Nejnovější kniha Zdeňka Vašíčka Minulost a současnost, paměť a dějiny (CDK v Brně a pražská Triáda, 2008) je výborem autorových esejů z let 1979 až 2008 – na třech textech se s Vašíčkem podílela francouzská socioložka Francoise Mayer. Práce je rozdělena do tří kapitol, v první jsou shromážděny texty týkající se nejnovějších čs. dějin, disentu a vyrovnání se s minulostí, ve druhé jsou dva texty věnované oboru dějin umění a třetí oddíl obsahuje texty věnované historii obecně.

Disent

Zdeněk Vašíček je jeden z mála tuzemských autorů, který se kriticky věnuje tématu disentu. S Janem Tesařem a nedávno zemřelým Emanuelem Mandlerem ho spojuje to, že byl za minulého režimu rovněž v opozici (v roce 1972 byl odsouzen na tři roky za ´podvracení republiky´ a patřil k prvním signatářům Charty 77). Na rozdíl od nich, a zvláště od Mandlera, však o disentu píše, jakoby s děním v opozici neměl nikdy co do činění -lehce a s ironií. Není tedy divu, že dokáže věc trefit na hlavičku bez úmorných rozborů a analýz. Třeba jeho popis reformních komunistů na základě proměny jejich jazyka u jejich čelního opozičního protagonisty Zdeňka Mlynáře v textu Co psala Karkulka ve vlkově břiše z roku 1980:

„Zfejetonizovala se nám i odbornost i věda. Tak analytický žánr se postupně zbavuje byrokratična, a to se projevuje posunem k subjektivitě, moralitě a ´demokratickému´ výrazivu (svoboda, spravedlnost, solidarita atd.). Lze hovořit také o větší míře racionálnosti, ale ta sama je vždy jen relativní. Zdeněk Mlynář konstatuje najednou s údivem, jak se tam dole žije jinak, ztrácí apodiktičnost, získává na porozumění a hned se mu problémy, žánr a styl proměňují, vzdalují se poetice Akčního programu. Dá se číst a snad už chápe, proč Akční program ke čtení nebyl.“ (s. 11)

To je přesné a dostačující – ve třech větách je zde rozebrána, zhodnocena a uzavřena podstata reformního komunismu. Lze k tomu dodat snad jen to, že k pochopení, proč Akční program nebyl ke čtení, dospělo opravdu jen několik jedinců z řad exkomunistů a obávám se, že Mlynář mezi ně zrovna nepatřil.

Kdyby Akční program nebyl přejet sovětskými tanky (nedošlo-li by k potlačení vise Kunderalandu zlými „Dějinami“, jak poznamenává na jiném místě Vašíček), stala by se z něj idea, na které by bylo postaveno „národní obrození“ a tento přívětivě se tvářící komunistický blábol by měl pro další vývoj – nejen v českých zemích – katastrofální důsledky. Dnes je situace sice taky tristní, ale alespoň nás jódlující čokolády, kejhající jogurty etc. zbavily aspoň na chvíli komunistického ptydepe, i když… „Posun k ´demokratickému´, a tedy všeobecnému výrazivu není bez problémů. Sekty se vyznačují zkonvencionalizovaným jazykem plným vlastních termínů a jakousi úchylnou syntaxí, což dovoluje snovat věty a odstavce s nejmenším vynaložením energie.“ (tamtéž) Že by bylo opět něco ve vzduchu?

Společenské vědy

Historie, politologie, antropologie, etnologie etc. slouží nejen jako nástroje, pomocí kterých se západní civilisace snaží uchopit mnohoznačný svět, ale zároveň fungují, věda obecně, jako jakási evangelia, zjevené pravdy, o kterých – posvěcených církví, id est vědeckou obcí – se už dále nepochybuje, ačkoli jde často o zjevné (zjevené?) hlouposti. Vašíček se této vědecké hry na blbce odmítá účastnit, drze se ptá po smyslu, účelu a cíli jednotlivých vědních oborů a tzv. společenské vědy jsou trvalým zdrojem jeho kritiky. Materie je přitom nepřeberné množství.

V textu K teorii a praxi tranzite Vašíček (společně se Fr. Mayer) připomíná, že západní sociologie, politologie a sovětologie nebyly schopny ani v náznaku předvídat změny ve východním bloku na konci 80. let, natož, aby nastínily jejich mechanismus: „To ale navíc znamená, že nebyly schopny se vypořádat s podstatou komunistických režimů.“ (s. 65)

Je to o to tristnější, že nejrůznější vědecké teorie vytrvale sloužily k formování politiky západních mocností, jejichž ideálem bylo udržení statu quo, který spočíval ve stabilisaci sovětského režimu. „Západ se málem oběsil na svém vlastními teoretiky upleteném špagátu. Musela přijít až teoretická nula, dodnes intelektuály opovrhovaný Ronald Reagan, se svou naivní teorií ´říše zla´ a najednou se vše změnilo.“ (s. 65)

Když se pak kataklyzma dostavilo, pokusili si vědci vylepšit vlastní reputaci rychle udělovanými radami, jak na změny reagovat. Vašíček s Mayerovou k tomu podotýkají: „Ostatně i politologie se dovede poučit. V proudu rad, jak demokratizovat, si mnozí západní politologové začínají dnes uvědomovat, co to demokracie vlastně je – to je ovšem pozitivní výsledek.“ (s. 68)

Sakrální idiot

Výklad světa se přitom často promění ve zkoumání sama sebe, v jakousi psychoterapii. „Postmoderního antropologa napotom zajímá spíše on sám, jeho vlastní já než domorodci sami: ´Proč jsem se na to vlastně ptal?´, ´Co ve skutečnosti vlastně dělám?´, ´Co si o mě vlastně myslí?´, ´Co si myslí, že si o nich myslím?´… Je to vlastně jakýsi pokus o antropologii současných antropologů, kteří marně řeší otázky nadhozené už třebas v Dostojevského Idiotu. ….“ (s. 108) I když se mohou sociologie, historie, politologie … a jejich teorie sebevíce důležitě tvářit jako marxistická dialektika, tedy jako věda věd, stejně jako kdysi marxismus pro komunistický svět slouží za nástroj sebeidentifikace a sebepotvrzení západní civilisace a přestávají platit právě v okamžiku, kdy se srazí s realitou.

Vašíček podává příklad světově uznávaného etnologa Bronislawa Malinowského, představujícího typ „evropského kontinentálního intelektuála s širokými kulturními zájmy“, který prováděl letitý terénní výzkum mezi domorodci: „Jeho samého domorodci považovali, jak dosvědčil místní misionář, za podivnou osobu kladoucí idiotské otázky s neznámým, zřejmě sakrálním cílem.“ (s. 115)

To je téměř dokonalá výpověď o konfrontaci světa dospělosti s dětinskou pseudovědeckou, respektive pseudosakrální kulturou. Výše uvedené totiž popisuje heroickou dobu západní civilisace, která se ještě snažila udržet při životě své hrdinské mýty, i když poněkud infantilní, ale mýty, které by zajistily minimální diskurs, schopný ve společnosti udržet aspoň tu nejzákladnější nebo nejjednoduší obecnou rozumnost. To dnes už neplatí. Z mýtu se stalo pouhé zboží. Kulturní infantilisace postoupila do svého závěrečného stadia.

Vašíček k tomu podotýká: „Se zánikem křesťanství jsme se vrátili k domorodé formě civilisace, kde vládne bezčasí, přítomnost, ovšem s tím rozdílem, že jsme ztratili jakoukoli schopnost spojení s magií…“ (str. 121)

Jan Tesař

Jestli Vašíček něco není, tak to je populizátor a osvětář. Vašíčkův přístup je jízlivost a skepse a jako u Haška až nehraná radost z nabourávání zaběhnutého. Z jízlivosti se lehce stane samoúčel, pokud se autor sám zdráhá odkrýt své ledví, aby se mohli druzí také ´pobavit´. Skutečný Vašíček se pozná tam, kde píše o svém příteli, druhu z komunistického vězení, historikovi Janu Tesařovi, jehož životní osudy, postoje a dílo, které se vzájemně prolínají, konfrontuje s učencem, jak ho popisuje francouzský filosof Jean de La Bruyere: „… on se dívá, zestárl při tom dívání, je divákem z povolání, neví nic o tom, co člověk má dělat, neví nic z toho, co má vidět, zato viděl, jak říká, všechno, co je možné vidět…“ (s. 36)

Skutečně, říká Vašíček, osobní historie vědců nebývají příliš zajímavé -splývají s dějinami institucí. Vašíček uvádí příklad: Historie protinacistického odboje byla popsána, s odstupem, mnoha střízlivými a vyváženými historiky. Svůj postoj dosvědčili někteří i tak, že v letech normalizace zalezli, nebo se dokonce konformovali. „Nač nám takové zpracování minulosti bylo?“ ptá se Vašíček a cituje Tesaře: „Hajzlík, který se bojí otevřít hubu neřku na Husáka, ale třeba jen na učence sobě nejblíže služebně nadřízeného, píše rozměrná díla o odboji proti nacismu a hned se cítí tak říkajíc,na soudu dějin_ – nikoli obžalovaným, ale předsedou senátu.“ (s. 36-37)

Podobně by třeba funkci pastora nebo kněze mohl zastávat ateista. Možná by měl patřičný nadhled i empatii, ale jakou by to vše mělo cenu a smysl?

Proti vědě jako provozu bez lidského základu staví Vašíček historika, jehož vlastní osud není a z principu věci ani nemůže být od historie oddělen. To je podle něj případ právě Jana Tesaře: „Tesařovo přání bylo dvojí: domyslet věci do konce a usilovat, aby nebylo rozdílu mezi jeho poznáním a praktickým činem. Proto mu poznání dějin, současnosti, formulace visí a jeho osobní postoje splývají. To ovšem v našem světě dnes, světě bez celistvosti, není považováno za korektní.“ (s. 38)

A co je důležité: Tesařova poctivost je obdařena sebereflexí. O schizofrenní situaci mezi postojem vědce, který musí vždy o všem pochybovat, a postojem občana v opozici, postojem muže, který vždy za všech okolností si musí stát za svým, psal Tesař v dopise z vězení Milanu Otáhalovi. (s. 58)

K tomu Vašíček podotýká: „Bez soupisu jeho (Tesařových) postojů, jistot a nejistot, omylů a proher nic nepochopíme. Snad se navíc naučíme, jak ztroskotat, ale nebýt poražen.“ (s. 37)

To by mohlo být krédo celé jedné archaické generace intelektuálů, kteří považovali za logické, že to, co člověk říká, je třeba dosvědčit i svým životem.

(Zdeněk Vašíček, Francoise Mayer Minulost a současnost, paměť a dějiny CDK, Brno a Triáda, Praha, 2008, str. 199, jm. rej., pozn. aparát, vyb. literatura, dop. cena 230,- Kč)