidé snad ani neměli právo žít své životy nebo je žili a priori špatně, ať dělali co dělali. A to samé se týká i života lidí v současném Rusku. Česká média si často neuvědomují, že když bojují s „ruskou propagandou“, „říší zla“, „Putinovými oligarchy“ atd., zavírají si slovy, která vyčerpávají sama sebe, cestu k tomu, co se v dnešním Rusku opravdu děje.

Nicméně když se pan Hauser domnívá, že takovým podnětem, který by mohl debatu o sovětských dějinách posunout někam dál, je seriál Zapomenutí vůdci, je na omylu.

Tato série filmů totiž není výsledkem seriózní práce historiků, ba ani snahou takovou práci vážně popularizovat. Je to čistě propagandistický materiál, který vznikl na objednávku Ruské vojensko-historické společnosti řízené ministrem kultury Vladimirem Medinským. Tento vystudovaný novinář se nedávno mimo jiné vyznamenal tím, že z pozice síly donutil ruskou Nejvyšší atestační komisi, aby odmítla stížnost odborné veřejnosti, která zpochybnila kvalitu jeho disertační práce a žádala, aby mu byl odebrán titul doktora historických věd. Medinského definice historické vědy z úvodu jeho disertace mluví sama za sebe: „Hlavní otázka, na kterou musí historická věda čestně odpovědět, zní, nakolik ta či ona událost nebo osobní jednání odpovídají zájmům země a lidu. Vážení na vahách národních zájmů Ruska zajišťuje absolutní standard pravdivosti a důvěryhodnosti historické práce.“

O charakteru seriálu svědčí nejen jeho agresivní styl, demagogický způsob argumentace a překrucování faktů nadbíhající aktuální politické zakázce, ale také skutečnost, že autorem a scénáristou seriálu je ruský historik Alexandr Kalpakidi, mimo jiné jeden z nejaktivnějších zastánců revizionistické teorie, podle které Katyňský zločin nevykonali příslušníci NKVD, ale nacisté.

Vynechání tak závažného faktu, jako je osobní zodpovědnost Lavrentije Beriji za povraždění téměř 22 000 polských důstojníků a civilistů v Katyni a dalších táborech a místech odnětí svobody v SSSR, není tudíž žádná náhoda. Nejde o to, že výčet Berijových „hříchů“ uvedený v seriálu „nemůže být úplný“, jak naznačuje pan Hauser, ale že je v seriálu vynechána většina toho, co by Berijovi mohlo v očích veřejnosti uškodit.

Jiným příkladem, který pan Hauser zmiňuje jako zajímavý námět k diskusi, je tzv. berijovské tání.

V seriálu se uvádí se, že během tzv. berijovského tání, tj. po nástupu Beriji do funkce lidového komisaře vnitra bylo propuštěno 630 tisíc politických vězňů. Hodnověrné zdroje – např. práce historiků Nikity Petrova, Arsenije Roginského, Nikity Ochotina či Igora Kurljandského – však shodně uvádějí, že propuštěno bylo nanejvýš 100 000 vězňů. Většinou se přitom navíc nejednalo o propouštění v pravém slova smyslu, ale o přerušení probíhajících případů v důsledku zrušení mimosoudních orgánů – tzv. trojek. A mnohým vězňům v té době také zkrátka vypršel trest.

Údaje o berijovském tání uváděné ve filmu proto nejsou námětem k diskusi, jak se domnívá pan Hauser, ale polopravdou či spíše vědomou lží, která má diváka přesvědčit o tom, že Berija byl vlastně humanista.

Takových příkladů se najde spousta nejen v dílu o Berijovi, ale ve všech dílech seriálu. Nejde však tolik o konkrétní fakta, jako o snahu autorů seriálu propašovat do vědomí či podvědomí diváků myšlenku, že všechno je relativní.

Dzeržinskij sice popravoval nepřátele lidu, ale dělal to nerad a navíc měl rád děti. Pod Berijovým vedením sice v táborech gulagu sedělo dohromady nějakých deset milionů lidí, a milion z nich v táborech zemřel, ale to není tak důležité, protože Lavrentij Pavlovič rozdával vězňům gulagu platy. Andrej Ždanov sice ve třicátých letech podepsal většinu tzv. popravčích seznamů, na základě kterých bylo bez soudu popraveno 45 tisíc lidí, ale to se ve filmu vynechá, protože jinak to byl všestranně kultivovaný člověk slabý na srdce a hrál dobře na klavír. A třebaže Stalinovi není věnován vlastní díl, z celého seriálu jasně vyplývá, že to nebyl jenom tyran, ale také uvážlivý muž a vynikající manažer. Jen pro příklad: v dílu o Lavrentiji Berijovi je doslova řečeno, že zásluha na snížení teroru během berijovského tání nepatří jen Berijovi, neboť ten jen „plnil příkazy shora“.

Jsou však některé věci, které se zkrátka relativizovat nedají. Nevím, jestli se mnou bude pan Hauser souhlasit, ale já osobně k nim řadím zločiny proti lidskosti, kterých se dopouštěli výše jmenované osoby. A pokud se máme váženě zabývat otázkou zločinů stalinismu z pohledu jejich vykonavatelů, budeme muset sáhnout po solidnějších zdrojích, než je seriál Zapomenutí vůdci.

Stále se domnívám, že z výše uvedených důvodů by měla Česká televize zjednat nápravu, o kterou ji žádá veřejnost i Rada pro rozhlasové a televizní vysílání.