1) Franz Kafka: Proces Paměť je zajisté kolísavá. Ale má-li člověk vyhrknout bez přípravy nějaké jméno – pak by asi bylo záhodno s biblickou vážností prohlásit, že na počátku byli Karafiátovi „Broučci“. Tato kniha se však do výčtu nepočítá. Dětský úžas při setkání s literární metaforou domova a řádu, milostí, nemilostí světa, je věc příliš intimní, než aby o ní bylo hlubokomyslně mudrováno.

Osobní svědectví by tedy mělo začít asi takto: Na počátku byla událost. Ta událost měla význam, řekněme veřejný i privátní. Psal se rok 1958. Vročení je důležité. V Čechách, kde to stále ještě bolševicky řádilo, tenkrát právě vyšel Kafkův Proces. Od poslední popravy, která byla dozvukem stalinistických procesů, uplynuly pouhé čtyři roky. Kafkův román se stal jakýmsi dobovým symbolem a znamením přelomu na cestě odněkud někam. Ale kam?

Začne-li maturant v dobách dosud tuhé totality louskat Kafkův Proces a dílu souhlasně porozumí, nezdá se, že by svět byl v pořádku. To by mělo být varováním. Uhranut byl především proslulou devátou kapitolou „V chrámu“, v níž dveřník, střežící bránu Zákona, vede filosofický dialog s panem Josefem K. Maturant měl za to, že mu byla právě předána jakási existenciální šifra lidské situace a že její rozluštění je jen otázkou nejbližší chvíle. Coby očitý svědek mohu dosvědčit, že mladý čtenář tenkrát pochopil. Až po letech však pochopil, že tato prvotní empatie byla projevem mladické nerozvážnosti. Věrohodně popsat podobu tehdejšího troufalého pochopení nelze.

I když názor se může časem měnit, člověk by měl podobná dobová uhranutí přiznat. Dvacáté století skončilo, a mezi prvním a dnešním setkáním s Kafkovým románem leží čtyřicetiletá propast jiných poznání. Přesto na ten román prach nesedá a čas od času je v něm aspoň listováno. „Patrně učinil někdo na Josefa K. křivé udání, neboť byl, aniž se dopustil něčeho zlého, jednou ráno zatčen,“ říká úvodní věta románu. Věta není esteticky nijak jiskřivá, ale myšlenkově stačí – na celý jeden lidský život, jedno dlouhé století, ba i dějiny. Kdo zváží míru viny, neviny, svévole? Člověk většinou odpověď nezná, ale zná aspoň tuto výchozí situaci. Znalost, která nahání hrůzu! Zvláště, když ji Josef K. v průběhu procesu doplní zjištěním, že „lež se nastoluje jako světový řád“. Kafka byl prý prorok. Výrok jeho hrdiny by tomu nasvědčoval. Otázkou však je, kde má tento nový světový řád, jehož podstatou je lež, počátek? A pokračování s dodatky či jinými akcenty?

Odpovědi pochopitelně v Procesu nenalezneme. Jenom dohady a tušení. A každý dohad bude špatný i správný. Franz Kafka dovedl svého hrdinu až k místu, odkud mu zbývá učinit poslední krok. Pak už se jen padá, stoupá, nebo pokračuje v cestě? A kdo vydá o události na rozhraní světa pravdivé svědectví? Nebo ji zamlčí v prázdnotě nemilosrdné lži?

Vstupovat do života se zátěží podobných otázek jistě není snadné. Ale sluší se, aby byly položeny, protože lež jako základ světového řádu je sebevražedná obludnost. Varování se mají číst, i když nás někdy mohou rozčilovat.

2) Miguel de Cervantes: Don Quijote V padesátých a šedesátých letech minulého století se ještě četly romány – alespoň v Čechách. Televize byla dosud v plenkách, k masové dostupnosti měla daleko a po programové stránce za moc nestála. To však nestojí dodnes, jenom řada lidí to jaksi nebere na vědomí. A protože v podvyživeném veřejném prostoru to tenkrát také za moc nestálo, zbývalo na četbu dost času: u kamen, v nichž se leckde ještě topilo uhlím a dřevem. To se to četlo!

Z dnešního hlediska se jeví jako určitá výstřednost, aby se čtenář zdánlivě zbůhdarma zajímal o vývojové etapy evropského románu. A kladl si otázky – protože chce vědět, ne umět! – co vlastně dobrý román je a jak má vypadat.

Literární věda obvykle románový výklad začíná u starověkých a středověkých eposů, aby posléze přes španělský pikareskní román, Cervantesova Dona Quijota, Tolstého, Balzaka, Prousta, Faulknera a další autory dospěla až k dílům Jamese Joyce, u něhož údajně tradiční román končí jakýmsi rozpadem. Pak už je vlastně románový žánr u konce s dechem. Pravdivost podobných teorií nebudeme prověřovat.

Tak jako se například anglista neobejde bez hlubší obeznámenosti se Shakespearovým dílem, rusista bez Puškina či Dostojevského, hispanista nemůže minout Cervantesova Dona Quijota – ačkoliv dnes člověk neví! Nejde o hispanistiku, nýbrž o román jako úhrn lidské zkušenosti se světem. Někdy se tomu říkává či říkávalo „totální román“. Příkladem obecně literárního a hispanistikou nepodmíněného čtení Dona Quijota může být Milan Kundera, který zaznamenal, že bez Cervantesova Rytíře smutné postavy je další vývoj evropského románu nemyslitelný. Nejsem si však jistý, zda jsme s Kunderou četli stejný román.

Jsem přesvědčen, že „Don Quijote de la Mancha“ je románem románů, zakladatelským předznamenáním většiny dalších. Božskou komedií i Teologickou summou novověku. Je laskavý, má etickou noblesu, je ukotvený v řádu stvořeného světa, drsný jako sám život, ale není svévolný, i když Cervantes s radostí nastavuje čtenáři do cesty nejednu rafinovanou skrývačku, hádanku, odbočku. Ty mají leckdy větší význam než údajná prvoplánová parodie na rytířské romány. Cervantes se možná při psaní smál a řada čtenářů se dodnes směje s ním. Jeho život a umělecké projekty však měly k parodiím daleko. V této souvislosti si dovolím vypůjčit názor španělského filosofa a heterodoxního vykladače tragického pocitu života Miguela de Unamuno, který kdysi napsal:

„Don Quijote zemřel a sestoupil do pekel. Vešel tam s napřaženým kopím a vysvobodil všechny odsouzence jako kdysi galejníky. Poté zavřel brány pekelné, strhl z nich nápis, který tam kdysi viděl Dante, a přibil nový: Ať žije naděje! A nakonec, doprovázen osvobozenými, kteří se mu smáli, vstoupil na nebesa. I Bůh se mu otcovsky smál a tento otcovský smích mu naplnil duši věčnou blažeností.“

Dodnes nevím, jak to Cervantes s tím zmoudřením dona Quijota myslel. Asi se chtěl vysmát mudrlantům. Unamuno si to myslel také.

3) F. M. Dostojevskij: Běsi Je to jako s nemocí, stářím a smrtí. Existují, ale v časech „vysmátých“ falešných optimismů se o nich nerado mluví, neboť jako jedna z mála nezpochybnitelných jistot dosvědčují, že král je nahý.

S Fjodorem Michajlovičem Dostojevským se to má obdobně. Ví se o něm, ale nerado se mu naslouchá – bez ohledu na režim, který je právě u moci. Pro komunistickou ideologii to byla rybí kost v krku, zvláště jeho román Běsi. V uspěchané době ho mylně chápeme jako muzejní exponát z předminulého století. Propagátorům socialistických realismů se nelíbila jeho kritika revolučních utopismů, dnes se zase mnohý nemusí zamlouvat jeho kritika individualistického racionalismu. Někdy se zkrátka Dostojevského odpůrci docela dobře doplňují.

Patřím ke generaci, které byla ruskosovětská literatura trvale otloukána o hlavu. O důvod víc, aby člověk tento znetvořený výběr ignoroval. O knižních Běsech či běsech kolem nás nepadlo ve škole pochopitelně ani slovo. Když jsme se však ke knize pod nánosy oficiální hlušiny prokopali, bylo to zjevení. Dvacáté století dostalo jméno.

Dostojevského román Běsi, Bratři Karamzovi, Idiot, deníky, zápisky a publicistika – to vše časem splynulo v opakovaně aktualizované jasnozřivé poselství. Především pak Dostojevského prorocká teze, že „není-li Boha, vše je dovoleno“. Dodnes vídáme, jak „dovolenosti“ chtění a manipulací se žádné meze nekladou. I kolem člověka jednadvacátého století protéká smrtonosná řeka revolučních egoismů, teroru, všelijakých přestavbových utopií, démonických lží, bohorovného experimentování s civilisací, kulturou, tradicí, dušemi. Dostojevskij pojmenoval i to, čemu se říká „faustovské prokletí“. Jen zkusme s jeho pomocí důsledně domyslet slavný výrok Goethova Fausta ze stejnojmenného a také nepochybně prorockého díla z téhož století: „Poslední závěr moudrosti je ten: jen pak jsi hoden svobody a žití, když rveš se o ně den co den.“ Goethe měl na mysli jakýsi osvícený čin. Ale je-li skutečným činem ve světě bez Boha jen rvačka o život a svobodu, jaký smysl má pak takový život či svoboda? Život a svoboda na úkor koho? Boha? Člověka? Nabízí se zde spíše úprk běsovského stáda vepřů nad okrajem propasti? Goethe psal o technologii činu a moci, Dostojevskij o vražedných projektech běsů, kteří se k činu odhodlali, aby moc dobyli a svět předělali k obrazu svých pustošivých vizí. Považuji za víc než znepokojivé, že Dostojevského Běsy lze tímto způsobem číst dodnes. Potíž je snad jen v tom, že Dostojevskij se prý nejlépe čte v samotě velkoměsta, která bystří vnímavost. Do přírody a na venkov se moc nehodí. Ale přesto by mělo platit: Jak vůbec chceme pokračovat v žití bez znalosti Dostojevského jedinečných předpovědí, které nás mohou neomylně varovat před běsovskými tanci nad hromadami zmarněných lidských osudů – za dráty, na drátech či v samolibém přepychu? Prozíravý, kdo četl, nešťastník, který kolem toho vzkazu prošel bez povšimnutí.

4) Hermann Broch: Náměsíčníci V roce 1931, tedy šedesát let po Dostojevského Běsech, dokončil rakouský spisovatel svůj první velký román Náměsíčníci. Do Čech byli Náměsíčníci uvedeni ve vynikajícím překladu Rio Preisnera v roce 1966.

Téma je podobné, jako u Dostojevského: jak se vyrovnat s běsovstvím moderní civilizace a jejími ideologickými pokušeními. Broch ve své románové trilogii pojmenovává nástrahy doby jako „romantiku“, „anarchii“ a „věcnost“. Oddíl „Věcnost“ proložil průběžným historicko-filosofickým esejem o rozpadu hodnot, jímž mimoděk obohatil formu moderního románu o další literární útvar.

Četba ve druhé polovině šedesátých let měla podobu jakéhosi generačního usebrání. Kniha vyšla tiše, klidně a téměř spiklenecky. Tak byla i čtena – jakoby jen mezi zasvěcenými. Ačkoliv příběhy tří hlavních postav se odehrávají na přelomu 19. a 20. století a končí rokem 1918, většina z nás tehdy spolehlivě vytušila, že Náměsíčníci nabízejí ojedinělý historický návod k pochopení středoevropských osudů i rozporů moderní doby. I když to dnes může znít trochu nadneseně, v Náměsíčnících jsou předznamenány téměř všechny krizové křižovatky dvacátého století.

Je těžké z odstupu let přesně určit, čím byla první generace českých čtenářů románu oslovena nejvíce: zda příběhy postav, nebo výkladem o příčinách rozpadu hodnot v moderním světě. Broch shledává počátek tohoto procesu v renesanci. To znělo tenkrát nově a nakonec docela logicky: „Osamostatnělý rozum je radikálně zlý, vyvrací logičnost systému a tím celý systém; zvěstuje počínající rozpad a konečné zničení.“

Odtud není daleko k dalšímu brochovskému výroku z vloženého eseje: „Revoluce jsou vzpourami zla proti zlu… Větší ubožák přejímá vždy úlohu kata v procesu rozpadu hodnot a v den, kdy zazní fanfáry soudu, člověk zbavený hodnot se stane katem světa, který se sám odsoudil.“ Celé Brochovo dílo, tedy nejen Náměsíčníci, se stalo námětem řady učených rozprav a studií. Někteří odborníci Brochovi vytýkají, gnostický dualismus, náboženský synkretismus, hegeliánskou inspiraci, zálibu v abstraktních vědeckých chimérách, uhranutí věčnými návraty v rámci dějinných koloběhů a jiné údajné nectnosti. Jistě: zevrubný filosofický rozbor by asi prokázal oprávněnost nejedné námitky. Ale dbejte na filosofující odborníky, když Broch se vás ve svém románovém souboji se šerosvitnou lhostejností a opuštěností uprostřed moderního světa zastává!Ve velkém epilogu Náměsíčníků si lze opakovaně listovat a jednotlivé teze promýšlet v návaznosti na průběžnou životní zkušenost. Podobné sestupy ke zdroji však pokaždé končí u Brochovy závěrečné věty: „Nedělej si nic zlého! Vždyť jsme tady všichni!“ Broch zde cituje výrok svatého Pavla ze šestnácté kapitoly Skutků apoštolů, jímž utěšuje vyděšeného žalářníka. A teprve po tomto hlasu útěchy, naděje a bezprostředního dobra se brány žaláře skutečně otevřou. Brochovu poselství rozumím tak, že z náměsíčné opuštěnosti se vychází po žebříku láskyplné solidarity.

5) Jaroslav Durych: Bloudění Ve stejné době, kdy Rakušan Hermann Broch má rozepsané Náměsíčníky, vydává Jaroslav Durych takzvanou Větší valdštejnskou trilogii Bloudění. Jsme na přelomu dvacátých a třicátých let minulého století, kdy v Evropě vychází řada dalších knih odrážejících neklid doby. Od vydání Dostojevského Běsů tehdy uplynulo šedesát let. Věcně vzato, jaký je rozdíl mezi blouděním, náměsíčností a běsovstvím? Již F. X. Šalda označil ve své pochvalné recenzi z roku 1930 ovzduší Durychova barokního románu za „skoro čirou tmu“, „svět opuštěný Bohem a zrazený lidmi“, a jednu z románových postav výslovně přiřadil k Dostojevského Běsům. Náhoda? Příznak doby? A vlastně: jaké doby, když durychův román se přece odehrává v 17. století během třicetileté války? Nepatrné nebo větší časové odstupy, ale stále podobná témata: Běsi, Náměsíčníci, Bloudění – Dostojevskij, Broch, Durych. A mohli bychom jmenovat další. Rozestupy nejsou tak velké.

Setkání s Durychovým Blouděním se odehrálo v roce 1969, kdy jihočeské nakladatelství Růže ještě stihlo připravit první poválečné vydání. V Čechách se právě chystala k dalšímu přezimování obrněná jízda z eurasijských stepí. Časy byly zlé a v Evropě se dál, stejně jako předtím i potom, bloudilo. Všude číhali pitvorní běsové a lidé se mátožili jako náměsíční. Za třicetileté války to asi bylo podobné. Tenkrát také panoval nadbytek všelijakých armádních potentátů a nedostatek věcí existenciálně mnohem podstatnějších.

Čas pro četbu byl tedy velmi příhodný. Baroko bývá označováno za svět protikladů, světel a stínů, výšin a pádů. Romantik Durych měl k barokní obraznosti a expresivitě blízko. Ale to, že člověk bloudí, mu nenapovědělo baroko, nýbrž zkušenost a historická paměť. V dobách třicetiletého evropského mordování, pletichaření, kondotiérství bylo však bloudění přímo způsobem žití. Chceme-li protiklad, není jiného, kromě lásky, což s barokem či romantismem nijak nesouvisí. Je to totiž pravda a skutečnost. Romantický realista Durych se proto vydal v jejích stopách.

Dohlédl ke Španělsku, které krátce předtím procestoval, a k Latinské Americe, kde nikdy nebyl. Z hispánských krajů přivedl do Čech dívku Andělku, aby dosvědčila divy lásky, na něž se zde moc nevěří. A dál už to znáte: co vše se může odehrát během všeobecného spiknutí mezi šibenicemi a bitevními poli, Andami, Pyrenejemi a českými hvozdy.

Jak, nebo čím lze poměřovat evropské osudové tragédie? Možná mírou naděje, která v Durychově případě přesáhla výlučně evropský horizont. Naděje má své jméno a obvykle se rozchází s našimi přízemními představami. Četba o barokním bloudění a nalézání lásky napříč kontinenty tento příslib velké naděje tenkrát přinášela. Věřím, že ji může přinášet dodnes – i když podle již citovaného F. X. Šaldy to prý Durych s tím „neblahým“ epilogem v Chebu trochu čítankově přehnal. Ale třeba to také byl jen počátek čehosi dalšího – podobně jako Karafiátovi „Broučci“, o nichž jsme se v úvodu k těmto pěti zamyšlením nad knihami, na něž nesedá prach, zmiňoval mimo pořadí. Jsou zkrátka hájemství, do nichž nemá svět přístup.

Vít Urban přišel na svět 4. srpna 1943 v Praze, v úřednické rodině. V roce 1960 složil maturitu, a nežli mohl v roce 1962 zahájit studium oboru španělština-dějepis na Filozofické fakultě University Karlovy, musel si odbýt dělnické „intermezzo“ v strašnické Tesle. Patřil k plodné generaci, která úspěšně soustřeďovala svou energii, aby překonala zkázu 50. let. Posun roku 1968 mu uvolnil cestu do latinskoamerického vysílání Československého rozhlasu. Zde sloužil déle než třicet let. Vedle této profesní činnosti však usilovně a vytrvale pěstoval a budoval osobní vzdělanost, která obsáhla oblast iberoamerikanistiky a evropské a české duchovní kultury. Ve spolupráci s řadou nakladatelství kvalitně podněcoval zdejší vydavatelské plány. Nejen to. Počínaje rokem 1971 vstupuje do terénu českého překladatelství, a tuto dráhu jako bytost nezničitelné quijotovské víry téměř symbolicky zahajuje českou verzí Cervantesova životopisu od S. J. Arbó. Dospěl až k vrcholům hispánské literatury, když českému čtenáři zprostředkoval díla Uslara Pietri, Ernesta Sábata, Jorge Luise Borgese, Gustava Adolfa Bécquera a když o dalších napsal znamenité studie a články. Obec českých hispanistů mu vděčí nejen za neúnavnou rozhlasovou popularizaci odborných témat, ale také za překladatelský podíl na Dějinách Španělska a za autorský podíl na Slovníku spisovatelů Latinské Ameriky (1986) a Slovníku spisovatelů Španělska a Portugalska (1999). Svobodná dekáda, zahájená rokem 1989, nabídla Vítu Urbanovi možnost vyslovit se v tribunách nově vzniklých časopisů. V Perspektivách Katolického týdeníku, v Prostoru, Střední Evropě, Respektu a dalších a dalších. Antologie těchto prací je obšírná a v odstupu času odhalí stopu člověka, který postupoval druhou polovinou 20. století a vkročil do třetího tisíciletí, aniž se nechal vláčet jejich okamžitými nabídkami. Urban měl odvahu – proti větru nově se utvářejících ideologických konstant – v zájmu celistvé pravdy odkrývat dosud zastírané podoby dějin, jak to osvědčil v pohledu na španělskou občanskou válku (1936-1939) nebo na Durychovo dílo. Vít Urban zemřel v červenci 2002.

Původně vyšlo: Babylon, 28. května 2007