Čtvrtého června uplyne dvacet let od voleb, jež se tehdy konaly v Polsku na základě dohod Solidarity a režimu u kulatého stolu a které notně přispěly k urychlení pádu komunismu.

Nemá cenu zde rozebírat, že šlo o volby polosvobodné, v nichž probíhala volná soutěž pouze o 35 % křesel v dolní komoře (Sejmu) a o všech 100 míst v nově zřízeném Senátu. Solidarita, původně vzniklá a dodnes působící jako odborový svaz, totiž dokázala drtivě zvítězit všude, kde mohla, což samo o sobě notně podrylo již tak zerodované základy komunistického systému.

Stejného dne, na opačném konci zeměkoule, čínský režim krvavě potlačil studentské demokratizační hnutí. Čtvrtého června 1989 nebylo asi nikde psáno, že to u nás, ve střední Evropě, dopadne tak, jak to nakonec dopadlo, a že to třeba nedopadne nějak podobně jako na pekingském Náměstí nebeského klidu. Onoho šťastného konce komunismu si u nás nikdo nikdy moc nevážil. Otázkou zůstává, zda to lze někomu vyčítat – nová doba si žádala svoje a ona vytoužená nová doba má též – mimo jiné – i tu nemilou vlastnost, že nikoho nenechá moc dlouho přemýšlet. Kdo chvíli přemýšlel, už přemýšlí opodál, už nestíhá, už ho někdo honí, už mu vyčítají, že nedělá, a že tedy ani nevydělává. Stává se osobou nepřizpůsobivou, neproduktivním kůlem v plotě, který nedovede držet krok s šíleným tempem udržitelného růstu.

Držet krok s tempem růstu nedokázala v uplynulém dvacetiletí ani gdaňská loděnice, nesoucí v dobách komunismu jméno masového vraha Vladimíra Iljiče Lenina. Místo, kde se – za zpěvu mariánských písní – zrodilo hnutí Solidarita, které má na pádu komunismu nehynoucí historickou zásluhu. Do roku 1990 vyráběla lodě pro Sovětský svaz, jak měla určeno v rámci RVHP. Ale co pak? Pokusy o restrukturalizaci střídaly jiné pokusy o restrukturalizaci, produkce klesala, plány na záchranu zůstávaly většinou na papíře. Když chtěli loděnici zavřít postkomunisté, které vynesly k moci hlasy ve svobodných volbách, použili zcela liberální kapitalistický slovník: efektivita, produktivita, rentabilita. Nic z této kapitalistické „svaté trojice“ prý v gdaňských docích nenalezli, takže ortel zněl jasně: zavřít. Jenže gdaňská loděnice je víc než loděnice. Je to symbol, bašta, v níž se svedla jedna z rozhodujících bitev s komunismem. A najednou ji chtěli komunisté v dobře padnoucích kapitalistických sakách zlikvidovat. Každý věděl, že hlavně z pomsty. Neustále opakovaná mantra „efektivita – produktivita – rentabilita“ nemohla pravý záměr zastřít. Naštěstí se ale strhl velký povyk a postkomunisté museli couvnout.

Loděnice zůstala, avšak ne na živu, leč u skomírání. Moc toho nevyráběla a stejně spěla ke krachu. Pak Polsko vstoupilo do Evropské unie. Ta snad pomůže, napadlo tehdy nejednoho Poláka. Unie pomohla, ale trhu. Loděnici nakonec koupili nějací ukrajinští oligarchové, vymínili si však, že polská vláda musí do podniku nejdříve nalít pěknou sumu peněz, jinak Ukrajinci couvnou a polská lodní produkce zůstane navždy na suchu. Což o to, polská vláda by peníze i poskytla, vždyť šlo o něco mnohem víc než jen o kšeft a udržení zaměstnanosti, leč zapojila do podpůrných penězovodů i tzv. evropské finance. Nechala zpracovat nějaký ten restrukturalizační plán, ale narazila u Evropské komise. Podle ní projekt neskýtal záruky efektivity, produktivity a rentability, a začala tak žádat poskytnuté peníze zpět. A vůbec – Evropská komise hlídá podmínky rovné soutěže na celoevropském trhu, přebujelé státní dotace pokřivují rovnou soutěž (nejen) v loďařství, takže… Takže asi zavřít a basta! Nebo zpracovat lepší restrukturalizační projekt a nechat v loděnici vyrábět místo lodních šroubů třeba vrtule do větrných elektráren. Nebo prostě cokoliv, co vyhoví trojbožstvu efektivity, produktivity a rentability. Sekačky na trávu, záchodové mísy, elektrické ohradníky, varné konvice, rybářské sítě, levá přední kola do traktorů, jejichž pravá přední se vyrábějí v Číně, levá zadní v Turecku a pravá zadní v Belgii. Každý má přece dělat to, co nejlépe umí, a hlavně: efektivně, produktivně a rentabilně.

V čase nadcházejícího dvacátého výročí slavného vítězství Solidarity ve volbách ze 4. června 1989 se tak dělníci z gdaňské loděnice opět bouřili. Chtěli, aby vláda loděnici zachránila, ta však spíše bezmocně kličkuje mezi zájmy ukrajinského kapitálu a zdviženým europrstem strážců čistoty trhu z Evropské komise. Pikantní na tom všem je i to, že premiér Donald Tusk začínal svou politickou dráhu jako aktivista Solidarity v Gdaňsku, odkud pochází. A v jednom okamžiku se mu z toho všeho zamotala hlava tak, že přesunul oslavy velkého červnového výročí do Krakova. Tam žádné loděnice nejsou, takže to mělo být všechno v suchu. Ale není a nebude.

Staří Řekové prý řadili lodní stavitelství mezi čistokrevné druhy umění. Když Antonín Dvořák spatřil lokomotivu, posteskl si, že by všechny své symfonie vyměnil za to, kdyby mohl lokomotivu vynalézti. Kdyby staří Řekové mohli spatřit lokomotivu, kterou viděl Antonín Dvořák, považovali by ji patrně za umělecké dílo. Kdyby ale mohli spatřit lokomotivy, jež se produkují dnes, už by je to asi nenapadlo.

A právě v tom je zakopán pes. Průmysl už nemá s uměním nic společného. Což o něm šlo říci dávno před pádem komunismu. Ale horší se to. Nalévání peněz ze státního rozpočtu do zastaralých továren pochopitelně nic nezachrání, ale současné pojetí rentabilní efektivity taktéž ne. Není totiž moc přesné říkat, že pád komunismu znamenal přechod k demokracii. Do jisté míry ano, avšak hlavně šlo o přechod ke kapitalismu. K onomu „postdickensovskému“ globálnímu kapitalismu, v němž už člověk, žije-li na severní polokouli, většinou fyzicky moc nestrádá, v němž ho jistí sociálka, kde nemusí moc „makat rukama“, kde si sedí v kanceláři a prý „dělá hlavou“. A duchovně chřadne a blbne v míře, o níž se růstu HDP nikdy ani nesnilo.

Tak si ještě naposled pěkně oslavme kulaté výročí pádu komunismu, ještě jednou konstatujme, že je to teď lepší než za „totáče“. Nepochybně je, pravda pravdoucí. Ale co z toho, po dvaceti letech?

Josef Mlejnek jr.