Jak se americká kulturní elita dívá na nového prezidenta? Výňatek z rozhovoru pro Die Zeit předního amerického dramatika Ayada Akhtara, držitele Pulitzerovy ceny za literaturu, ukazuje hlubokou rozpolcenost Ameriky na trumpovskou a protitrumpovskou polovinu.

Není úkolem budoucího amerického dramatu, aby přivádělo znepřátelené strany k rozhovoru? Trumpovy odpůrce s jeho podporovately?

Snad. Ale co je vlastně trumpistický světový názor? Prolhanost, prodejnost, nestoudný chtíč, na všechny způsoby odporná sexualizovaná moc. Trump je jakoby Thomasem Hobbesem vytvořený charakter, který odmítá každý morální standard.

Jak se mohl dostat k takové moci?

Začalo to před dlouhou dobou. V uplynulých padesáti letech republikáni zdokonalovali určitý způsob nepravého vyjadřování – neříkali, co mínili, používali jakýsi kód. Když říkali big government, mínili tím: dávejte „černým“ méně peněz. A najednou se odkudsi objevuje postava, která říká: „Já tenhle lhavý kód nebudu používat. Budu odteď říkat, co jste skutečně mysleli.“

Trump má německé kořeny – představuje to téma ve Spojených státech?

Ne, naprosto ne. Ale věděli jste, že četl Mein Kampf?  Časopis Vanity Fair v devadesátých letech přinesl zprávu, že Trump čte před spaním Mein Kampf. Studoval, jak Hitler koncipoval své řeči.

V USA existuje termín prerichness, kdy chudí žijí s přesvědčením, že jednou budou bohatí jako milionáři, které obdivují. Vysvětluje to Trumpův fenomén?

Absolutně, na tom spočívá jeho moc: mé bohatství je manifestací mé vůle, velké bohatství znamená velkou osobnost. Proto Trump nemůže zveřejnit své finanční vztahy, protože kdyby se ukázalo, že žije na hromadě dluhů, poškodilo by to jeho image… Zažíváme zrození neofeudálního řádu. Kdysi vlastnictví půdy znamenalo, že vlastník měl hlasovací právo. Teď se vše točí kolem kapitálu – v USA je to nejdůležitější kritérium.

Je myslitelná občanská válka? Bohatí proti chudým, pobřežní státy proti flyover states středozápadu, které volily Trumpa…

Přemýšlím o tom čím dál víc. Spojené státy jsou zemí, v níž je střelných zbraní víc než obyvatel – kdyby k tomu mělo dojít, stalo by se to velice rychle.

Čím to je, že v USA není možný rozumný rozhovor o soukromém vlastnění zbraní?

Bludná víra ve zbraně se odvolává na určitý aspekt americké mužnosti. V nás ve všech dříme zdivočelý individualista, který říká: „Neodvažuj se vstoupit na můj pozemek, jinak tě oddělám.“

Největší americký televizní seriál posledních let Breaking Bed (Perníkový táta) je o jednom malomyslném učiteli chemie, ohroženém zhoubnou nemocí, který se stane zlým. A ejhle: líbí se mu to, konečně se stane sám sebou.

Tahle postava ztělesňuje převažující americkou morálku – oslavu sebeurčení, moc jako řešení a osvobození. Znáte ten film Good Fellas? Je to podobné: gangster jako opravdový Američan. Joe Pesci – to je Trump.

Tedy extrémní individualismus?

Ano, to je americká představa o sobě. Všechno to vede zpět k Ronaldu Reaganovi, tedy je obrazem základní textury současné doby. Reagan se vkradl do kolektivního amerického podvědomí, kdy povrchnost, zdání zvítězily nad podstatou. Jím to začalo.

Anglický spisovatel Martin Amis to stručně vyjádřil, když řekl, že se bojí americké nezralosti: Amerika se nikdy nenaučila nakládat s mocí důstojně.

Já bych šel ještě dál: Amerika se dodnes nenaučila postavit se ke smrti. Co bylo americkou reakcí na teror 11. září? Zničíme Blízký východ!  To je reakce mladé kultury s příliš velkou mocí. Britové měli podstatně víc času, aby si zvykli na zacházení s mocí. To je nesnesitelné na Evropě: člověk je tam obklopen smrtí. Ale má to v sobě i něco dobrého: jedinci to připomíná, že je jen článkem v nekonečném řetězci pomíjivých jsoucen. My Američané toto vědomí nemáme. Když došlo k září 2001, jen jsme si řekli: to by se nám nikdy nemělo stát. A začali jsme mlátit kolem sebe, bojovali jsme s poznáním naší zranitelnosti.

Němcům je jasné, kým nechtějí být, totiž nacisty. Je Američanům jasné, kým nechtějí být?

Američané ve skutečnosti nejsou přesvědčeni, že je nějaký svět mimo Ameriku. Mexičané? To jsou ti lidé, kteří jim chtějí vzít práci. Arabové? Zvláštní postavy, které nosí na hlavě smotaný ručník a s křikem rejdí krajinou. A my musíme vyřídit ty, kteří dělají nepořádek. Amerika se s jinými nesrovnává, je to hluboce osamělá ostrovní země. Především vnitřně.

V New York Times jsem objevil v souvislosti s Trumpem pojem snapchat politics – sdílení názoru prostřednictvím snímku nebo videa po internetu. Trump něco vystřelí do vzduchu a ono to slabě exploduje. A zatím co se pokoušíme pochopit, co se stalo, je už někde jinde.

Timesy nás stále oslovují jako ty, kterými jsme kdysi byli: trpělivými, vytrvalými čtenáři, schopnými porozumět i dlouhým textům. Ale tam už nejsme.

Důsledek nové techniky, která nás drží v kleštích?

Ano. Je čas úplné restrukturalizace lidského myšlení, Trumpova vláda do toho vpadla a profituje z toho. Twitter, Snapchat, Facebook. Zároveň je to největší zpeněžování kognitivního procesu, jaké kdy existovalo. Kdyby byl naživu Michel Foucault, byl by to pro něj jedinečný svátek.

V jednom interview jste hovořil o American capacity of extasy – chopnosti Američanů se extaticky nadchnout. Co je možno si pod tím představit?

Američané mají někdy pocit, že jsou sami s Bohem – je jen on a oni. Nejbližší soused je vzdálený 7 mil a nebe patří jen mně! S životem ve Spojených státech je spojena jistota, že všeho lze dosáhnout. Dosáhnu toho! V zásadě je to zvulgarizovaný Fichte, německý idealismus, který se naplňuje v Američanovi.

Proč je to Evropanům tak cizí?

V Evropě se vlastní existence neustále relativizuje. Ve Spojených státech platí fikce, že žádná společnost neexistuje: neříkejte mi, co mám dělat! Řeším věci vlastním způsobem, and it will be great! Přirozeně je to, vzato racionálně, jen hromada trusu! Je to hrozivá psychotická reakce, zbožňování vlastní grandióznosti. Tahle deformovaná forma německého idealismu se nikde neprosadila působivěji než v americké psychice

Vybráno z rozhovoru Ayada Akhtara pro Die Zeit č. 4, 19. 1. 2017