Mezitím se konaly přípravy na dvacáté výročí sebeupálení Jana Palacha. Demokratická iniciativa se toho nadále neúčastnila. Místo ní nově přibyl Mírový klub Johna Lennona, který zastupoval Standa Penc. Za NMS se místo Hany Marvanové a Tomáše Dvořáka, kteří byli ve vězení, jednání účastnila Jana Petrová.

Shromáždění, které se mělo odehrát v předvečer výročí, v neděli 15. ledna, jsme označili za pietní akt, který neměl podléhat oznamovací povinnosti. Standa Devátý navíc prosazoval, aby se 22. ledna uskutečnilo něco podobného u Palachova hrobu ve Všetatech, což jsem nepovažoval zrovna za nejlepší nápad. Měl jsem za to, že všechny akce svolané mimo centrum Prahy, vyzní hluše.

S Novým rokem se vystřídali mluvčí Charty 77 a 3. ledna 1989 jsme oznámili (noví mluvčí Charty: Saša Vondra, Dana Němcová a Tomáš Hradílek, dále Miloš Zeman – nejedná se o budoucího premiéra, Heřman Chromý, Stanislav Penc, Ota Veverka, Ondřej Černý, Jana Petrová, Petr Bartoš, Pavel Jungmann, Bedřich Koutný a já) ONV v Praze 1, že se 15. ledna, v předvečer výročí upálení Jana Palacha, uskuteční ve 14 hodin u pomníku sv. Václava vzpomínkový akt. Šestého ledna ONV v Praze 1 manifestaci zakázal.

Letáky k demonstraci se tiskly na jednoduchém sítotisku, kdy se přes síto v rámu protlačovala tiskařská čerň na papíry oříznuté na velikost letáku. Byla to značně špinavá práce a po několika hodinách byl člověk celý zaprasený. Při jejich roznášení jsme s Honzou Brabcem zažili hloupý konflikt v restauraci U Jirásků na Vinohradech, kde jsme si chtěli udělat na chvíli pausu, z které ovšem nic nebylo. Honza v rozjařenosti strčil několik letáků holkám, které seděly naproti nám u stolu, což mě naštvalo, protože už na první pohled vypadaly hodně nedotčeně, a já si chtěl po tom běhání po městě na chvíli orazit.

Jedna z holek na leták mrkla, zrudla vzrušením a hned na nás, co jsme prý zač, že tohle je trestný a že její otec je kapitán Bezpečnosti.

Brabec měl na hlavě čerstvý anglický trávník, tak jsem jim řekl, že kamaráda zrovna pustili z kriminálu pro těžké ublížení na zdraví.

Na bojovnou svazačku to ale neudělalo vůbec žádný dojem, začala křičet, že tam musíme zůstat a že jde ihned volat Bezpečnost.

„Třeba do prdele, krávo!“ odtušili jsme. Počkali jsme, až agilní mládežnice vyrazí pro posily, zaplatili jsme a radši vypadli. Po zbytek večera nám zůstala pachuť v ústech, co se to ve městě po hospodách, které jsou naše, rozlézá za hnusný šmejd.

úryvek z knihy Fízl