Když se řekne Andrzej Jagodziński, naskočí mi slova jako: úzkoprsý, urážlivý, namyšlený, přemoudřelý, trucovitý fňukal a k tomu sebestředný člověk, který má neustálou potřebu dohlížet na život druhých. Ke všemu zde právě vyřčenému – a mnohému dalšímu, co je člověku odjakživa protivný a co si může každý dle svých zkušeností doplnit sám – je Andrzej dokonalý protiklad: neskuhrá, nevytahuje se, nečeří vodu, nedělá z komára velblouda, takže na setkání s ním se člověk vždycky těší.

Řada přátel trpí tím, že z člověka, ne-li permanentně tedy aspoň jednou za čas, vysávají energii. Něco podobného jsem s Andrzejem nikdy nezažil. Lze s ním sedět v hospodě u jednoho stolu a přitom mlčet, ne snad proto, že by nebylo, o čem mluvit, co říct. Naopak. Mimoverbální komunikace nad sklenkou něčeho dobrého je o to intenzivnější, že člověk nic říkat nemusí, něco si snad myslet, vymýšlet si, něco vysvětlovat, obhajovat, ospravedlňovat. Na dotvrzení toho, co je, i toho, co není, stačí jen tak sedět, sem tam si loknout, potáhnout z cigarety, v míru a pokoji přemítat, jako když plyne řeka, jejíž druhý břeh člověk nedohlédne. Andrzej je ve světě nejrůznějších psychických rozjitřenců, kteří vás neustále přesvědčují o nějakých svých pravdách, o tom, co by mělo nebo nemělo být, oáza pokoje, pax in terris nebo tenebris. Když něco Andrzej tvrdí, a může o tom být sebevíc přesvědčen, že to je to pravé ořechové, netvrdí to ex cathedra, jak to bývá u lidí, kteří mají druhé jen k tomu, aby jim potvrdili to, co si sami myslí, co vyznávají – co si myslí o sobě, že jsou.

Organickou součástí výše uvedeného je i to, že má Andrzej vytříbený smysl pro humor. Kdyby si snad člověk jednu chvíli myslel, že mluví vážně, ve skutečnosti si dělá legraci, i když vlastně nedělá, protože humor a vážnost nejdou u Andrzeje od sebe oddělit. Přitom to ale není tak, že by snad věci zlehčoval. Chraň Bůh! Humorem dodává Andrzej věcem na vážnosti, a také legraci povyšuje do transcendentální roviny.

Z toho je zřejmé, že Andrzej netrpí komplexy, sportovními stejně jako polskými, katolickými či levičáckými nebo třeba mužskými. Člověk se s ním může bavit otevřeně o všem, aniž by narazil na nějaké mantinely, stereotypy, neřkuli předsudky. Přitom to ovšem není tak, že by snad šlo všechno kolem něj, že by Andrzeje věci míjely jako nějaký žulový pomník, kolem kterého jdou dějiny, prochází se ženy s kočárky a poskakují vrabci. Zajímat se o věci, být zainteresován v tom, co se děje, neznamená u Andrzeje to, že je věcmi smýkán či vláčen, ale vychází to z jeho svobodné letory – ne tedy z toho, že mu to ve škole nakukaly učitelky.

Jsou dva druhy lidí. Ti, které určuje jejich vzdělání, náboženství, původ, národnost, vzhled, sociální či kulturní zázemí – jakési společenské produkty made in Poland, Czech Republic, Slovakia, a pak ti, kterým výše uvedené naopak pomáhá se determinace, té sociální či jiné, zbavit. Pro pitomce skutečnost, že spadá do kategorie Polák nebo Čech, znamená celoživotní vězení, z kterého je vysvobodí až smrt. Pro jiné je ale vlastní identita bránou ke svobodě, k pochopení jiných a skrz ně i sama sebe, protože člověka utváří odlišnosti, ne stejnosti, což platí pro katolíky, evangelíky, bezvěrce i knedlíky, pro černé a bílé, kulaté či hranaté, umělce i zedníky. Andrzeje polská identita neomezuje, ale obohacuje. Díky ní je Evropan čili člověk a vedle lidí má rád i dobré pivo, vynecháme-li víno nebo kořalku. Jako pravý polský gentleman se chová galantně k ženám, stejně jako nikdy neodmítne přítele v nouzi, který potřebuje dát si s někým skleničku.

Andrzej je aristokrat ducha. Jako monarchista bych si ho klidně představil coby polského krále. Moudrý vladař, který do ničeho moc nekecá. Panuje jen tím, že je. Takže brachu, vše dobré a mnoga leta, živijó!

Varšava, 20. ledna 2024