Generál a antikomunisté

Historie proti žalování

Poštovní známka Československé socialistické republiky, 1965. Foto Kawaii Baby Lon

Adam Drda vytáhl na Bubínku Revolveru (Sešikovat se za generálem a hledět již jen vpřed) proti nekritickým podporovatelům generála Pavla. Popsal je následovně:

Stejně tak ve mně budí podezření, jak s vážným tématem komunistické minulosti nakládali (a nakládají) Pavlovi více či méně zapálení příznivci z řad „lepší občanské společnosti“. Mohli si počínat uměřeně a vkusně, mezi dvěma volebními koly se mohli se ke generálově poměrně dlouhému předlistopadovému režimnímu angažmá z taktických důvodů nevyjadřovat, nemuseli podporovat jeho nevěrohodnou argumentaci, mohli spíš vysvětlovat, proč je nebezpečný Babiš… Nemuseli zamlčovat a/nebo popírat, co ještě před pár měsíci hlásali, vést spoustu pitomých relativistických řečí, okřikovat kohokoli, kdo neprojevil patřičné nadšení, obviňovat druhé z „kádrování“, navlékat se do flanelu, spoluutvářet veřejný kýč. Při tom všem se zprvu často anoncovaná „volba menšího zla“ rychle měnila v bezmeznou oddanost, či přímo v lísání se k národnímu sjednotiteli.

Popisuje Drda Pavlovy obdivovatele lísající se ke generálovi, načež po tomto úvodu bez jakéhokoli „varování“ či odskočení od tématu jako prvního zmíní mě. Tak se na to podívejme. Ke generálovi jsem napsal jediný text den před prvním kolem voleb, kdy jsem se rozhodl ho volit jako toho, kdo má jediný šanci uspět proti Babišovi. Celý text se („podle“ Drdových instrukcí) zabýval osobou Babiše, zatímco Pavlovi byl věnován tento poslední odstavec:

Podle mne sílu porazit Babiše v druhém kole, kam se expremiér bezpochyby dostane, má jedině generál. Zítra tedy chtě nechtě budu volit generála, i když můj kandidát to není, původně jsme ho volit nechtěl a mám k němu několik výhrad. (Víc než jeho předlistopadová minulost mi vadilo, že se k ní – aspoň zpočátku – nedokázal přesvědčivě postavit. A co hůř, že zprvu si asi ani neuvědomoval, jak velké selhání to může znamenat pro řadu lidí, které chce reprezentovat, s čímž se pojilo asi i to, že zprvu si podle mne dostatečně neuvědomoval rozdíl mezi vojákem a politikem – osobou veřejnou. Jeho následná třicetiletá loajalita k demokracii a euroatlantickému ukotvení ČR, je ale podle všeho nezpochybnitelná.) Pokud generál vyhraje, bude to znamenat konec Klausovsko-Zemanovsko-Babišovské éry, která stála tuhle zemi stamiliardy a zcela zničila zahraniční reputaci země z doby prezidentování Václava Havla.

To bylo mé veškeré dle Drdy „lísání se“ ke generálovi. V druhém článku, ve kterém jsem se prezidentským volbám věnoval a který byl reakcí na nehorázné žvanění Kocába na ČRo, byla generálovi věnována jedna věta (jeho srovnání s Babišem). V mém třetím a posledním článku o prezidentských volbách pak není o generálovi ani slovo. Je Drda novinář nebo prase?

Naprostý blbec

Možná se ho ale dotklo, co jsem napsal v souvislosti s Kocábem, který se v rozhlase během voleb vykecával coby přesvědčený „antikomunista“:

Když dnes někdo poukazuje na komunistickou minulost generála Pavla, který po listopadu třicet let sloužil jako voják demokratické České republice a jejímu bezpečnostnímu ukotvení v euroatlantických strukturách, jako na toho, kdo je na stejné rovině s Babišem, který je přímo prototypem výše zmíněné (postkomunistické) mafie a který nedělal nic jiného, než že třicet let na demokracii, vládě, děravých zákonech, ekonomice, volném obchodu, dotacích jen a jen parazitoval, tak je to naprostý blbec, který nemá s antikomunismem zhola nic společného. 

Drda totiž předtím napsal článek o tom, proč generála nevolit, a co čert nechtěl, v sáhodlouhém textu, na kterém si dal záležet, není o Babišovi ani slovo, respektive jedna okrajová zmínka. Mohl si počínat uměřeně a vkusně, mohl se ke generálově poměrně dlouhému předlistopadovému režimnímu angažmá z taktických důvodů nevyjadřovat, mohl spíš vysvětlovat, proč je nebezpečný Babiš – šlo by Drdu lehce parafrázovat. To by ale byla jen taková legrácka na adresu konzistentnosti Drdova přemítání. Horší je, že opět manipuluje – ostatně celý jeho text je jedna velká manipulace a svědčí o úrovni zdejší intelektuální obce, kolik lidí z něj bylo nadšených (na stejné rovině jako těch nekritických lísalů ke generálovi).

Píše, že jsem se

odrazil od dnes ojedinělých názorů Michaela Kocába a při tom vytvořil fiktivní realitu: žádné zástupy náhle zrozených antikomunistů se kolem prezidentské volby neobjevily, k věci se veřejně kriticky vyslovilo pár lidí (jako třeba historik Petr Blažek)…

Jo, Blažek a pak ještě Drda. Ale ne všechno, co kdo napíše, se týká Drdy (nebo kolegy Blažka, kterého Drda, opět neférově, do celé věci zatáhl, aby byli dva, protože jeden, to by vypadalo blbě). V dotčeném textu šlo ovšem o Kocába a pak celou řadu lidí, kteří se během volby vyrojili na internetu jako houby po dešti, aby demonstrovali své pevné antikomunistické postoje. V článku bylo přitom výslovně uvedeno, že jde o diskusi na sociálních sítích, a ne tedy o publicistiku, jak čtenáři lživě podsouvá Drda, který se zřejmě na internetu pohybuje v nějaké prokomunistické sociální bublině anebo na sociálních sítích není vůbec, což by bylo sympatické, kdyby ovšem potom podvodně neplkal.

Němá barikáda

Když se Kocáb v rádiu vykecával, že zvolení generála prezidentem by bylo „plivnutí do tváře všem obětem komunistického režimu“, lidem, „kteří trpěli, byli zabíjeni, byli v kriminálech, byli popravováni“, přičemž se tak exhiboval člověk, který v době, kdy už nešlo o kejhák, ale jen o kousek žvance, sliboval StB, že osobně bude zabraňovat „případné infikaci hudební tvorby jinými hudebními skupinami, které se dopouštějí negativní činnosti spočívající ve skrytých invektivách vůči kulturní politice KSČ a socialistickému způsobu života“, a který se distancoval od svého otce evangelického faráře, chartisty, aby to neohrozilo jeho normalizační „kariéru“ v šedé zóně, tak se člověku fakt udělalo šoufl. Ne tak ovšem Drdovi. Postavil se de facto za Kocába a to, že tady někdo něco proti komunistům dělal, navíc s posměchem glosoval.

Spisovatel a historik Petr Placák otiskl v časopise Babylon další pokračování vzpomínkového seriálu na téma „Mé zásadní zásluhy z doby před třiceti a více lety“ a s rozhodnou vážností hodnou funkcionáře Svazu bojovníků za svobodu kromě jiného vymezil, kdo si kdy počínal antikomunisticky správně a kdo dnes o minulosti Petra Pavla musí držet hubu… Taky už by snad velebnému kmetovi-historikovi mohl někdo soudný vysvětlit, že komunikace se světem, odvíjející se od soustavných poukazů typu „tito byli zticha – tito nedělali tolik, co já – na tyto si nevzpomínám“ je po třiatřiceti letech opravdu úmorná, i proto, že vytlačuje myšlení a argumentaci.

To je fakt jak od Kojzara z Rudého práva. Nejenže mi Drda vkládá do úst něco, co jsem neřekl (nenapsal), ve svém umrněném nutkání okopávat kotníky navíc poukazuje na něco, co ve svém článku předvádí on sám: generálovi příznivci by podle něj měli

spíš vysvětlovat, proč je nebezpečný Babiš, jakkoli by v tom mnozí z nich měli pořádné zpoždění –  rozuměj, na rozdíl od Drdy (donedávna přece viděli v majiteli Agrofertu spíš nepříjemnost než katastrofu, ale o tom jindy). – K tomu kontrolní otázka z Drdova vzpomínkového seriálu: Napsal strážce minulosti Drda podobný rozbor, jaký napsal o Pavlovi, i o Čalfovi, když ho Havel instaloval na post premiéra, ačkoli to nebyl byť elitní ale řadový voják, který se školil na rozvědčíka, ale vládní legislativec a člen ÚV KSČ? Nenapsal, protože tehdy ještě nebyl tak třídně uvědomělý, jako je dnes neměl ještě na antikomunismu vybudovanou živnost. (To pochopitelně není nic proti jeho mapování minulosti pomocí rozhovorů s pamětníky, což je jistě záslužná činnost jen by se vedle toho nemusel chovat občas jako prase, když už jde tedy o tu minulost. Nebo je snad minulost dvojí: ta, na kterou je možno se ptát, a ta, na kterou ne?)

Když mě Drda posměšně nazve „funkcionářem Svazu bojovníků za svobodu“, nasadí pak celé své manipulaci korunu. Podle něj bychom neměli dělat tlustou čáru za minulostí, protože

tu pořád žije hodně lidí, pro které byla zkušenost s komunismem určující, kteří v té zkušenosti obstáli, a proto si jich máme vážit a brát si z nich z mnoha podstatných důvodů příklad – ne jejich postoje bagatelizovat a odkazovat do patřičných mezí.

To je fakt jako Kocáb, jako z Němé barikády, tedy z té poválečné. Kape Drdovi z mindráků na karbid?

Poštovní známka Československé socialistické republiky, 1975. Foto Kawaii Baby Lon

Jedovatý had komunismu

Nechme ale Němou barikádu Drdovi. Celá věc je širší problém. Obecně je hloupé, že někteří lidé, kteří se léta profesně zabývají érou komunismu, dovedou popsat, co se tehdy dělo, a přitom je nejen zcela míjejí postupy a principy, které používaly k získání a udržení u moci všechny sektářské režimy od počátků historie, komunisty nevyjímaje, ale naopak je opakují — jako kdyby byli sami uštknutí jedovatým hadem komunismu: vymítáním ďábla, vnějšího ale především vnitřního nepřítele, který, až se vymete, vymýtí, nastane na zemi konečně ráj, ergo společnost dohledu, kde ideologizace všech vztahů a vazeb ve společnosti slouží k dozoru nad morálkou, chováním a myšlením druhých.

Komunisti od mateřské školy po domov důchodců neustále bděli — vykonávali dozor, nad tím, jestli to, co si lidé myslí, si myslí správně, v rámci příslušného kánonu, od jehož obsahu, formy, výkladu měla klíče strana a vláda. Řada lidí z těch, co se dnes vydávají za antikomunisty, dělají to samé. Místo aby historii ozřejmovali a vykládali, vtloukají lidem do hlavy, co si mají nebo nemají o někom či něčem myslet. Se znalostí různých reálií mají za to, že mají na historii (její výklad) monopol, s jehož pomocí vstupují do veřejného života, kádrují a prověřují, aniž by si uvědomovali, že takhle fungovala StB.

Antikomunismus nebo soud

V disentu naproti tomu panovala nepsaná zásada — o minulosti se můžeme hádat do krve (a řada největších, léta trvajících sporů v disentu se týkaly právě historie a její interpretace), ale minulost nám nemá vládnout. K věcem se má přistupovat s vědomím toho, co se dělo, ale minulost nesmí naše rozhodnutí determinovat, říkat nám, co máme dělat nebo nedělat, udržovat společnost v předem daných schématech. Individuální minulost jednotlivých lidí se přitom neřešila — byla věcí osobního svědomí dotyčných. Nikdo předem nebyl vylučován z diskuse či spolupráce. Podstatné bylo, jak se ten člověk chová a co vyznává, tady a teď. Vše ostatní spadalo buď do roviny diskuse tváří v tvář nebo do soukromé sféry, osobní integrity každého jednotlivého člověka, které nebyla v kompetenci strany a vlády, ale byla otázkou svědomí každého jednotlivce. Underground v tom pak byl zcela radikální: zastávej si co chceš, dělej si, co chceš, ale nebuzeruj s tím ostatní …

Na rozdíl od komunistů etc. se Charta 77 a spol. nikdy nestavěla do role soudce a arbitra nad společností, natož aby snad vykonávala soud nad jedinci jako revoluční Výbor pro obecné blaho, což vůbec nebyla z nouze ctnost, jak by mohl nějaký poťouchlík poznamenat. Vlasatí, plešatí, malí, velcí, tlustí, tencí — všichni si byli rovní (ve smyslu universální platnosti lidských a občanských práv).

Výše uvedené neznamenalo, že by snad minulost byla tabu a že by se nad citlivými body historie, které byly pro mnohé dosud živé či zraňující, nemělo otevřeně diskutovat. Naopak. V disentu probíhala o minulosti, politice, kultuře ostrá diskuse bez servítek napříč celým ideovým spektrem, přičemž žádné téma nebylo na indexu. (Něco podobného se nedělo, a dodnes de facto neděje, ani v době svobody po listopadu 89 v akademické obci, která z doby před listopadem zdědila konformitu — vůči moci i většinovému veřejnému mínění.)

Ti, kteří žalují

Podobně se o to v exilu snažil z Československa vypuzený břevnovský opat Anastáz Opasek, který strávil jedenáct let v komunistických kriminálech a jehož antikomunismus nebyl aktualita, ale byl naddějinný — opíral se sice o lidské důvody, ale ty byly založeny v transcendentnu. Nevycházel z toho, že někdo někomu ublížil, což se v lidských dějinách odehrává neustále, natož snad jemu, ale odmítal komunismus jako žalovníka, který žaluje ne aby lidi osvobodil z pout hříchu, ale naopak, aby je v těch poutech udržel a mohl tak lidstvo snadněji svést do pekel.

Na půdě laického katolického sdružení Opus bonum organizoval Opasek celoexilová setkání politiků, historiků, ekonomů, publicistů, spisovatelů, aktivistů, od leva doprava, od shora dolů. Setkávali se na nich exkomunisté s konzervativci, underground se šlechtou, liberálové se zelenými, což někteří doboví antikomunisté, často popichovaní či přímo řízení StB z Prahy, nemohli vydýchat: označovali setkání za rudé dýchánky, přitom se ovšem — opět v intencích komunistické Prahy — distancovali od představitelů sudetských Němců, s kterými Opus bonum bez ohledu na nacionalistickou komunistickou propagandu naopak spolupracovalo — ať už šlo o křesťanské či sociální demokraty.

Poštovní známka Československé socialistické republiky, 1967

Antikomunismus a kyberválka

Dneska proruští trollové popichují společnost antikomunismem stejně jak to kdysi dělala StB. To samozřejmě neznamená, že by člověk neměl být antikomunistou. Naopak. Antikomunismus patří k občanské výbavě stejně jako antifašismus. Ne ovšem ten v duchu StB či Putinovského Ruska jako nástroj k rozdělení a rozeštvávání otevřené společnosti (antikomunismus pro Západ), nebo k utužení podmaněné společnosti (antifašismus pro Rusy — před rokem 1939 pro evropskou levici, po roce 1945 pro evropskou levici i pravici), ale v duchu opata Opaska jako memento k pochopení omezenosti a omylnosti lidské společnosti a člověka jako takového, bez kterého není možné vést smysluplný dialog, což je předpoklad sine qua non pro fungování společnosti — bez něho se societas civilis začne rozpadat.

To je přesně účel „kybernetické“ války, kterou Svatá říše ruská, a v tom SSSR, vede v různých formách proti prohnilému Západu minimálně od 18. století a jejíž součástí byli během celého minulého století různé druhy západních iluminátů, od leva doprava, které Lenin právem označoval za užitečné idioty, a které dnes doplnili běžní uživatelé internetu. Moralistní pozérství, jak jej světu demonstruje Michael Kocáb a Adam Drda, vedoucí svatou válku o minulost, která zastiňuje to, co se ve skutečnosti děje, k tomu bezpochyby patří.

Generál

Co se týká samotného generála, přes prvotní odmítnutí jeho osoby, kterou jsem po pravdě řečeno zaznamenal jen okrajově, přes rozhodnutí volit ho ze „strategických“ důvodů jako toho, kdo může porazit Babiše, jsem dospěl až k tomu, že to nakonec byla dobrá volba. Dokonce mi něco říká, že v situaci, kdy Evropa čelí na východě kontinentu od 2. sv. války bezprecedentnímu vojenskému útoku ze strany Ruska, které vyhrožuje zničením celé západní civilisace, kdy Evropu z větší části reprezentují oportunističtí političtí panáci, kteří mají na všechno tisíc a jednu odpověď, proč ano a proč ne, a s kterými Putin při svém útoku proti Západu od počátku počítal jako se svou chamberlainovskou pátou kolonou, má generál na to stát se lídrem Evropy.

Na mezinárodní konferenci Obrana a bezpečnost, kterou k 70. výročí založení Severoatlantické aliance pořádalo v roce 2019 v Toledu spolu s NATO a Českým centrem a velvyslanectvím v Madridu španělské ministerstvo obrany, prosazovali Španělé posílení jižního křídla NATO. Generál Pavel coby jeden z hlavních diskutujících tomu oponoval, že zdaleka největší nebezpečí pro Evropu a státy NATO znamená Putinovo Rusko. Pavel také vždy čelil názorům, že největší hrozbou pro Západ je islámský terorismus, což ve snaze zakrýt či bagatelizovat ruské imperiální ambice hlásala kremelská propaganda a ruku v ruce s ní i tuzemská kremelská loutka Zeman.

Soused v Jizerských horách, bývalý voják, který sloužil v armádě spolu s generálem, mi řekl, že po svém návratu ze své mise v NATO varoval Pavel právě před Putinovským Ruskem, která je bezprostřední a největší hrozbou pro bezpečnost Evropy, což ostatní vojáci od něj tehdy považovali za přehnané — za povinnou úlitbu generálovy mise v NATO.

Jestli díky své výchově a rodinnému zázemí stál Pavel před listopadem na zcela opačném spektru hodnot a pohledu na společnost, dnes – po třiceti letech služby demokracii a v nejvyšším velení NATO – jak jsem tedy mohl krátce během těch několika týdnů jeho kroky sledovat – by se podle mne mohl stát jeden z nejplatnějších, nejzkušenějších a nejkvalifikovanějších odpůrců právě té minulosti, kterou mu někteří dnes otloukají o hlavu, a kterou v současnosti s děsivou primitivní brutalitou na východě Evropy demonstruje kágébácké Putinovo Rusko, využívajíc k tomu ruské imperiální komplexy ještě z carských dob, na které pak plynule navázal bolševický Sovětský svaz – a to včetně toho, že v roce 1945 jsme nebyli Rudou armádou osvobozeni, ale obsazeni, přičemž sovětský poválečný protektorát plynule přešel v okupaci: nejdřív implicitní a pak i tu explicitní, přičemž ta duchovní, respektive duševní, tu straší dodnes.

Navzdory všem svazákům s jejich jednorozměrným náhledem na svět a lidskou společnost jsou cesty boží nevyzpytatelné. Historie, plná paradoxů a nečekaných zvratů, si jde svou vlastní cestou, což je někdy dobře a jindy zase ne.

Myslím, že generál, který se v mládí učil na komunistického armádního rozvědčíka, na výše uvedené má – pokud tedy ve své nové funkci nezblbne, zůstane stát oběma nohama na zemi (včetně stýkání se s obyčejnými lidmi a s jejich problémy), nepohltí ho různé partikulární zájmy, neobklopí se kývaly a neuzavře se za hradbu poradců, kteří se na něj nalepí. Na to je ale, zdá se, dostatečně zkušený. Uvidíme. Koneckonců fakt, že generál je střízlivý i co se týká vlastní minulosti, že si nesype teatrálně popel na hlavu, jak to vyžadovali maoisté a dnes se po nich opičí různí lidoví komisaři, a i když své minulosti v KSČ lituje, nechce ji nijak bagatelizovat, ví, že pro mnohé to může znamenat trauma, omluvil by se jen konkrétnímu člověku, kterému by nějak ublížil, je vlastně sympatické. Každopádně Havlovo absurdní drama pokračuje. Sláva Ukrajině!

Detail obálky FDC Československé pošty z roku 1975. Foto Kawaii Baby Lon