Přesně před třiceti lety začal příběh zřejmě nejslavnějšího kusu nábytku v poválečných dějinách střední Evropy. Dne 6. února se u kulatého stolu v tehdejším Úřadu vlády Polské lidově demokratické republiky poprvé sešlo několik desítek nejvyšších představitelů vládnoucího režimu se zástupci většiny (ač zdaleka ne všech) opozičních kruhů, odvolávajících se na odkaz hnuti Solidarita, které bylo v roce 1981 zahnáno mocí do ilegality. Třetím – často opomíjeným, nicméně pro samotnou genezi jednání klíčovým aktérem byli zástupci katolické a evangelické církve. Jednání pokračovala až do dubna a nakonec vedly k dohodám, jejichž součástí byla opětovná legalizace Solidarity, uspořádání polo-svobodných voleb do Sejmu a zcela svobodných do nově ustavaného Senátu.

Kulatý stůl není jen neslavnější ale i nejkontroverznější kus nábytku v Polsku. Tato klíčová etapa na cestě ke změně režimu v Polsku i ve střední Evropě je tématem zcela protikladných a silně mytologických vyprávění. Na jedné straně existuje mýtus kulatého stolu jako symbolu mírové cesty k demokratizaci, opřené o racionální dohodu racionálních partnerů, tedy umírněných sil v rámci vládního a opozičního tábora. V tomto vyprávění zachránil kulatý stůl Polsko před krveprolitím a umožnil marginalizaci radikálních součástí obou táborů lačnících po ozbrojeném zásahu proti opozici, respektive tvrdém zúčtování s komunisty. Tento příběh, pochopitelně pro svoji legitimizaci, používali rádi účastníci kulatého stolu jako byli první a třetí prezident 3. Polské republiky, tedy Wojciech Jaruzelski a Aleksander Kwaśniewski, ale poměrně rychle jej převzali i mnozí zástupci liberálního křídla Solidarity, v čele s Adamem Michnikem a jeho listem Gazeta Wyborcza.

Na straně druhé byl mýtus kulatého stolu jako spiknuti komunistů a liberálů, v jehož rámci byla komunistům garantována beztrestnost a hlavní podíl na privatizovaném státní majetku výměnou za předání politické moci. Výsledkem byla neúplná, „oktrojovaná“ transformace a postkomunistický stát, v němž se za demokratickou fasádou skrývala nadvláda „vyvolených“, často z řad bývalé nomenklatury, zatímco dělníci, kteří Solidaritu vybudovali a skrze mohutné stávky v roce 1988 ji vdechli druhý život, se ze dne na den stáli opovrhovanými „lůzry“, kteří zaspali dobu.

Oba mytologické příběhy – ať už ten, který přisuzuje kulatému stolu zázračnou moc zakladatelského aktu polské demokracie, nebo ten, který ho vnímá jako zdroj veškerého zla – jsou samozřejmě poměrně vzdáleny realitě. Čím bylo jednání u kulatého stolu ve skutečnosti? Především plánem komunistů, jak se podělit s opozicí o zodpovědnost za krachující stát, aniž by přitom přišli o plnou kontrolu nad zemí. A tento plán – je třeba zdůraznit – nevyšel. Mohli za to v první řadě voliči, kteří tak masově a jednoznačně podpořili kandidáty Solidarity ve volbách 4. června, že ani do dohody vepsané pojistky nestačily komunistům k udržení moci. I druhý mýtus má své racionální jádro, o které dosud nepřišel – kulatý stůl byl jedním z kroků na cestě k etablování postkomunistů jakožto klíčové politické síly nového demokratického systému a k étosu „tlusté čáry za minulosti“.

Mýty týkající se kulatého stolu jsou i nadále živé. Koneckonců v polské politice a veřejné debatě stále první housle hrají lidé, kteří se jednání osobně účastnili či proti nim protestovali. Což nemění nic na faktu, že 6. února je z hlediska našeho regionu jako celku prvním velkým letošním výročím vyznačujícím cestu ke svobodné střední Evropě.