Od zahájení války opustily Ukrajinu čtyři milióny lidí. Je to desetina všech obyvatel. Uprchlíky je však celkem již deset milionů lidí, tedy celá čtvrtina země. Uprchlíky je nyní dokonce celá polovina všech ukrajinských dětí.

Tato čísla nemají v moderní historii žádné srovnání a jen podtrhují krutost a cynismus ruské agrese vůči civilistům, která si dala za cíl je „osvobodit“. A každý den své domovy opouštějí další a další. Jakýkoli jiný exodus ve stínu toho ukrajinského zůstává pochopitelně ve stínu. Podle všeho se stane Ukrajina zemí s jednou z největších zahraničních diaspor na světě. Přitom současný exodus Rusů z Ruska by v jakýkoli jiný čas poutal možná stejně velkou pozornost. Takto se ale jedná o jeden z nejméně sledovaných exodů v historii. Ne každý v Rusku propadl ideji státního mesianismu, ublíženectví a hrdosti na návrat k minulosti. Ač je nikdo nepočítá, odhaduje se, že za poslední měsíc opustily Rusko již statisíce osob. Ve valné většině se jedná o inteligenci, tedy novináře, umělce, vědce, herce, programátory ad. Píší nyní nejnovější kapitolu již více než stoleté tradice ruských intelektuálů, kteří museli uprchnout, a podařilo se jim to. Z nejznámějších z poslední doby uveďme spisovatelku Ljudmilu Ulickou, režiséry Kirilla Serebrennikova a Kantěmira Balagova, primabalerínu Olgu Smirnovovou, herečku Čulpan Chamatovovou nebo zpěvačku Allu Pugačovovou.

Odchod začal v neděli 27. února. Toho dne většina evropských zemí uzavřela svůj vzdušný prostor ruským letadlům. Pro mnoho Rusů se to rovnalo takřka uzavření všech hranic. Nejenom pro obyvatele bývalých sovětských satelitů, i pro Rusy samotné je strach z uzavřených hranic jednou z největších historicky daných fobií.

Poprvé hranice zavřeli bolševici pár měsíců po svržení prozatímní vlády. Jednoduše zakázali cestovat do zahraničí, notabene ještě s penězi nebo cennostmi. Mohutné emigrační vlně to nezabránilo. Rusko tehdy opustily statisíce lidí, včetně těch, kteří se stali mezinárodními hvězdami a kulturními veličinami jako např. Nabokov, Rachmaninov, Stravinskij, Ďagilev, Ayn Randová, Bunin, Chagall, Kandinskij a další. Že to rozhodně nebylo snadné, dokládá příběh básnířky Zinaidy Gippiusové a jejího manžela, spisovatele Dmitrije Merežkovského, nominovaného na Nobelovu cenu. Aby získali povolení opustit Petrohrad, přijali v roce 1919 místa polních učitelů pro vojáky Rudé armády. Když za nimi dorazili na frontu, na nic nečekali a vydali se pěšky přes zamrzlý Finský záliv za svobodou.

Statisícům dalších se už utéct nepovedlo. Autor románu Mistr a Markétka, Michail Bulgakov, se o to pokoušel několik desetiletí. Napsal i mnoho dopisů přímo Stalinovi. Jeho díla nesměla vycházet, hry se nesměly hrát, a vycestovat nemohl také. První vlna emigrace po bolševické revoluci jakoby založila tradici pronásledování ruských intelektuálů na domácí půdě po celou dobu trvání SSSR.

Po uzavření evropského vzdušného prostoru se ceny letenek z Moskvy do zbývajících destinací, jako Istanbul, Dubaj, Jerevan, Baku, Biškek a dokonce i Ulánbátar zvýšily téměř desetinásobně. Ač Rusko hranice dosud neuzavřelo, využít již nelze ani vlak z Petrohradu do Helsinek, poslední železniční spojení se zemí EU. Destinace se tak nevolí podle volby preference, ale podle volby dostupnosti. Desetitisíce nových přistěhovalců tak hostí např. Gruzie nebo Arménie, země, které se snaží s Ruskem udržet přátelský vztah, což pro ruské opozičníky nepředstavuje právě jistotu vymanění se z dosahu Putinových drábů.

Současná emigrační vlna je v zásadě dvojího druhu, byť se vzájemně volně prolínají. Do první patří lidé, kteří od prvních zfalšovaných voleb v letech 2011 a 2012, které měly Putinovi a jeho straně zajistit další pohodlné vládnutí, s obavami sledovali postupnou degradaci ochrany lidských práv včetně svobody projevu nebo shromažďování. Během tlaku na stále větší kontrolu a uniformitu společnosti si pro sebe stanovili vlastní termín, kdy bude třeba emigrovat: pokud by se měly zavřít hranice.

Druhou skupinou pak jsou lidé, kteří si dokázali uchovat vlastní kritické myšlení a nesouhlasí s Putinovým narativem obnovy zašlé slávy stále ohrožovaného impéria. Že Lenin, Stalin a jejich pohrobci byli velcí Rusové (ve smyslu občanském), a nikoli především masoví vrazi a zločinci. Že Rusko ke svému přežití a rozvoji potřebuje rozsévat smrt a zkázu, jen se to tak opět nesmí nazývat. Tito lidé se možná nemusí obávat přímo o vlastní bezpečí, ale nedokáží se smířit s tím, že se z jejich země stalo vraždící monstrum, že se válka vede i jejich jménem. Z morálního hlediska nevidí jiné východisko než odejít ze země, která rozpoutala neokoloniální válku, v které všemi uznanému národu oni upírají právo na existenci.

Pochopitelně je i nemálo těch, kteří z totožných morálních důvodů o odchodu neuvažují.  Lidé, kteří než opustit zemi se rozhodli raději bojovat, byť s mizivou vyhlídkou na úspěch. Kteří jsou nadále ochotní snášet perzekuce a útlak. Vzorem jim může být osud básnířky Anny Achmatovové. V roce 1921 byl zastřelen její první manžel, básník Nikolaj Gumilev. V roce 1935 byl zatčen její syn Leo. Její poslední manžel, Nikolaj Punin, zemřel v gulagu v roce 1953. Osud ženy trpělivě snášející drtivý útlak a zároveň tvořící nesmrtelné verše:

Ne a ne pod cizí nebeskou klenbou,
A ne pod ochranou mimozemských křídel,
Tehdy jsem byl se svými lidmi,
Kde byli moji lidé bohužel.

Vladimiru Putinovi se tak historii daří opakovat snad více, než by si přál. Na ruskou šlechtu, básníky stříbrného věku, avantgardní umělce, vědce a spisovatele o sto let později navazují jejich pokračovatelé. Situace dnes pro ně snad není tak dramatická, ale již nyní je zakázáno vyvážet hotovost a poslanci státní dumy nezapomínají navrhovat zbavit emigranty ruského občanství a znárodnit jejich majetek. A Putin si mne ruce. Po likvidaci opozice se zbavuje už vůbec jakýchkoli oponentů a ve zbytku země k nim vzbuzuje nenávist. Vyzval k očistě společnosti od „zrádců a prospěchářů“, kolikrát dříve narození to jen slyšeli. A ještě se postaral o to, aby na rozdíl od dřívějších vln tu současnou nikdo nikde nevítal. Ať by pohnutky pro odchod byly jakékoli.

Babylon, č. 1/XXXI, 11. dubna 2022, s. 3.