Jak jste se dozvěděl o přepadení Československa 21. srpna 1968?

Všechny západní rádiové stanice o tom informovaly už 21. srpna. Takže jsem se o tom dozvěděl okamžitě. Zahraniční rozhlas jsem poslouchal už mnoho let předtím a sledoval jsem, co se děje za hranicemi, takže jsem věděl o Pražském jaru, o Dubčekovi a o všem, co s tím bylo spojeno.

Jaká byla vaše první reakce?

Byl jsem nervózní a doufal jsem, že se Sovětům nepovede zničit to, co se v Československu děje – že v tom Kreml neuspěje.

Vy sám jste byl posléze zatčen a vyšetřován za protesty proti okupaci Československa. Co jste dělal?

Nejdřív jsem nedělal nic – diskutoval jsem jen s lidmi ve svém okolí a snažil jsem se jim vysvětlit, co se v Československu děje. Zlom přišel v momentu, kdy jsem si uvědomil, že se sovětským komunistům podařilo Pražské jaro potlačit. Byl jsem z toho rozhořčený a přemýšlel jsem, jak se takové brutalitě postavit a jakým způsobem vyjádřit podporu napadenému Československu. Rozhodl jsem se, že budu psát nápisy, které odsuzují okupaci a vyjadřují podporu Dubčekovi.

Kde jste nápisy psal?

Různě na veřejných místech, po zdech, na mostech, na plotech …

Psal jste je rusky nebo lotyšsky?

Rusky i lotyšsky.

Jak dlouho jste se dělal?

První nápisy jsem udělal koncem srpna, pak jsem je dělal celý podzim, přes zimu jsem měl přestávku a začal jsem s nimi zas na jaře. Maloval jsem na zdi až do června 1969, kdy mě zatklo KGB.

Jak na vás přišli?

Pracoval jsem tehdy v typografii a nápisy jsem po Rize dělal vždycky během noční služby. Jednou jsem si při malování umazal oblečení od barvy, oni už pátrali tehdy v ulicích, kdo by to mohl být, náhodně mě zastavila policejní hlídka a chtěla vědět, odkud mám od barvy zamazané oblečení. Já na to, že pracuji v typografii. Oni si vyžádali doklady, zapsali si mě a zjistili, že v tiskárně pracuji, což tedy bylo v pořádku. Jenže pak přišli na to, že ty nápisy se objevovaly na zdech vždycky, když jsem měl noční směnu. Tak mě dostali. Jednou jsem přišel domů, když přijelo auto z tiskárny, že musím rychle do práce. Tak jsme odjeli a ve vrátnici už na mě čekali, čekisti, kágébáci. Zeptali se mne na nacionále, naložili mě do volhy a odvezli do vazby.

Jak dlouho jste byl vyšetřován?

Ve vazbě jsem byl čtyři měsíce. Odtamtud mne brali na výslechy včetně toho, že mě vozili na rekonstrukce – na místa, kde jsem nápisy psal, abych jim to ukázal, přičemž dělali fotodokumentaci.

Byl jste odsouzen?

Ne. Po dvou měsících mě poslali na sledování na psychiatrii, přičemž výsledek byl, že jsem nesvéprávný, neodpovídám za své činy a bez soudu – respektive byl v mé nepřítomnosti, nevěděl jsem o něm – mne zavřeli do speciální psychiatrické léčebny v Leningradě. Nejdřív jsem byl ale rok v centrální věznici, kde jsem byl mezi kriminálními vězni a čekal tam „ve frontě“.

Byl jsem na nuceném „léčení“ a přitom mi nedávali žádné léky. Vysvětluji si to tím, že můj otec byl lékař a s těmi tamními doktory mluvil. Nedávali mi žádné léky, jen mě tam drželi zavřeného.

Jak dlouho?

Dva roky, téměř.

Zdravotní personál věděl, že jste politický případ? Snažili se vám nějak ulehčit, nebo byli doktoři nedílnou součástí represivního aparátu?

Ne že by se nějak extra snažili, samozřejmě byli součástí represivního aparátu: nebyli to zaměstnanci ministerstva zdravotnictví, ale ministerstva vnitra – nejen technický, ale i lékařský personál. To zařízení se jmenovalo: Zvláštní nemocnice ministerstva vnitra.

Měl jste nějakou strategii přežití?

Snažil jsem se být klidný a tichý, moc jsem nemluvil – o politice vůbec: snažil jsem se chovat tak, abych vzbudil dojem, že nejsem nijak nebezpečný. V tomhle typu přikázané „léčby“ nebyla určena doba věznění – mohli mě tam držet tak dlouho, jak uznali za vhodné. Takže jsem raději mlčel a choval se klidně, skrýval jsem své názory i nenávist, kterou jsem tehdy v sobě měl, protože jinak bych odtamtud asi nevyšel – a navíc by se o mém protestu ani nikdo nedozvěděl.

Co bylo po propuštění?

To nebylo tak jednoduché, že by mě snad rovnou pustili – oni na to měli speciální proceduru. Nejdřív sepsali dobrozdání, že jsem absolvoval nucené léčení, pak jsem šel před komisi, kde uznali, že jsem klidný, že mohu „normálně“ žít a mohou mě poslat zpátky do Rigy. Tam jsem nejdřív musel opět do centrálního vězení a odtamtud mě přemístili do běžné psychiatrické léčebny, což byl běžný postup podle zákona – po nuceném pobytu na psychiatrii musel být člověk minimálně ještě půl roku na běžné psychiatrii. Pak teprve Vrchní soud Lotyšské SSR vydal výnos, že jsem léčbou prošel a mohl jsem jít na „svobodu“.

Dali vám pak už pokoj?

Ne, ne – ani náhodou! Každý měsíc jsem musel docházet na psychiatrickou kliniku, kde mi pokládali různé otázky – to byl tzv. „odborný“ dohled. Pak byl ještě policejní dohled. Dvakrát, třikrát za rok mě zvali na ministerstvo vnitra nebo na policejní okrsek, kde mi kladli různé provokativní politické otázky a chtěli mít jistotu, že nic nedělám. Navíc si předvolávali mého otce, i jeho se vyptávali, jestli nevedu nějaké protistátní řeči, takže já vlastně celou dobu skrýval vše, co jsem proti nim měl, aby mě znovu nesebrali. Pod tím strašlivým tlakem a dohledem KGB jsem byl prakticky celou dobu.

Můžete na závěr krátce říct něco o sobě – co byli rodiče, co vás ovlivnilo?

Otce byl doktor, internista a matka dělnice. Rodiče neměli vliv na moje politické přesvědčení, tedy ne přímo. Otec měl ale velkou knihovnu předválečné literatury, která nebyla dotčena komunistickou propagandou – o historii, politice, ekonomice, nezávislém Lotyšsku … Pod vlivem četby těchto knih se utvářel můj kritický pohled na komunistickou vládu a mé nepřátelství k Sovětskému svazu. Pak jsem ještě poslouchal západní rozhlas, BBC, Rádio Svoboda, Hlas Ameriky, které ovšem poslouchalo hodně lidí, nicméně o tom diskutovali doma – veřejně protestovat se odvážil málokdo.

Praha 22. srpna 2018