Před třiceti lety 29. června byla zveřejněna petice Několik vět, kterou podepsala celá řada do té doby režimu loajálních osobností showbyznysu, umělců, vědců … Jak celá věc vznikla? Kdo je autorem textu petice?

Velkou, dodnes nedoceněnou roli při vzniku petice hrál Jirka Křižan. Seznámili jsme se na jaře, když mě pustili z vazby za účast na organizaci Palachova týdne v lednu 89. Skvělý filmový scénárista a zároveň kovboj z Valašska, kterému komunisti v padesátých letech popravili tátu. Byl to on, kdo na jaře 89 zorganizoval petici, která žádala propuštění Václava Havla z vězení a kterou – k našemu milému překvapení – podepisovali i oficiálně činní a veřejně známí lidé, kteří se do té doby báli svůj kritický postoj zveřejnit. Příkladem budiž třeba herec Jiří Bartoška. Když Havla pustili, sešli jsme se společně s ním a Křižanem a shodli se, že by bylo hřích tento společenský kapitál nevyužít ve prospěch nějaké političtější akce. Havel sepsal na Hrádečku text, který nám po kurýrovi poslal do Prahy, my jsme ho redigovali a na Hrádečku pak vypilovali. Šlo nám o to, aby text byl stručný, výstižný a mohl jej bez nějakých výmluv podepsat prakticky každý kriticky nastavený člověk. Tomu odpovídal i název Několik vět, který vymyslel Křižan – s evidentním odkazem na Vaculíkovy Dva tisíce slov z června 1968.

Jaký záměr byl s peticí spojen, komu byla určena?

Sledovali jsem dva cíle. Jednak počty lidí. Chartu 77 do té doby podepsalo ani ne dva tisíce lidí. Za dalšími nezávislými iniciativami byly stovky dalších. Přitom demonstrace v ulicích už od roku 1988 ukazovaly, že odvážnějších lidí je v zemi daleko víc. Chtěli jsme jim proto nabídnout něco, k čemu se mohou veřejně připojit. Ne anonymně, ale aby to bylo černé na bílém. A za druhé, zdálo se nám, že doba nazrála k tomu, aby spadla zeď mezi disidenty a ostatními kriticky uvažujícími lidmi, kteří se pohybovali v takzvané šedé zóně a kterých bylo daleko víc. Právě jim byla petice určena.

Jak se podpisy sbíraly? Existovala nějaká síť sběračů? Jak jste s nimi komunikovali?

Tehdy nebyly žádné chytré telefony ani internet. Museli jsme používat tužku a papír, množený tak nanejvýš na cyklostylu. Každý z nás čtyř (kromě Havla, Křižana a mě stál na počátku také Standa Devátý) rozdal podpisové archy přátelům a ti je pak množili dál. Hodně aktivní sběrači byli u divadel, u filmu, nebo v hudebním prostředí. Lidi jako Jan Rejžek, Jan Foll, Ondřej Trojan. Byla to taková pyramida. A stejným způsobem se to i vracelo s podpisy. Prostředkem byly osobní schůzky. Přes pevné telefonní linky se to domlouvat nedalo, protože ty byly odposlouchávané.

Jak probíhala redakce podpisových archů?

Jednou za čas jsme se ve třech nebo jen s Křižanem ve dvou sešli a udělali z podpisů takový mix o dvaceti lidech v jednom „balíčku“. Známé zpěváky a herce jako Zagorovou, Kemra nebo Hrušínského jsme kombinovali s úplně neznámí studenty a dělníky. Pražáky jsme mixovali s venkovany. Aby bylo zřejmě, že to není elitářská, ale celonárodní věc. Pak jsme ta konkrétní jména v připravených balíčcích posílali ven – Ivanu Medkovi do Hlasu Ameriky a Milanu Šulcovi do Svobodné Evropy.

Jedním z hitů léta 89 bylo poslouchání Hlasu Ameriky, kde Ivan Medek každý den četl nové jména signatářů petice. Jak jste s Medkem komunikovali?

Text s první várkou podpisů šel do ciziny přes kurýra s předstihem. Taky bylo domluveno jeho zveřejnění v zahraniční novinách. Další várky jsem pak už telefonoval z různých bytů, na nějakou konspiraci už nebyl čas. Rozhodující byla rychlost. Jen jsem přečetl jména a povolání. A pak jsem taky Medka musel stále přesvědčovat, aby v četbě jmen každý den pokračoval. Vedení Hlasu Ameriky se totiž zdráhalo pomáhat akcím, které měly cíleně politický charakter. Medkovi patří velký dík, že tomu tlaku nepodlehl.

Jak jste konspirovali a jak na celou věc reagovala StB?

Konspirovali jsme hlavně na začátku, používali jsem osvědčené kurýry. S tím, jak se akce masívně rozrůstala, už ale na konspiraci nebyl moc čas a při tak velkém počtu sběračů a signatářů už ani neměla moc cenu. Spíš šlo o to dostat podpisy co nejdřív ven, aby je StB nemohla při domovních prohlídkách zabavit dřív, než budou zveřejněna. Reakce bolševické moci byla taky rychlá. Koncem června vyšel v Rudém právu text „Kdo seje vítr, sklízí bouři“. V červenci jsme měli velké domovní prohlídky a na krku obvinění z pobuřování. Standa Devátý se přemístil do ilegality v Polsku. Ale Havla se zavřít už neodvážili. To bylo naše velké vítězství. A navíc komunistická propaganda udělala další chybu. Zveřejnila naše adresy. Snad v domnění, že lidé budou bouřit před našimi byty. Ale stal se pravý opak. Mnoho dalších, hlavně mladých lidí, kteří nečetli samizdat ani neposlouchali zahraniční rádio, najednou zjistili, kde se to dá podepsat…

Připravila petice Několik vět půdu pro revoltu divadel v listopadu 89?

Určitě. Společně s demonstracemi lidí v ulicích petice připravila půdu pro Listopad 89. Šlo o to, aby se veřejně projevilo kritické množství lidí, které již nešlo jen tak rozehnat obušky a vodními děly.