Poslední lednový den v Indii, kde pravidelně léta pobýval, dodýchal Viktor Faktor, spisovatel, překladatel, kamarád, názorový souputník. I když jsme o sobě věděli už před listopadem, potkali jsme se až v New Yorku na jaře roku 1990, kam jsme byli pozváni spolu s šesti desítkami dalších tuzemských autorů na konferenci o české literatuře, kterou jsme celou prohýřili a prodiskutovali po barech a hospodách na Lower East Side. Při zpátečním letu jsme seděli vedle sebe a spřádali plány, co a jak v době polistopadové, přičemž jedno bylo předem jasné: nelze dělat nic tzv. seriosního, co by člověka zotročilo, a na druhou stranu si nelze jen bohapustě hrát – největší legrace totiž je, když to člověk myslí vážně.

Jednou z akcí, která z toho vzešla, bylo založení monarchistické strany v Realistickém divadle na Smíchově (v tu dobu se vše podstatné odehrávalo v divadle jako pozůstatek sametové revoluce), kterou jsme od začátku vnímali jako projekt, s kterým díru do světa neuděláme. To byl ovšem její základ, přednost, která nás dopředu zbavovala všech možných závazků. Vedle toho nás ovšem zajímal jiný pohled na historii, politiku, kulturu, společnost a zemi, ve které žijeme. Když pak monarchisté začali fungovat jako skutečná strana se vším všudy, s úřadováním, programovými diskusemi, volbami apod., společně jsme ze strany, kterou jsme založili, zase odešli, bez jakékoli hořkosti, naopak s pocitem „dobře odvedené“ práce, a v románském sklepení v domě U Červeného orla v Jilské ulici, který zrestituoval z Ameriky se vrátivší kamarád, jsme otevřeli klub U Royalistů, kde jsme se v první polovině úžasně svobodných, ničím a nikým neregulovaných 90. let pravidelně scházeli.

Mimo to si ovšem každý žil po svém a měl své vlastní aktivity. Viktor byl především spoluzakladatel „mužského, necírkevního, neateistického řádu“ Regula Pragensis, kolem kterého se ovšem vždy motala spousta ženských. Podle regulí Reguly členové řádu odmítají duchovní nízkost, úpadek obřadnosti a masově šířenou blbost, přičemž hravost je prostředkem k odstupu a mnohosti pohledů… Adept na řeholníka skládal slavné sliby hravosti a pozornosti a byl vázán dvojím životem – řehole za občanského života, přičemž jeho povinností bylo pravidelně svědčit o svých činech. Klášterní život pak mimo jiné nabízela řádová maringotka, která se posouvala různě po venkovských oblastech podle toho, jak se místo, zvolené pro usebrání členů řádu, duchovně či jinak vyčerpalo. Regula Pragensis byla (dodnes je) jeden z nemnoha osvěžujících záchytných bodů ve vyprahlém světě myšlenkové vyduchlosti a zmrtvolněné vážnosti chytře se tvářících idiotů, nalevo i napravo.

Světské mnišství ve Viktorově případě vypadalo tak, že prodal úžasný starý domek ve starém Břevnově, koupil za něj byt, který přenechal ženě a sám se odstěhoval na venkov, do malé vsi Záluží nedaleko Bavorova, kde dávaly lišky dobrou noc a do hospody v sousedním Krajníčku se muselo přes kopec, z kterého bylo za měsíčních nocí možno na jihu pozorovat tmavé obrysy Šumavy.

Viktor se ovšem nerozžehnal s velkoměstským světem a nešel na vesnici z nějakého snad romantismu snícího o utopické venkovské idyle, ale jednoduše z toho důvodu, aby měl klid. Jeho fungování na „okraji společnosti“ nebylo výrazem nějaké intelektuální výlučnosti, ale bylo zcela přirozenou potřebou jeho vlastního druhu mnišství. Viktor nebyl jezevec, který si hoví ve své noře a o nic jiného se nestará. V mezích udržitelnosti měl rád společnost, volně se bavil se sousedy, stejně jako rozmlouval se psem nebo pěstoval rostliny – to vše zcela přirozeně patřilo k jeho existenci, ke smyslu či charakteru jeho života v duchovním rozměru, stejně jako pěší putování krajinou (Viktor se mimo jiné vydal pěšky do Říma). Vzpomínám si na celodenní houbičkový výlet na přelomu listopadu a prosince po hrázích jihočeských rybníků, kdy jsme pod prvním sněhem nacházeli metr vysoké pravé hřiby a nebyla to halucinace, protože řízky, které jsme si z nich nadělali, byly přes celý stůl. V hravém světě mnichů totiž není nic nemožného.

Pak si Viktor našel ještě odlehlejší poustevnu. S úderem prvních mrazů pravidelně mizel na půl roku, od podzimu do jara, z Čech do indické Goy, což opět nebyl výraz nějaké jeho snad touhy po exotice, neřku-li „dobrodružství“ turistiky, kterou z hloubi duše nesnášel, ale jednoduše tam jezdil za teplem, dobrým jídlem a dobrým pitím na místo s příjemnou kulturou příjemných lidí v bývalé portugalské kolonii, kde žijí křesťané.

A ke všemu to bylo velmi praktické. Viktor překládal, hlavně kuchařky, což nebylo od věci – rád jedl dobré věci a jídlo považoval za podstatnou část kultury. Měl plán udělat rakousko-uherskou kuchařku, která by dala dohromady jídelníček všech národů staré monarchie. Z angličtiny překládal tak, že psal text rovnou, stránku po stránce, pak to jen drobně stylisticky poupravil a bylo to. Když chtěl, přeložil za den dvacet stránek. Tvrdil, že žil v Indii za tři dolary denně – kdysi, taky už se to za tu dobu pokurvilo, co Gou objevili turisti –, a přitom si překlady za měsíc vydělal padesát tisíc. Dopoledne vstal, udělal si snídaní, zajel se podívat na trh, pak se šel projít, poklábosil se sousedy, na večer si dal v místní restauraci nějakou rybu, k tomu něco dobrého k pití, ubalil si cigaretu a pak třeba dvě, tři hodiny překládal, což mu k obživě bohatě stačilo, stejně jako amazonským Indiánům, kteří nevytvářejí žádné zásoby a žijí ze dne na den. Nevím, jestli to bylo takhle úplně přesně, ale podle mne určitě ano.

Viktor nechtěl žít jako idiot, co se každý den honí, aby nakonec umřel jako všichni ostatní. Vždycky, když byl v Indii, posílal do Česka svůj deník, který psal pravidelně den co den, prokládal jej fotografickými momentkami, které se zdánlivě bez ladu a skladu mísily s výpisky z novin, s útržky zpráv, článků, komentářů o tom, co je doma či ve světě nového, včetně různých statistik, hospodářských ukazatelů atd. atp., které nijak nekomentoval, ale stavěl vedle nich zápisky o tom, na koho ten den narazil, o čem a s kým klábosil, kdo mu co napsal, o čem, s kým, kde mluvil, pil, jedl, kouřil. To byl jeho komentář k okolnímu světu tak, jak jej lidem zprostředkovávají média, který v konfrontaci s Viktorovými zápisky vypadá obludně, nelidsky.

Tento Viktorův nekaratelský způsob, kdy nic neodsuzoval, nehodnotil a místo komentáře k nějaké tzv. aktuálnosti přilepil momentku nějaké uvolněně se bavící goánské společnosti, často technicky velmi nekvalitní, protože na tom vůbec nezáleželo, byl jeho nenásilný, ale o to možná víc nasírací komentář ke způsobu našeho života, k těžko uvěřitelným kravinám, které přitom určují způsob naší existence, ke kolotoči, z kterého nejsme schopni vystoupit, protože máme rodinu, práci, byznys, barák, byt, hypotéky… a každý měsíc na nás ze schránky vypadne štos složenek, které musíme promptně uhradit, abychom za měsíc udělali totéž.

Viktor nad tímto světem vyhrál. Polistopadová doba ho nedokázala „socializovat“, zařadit ho – do společenského, kulturního, pracovního, rodinného procesu či provozu. Přitom nebyl anarchista. Byl člověk řádu, který dokázal být mimo řád. Byl mnich bez kláštera, což vyžaduje mimořádnou míru osobní integrity. Byl to kamarád, který člověka nevysává, ale naopak dává druhým energii.