Čínská fotografka a básnířka Liou Sia (1961) žije od července minulého roku v Berlíně.
Předtím ji čínský komunistický režim držel osm let v Pekingu v přísné policejní izolaci, přestože nikdy nebyla obviněna ze žádného trestného činu. V domácím vězení se ocitla pouze proto, že její manžel Liou Siao-po obdržel za dlouhodobý nenásilný boj za lidská práva Nobelovu cenu za mír a patřil k nejvýznamnějším osobnostem pekingského jara. Bez dohledu státní policie se nesměla vídat ani s ním, ani s příbuznými, ani s přáteli; nemohla komunikovat, psát e-maily, pracovat, navštěvovat lékaře. Její byt byl nepřetržitě střežen.

Když Liou Siao-po po vyčerpání desetiletým vězněním v červenci roku 2016 zemřel na rakovinu jater, aniž mu čínské úřady povolili absolvovat nabízenou léčbu v zahraničí, urna s jeho popelem byla státní bezpečností vhozena do moře, podle oficiálního vyjádření na přání rodiny.

Vycestovat ze země mohla Liou Sia až po velké mezinárodní kampani. Její propuštění požadovaly od vlády čínského prezidenta Si Ťin-pchinga Spojené státy americké i Evropská unie. O její svobodu se usilovně zasazovala kancléřka Angela Merkelová, ale též mnoho významných spisovatelů, umělců a institucí. Například nositelé Nobelovy ceny za literaturu Herta Müllerová nebo John Maxwell Coetzee; přítel a spisovatel Liao I-wu, básnířka Rita Doveová,  hudebník Wolf  Biermann, spisovatelé Paul Auster, Khaled Hosseini a Ma Ťien či americký PEN club. Z České republiky to byli například Olga Lomová, Táňa Fišerová, Tereza Semotamová, Anna Zádrapová a mnoho dalších.

Liou Sia je v současnosti vedle spisovatele Liao I-wua či výtvarníka Aj Wej-weje nejviditelnějším symbolem boje za svobodu v komunistické Číně. Osobně však nikdy jako politická aktivistka vystupovat nechtěla; sama se považuje výlučně za fotografku a spisovatelku. V básních, které nedávno vydalo nakladatelství Aula v překladu Lukáše Zádrapy, se Liou Sia dokonce razantně vymezuje i od obětující se ženy hrdiny: Vzhlížet k tobě s ostatními mě hrozně unavuje, píše v jedné básni věnované Siao-poovi v roce 1989. Netouží plnit očekávání jiných, být jen průměrnou manželkou, nakupovat, vařit, prát a pak si zapálit cigaretu a zírat z okna. Sama chce rozhodovat o svém životě, nést odpovědnost za své činy, tvořit. Přesto o její tvorbě (fotografiích i básních) rozhodují od počátku umělecké kariéry jiní. V Číně oficiálně vystavovat a publikovat nesměla, její práce byla dostupná pouze neveřejně v rámci undergroundového ghetta nebo prostřednictvím internetu. Subjektivita však motivuje k činu; vynucený pobyt v ústraní paradoxně pomohl Liou Sia zkoncentrovat do tvorby veškerý vzdor a zoufalství. Z fotografií, které po emigraci do Německa začíná postupně zprostředkovávat veřejnosti, doslova křičí univerzalita jedinečné a silné umělecké výpovědi.

Poprvé se světová veřejnost s částí fotografického díla Liou Sia seznámila v rámci výstavního projektu Tichá síla, který v roce 2011 vystavilo Musee Landowski at Boulogne-Billancourt v Paříži a který dále pokračoval v mnoha dalších světových galeriích – Centre culturel de la ville de Madrid; Centre culturel Monjuich, ville de Barcelone; Columbia University, New York; University of Richmond, Virginia; Hong Kong University; Chinese University of Hong Kong; Taipei Human Rights Museum; Berlin Kunsthalle; Warsaw Geremek Foundation;  Gallery Soho; Hamburg Kunsthalle; Tokyo international Press center; Kyoto Foil Gallery; Claremont McKenna College, Los Angeles. Na starší žádost Václava Havla vystavilo cyklus Tichá síla v roce 2014 také Centrum pro současné umění DOX v Praze.

Dílo Liou Sia tvoří především černobílé portréty různě destruovaných panenek z let 1996 až 1999, které sama autorka nazývá ošklivá mimina a inscenované fotografie a zátiší, a která „rentgenují“ její vnitřní život, plný zranění, křivd a vzteku z neustále působícího pekla státní moci a cenzury. Kromě silného emocionálního sdělení jsou snímky nekašírovaným vhledem do každodenní čínské reality, skrze který občas zahlédneme i stín dávné čínské historie. V neposlední řadě fotografie upozorňují na neutuchající perzekuci tisíců čínských umělců, aktivistů i prostých občanů současným komunistickým režimem.

Formálně patří Liou Sia k tvůrcům, kteří jsou spojováni se „vzpourou proti tradici“. Její odklon od tradičních hodnot ovšem nenavazoval na „hnutí za novou kulturu“, který pod vlivem západní modernity a průmyslové revoluce prosazovali četní čínští intelektuálové již koncem 19. století. Všechny podobné neblahé vlivy a duchovní znečištění bylo z čínské kultury „vymazáno“ ihned po tzv. Válce osvobození v roce 1949, kdy se neomezeným vládcem Čínské lidové republiky stává Mao Ce-tung. Liou Sia se bouří a vzdoruje, podobně jako mnoho jejích uměleckých vrstevníků, především proti kolektivismu a osvobození lidových mas. Bylo jí pět let, když „velký kormidelník“ Mao zveřejnil 16. května 1966 teze Velké kulturní revoluce, v nichž se říká: zničíme všechny staré ideje, starou kulturu, staré zvyky vykořisťovatelských tříd. Na vlastní kůži zažila praktické uplatňování těchto eticky i kulturně zvrácených experimentů, které čínské společnosti přinesly jen chaos a absolutní rozvrat. Převýchovné kampaně měly zbavit čínské umělce sobeckých zájmů a individuality a kultura jako taková se měla stát synonymem marx-leninsko-stalinistické státní ideologie. V současné době se zájem politické mašinérie komunistické strany posunul jen v tom smyslu, že naopak tradiční čínské umění (například tušová malba) je propagováno jako „forma pravého původního umění“.

V roce 1978 se moci ujímá frakce Teng Siao-pchinga, který Čínu otevírá světovému trhu a po desetiletích šikany, pustošení a ideologického pronásledování dochází k mírnému politickému tání.  Přestože i nadále pokračuje politika potlačování lidských práv, v rámci post-maoistických reforem zažívá moderní čínské umění včetně fotografie doslova raketový start. Již v sedmde-sátých a osmdesátých letech navazují někteří umělci, především spisovatelé, na tradici evropského absurdního divadla, existencialismus a hnutí beat generation. Zjišťují, že tradiční způsoby vyjadřování jim neumožňují adekvátně se vypořádat s nedávnou tragickou minulostí
a reagovat na překotný proces společenských změn. Tehdy se i přes možné perzekuce tendence přejímat současné evropské umění ještě zesilují, především proto, že zřetelně definuje pocity mladé čínské generace. Mnozí čínští výtvarníci se ztotožňují se zásadami amerického pop artu a hyperrealismu (Wang Kuang-i, Li Šan, Siao Lu); vznikají avantgardní tvůrčí skupiny (Sing-sing (Stars), No Name Group, Political Pop), které transformují dosavadní čínské kulturní dějiny do nové vizuality. Přední západní kurátoři se předhánějí, aby v prestižních galeriích a výstavních dómech představili progresivní a dravé čínské umělce, kteří na západní trh přicházejí s novou estetikou, tématy, autenticitou a energií. V kontextu s objevností byla pro západní galeristy zpočátku atraktivní ještě jedna „přidaná hodnota“ současného čínského umění – jeho velmi příznivá cena. V této době se fotoaparátu čili média umělecké fotografie chopila i Liou Sia. Podobně jako mnozí jiní čínští umělci zvolila formy, které objevili a „vyzkoušeli“ jejich předchůdci v anglo-americkém kulturním prostoru. Obecně sdílený optimismus a radostné očekávání politických změn však zásadně poznamenal masakr na náměstí Tchien-an-men v červnu 1989. Volání po svobodě, především mladých lidí, je podobně jako v roce 1969 v Praze brutálně potlačeno armádou a tanky. Mnozí umělci se pod tíhou těchto událostí uchylují do vnitřního exilu, mnozí jsou vězněni, mučeni, řada z nich raději volí emigraci.

V Čechách tyto tendence čínského umění (především fotografie a videoartu) poprvé představila průkopnická výstava Podivné nebe kurátorů Chang Tsong-zunga a Petra Nedomy, která se konala v Rudolfinu v roce 1993. Právě fotografie a nová media se v devadesátých letech v Číně stávají synonymem důvěry umělců ve společenské změny. Obecně s sebou moderní technologie přinesly do čínské společnosti úlevnou vizi svobody a otevřenosti. Vzdálenosti se zmenšily, všude, kam byl zaveden internet, se okolní, byť velký a vzdálený svět, stal dosažitelný. Díky tomu se okamžitě staly vzájemně přenosnými impulsy a zkušenosti mezi umělci z čínských megapolí jako Peking, Šanghaj nebo Kanton a mezi umělci z dosavadních světových uměleckých center jako Paříž, Londýn či New York. Nové čínské umění se díky své dravé energii brzy dostává na jejich úroveň a má stále větší význam. Například v pekingské čtvrti Sung-čuang během několika let vyrostly stovky galerií a zkoncentrovaly se zde desítky tisíc výtvarníků. Mnozí čínští umělci, jmenovitě Aj Wej-wej, Wang Kche-pching, Chuang Žuej, Sü Ping, Čang Wej, začínají určovat aktuální trendy na absolutní světové umělecké špičce.

Obecně reprezentuje panenka čistotu a nevinnost dětství. V tvářích panenek Liou Sia se však zračí zřetelné jizvy bolesti, podobně jako ve Wildově Obrazu Doriana Graye. Jako by v nich byla uvězněna stejná duševní trýzeň, která v nedobrovolném vyhnanství provázela samotnou autorku. Často za bezesných nocí spatřím, jak měsíc osvětluje to vzdálené podkroví, kostry maminky a děťátka, stále visí na trámu a pohupují se sem a tam. Panenky Liou Sia představují ztrátu sebevědomí a společenské identity, stávají se výrazem vnitřní nejistoty a strachu. V některých polohách dokonce připomínají spíše figurky používané při rituálech očištění či snímání kletby. Cizopasím v těle panenek, znovu a znovu ve snu zabíjím sama sebe, ale když se probudím, zjistím, že jsem se vůbec nepřerodila. Ano, síla spočívá v probuzení a tichu, ale ticho a probuzení bývají někdy kruté. Žít v pravdě znamená žít s otevřenýma očima a konat jasné a zřetelné činy; mnohdy se tím radikálně změní rozvrh naší každodennosti. Když chci lidem říct pravdu, ona mne znenadání objeví a drapne mne; nestihnu se ani zaradovat. Když žiješ s panenkami je síla mlčení všudypřítomná a temnota bezčasá.

Zlí duchové a hněvivá božstva však od dávných dob představují ve východních naukách projev soucitu bódhisattvy, který pomáhá vzdorovat bezmoci, utrpení a všudypřítomným represím. „Panenky“ Liou Sia proto nepůsobí surreálně jako například loutky a kadeřnické panny na fotografiích Jindřicha Štyrského. Pokud je možná nějaká analogie, potom s cykly Střelnice a Schovej se, válko, ve kterých hrůzy druhé světové války promítá do zmrzačených hraček Toyen. Panenky Liou Sia pro nás nejsou nedostupné v jiném, zmnoženém světě. Jejich vyvržení, osamění a bolest jsou zcela reálné a živé; jejich blízkost je skrze touhu spatřit svět z odstupu až nesnesitelná. Zaplavují auru naší konformity a prostupují celou naší bytostí. Liou Sia má totiž zvláštní dar vidění; k utrpení nepřistupuje zvenčí, jako reportážní fotografové ve válečných oblastech, neobjektivizuje ho. Její fotografie nerozdělují svět na můj a tvůj, na svět šťastný a svět bolesti, na uvnitř a vně. Zobrazované utrpení vnímá a snímá jakoby zevnitř, proto je její výpověď hluboce intenzivní a osobní.

25. května 2018 proběhl telefonický rozhovor mezi spisovatelem Liao I-wuem a Liou Sia, která v té době byla stále v domácím vězení ve svém bytě v Pekingu. Liou Sia v něm v zoufalství a pláči říká: „Milovat Liou Siao-poa je zločin, za který jsem byla odsouzena na doživotí.“ Naštěstí žádnou lásku nelze spoutat do nějakých privátních zón a Liou Sia tu svoji, třeba zkoušenou zoufalstvím a beznadějí, přetavila do silné básnické a fotografické výpovědi. Existuje pouze jeden svět. A pokud se na jediném místě naší planety děje bezpráví, jako v současné Číně, pokud v říši hladových duchů a pekel bude přebývat jediná lidská bytost, naše mysl nesmí spočinout a je nezbytné usilovat o její vysvobození. Lidský život nemá smysl jen sám pro sebe, ale naplňuje se skrze životy druhých. Svoboda a štěstí nejsou vlastně ničím vznešeným, snad jen prázdným nebem, skrze které může do našich životů vstupovat životodárné světlo, které tančí v našich duších a na hladinách řek. Fotografie Liou Sia vyrůstají jako neposkvrněné květy soucitu z bahna tohoto krutého světa. Chraňme tyto křehké květy; modleme se za mrtvé.

Liou Sia (*1959, Peking) je básnířka a fotografka, jejíž dílo se zaměřuje na svobodu projevu. Po dobu třiceti let byla Liou Sia významnou postavou čínského uměleckého světa, ačkoliv její dílo je v Číně možné vidět pouze v soukromí nebo na internetu. V roce 1996 se provdala za spisovatele Liou Siao-po, který byl v roce 2009 uvězněn za dokument Charta 08, ve kterém po vzoru české Charty 77 požadoval po Komunistické straně Číny dodržování Všeobecné deklarace lidských práv. Od doby jeho uvěznění byla Liou Sia manželovou mluvčí. Poté, co byl v roce 2010 Liou Siao-po vyznamenán Nobelovou cenou míru, uložili Liou Sia  trest domácího vězení. V Čechách jsme mohli vidět výstavu Tichá síla v roce 2014 (DOX) a v roce 2018 vydalo nakladatelství Aula výbor autorčiných básní s názvem Prázdné židle v překladu Lukáše Zádrapy. Liou Sia navštívila Plzeň na pozvání Světa knihy 2018 v září tohoto roku. Krom soukromého oběda s Ivanem Havlem neabsolvovala žádná další oficiální setkání.