Po roce 1989 často citovaný chybný odhad, že rozpadem sovětského bloku nastal konec dějin, se dnes obrátil ve svůj opak: nastal čas turbulencí, který nemá žádné jednoznačné označení, leda jako rozpad řádu a hledání řádu nového.

Už od předpovědí pravděpodobného vývoje globální civilizace v 60. letech ve zprávě manželů Meadowsových „Meze růstu“ bylo jasné, že uvažovat o budoucnosti je možné jen v planetárním měřítku. Ale již před tím jaderné zbraně a raketová technika proměnily rázem poválečný svět národních států v globální vesnici. Řád představoval rozpad světa na dvě vzájemně se ohrožující uskupení států. Rokem 1989 se tato situace změnila, potud alespoň, že vzhledem k počtu států disponujících jadernými zbraněmi je svět dnes ještě více ohrožen apokalypsou jaderné totální války. Ve skutečnosti problémů a tenzí přibylo, aniž pro ně lze nalézt nějakého společného jmenovatele, který by se mohl stát východiskem pro postupné nastolování nového dějinného, ovšemže pouze dočasného řádu. Hledání „věčného míru“ v intencích Kantovy vize je zřejmě nemožné, hledání „řádu“ v globalizovaném světě je podmínkou osudovou…

Problém spočívá v tom, že v dané chvíli nedovedeme uvést do systému problémy, představující nejdůležitější hybatele společenského pohybu a konfliktů, které způsobují. Je to situace chaosu, o němž matematika tvrdí, že ve zkoumaných, především fyzikálních systémech, jde o systémy „dobře definované“, které neobsahují žádné „náhodné“ parametry. Do této teorie se zahrnují i systémy sociální, ekonomické. Jenomže tyto systémy nyní nedovedeme jednoznačně definovat: mění se totiž základní podmínka – lidská psychika, jejíž vztahy ke světu, k druhým, se velice rychle proměňují.

Navíc: nakolik se svět stal systémem jednotným bez přesvědčivé dominance, ať kulturní, či mocensko-politické, nezbytným východiskem hledání nového řádu se stávají jednotlivé hlavní kultury. Požadavek pak zní, že každá z nich musí začít „sama u sebe“. Nutně to vede k pochybnostem o schůdnosti takové cesty k nastolení nového řádu pro svět jako celek…

Voegelinův makroanthropos

Bez nároku na to být určujícím činitelem tohoto procesu je na Evropě, aby si „vystavila účet“ – a samozřejmě i ostatnímu světu, a to doslova: „má dáti“ – „dal“. Tedy v čem se musíme změnit sami a co můžeme očekávat, a případně požadovat, od druhých.

Řadu problémů lze přitom identifikovat spíše jako „pozadí“ běžné reprodukce, běžného ekonomicko-sociálního života, politiky. Totéž platí o jejich vzájemné provázanosti a ovlivňování – takovému chápání bytí ve světě se teprve učíme, aniž si uvědomujeme, že toto učení je důležitější než běžné „řízení“, management ekonomicko-sociálního stroje, ve který se společnosti proměnily a proměňují.

Světový řád jako o pro určitý čas stabilizovaný soubor vztahů (mezi lidmi navzájem, lidí ke světu, mezi různými společnostmi) charakterizuje Eric Voegelin takto: „Byl už nejvyšší čas objevit znovu to, nač už dříve přišel Platon, a sice že společnost musí nejdříve existovat jako uspořádaný kosmion, tedy jako reprezentant kosmického řádu, a teprve potom si může dovolit ten přepych a reprezentovat také pravdu duše.“ (The New Science of Politics; česky vydalo CDK, Brno 2000, str. 134). A dále: „Ať už se člověk obrátí k nejstarším čínským pramenům…, anebo k nápisům v Egyptě, Babylónii, Asýrii či Persii, všude se setkává s interpretací řádu říše jako reprezentanta kosmického řádu v prostředí lidské společnosti. Říše je analogií vesmíru, malý svět, který odráží řád tohoto velikého, všezahrnujícího světa.“ (str. 50, op.cit.) A na konec: „… často se uvádí Platónovo rčení, že polis je člověk napsaný většími písmeny. Dalo by se říci, že tato formule je krédem nové epochy… Existující politická společnost sice musí být uspořádaným kosmiónem, avšak ne tehdy, je-li cenou, již je za to třeba zaplatit, člověk – neměl by to tedy být jen mikrokosmos, ale také makroanthropos.“ (Str. 55, op. cit.)

Řád se tvoří odpovědí na výzvy, reakcí na hrozby a formulováním pravidel pro řešení krizí.

Hledání kosmického řádu

Jak jsme na tom se vztahem ke kosmickému řádu? To je v současnosti otázka po ekonomické hospodárnosti, po míře napětí mezi demografickým růstem a úživnou kapacitou prostoru a po míře jeho environmentální zátěže.

Klíčovou otázku, jejíž řešení představuje definování jiného než platného řádu, je teorie – fikce, mýtus, utopická představa stálého, především ekonomického růstu. Jen zřídka se meritorně otázce věnují ekonomové. Jedním z nich je Satyajit Das, australský ekonom indického původu, který poukazuje na to, že koncept ekonomického růstu vznikl teprve nedávno. Trvalo pět set let (1300–1800), než se zdvojnásobila spotřeba na hlavu. V letech 1800 a 1900 se zdvojnásobila znovu. A ve 20. stol. vzrostla pětkrát až šestkrát. Průmyslová výroba mezi lety 1901–2001 se zvýšila čtyřikrát. V posledních čtyřiceti letech se nejdůležitější část ekonomického růstu opírala o financializaci. Jak slábly tradiční hnací mechanismy ekonomického růstu (demografický růst, objevování nových trhů a zvyšování produktivity), nástrojem utvářejícím ekonomický růst se stala spotřeba na dluh. Díky dluhu si společnost může půjčovat na úkor budoucnosti. Úrovně půjček jsou ale dnes již neudržitelné. Růst rovněž stál na politice, která vedla k neudržitelnému čerpání přírodních zdrojů a ke zhoršování životního prostředí. Jedním z důsledků je i klimatická změna. To vše jsou okolnosti hrozící ukončit bezprecedentní dobu růstu a expanse. (Z knihy The Age of Stagnation. Why perpetum Growth is unattainable and the global Economy is in Peril, Prometheus Books.)

Právě „paradigma“ stálého růstu je základem současného ekonomického a politického řádu a sociálního uspořádání. Ale přinejmenším globální oteplování představuje „kosmickou“ výzvu – ze 70 % se na jeho vzniku podílí lidská činnost, zachování životu příznivých podmínek na planetě vyžaduje proměnu i omezení ekonomických aktivit. Krizové determinanty opačného směru představuje demografický růst a snižující se úrodnost některých území – vyvolávající jak lokální konflikty (Blízký východ, africký sahel – Mali a Čad), tak „ekologickou“ migraci.

Zatím jen hledáme cesty jak čelit situacím „dominových“ efektů v případě širších regionálních konfliktů (viz současný konflikt na Blízkém východě) a zejména při zmenšování se zásob nejrůznějších přírodních zdrojů, především potravinových.

Tribalismus

Navzdory množícím se analýzám současných společností, objevují se, nejen v jejich politickém chování, stále nové fenomény, které jsou, ohledně své příčiny, téměř neuchopitelné. Typickou ukázku představuje Trumpovo volební vítězství, jen obtížně vysvětlitelné pouhým odkazem na „populismus“.

Nesporné je, že tradiční demokracie, jak se v západních státech a v USA formovala v posledních desetiletích 19. století a ve 20. století, ztrácí na své podpoře a na stabilitě. Svědčí o tom především snižující se počet členů politických stran, nepřesvědčivé dělení politického spektra na „levici“ a „pravici“ v tradičním slova smyslu a nahrazování tohoto měřítka postojem k procesům globalizace.

S tím úzce souvisí růst populismu, především v právě uvedené zeměpisné oblasti, tj. v Evropě a ve Spojených státech. Jeho sociální základy se sobě podobají: nezaměstnaní v tradičně průmyslových oblastech (uhelný průmysl, ocelářství, výroba automobilů), lidé s nedokončeným či jen základním vzděláním, manuální pracovníci, starší generace, venkovské obyvatelstvo, ale i pravicově a nacionalisticky naladěné skupiny, obávající se o ztrátu zaměstnání a své kulturní identity přílivem uprchlíků z jiných kultur.

Emociální základy populismu lze, alespoň pokud jde o kulturní konfrontaci, označit jako tribalismus. Jde o fenomén kmenového společenství vzniklý v předcivilizačních fázích sociální evoluce. Představuje stále ještě základní formu společenského strukturování především v Africe, v arabských státech, ale také v řadě států jihovýchodní Asie. Je možná hypotéza, že ohrožení identity se pociťuje ne především jako ohrožení „kmenových – nacionálních“ symbolů, ale především jako možný zásah do „zděděných lovišť“, instinktivní reakce na „rozpadání“ dosud přetrvávajícího řádu.

Terorismus, vedle sociálních příčin, souvisí s vnitřními nábožensko-mocenskými konflikty v islámském světě, které počtem migrantů žijících v jiných, nejen demokratických státech, a počtem potenciálních teroristů, ohrožují stabilitu těchto států.

Jako neplatí žádná příliš obecná a jednoznačná teorie vykládající problémy současného světa, neplatí v této souvislosti ani známá teorie Samuela P. Huntingtona, shrnutá v klasické práci Střet civilizací, která vyšla v roce 1997. Představení islámského světa za jednoznačné ohrožení „křesťanské“, tj. evropské a americké civilizace, je především nástrojem populismu, který má v programu šíření právě tribalistické nenávisti.

Assabyia pouštních kmenů

Zdánlivě na závěr tématu „politiky“ je třeba zmínit otázku kardinální důležitosti související s hypotézou (formulovanou některými křesťanskými filosofy, např. českým Rio Preisnerem) o vyčerpání tvůrčího potenciálu nejen moderny, ale i postmoderny. Otázka zní, co či kdo nahradí politiku a její vize o stálém zdokonalování společnosti v určování smyslu života nosnými kritérii (nejen politického) dobra a zla. Neboť představa „stálého pokroku“, zvyšování životní úrovně a proměn života prostředky vědy je, zdá se, již zcela vyčerpaná.

„Svobodný sekulární stát žije z předpokladů, jež sám nemůže zaručit, nemá-li zpochybnit svou svobodomyslnost…“ je stěžejní zásadou demokratického právního státu (E-W. Böckenförde; cit.dle Hans Küng: Světový étos, Vyšehrad 1997). Katolický teolog a filosof Hans Küng tuto myšlenku projasňuje: „Moderní liberální společenský řád se mohl po dlouhou dobu spoléhat na ‚zvyklosti srdce‘, na tlustý ‚polštář‘ předmoderních systémů smyslu a povinností, jež jsou však dnes ‚opotřebované’… Mezitím však došlo k vyčerpání tradičních zdrojů smyslu a zásob zděděného smyslu pospolitosti… Kde má dnešní lidstvo brát ‚mravní zdroj‘ a předprávní podmínky soudržnosti, na čem má založit nový společenský konsensus?“ (Hans Küng, op. cit. str. 164-5).

Na to poukazuje nově objevená antropoligizující teorie assabyia arabského učence 14. století Ibn Kalduna. Kaldun jí rozumí onu sílu, jíž každá společnost drží pohromadě  „v příbuzenském duchu“, jak se vyvíjel mezi pouštními kmeny Maghrebu. Přenášet tohoto ducha solidarity do širších společenství je podle Kalduna věcí náboženství. Kaldun navíc odhaluje pravidlo pádu původně stabilních společenství spočívající v degenerativním působení bohatnutí a hmotného bohatství. Podmínky, kterým jsou ve skutečnosti země euroatlantické kultury vystaveny masivně.

Máme (mají) pud sebezáchovy?

Třebaže pohyby mas, jejich nálady, preference hrají v pořádání společností klíčovou roli, je třeba respektovat stále platný význam role politických vůdců (v demokraciích role dočasné). V globálním (spíše než globalizovaném) světě je však především třeba vážit roli vůdců jako hráčů o moc ve světě – v pozadí téměř vždy o moc nad světem. To především na nich vyžaduje vědomí právě globálnosti světa, zejména snadnosti, s jakou lze v jaderné době zasáhnout kterékoliv území potenciálního protivníka – ať jím je kdokoliv. Hlavními a rozhodujícími hráči tu jsou Čína, Rusko a Spojené státy. Otázka je: jaké jsou záruky, že političtí a vojenští představitelé těchto velmocí, i při nedostatku pořádající doktríny (pomineme-li doktrínu vestfálského míru, založenou na „nezasahování“, „suverenitě“ a „rovnosti“, přijatou na konci třicetileté války v Evropě) si jsou a budou vědomi, že jaderný konflikt by znamenal konec lidské civilizace? Je to dějinně zcela nová a výjimečná situace, kdy zachování světa závisí na vůli a pudu sebezáchovy několika jednotlivců – vůdců světových velmocí. Situace, jež bude mít stále krizovější charakter, zejména při zmenšování se zásob nejrůznějších přírodních zdrojů, především potravinových.

Historicky jsme se navíc ocitli v době nových „impérií“, zahrnujících dnes také Brazílii a Indii, ale i nároků na jadernou mocnost Pákistánu, Izraele a nevypočitatelné Severní Koreje.

Speciální skupinu představují tzv. „failing states“ (selhávající státy) nebo také „fragile states“ (křehké státy). Jsou vždy zdrojem právě regionálního napětí a představují doslova možnou existenciální rozbušku širšího konfliktu, například „produkcí“ mas uprchlíků brutálním násilím.

Vzpoura davů

Od počátku průmyslové revoluce dochází k postupné proměně mentality člověka, a to jak v důsledku zacházení s technikou, která ovlivňuje stále důsažněji všechny stránky života, tak změnou životního stylu ve stále větších městských společenstvích. I když ve světovém měřítku se zemědělstvím zabývá cca 50 % obyvatel (v řadě rozvojových zemí až 90 %), v Evropě je to jen 11,2 mil. pracovníků, a tedy 0,2 % prac. sil. Tyto změny umocňují automatizace a počítačová technika jako nástroj řízení, výroby i společenské správy a mezilidské komunikace.

Automatizace sehrává podobnou roli jako zavádění strojové výroby v 19. století: vede k rušení řady profesí, vylučuje z výrobních procesů i ze systémů služeb lidskou práci – a je tak spolu s ostatními technikami příčinou zvyšující se nezaměstnanosti.

Počítačová technika resp. nástroje komunikace mají závažné důsledky pro formování mentality současných společností. Již průmyslová revoluce a urbanizace vedly k sociálnímu jevu „davovosti“, jak ji popsal ve 30. letech José Ortega y Gasset ve své Vzpouře davů. Z práce je třeba odcitovat alespoň jednu charakteristiku davů: „…Vzpouzející se masa ztratila všechnu schopnost religiozity a poznání. Není schopna mít v sobě víc než politiku, a to politiku nemírnou, ztřeštělou, pominutou. Takto se totiž snaží nahradit poznání, náboženství, sagesse – koneckonců jediné věci, které jsou svou podstatou vhodné k tomu, aby zaujaly střed lidské mysli.“ (Str. 29.)

K tomu citace z esejistické recenze staršího filmu „Síť“ napsané ke zvolení Donalda Trumpa: „Bůh nám buď milostiv! Protože méně než 3 % z vás čte knihy. Protože méně než 15 % z vás ještě čte noviny. Protože jediná pravda, kterou znáte, pochází z televizní obrazovky. Dnes existuje celé společenství lidí, kteří nikdy nepoznali nic jiného, než co pochází z tohoto zdroje informací. Televizní obrazovka je evangelium, poslední zjevení. Televizní obrazovka může korunovat i svrhávat z trůnu, prezidenty, papeže, premiéry. Televizní obrazovka je nejnebezpečnější, strach vzbuzující moc v tomto bezbožném světě. Chraň nás před tím, aby se dostala do nesprávných rukou!“ Komentátor pak dodává: „Jsou to malé ruce Donalda Trumpa, člověka, který to podstatné, co ví o světě, kterému dnes vládne, zná z televize – a s touto znalostí se chopil moci.“ (Die Zeit č. 12, 16. 3. 2017, str. 39.)

Nepochybně tyto závěry neplatí o celých populacích, ale dostatečně charakterizují především stoupence populistických hnutí. To je jedna stránka davovosti.

Mutující společnost

S davovostí ovšem souvisí i fenomén davu-masy jako síly domáhající se  s p r a v e d l n o s t i. Příkladem za všechny zůstává historicky stále „arabské jaro“, třebaže poznamenané od počátku džihádismem, sporem mezi sunnity a šíity, jak jej známe ze současných blízkovýchodních konfliktů. Sem patří ovšem i ukrajinský Majdan, občasné demonstrace v Rusku, ale také časté a masové, i když lokálně omezené, projevy nespokojenosti v Číně.

„Vzniká nový druh protestní politiky. Neomezuje se na určité oblasti a typy režimů. Jde v rostoucí míře o globální jev. Rozsáhlé protesty se objevily v řadě států za každého režimu ve všech světových regionech. Vzhledem k četnosti tohoto jevu lze uzavřít, že se stává tváří současné politiky. Tyto ‚revolty‘ mají řadu rozličných příčin. Některé jsou demokratickými revolucemi, jiné se vztahují k neoliberalismu a ke globalizaci, jiné jsou reakcí na specifické případy korupce (např. Rusko), jiné mají vztah k úzce lokálním problémům. Jak různé jsou jejich motivy, tak různé jsou jejich důsledky. Některá z nových občanských hnutí a revolt vedla ke změnám režimu, jiná získala od stávajících režimů významné ústupky, jiná ve svých snahách selhala. Nositelem těchto procesů jsou jak tradiční občanská hnutí a organizace, jinde samy procesy změn vedly ke vzniku nových organizací. Nové formy občanských aktivit zahrnují protesty a méně konfliktní formy sebeorganizace. Zahrnují jak formy přímých, tak prostředkovaných kontaktů, často prostřednictvím sociálních médií. Někteří teoretici tvrdí, že se rodí nové formy a struktury společností.“ (Richard Youngs, „Introduction“ in Global Civic Activism in Flux, Carnegie Europe, March 17, 2017).

Otázka je, zda nedochází k ohrožení dosud základní organizační síly společností – státu, nebo naopak, zda digitalizace, počítačové ovládání a řízení stále většího počtu sociálních procesů soukromými společnostmi i státem nezesiluje předpoklady pro nastolení nového druhu totalitarismu, jak to odhaloval ve svých románech, a zejména v románu „1984“ anglický spisovatel George Orwell.

Dějiny (zatím) pokračují

V nastolování „nového řádu“ jde o obnovu oněch předpokladů, z nichž žije stát, který tyto předpoklady nemůže zaručit. Připomeňme tu znovu slova Hanse Künga: „Moderní liberální společenský řád se mohl po dlouhou dobu spoléhat na ‚zvyklosti srdce‘, na tlustý ‚polštář‘ předmoderních systémů smyslu a povinností, jež jsou však dnes ‚opotřebované‘“. V pokřesťanském světě na schopnosti člověka vrátit se k těmto „předpokladům“ závisí přežití člověka na Zemi všech kultur. Německý filosof Oswald Spengler v „Zániku Západu“ pouze přitaká „kosmickému materialismu“, když srovnává život kultur s životem člověka a ještě spíše s existencí jakéhokoliv kosmického jsoucna, které každé směřuje nakonec ke svému zániku, tedy i všechny kultury. Spenglerův závěr o konečnosti každé kultury je v dané historické situaci přinejmenším upozorněním, že změny, které nás čekají, budou dramatické. Dějiny (zatím) pokračují.