66.6 a kulhavý spasitel

Šedesát šest celých, šest desetin procenta. Taková byla volební účast ve druhém kole prezidentských voleb. Nejvyšší ze všech voleb do Poslanecké sněmovny i voleb prezidentských od sněmovních voleb roku 1998, kdy dosáhla nějakých 74 %. Hurá! Super! Lidi choděj volit! To je pro demokracii hrozně fajn!

Houby! Právě že jen díky té vysoké volební účasti Miloš Zeman vyhrál. Po prvním kole, v němž volební účast o něco překročila šedesát procent, neměl skoro kde brát, vlastně jen od Hanniga a od Hynka. Jistě, mohl zkusit odloupnout nějaké voliče od Horáčka, Hilšera nebo Fischera, což se mu nepochybně i podařilo. Ale ani s těmi odloupnutými by nezvítězil. Potřeboval dostat k volbám ty, co v prvním kole nedorazili.

Ilustrace z knihy Potulný rytíř 1403-04. Tommaso III di Saluzzo.

Samozřejmě, pokud tu posledních zhruba dvacet let volební účast u velkých celostátních (tj. parlamentních a prezidentských) voleb oscilovala kolem šedesáti procent, neznamená to, že by k volbám chodili titíž lidé. Ono za těch dvacet let bohužel hodně lidí i umřelo. Ale nová děcka zase získala volební právo. To je přírodní koloběh, leč zde se při něm tak nějak ustálila volební účast na hladině šedesáti procent. I proto jsem po oznámení výsledků prvního kola favorizoval spíše Jiřího Drahoše, neboť jsem si nedovedl představit tak vysoký skok ve volební účasti. A vida! Zeman to dokázal.

Hlavně to dokázal jeho štáb. Podařilo se mu v lidech vyvolat strach. Strach z migrantů, strach z toho, že Drahoš otevře nějaká magická vrata a oni se sem nahrnou. A tomu strachu se zároveň nabídla pomocná ruka v podobě ruky pana prezidenta, který se navíc umírnil, rozprávěl státnicky, ani toho Putina moc nezdůrazňoval, kdežto zetory, ty v Rusku dobře prodal. Zkušený panovník, už mu to sice moc nechodí, ale pořád mu to pěkně myslí a mluví. No, nedejte mu hlas, zvláště když přímo fyzicky slyšíte, jak už ty migranti dupou po našich polích.

Jde o klasickou fintu, o základní recept na úspěch v politice. Správně, často víceméně jen uměle vystrašit a strachu pak vyjít vstříc jako spasitel. Samozřejmě jako umělý, virtuální spasitel, jako pseudospasitel, leč pro masu voličů dostatečně věrohodný. Nebo se onomu strachu naproti alespoň dobelhat.

Kulhavý spasitel Miloš to, těsně, s odřenou p.delí, dal. Ale nemá cenu mu po miliónté začít spílat do populistů. Jde už o zbytečný výdej energie, a to i pro mladého zdravého člověka. Problém vězí v tom, že Jiří Drahoš, jakkoli se snažil, byl přece jen slabý soupeř. Nevadilo by, že dosud neměl žádnou politickou funkci. Ale měl umět základní fígl. Strach a spásu. Tyto pocity a reakce totiž nemusí vyvolávat jenom populista. I seriózní politik musí dokázat vzbudit ve voličích emoce.

A těžko vlastně vyčítat přímo Drahošovi, že to neumí, je už tak holt stavěný. Ten úplně nejhlavnější problém totiž spočívá v české společnosti – a nikoliv v tom, že se pár procent nechá vystrašit lacinou propagandou. Ale v tom, že její vzdělanější část nedovede ze svého středu vybrat, ošklivým cizím slovem řečeno vygenerovat, silnou politickou osobnost, která by dokázala porazit zdejší peklo. Ale třeba se jí to příště podaří. Ostatně, Jiří Drahoš získal téměř o půl milionu hlasů více než před pěti lety Karel Schwarzenberg. Čili voličský potenciál pro slušnou demokratickou politiku tu je, ne že ne.