Abcházové, jak jsme už viděli, byli vždycky odbojní, nepokoje prakticky neustávaly po celé 19. století. Zmíníme se jen o nejvýznamnějších událostech. Je třeba mít na paměti, že na Severním Kavkaze zuřila rusko-kavkazská válka. Většina historiků se shoduje v názoru, že trvala sto let, od roku 1763 do konečné kapitulace Abcházů u Gubaadvy (dnes Krasnaja Poljana) v květnu 1864; ve skutečnosti však odboj Kavkazanů neskočil ani za bolševické vlády – a válku v Čečensku lze pokládat za její pokračování. V roce 1837 vtrhl vrchní velitel ruských vojsk na Kavkaze baron Rozen s vojskem do Cebeldy na řece Kodoru a přinutil knížata Maršaniovy přísahat věrnost Rusku. Do Dalu se mu však proniknout nepodařilo. Šabath Maršania byl zatčen, vězněn v Metechi, a potom poslán do války proti Šámilovi. V roce 1838 se vrátil do Abcházie v hodnosti praporčíka. Spálil prý epolety a prohlásil: „Ruské velení mě hýčkalo, jsem důstojník a slibovali mi velkou odměnu, ale pro osvobození vlasti to všechno obětuji.“

Když v roce 1840 zesílili Čerkesové, Ubychové a severoabcházští Sadzové boj proti Rusům, připojila se k nim pod vedením Šabatha Maršanii Cebelda a Dal. Za pomoci obyvatel Pshu a Svanů napadali ruské úřady a kolaborující šlechtu. V létě toho roku vypravili Rusové novou expedici (zúčastnili se jí i někteří abcházští feudálové s vojskem asi 2280 mužů). Obsadili Cebeldu, ale do Dalu si netroufli. Koncem roku se dozvěděli, že se Dalu (který měl asi 6 tis. obyvatel) chystá přijít na pomoc jeden tisíc Ubychů, a poslali tam expedici (6 rot, 6 kanonů a 1300 milicionářů) pod velením plukovníka Muravjova. Ti Dal vypálili, zpustošili a obyvatelstvo vyhnali. Dalští si však na Muravjova počíhali a na zpáteční cestě jeho vojsko přepadli. Zachránil ho jeden z místních feudálů, který mu ukázal skrytou cestu ze soutěsky.

Roku 1841 vypuklo v západogruzínské Gurii protiruské povstání, které Abcházům pomohlo a povzbudilo je. Dalští partyzáni neustále napadali ruské pobřežní pevnůstky. Při jednom takovém útoku byl Šabath Maršania zabit. Na jeho místo nastoupil mladší bratr Ešzou, který bojoval až do skončení Krymské války, kdy složil zbraň a odešel to Turecka. S ním odešla většina obyvatel Dalu i Cebeldy.

Za krymské války (1853-56) se na krátký čas vrátili do Abcházie Turci. Abcházové je přijali dosti chladně. Když se stáhli, přišli na jejich místo opět Rusové.

V roce 1862 vypravili Čerkesové a Abcházové do Turecka, Francie a Anglie poselstvo vedené ubyšským knížetem Ismailem Barakai-iphou Dziašem s žádostí o pomoc. Západ však nepovažoval pomoc „Čerkesům“ za účelnou. Kavkazanům docházely síly a válka se schylovala ke konci. Západočerkeské kmeny byly zahnány jednak k moři, jednak do hor. Ruské velení jim dalo ultimátum: buď se přestěhovat do malarické nížiny u Kubáně nebo odejít do Turecka; jinak jim hrozili vyhubením. V březnu 1864 složili zbraně a emigrovali Ubychové, v květnu pak, jak jsme už řekli, se u Gubaadvy vzdala poslední hrstka Abcházů. Další události následovaly ráz na ráz. Hned v červnu 1864 bylo zrušeno Abcházské knížectví a na jeho místě zřízeno Suchumské vojenské oddělení (otdel). Poslední kníže Michail Šarvašidze byl odvezen do Voroněže, kde roku 1866 zemřel.

Do konce roku 1864 opustilo vlast 25 tisíc Abcházů. (Západních Čerkesů, kterých bylo na počátku války podle odhadů ruského generálního štábu asi půldruhého milionu, bylo na přelomu století asi 20-25 tisíc.)

V červnu roku 1866 vypuklo v Lychny, sídle Šarvašidzů mohutné povstání, které zanedlouho zachvátilo celou Abcházii.

Vyvolala je – abychom použili trefného Leninova výrazu – typicky ruská „děržimordovská“ neomalenost carského úředníka Čerepova, který tam byl vyslán v čele komise, která měla připravovat zrušení nevolnictví. Vesničané na ru neslýchanou urážku bezprostředně zareagovali a teprve čerstvá vojska pod velením kutaiského gubernátora Svjatopolka-Mirského je odrazila od Suchumu. Boje sice ustaly už v srpnu, ale Rusové se rozhodli dát Abcházům za vyučenou. „Viníci“ byli posláni na Sibiř – a dalších 20 tis. Abcházů odešlo do Turecka. Za další rusko-turecké války (18778) se na abcházském pobřeží vylodila turecká vojska, složená do značné míry z abcházských muhádžirů (emigrantů). Padlo jim do rukou celé pobřeží od Soči do Galidzgy, Rusové se udrželi jen v Suchumi. Místní obyvatelé však s Turky nespolupracovali, a ti 20. srpna zase odtáhli. S nimi další tisíce abcházských rodin. Oficiálně byli všichni Abcházové ruskými úřady prohlášeni za „dočasné obyvatele“ a hrozilo jim úplné vysídlení. Tento statut byl zrušen teprve r. 1907.

Celkem opustilo zem asi 50 tisíc Abcházů (prakticky všichni muslimové). Jejich pozemky carská vláda rozdávala vojenským i civilním hodnostářům a ruské pravoslavné církvi a usazovala na ní ruské, řecké, arménské, německé, estonské, bulharské aj. kolonisty; i Češi Abcházií prošli. Při tom všemožně bránila v usazování Gruzínům a navrátivším se Abcházům.

Socialistická sovětská republika 23. března 1921 se Abcházie prohlásila Socialistickou sovětskou republikou a za necelé dva měsíce na to bolševický revoluční komitét nezávislost uznal. 16. prosince téhož roku byla uzavřena spojenecká smlouva mezi SSR Gruzie a SSR Abcházie. Podle ústavy z roku 1924 si Abcházie vyhražovala právo vystoupit jak ze Zakavkazské SFSR, tak ze SSSR, čímž si fakticky osobovala právo svazové republiky. O rok později byla přijata nová ústava Zakavkazské sovětské federativní socialistické republiky (ZSFSR) a v červnu 1926 bylo na zasedání ústředního výkonného výboru Gruzie v Suchumu dovršeno „faktické sjednocení a právní úprava vztahů mezi Gruzií a Abcházií přijetím ústavy Gruzínské SSR“. V roce 1926 byla přijata nová ústava, jejíž 2. hlava se nazývala „O smluvních vztazích Socialistické sovětské republiky Abcházie se Socialistickou sovětskou republikou Gruzie“ – od té doby se hovořilo o „smluvní republice“.

V únoru 1931 byla 2, hlava vypuštěna a Abcházie byla via facti přeorganizována v autonomní republiku v rámci GSSR. V srpnu 1992 šlo Abcházii zprvu výslovně o návrat ke statutu „smluvní republiky“.

Rozpad SSSR

18. března 1989 se sešel v Lychny míting, jehož účastníci žádali vystoupení Abcházie ze svazku Gruzínské sovětské socialistické republiky a setrvání v Sovětském svazu. Rezoluci s tímto požadavkem podepsal i předseda Oblastního výboru KSSS Boris Adlejba. Na protest proti tzv. Dopisu z Lychny začaly v Tbilisi hladovky, které později vyústily v řadu mítingů, kde už se protestovalo proti všemu, zejména pak se volalo po samostatnosti Gruzie.

V noci z 9. na 10. dubna 1989 se Gorbačov pokusil toto hnutí potlačit, při čemž došlo k známému tbiliskému masakru. V červnu pak došlo k v Abcházii, k ozbrojeným konfliktům v souvislosti se zápisem do filiálky tbiliské university v Suchumi.

V březnu 1991 se v Abcházii konalo referendum o podepsání tzv. Svazové smlouvy, tj. smlouvy o setrvání v Sovětském svazu, na kterém trval V. Ardzinba, a které fakticky znamenalo odtržení Abcházie od Gruzie. Nejvyšší rada Gruzie se snažila konfliktu předejít a vyslala do Abcházie delegaci. Bylo však už pozdě – v září téhož roku proběhly v Abcházii volby, v nichž Ardzinbovi stoupenci s převahou zvítězili. Na obou stranách se rozpoutaly nacionalistické vášně, které vyvrcholily dlouhou a krvavou válkou; ta skončila až 30. září 1993 vyhnáním gruzínských ozbrojených sil z Abcházie. Abcházská identita Prakticky od počátku gruzínského národního obrození se vede spor o etnickou příslušnost abcházských králů. V podstatě nemůže být pochyb o tom, že většina obyvatel Abcházie patřila k některému západokavkazskému etniku a že jejich vládci byli domácího původu. Abcházština však nepochybně byla v kraji velmi významným jazykem, jak je patrno ze stop jejího působení na svanštinu i megrelštinu.

Že mateřským jazykem prvních abcházských králů byla abcházština, je velmi pravděpodobné, i když to není jisté: jejich matky totiž byly řecké, alánské a chazarské princezny, které samy abcházštinu znaly patrně dosti povrchně; církevním a diplomatickým jazykem byla nejdříve řečtina a od 7. století gruzínština, která nejspíše převládla i jako obcovací jazyk u dvora, zejména po jeho přesídlení do jazykově gruzínského Khuthaisi. „Dočasní obyvatelé“ Ale to je úvaha čistě akademická; podstatné je, že etničtí Abcházové tvořili ve své zemi většinu až do druhé poloviny devatenáctého století. Teprve když Kavkaz dobyli Rusové a velká část Abcházů se vystěhovala do Turecké říše (mezi léty 1820-1877 jich odešlo zhruba 50 tisíc), stali se nepatrnou menšinou ve vlastní zemi. Navíc menšinou pronásledovanou: za svůj odboj proti Rusům byli prohlášeni za „provinilý národ“, mnohé vypověděli na Sibiř, jiné přesídlili do vnitřních provincií Ruska, zbytku pak bylo zakázáno žít na pobřeží a blíže než 20 verst od Suchumi. Hovořilo se o nich jako o „dočasných obyvatelích“ a neustále nad nimi visela hrozba úplného vysídlení. Tento statut byl oficiálně zrušen teprve v r. 1907.

Jejich zem carská vláda rozdávala vojenským i civilním hodnostářům a ruské pravoslavné církvi a usazovala na ní ruské, řecké, arménské, německé, estonské, bulharské aj. kolonisty. Při tom všemožně bránila v usazování Gruzínům a těm Abcházům, kteří se vrátili z emigrace.

Určitou výjimku tvořila jen hrstka kolaborující aristokracie a část inteligence, především pravoslavní kněží a absolventi duchovních seminářů, působící jako učitelé na těch několika málo abcházských školách, které byly v kraji povoleny. Ti měli ve službách ruské koloniální správy napomáhat poruštění kraje. Oni si však místo toho vzali za cíl vzburcovat abcházské národní uvědomění a vyvolat k životu moderní abcházskou kulturu, neboť v tom spatřovali jedinou možnost, jak svůj národ vůbec uchovat. Ruská administrativa je v tom začala podporovat v okamžiku, kdy si uvědomila, že separátní abcházské nacionální hnutí může posloužit jako nástroj proti postupujícímu národnímu sjednocení Gruzie.

V Abcházii nemá kdo pracovat Abcházie, oficiálně stále ještě autonomní republika v rámci Republiky Gruzie, měla před abcházsko-gruzínskou válkou v roce 1992 asi půl miliónu obyvatel (v roce 1981 to bylo 509,1 tis. Z toho bylo 43,9 % Gruzínů, 17,1 % Abcházů, 16,4 % Rusů, 15,1 % Arménů, zbytek tvořili Řekové, Estonci, Ukrajinci, Bulhaři a jiní).

Důsledky války byly pro všechny tragické: přes 200 tisíc Gruzínů bylo z Abcházie vyhnáno, desítky tisíc Rusů utekly nebo byly evakuovány ruskými vojsky, odešla i velká část Arménů, Řeků a všech ostatních. Byla to jedna z nejzdařilejších etnických čistek v moderní historii – sedmnáctiprocentní menšina vyhnala 44% většinu, Abcházie se z mnohonárodní země stala zemí čistě abcházskou, vyhlásila samostatnost, prakticky však tím nezískala nic – ekonomika je zhroucená, na polích ani v průmyslu nemá kdo pracovat.