Léto 1989 se přehouplo do své druhé poloviny a přiblížilo se magické datum – výročí ruské okupace v roce 1968. Jak se 21. srpen blížil, všichni znervózněli, režim i oposice. Komunistický boss Prahy Štěpán otevřeně vyhrožoval, že bezpečnostní složky použijí tentokrát proti demonstrantům střelné zbraně. Oposice znejistěla. Zásadní měrou k tomu přispěl Václav Havel, který vydal – za situace, kdy moc zcela nepokrytě vyhrožovala, že proti pokojné manifestaci použije brutální sílu – prohlášení varující občany před účastí na demonstraci.

Oldřich Tůma ve své práci Zítra zase tady! uvedl České děti mezi těmi oposičními skupinami, které varovaly lidi před účastí na demonstraci. To ovšem není pravda. Zástupci jednotlivých oposičních skupin se měli před 21. srpnem sejít v Černém pivovaře na Karlově náměstí. Měl jsem tehdy horečku a pověřil jsem Janu Petrovou z NMS, aby na setkání vyřídila, že České děti jsou jednoznačně pro konání demonstrace, stejně jako pro výzvu k občanům, aby na ni přišli.

Sami jsme pak vydali několikařádkové prohlášení, ve kterém jsme „srdečně“ zvali občany na protestní shromáždění v 16 hodin na Václavské náměstí. Osobně jsem prohlášení telefonoval do Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky, ale pokud vím, nebylo nikdy odvysíláno – na rozdíl od Havlova prohlášení, které bylo vysíláno hned několikrát.

Když jsem Oldřicha Tůmu na nepravdivou informaci upozornil, omluvil se, ale pokud vím, neuvedl nikde věc na pravou míru, takže si žije dál svým životem (naposled tuto pomluvu o Českých dětech převzal americký historik Padraic Kenney ve své práci Karneval revoluce. Střední Evropa 1989, BB/Art, 2005). České děti k demonstraci nejen vyzvaly, ale rovněž se jí účastnily.

Abych se na Václavské náměstí dostal, seděl jsem s Táňou Lutovskou už hodinu a půl předem v malém zastrčeném bufetu v pasáži Alfa, který jsem při podobných událostech často využíval. Pár minut před začátkem demonstrace jsem vyšel ven, ale sotva jsem prošel pasáží, už mě měli. Zastavila mě uniformovaná policie, a když jsem se otočil, uviděl jsem za sebou tři tajné, jak se snaží zmizet v davu. Policisté mě eskortovali na MO VB ve Školské, kde už jsem byl opravdu jako doma. Procedura při předávání u vchodu se vlekla, a tak jsem si utáhl tkaničky u bot a v nestřeženém okamžiku se dal na útěk. Vzal jsem to dolů přes Vodičkovou do Jungmannky. Za mnou zněly policejní píšťalky a slyšel jsem dupot několika párů policejních bagančat. Už od zimy jsem se nemohl zbavit chronické chřipky, bylo mi zle, už mi docházel dech a chtěl jsem fízlům zmizet v průchodu domu na plac za obchodním domem Máj. Zapadl jsem dovnitř, seběhl do suterénu a schoval se za roh v domnění, že policajti si budou myslet, že jsem domem jenom proběhl. Jenže oni to byli zřejmě nějací do Prahy navelení venkovani, průchod neznali a vtrhli do baráku, kde mě po chvíli objevili, nasadili mi želízka, a když mě vedli ulicí zpět do Školské, nějaká bába si odplivla a hrozila mi holí.

Na policejním dvorečku jsem se „potkal“ s několika známými – byli tam jednak lidi z Rumburku, které jsem znal přes Ivana Kožíška, a pak taky bodrý Moravák Arnošt Kohút z Přerova, kterého jsem pravidelně vídal na nejrůznějších akcích.

Jak se stmívalo, dvoreček se postupně vylidňoval, až jsem tam zbyl sám. Když mě vedli k výslechu, byla již hluboká tma. Za psacím strojem seděl nakrátko ostříhaný mladík a první otázka byla, co jsem prý na Václavském náměstí dělal.

„Šel jsem do kina,“ odpověděl jsem tradičně, abych ho odradil od dalších blbých dotazů.

Fízl, který vypadal, že má všech pět pohromadě, se jal promlouvat mi do duše, id est pokusil se o tzv. profylaktický neboli rozkladný pohovor.

„Co říkáte tomu, že jste z vašich přátel jediný, kdo na demonstraci šel? Nepřipadáte si tak trochu za vola?“ povídal fízl a já se v duchu smál.

Podobné výrony estébácké starostlivosti jsem zažil ikskrát: „Víte, co si o vás v soukromí povídají? Kdybyste věděl, kolik nám toho napovídali!“ Fízlové se snažili nasadit člověku brouka do hlavy a zmiňovali při tom všelijaké detaily, které měly „dosvědčit“, že mluví pravdu. Podobným fízlovským promluvám, že ten to a onen tamto, jsem nikdy nepřikládal miligram váhy, ať už šlo o rodinu, nebo o nejrůznější známé a přátele. Bylo to vždy přesně naopak – pokud se fízl snažil někoho pomluvit, vrazit mezi někoho klín a podobně, člověk okamžitě věděl, že je vše v nejlepším pořádku. A i kdyby to byla z osmdesáti procent pravda, nebo i pravda celá – v ústech fízla se automaticky změnila v lež. Mluvil fízl, o fízlování a s fízlovským záměrem, a tím to celé končilo.

Ostatně „důvěrné“ informace mě nezajímaly obecně, natož v podání StB. Co, kde, kdo, jak a s kým, jak se obvykle přetřásá ve společnosti – to šlo vždy mimo mne. Dodnes u mnoha mých přátel z doby ještě před listopadem ani nevím, s kým žijí, jestli mají rodinu a podobně, což není snad z důvodu nějakého nezájmu o druhé, ale jen z přirozeného ostychu nahlížet jinému do soukromí, což by mělo být stejné tabu, jako pro biologa nabourávat se do genetické výbavy člověka. Člověk, aby byl svobodný, musí za všech okolností respektovat důstojnost druhého.

Navíc podobné „informace“ postrádají jakoukoli výpovědní či jinou hodnotu, s kterou by šlo vést diskusi nebo polemiku. Že Jarda byl s Helenou a Pepa má dítě s Jiřinou, to mne opravdu nikdy nezaujalo. Je nepochopitelné, že jakýsi major Hewitt, s kterým si dopisovala princezna Diana, místo aby její dopisy spálil, nabídl je po Dianině smrti ke zveřejnění za šestnáct milionů eur a o jejich vztahu vydal dvě knihy. To ovšem svědčí i o prudké inteligenci oné dámy, že se přátelila s takovým ksindlem. Je skutečně těžko pochopitelné, že obsah těch dopisů zajímá tolik lidí, a ten, kdo za ně vyplázl šestnáct milionů, věděl dobře, co dělá. Dnes se věci, které mají tu vlastnost, že je nelze nikam zařadit, stávají předmětem politiky, ačkoli nikdo neví, kde se vzaly, proč by se snad mělo o nich jednat nebo za jakým účelem. A všichni se přitom tváří, že to je normální. Je snad značná část společnosti duševně nemocná? Je. Proto jsou také masy schopny volit Hitlera a ženské po tomto odpudivém skřetovi s plochým, tupým ksichtem, že tupější v minulém století člověk nenajde, šílet jenom proto, že dokázal z intimního udělat veřejné, politické, ba přímo světonázor.

A celá tzv. liberální společnost jde stejnou cestou. Když už měl někdo potřebu přijmout zákon o registrovaném partnerství, tak místo aby navrhl obecně platný zákon, který by partnerství umožnil bez rozdílu všem lidem, kteří spolu chtějí sdílet jednu domácnost – vnučce s babičkou nebo třeba válečným veteránům –, uzákoní se svazky pro homosexuály. Společnost tak strčila rypák do nejintimnějšího zákoutí života lidského jedince, z intimnosti udělala společenský či státní zájem! To je hnus, který se dřív nebo později proti člověku obrátí, protože je to jen další krok na cestě ke snižování důstojnosti člověka, zrušení jeho suverenity a autonomie. Společnost se stará o vaši sexuální orientaci, o co se bude starat příště? Velký bratr má pré!

Dobře to je vidět v rozdílu mezi uměním a sračkou. Zatímco sračka se čtenáři předvádí, taková jaká je, ve špinavých spodkách, které jsou ovšem vlastní, se zbytky jídla mezi zuby a podobnými „reáliemi“, do kterých člověku přímo máčí hubu, zatahuje ho do nich, stahuje ho k sobě do své vyhřáté díry, kde všichni vespolek mohou s ulehčením zjistit, že jsou stejní jako ti druzí, literární dílo – a může být na první pohled sebeotevřenější, sebevulgárnější, sebeskandálnější – naopak člověka osvobozuje od sraček, intimit či intimních sraček a jiných prvoplánových banalit, které čím jsou hloupější, tím jsou chytlavější. Literární dílo a kultura obecně je obranou proti vulgaritě, kterou dnes představují především média, jejichž prvoplánovost ničí sebenepatrnější kulturní nárok a dnes a denně snižují důstojnost člověka v takovém stylu a nasazení, že nebude trvat dlouho a nic z ní nezbyde – člověk bude naprosto volně k použití: k byznysu, k experimentu, k vivisekci, v armádě, k recyklaci, do osmnácti k interrupci, od osmnácti k euthanasii – libovolně k jakémukoli správnímu, technickému, lékařskému, vědeckému, komerčnímu, humanistickému, politickému či jinému zákroku, úkonu a opatření, a to všechno v rámci demokracie za pohledu TV diváků. Vždy připraven! Hitler byl zločinec, a tedy nýmand, zatímco svět ovládnou dokonalé, vší intimity, a tedy i lidskosti zbavené celebrity.

Fízl domluvil, aniž by se dočkal nějaké reakce. Ovšemže jsem byl naštvaný, především na Havla, ale ne skrz fízly, pro fízly nebo kvůli fízlům, ale absolutně bez fízlů – čistě mezi námi.

Na závěr výslechu ve Školské, jakoby na potvrzení své „věrohodnosti“, fízl naťukal do stroje, že zadržený Petr Placák odmítl vypovídat, ačkoli jsem nic takového neřekl, vytáhl protokol a jakoby z povinnosti se zeptal, jestli to podepíšu. „Ne,“ odpověděl jsem a za chvíli jsem byl zpět na ulici.

Bylo po půlnoci a metro už nejezdilo. Vydal jsem se pěšky na Žižkov. I když ulice už byly liduprázdné a jen sem tam patrolovaly policejní hlídky, přesto ve vzduchu stále viselo napětí. Bylo mi blbě, měl jsem toho dost a byl jsem nesmírně rád, že se mohu vyspat doma, i když o dvě patra níž chrápala domovní důvěrnice, za rohem byla fízlárna, celé město bylo zafízlované a kolem dokola republiky byl natažený ostnatý drát.

úryvek z knihy Fízl, Torst 2007