Za sto let, které uplynuly od konce 1. sv. v. a vzniku totalitních hnutí, včetně moderní formy terorismu, jsme se dosud nacisty, komunisty, stejně jako teroristy nenaučili číst. Když v reakci na bezprecedentní teror ze 7. října, kdy teroristé z Hamásu povraždili na jihu Izraele na dvanáct set lidí, Tel Aviv v odvetě bombardoval hustě osídlené pásmo Gazy, reagovala řada lidi na kritiku výše uvedeného tím, že Izrael má právo na obranu, když byl napaden. Stoprocentně. Problém je ovšem v tom, aby reakce na teror nenapáchala násobně víc škody, než teror sám. O to totiž teroristům s jejich spektakulárním vražděním žen a dětí jde na prvním místě: vyvolat takovou reakci, která pokoj, spolupráci, stabilitu, které jsou pro cíle teroristů smrtonosné, rozseká na cimpr campr. A přesně v tomhle modu se populistický izraelský premiér Netanjahu snaží a nedovtipní lidé mu v tom tleskají.

Místo aby dokázal z hrůzného masakru vytěžit pro Izrael maximum, využít vlnu solidarity, která se okamžitě po 7. říjnu zdvihla napříč světadíly, posílit Izrael na mezinárodním poli a naopak podkopat kořeny palestinského terorismu, teroristy izolovat a marginalizovat i v arabském světě, jehož část vidí v Hamásu stále jakési národně osvobozenecké hnutí, dělá Netanjahu pravý opak: svým postupem v Gaze, který nerozlišuje mezi teroristy a civilním obyvatelstvem a ničí celé obytné čtvrti, vyrábí z Palestinců mučedníky, na místo teroristů izoluje mezinárodně Izrael a rozbíjí obraz země, která povstala z popela šesti milionů Židů zavražděných za 2. sv. války. A co pak? Rozstřílí celou Gazu, a co bude dál? Co chce dělat Tel Aviv dál se zcela zničenými městy a dvěma miliony lidí bez střechy nad hlavou, bez nemocnic, obchodů, vody… základní infrastruktury nutné k holé existenci? A i když se to třeba i nějak podaří statisícům bezprizorních lidí zajistit, co dál? Teroristé, jejichž plány Netanjahu tak snaživě naplňuje, mají s destrukcí jasno. A co Izrael?

Netanjahu a extremisté

Politický populismus, jak ho představuje Netanjahu, v tak výbušném a citlivém regionu, jako je Blízký východ, je pro existenci Izraele násobně větší nebezpečí než celý Hamás dohromady. Ten sice může provést nějakou teroristickou akci i tak velkého rozsahu, jaká je ta 7. října (ovšem také díky bezprecedentnímu bezpečnostnímu selhání izraelské vlády), ale sílu na to ohrozit Izrael jako stát nemá. Politický populismus ale ano.

Stejně jako leta využíval Hamás vládnoucí v Gaze proti umírněnému Fatahu na Západním břehu, měl Netanjahu za to, že využije proti liberálnímu táboru židovské extremisty, kteří sní o Velkém Izraeli, kde nebude palestinské otázky. Ve skutečnosti ale extremisté využívají jeho, a teď v Gaze stoprocentně. Zatímco teroristé si spolu s extremisty mnou ruce, Blízký východ čekají těžké časy: místo dohody Izraele se Saudy, která byla na spadnutí (proto zřejmě Hamás na Izrael zaútočil, aby ji překazil), kterou by garantovaly Spojené státy a Blízký východ se tak po desetiletí sektářských válek mohl vydat na cestu směrem k obchodnímu a světovému centru, jak ho k tomu jeho poloha, kultura, dějiny předurčují, kde by Židé, Arabové, Osmani, Peršani v míru a pokoji spolu obchodovali a vzájemně se kulturně obohacovali. Naivní? Pro chytráky bezpochyby.

Bulvární média

Populisté ale nejsou sami, kdo se snaží v intencích teroristů – jsou to především média, a nejen ta bulvární, která parazitují na cizím utrpení, aby zvýšila prodejnost. Byla by to věc jejich svědomí, každý se nějak živí. Horší je, že v rámci svého hyeního byznysu dělají práci za teroristy: jestli teroristé odvedou 10 % své zločinného „byznysu“, zbytek za ně udělají masmédia, bez kterých by teroristi zůstali lokálními zločinci, po kterých by neštěkl pes – a to včetně takových mamutích teroristických akcí, jako bylo 11. září nebo teď 7. říjen.

Jelikož veřejnoprávní média a politici k situaci civilistů v Gaze, která je čím dál víc neúnosná, dlouhou dobu mlčeli, vydala skupina občanských aktivistů uplynulý týden k tomu petici, ve které vyzvala vládu, aby nestrkala hlavu do písku před hrozící humanitárního katastrofou v Gaze. (viz níže)

Ta petice není zrovna nejšťastněji formulovaná a popravdě řečeno moc se mi ji podepsat nechtělo, co kdyby se člověk seknul a byl pak vyloučen z národního tělesa, a co pak, co by si člověk na tomhle světě samotinký počal, ale podepsal jsem ji proto, že lepší něco než nic – aspoň to třeba vyvolá diskusi ve věci, o které se mlčí, ač je do očí bijící a ohrožuje všechny: Izrael, Blízký východ, má dopad na rusko-ukrajinský konflikt i na celý Západ.

Jak vybombardovat Československo

Reakce tedy petice vyvolala, ale dosti tristní (viz dole), což je ostatně taky dobře podívat se, jak na tom třicet let po pádu bolševismu jsme. Je pozoruhodné, s jakým až fanatickým zaujetím brání řada diskutujících, včetně postarších dam, bombardování hustě obydlených míst Gazy Izraelem jako to pravé ořechové: vždyť Palestinci nesou odpovědnost za teroristický Hamás, který v Gaze vládne, kdysi si jej zvolili a řada z nich jej fanaticky podporuje.

Mě to tedy taky napadlo všechno vybombardovat. To jsem byl ovšem teenager a nešlo o Palestinu, ale o Československou socialistickou republiku, ve které vládl tuzemský Hamás, Komunistická strana Československa, a zdejší populace komunisty, kteří mají na svědomí nesrovnatelně větší zločiny než všichni teroristé světa dohromady, tradičně pořád dokola volila, volební účast se vždy blížila 100 %, ač by nikdo nikomu za to, kdyby nešel k volbám, hlavu neuřízl, jak se to děje v Gaze, když se někdo Hamásu postaví.

Tuzemští znormalizovaní Palestinci si taky svůj Hamás zvolili, slavili s ním všechny svátky, radovali se a byli smutní s jeho TV pořady a nakonec i v jeho modu mysleli a chovali se, což bylo vskutku jako v nějakém hororu. Celá země poklidně vyhnívala zevnitř stejně jako zvenčí – historické části měst, celý bytový fond, podniky, domy, úřady, celé ulice a města, vše se postupně a čím dál rychleji měnilo v ruiny, podle toho, jak komunistická mafie, která po desetiletí žila z vyžírání toho, co vybudovaly předešlé generace, už neměla kde brát. Z řek byly mrtvé stoky, lesy umíraly, ovzduší byl smog, Češi se dožívali o sedm let míň a k té všeobecné pohodě zpívala Helena Vondráčková. Je vůbec možné na to nevzpomínat s dojetím?

Dnes jsme třiatřicet let od pádu komunismu a ono to tady pořád je. I to současné internetové „protiteroristické“ zapálení ve skutečnosti jako kdyby vypadlo z TV seriálu Třicet případu majora Zemana, kdy pantáta u televize v bačkorách nemilosrdně držel palce Brabcovi s Němcem, zatímco ti osvícenější odvážně fandili Brzobohatému. Tedy doma. Dnes se záškodníky bojujeme na sociálních sítích z bezpečí střední Evropy, aniž bychom nesli sebemenší odpovědnost za to, co se děje a bude dít na Blízkém východě, který je sud prachu a kde v reakci na cokoli platí na prvním místě obezřetnost, a také mít rozum v hrsti a nenechat se vyprovokovat.

Sudetští Němci

Je to pořád stále dokola, jako přes kopírák. Jako kdybychom byli v roce 1945 a místo Palestinců nás strašili sudetští Němci, kteří taky svým fanatismem za všechno mohli – na rozdíl od Čechů, kteří hned na to vlezli do zadku největšímu masovému vrahovi v lidských dějinách, a když pak umřel, tak davy plakaly. Češi byli totiž úplně stejní lidé z masa a krve jako sudetští Němci, lidi stejné kultury, kteří podobně mysleli a podobně se chovali. Velká hospodářská krize postihla především exportní lehký průmysl, který byl soustředěný v českém pohraničí. Adolf Hitler, který si půjčoval peníze z budoucnosti, nehodlal je nikdy splatit, ale aktuálně s nimi uplácel německou společnost (viz Babiš), obrovskou nezaměstnanost v Německu snížil na minimum a není zas až tak divu, že sudetští Němci, mezi kterými byla nezaměstnanost násobně větší než ve vnitrozemí a kteří se ocitli v Československu proti své vůli, začali k Adolfovi vzhlížet jako ke spasiteli. Stejně jako není zas až tak k divu, že si Češi v roce 1945 mysleli, že je RA přijela osvobodit. Zcela nesvéprávné je, že si to myslíme dodnes.

Leninova mumie

A s Izraelem je to podobné. Můžeme dobře udělat i paralelu mezi Benešem a Netanjahuem, který se spojil s extremisty, aby zachránil svou vládu a díky svým průšvihům se na nich stal závislý. Podobně se Edvard Beneš po válce, respektive už za ní, spojil s komunisty, aby odčinil Mnichov, přičemž sudetští Němci v tom měli sehrát podobnou úlohu jako dnes pro Netanjahuovu vládu mají sehrát Palestinci.

Plošným postižením českých Němců se měly zbytky české demokratické opozice vykoupit z jejich „viny“ na Mnichovu. Ve skutečnosti se nevykoupily z ničeho, za to ale udělaly špinavou práci za komunisty, kteří navíc slízli veškerou smetanu coby jediní opravdoví bojovníci proti nacistům (tedy až od roku 1941, do té doby byli jejich spojenci) a pevné hrázi proti sudetoněmeckým revanšistům. Člověk se dodnes stydí za to, s jakou lehkostí, vyfutrovanou naivitou a blbostí, se nechali demokraté po válce odstavit od moci a ještě na tom všemožně sami pracovali. A udělali to tak geniálně, že sudetoněmecká karta tady dodnes, bez mála osmdesát let (!) po válce, straší (Viz Sládek, Bobošíková, Okamura a pochopitelně komunisti a taky staronová Národní fronta, která v roce 2003 přijala zákon Edvard Beneš se zasloužil o stát. Zasloužil, a taky se zasloužil o jeho destrukci. To už v tom zákoně ale není.).

Podobně jako Beneš, Netanjahu, aby zahladil svá selhání v jednom směru, o to usilovněji dupe směrem opačným, čímž tu destrukci jen násobí, přičemž si stejně jako Beneš (do únoru 1948) myslí, že všechny přechytračí. Ve skutečnosti stejně jako Beneš dělá pimprle těm, kteří chtějí Izrael zničit. Kdyby šlo jen o něj, tak by to byla jeho věc. Spolu s ním to ale odskáče celá země, na desetiletí Blízký východ, a poškodí to i celý Západ, zatímco v Teheránu a Kremlu si mnou ruce – a spolu s nimi ještě jásá pražská kavárna, smím-li si vypůjčit termín našeho pana exprezidenta, chytráka nad kterého není, který dokázal přechytračit i sám sebe. Netanjahu na Benešovi jezdí a mumii Lenina v mauzoleu na Rudém se z toho nepatrně pohnula víčka. Bába, která se u voskové mrtvoly modlila, se začala křižovat. Ilumináti všech zemí spojte se!

Evropané a holocaust

Díváme se na Palestince podobně jako se Rus zlblý propagandou dívá na Ukrajince coby fašisty, které je nutné vyhubit jako vzteklé psy. Ale ten Rus za to tolik nemůže, nikdy nepoznal skutečnou demokracii, otevřenou diskusi, nezávislá média.

Všichni ti spravedlivě rozhořčení z níže přetištěných reakcí nasazují Palestincům mýrnyx týrnyx psí hlavu, ačkoli to nebyli Arabové, a dokonce ani fanatičtí muslimové, kdo zavraždil 6 milionů našich židovských spoluobčanů a spolu s nimi desítky milionů dalších lidí, ale spáchali to sekularizovaní Evropané, dědici osvícenství, průmyslové revoluce a vědeckotechnologického rozvoje, kteří jako pozůstatek tmářského středověku pohřbili Boha a popravili krále, vynalezli TV a hygienu, taky zdravý životní styl a vyvolali v život dva nejvražednější systémy lidských dějin, v rámci společenského pokroku odstranili všechny závadové existence (závadová mládež, termín StB) ne jako nějací barbaři, ale eliminovali je v rámci projektu zdraví a štěstí, vědecky na základě spolupráce lékařské vědy a chemického průmyslu, která byla vysoce efektivní. Není to tady ve vzduchu tak trochu pořád?

Antisemitismus a Národní fronta

Ruku v ruce s naším pohledem na Palestince jde i „proizraelský“ postoj, který nesnese žádné výhrady – je ve stejném gardu jako byl ještě nedávno SSSR náš vzor: postoj stejně nemocný a stejně nesvéprávný, a taky protiizraelský. Vztah, které odmítá kritiku a problémy zametá pod koberec, je deviantní, kontraproduktivní, vede k degradaci systému a posléze k jeho pádu, stejně jako dopadne špatně státník, který si za poradce vybere kývaly: ano pane premiére, ano pane prezidente…

Kývalové nepodporují Izrael jako jedinou blízkovýchodní demokracii, kterou kdysi ustavili s mezinárodním požehnáním naši bývalí spoluobčané, a Evropa, která dopustila holocaust, je jí povinována bratrstvím a solidaritou minimálně do doby, dokud žije jediný přeživší, ale pojímají to jako v rámci bolševického boje s vnitřním i vnějším nepřítelem, jak je v tom po desetiletí vyučovala Národní fronta.

Proizraelské (stejně jako proamerické nebo třeba antikomunistické) postoje, které nesnesou oponenturu, jsou ovšem zajímavé z historického i z psychologického hlediska: kompenzují si dotyční internetovou nesmiřitelností a nesmlouvavostí svou konformitu, drobné či větší selhávání v reálném životě – v zaměstnání, ve vztazích k druhým, za normalizace?

Ti starší, od kterých se mladí učí (svazáctví je ovšem fenomén věčný – straší tady nalevo i napravo, nahoře i dole bez ohledu na to, která strana je zrovna u moci) by jistě měli proč. Jak už  bylo zmíněno, u komunistických voleb pravidelně volilo plus minus 99 % tuzemského občanstva antisemitskou (bolševici používali slovo antisionistickou) Národní frontu, která tady v roce 1945 zavedla slovanský nacionálně-socialistický stát, z kterého byly vyloučeni dvě hlavní oběti nacistického holocaustu: Židé a Romové, jeho ministr označoval naše spoluobčany z Podkarpatské Rusi za „židovskou svoloč“, hned po únoru inscenovala Národní fronta antisemitský monstrproces a ještě v době normalizace vedla seznamy osob židovského původu podle hesla vždy připraven, až es komt der Tag (dědici estébáků nebo gestapáků mající tendenci vytvářet seznamy různých škůdců dodnes).

Norimberské zákony

Pro zajímavost jak vypadaly tuzemské Norimberské zákony ještě z 80. let (!), kdy StB evidovala občany židovského původu v systému zvaném PAVOUK, což bezpochyby bylo v duchu jakéhosi celosvětového židovského (sionistického) spiknutí, které všude souká své sítě.

Součástí evidence Židů bylo:

– příjmení a jméno (včetně původních), akademický titul, datum a místo narození

– údaj o tom, jak bylo ověřeno, že osoba je židovského původu nebo vyznání (např. přes prověřenou agenturu, na základě pátrání v židovské matrice, s ohledem na členství v židovské náboženské obci apod.)

– bydliště

– zaměstnání a povolání, společenské postavení, funkce

– členství v politických a společenských organizacích Národní fronty

– rodiče evidované osoby

– sourozenci evidované osoby (datum a místo narození, pracovní zařazení)

– manželka či manžel evidované osoby (datum a místo narození, pracovní zařazení) a jejich rodiče

– děti evidované osoby (datum a místo narození, bydliště a pracovní zařazení), jejich manželky či manželé (datum a místo narození, pracovní zařazení); – od 15 let věku se pro děti navíc zakládala samostatná evidenční karta, ke které se připínala fotografie evidované osoby.

K evidenční kartě se připojoval druhý evidenční list s informacemi o evidované osobě:

– signály a poznatky k „prosionistické“ činnosti (zda byla uvedená osoba operativně rozpracována a zda byla trestána)

– styky a důležité výjezdy do zahraničí

– jiné důležité státobezpečnostní údaje.

Gestapo hadr. (K tomu viz obsáhlý článek Ondřeje Koutka Akce „Pavouk“ in PaD č. 2017/01)

A co dnes?

V roce 1945 uvalila Národní fronta, založená v bolševické Moskvě, na nacisty arizovaný majetek osob židovského původu tzv. národní správu, načež židovský majetek skončil spolu s nacistickým majetkem ve Fondu národní obnovy a byl zestátněn, zatímco řadu jeho majitelů, kteří přežili holocaust a vrátili se z koncentráku, Národní fronta naložila do transportu a vyexpedovala je jako dobytek sice ne do Osvětimi, ale opačným směrem, na Západ.

Sametová demokracie vrátila po pádu bolševika židovským spoluobčanům a jejich organizacím jen zlomek arizovaného majetku. Nacisty konfiskovanou vilu česko-židovského bankéře Jiřího Poppera, kterou postavil Bedřich Petchek, „darovala“ Národní fronta po válce (zloděj čs. stát si nacisty ukradenou nemovitost přivlastnil na základě dekretu E. Beneše) totalitnímu SSSR, který sotva vychladly pece Osvětimi, spustil nové antisemitské procesy. A fašounský ruský režim se v arizované vile, kam chodil na vodku polovinou národa zbožňovaný prezident Zeman, prdelí dodnes. Ať žije Netanjahu. – Ostatně není vyloučené, že pokud se bude situace vyvíjet tak, jak se vyvíjí, tedy podle not teroristů, převeksluje se Netanjahu s klidem na Moskvu, která – na rozdíl od Washingtonu – postup Tel Avivu v Gaze neznepokojuje, je nekonečně pružná, protože fašounský režim v Kremlu se nemusí ohlížet na veřejné mínění: stále v duchu žije v minulém století v době studené války, nenechá si ujít jedinou příležitost, jak nějak poškodit, oslabit, rozložit Západ a USA, ač má ve skutečnosti už dávno nepřítele úplně z jiné strany, z orientu, jakousi Kitaj.

 

Holocaust versus Lety

Zločin holocaustu, jehož reflexí se dnes rádi oháníme demonstrujíce, že se stal integrální součástí našich civilisačních kontrolek (do jisté míry snad ano, ale do jisté míry jej používáme také instrumentálně, a to právě zcela absurdně i v našem vztahu k Arabům, kteří v tom nejsou ani jako Pilát v Krédu), se podařilo do hlav Evropanů, kteří si v 50. letech konečně užívali konsum, dostat až po desetiletí úporného boje za jeho uznání, zatímco v bývalém SSSR, který opět vzývá svou zločinnou minulost, se o holocaustu mlčí dodnes – stejně jako se tam dodnes bojuje s „fašisty“, ke kterým v rámci bolševismu patřili např. i sociální demokraté, dnes aktuálně Ukrajinci.

V Československu byla v tomto ohledu situace sice o poznání lepší (navzdory Národní frontě, včetně hrobového ticha o holocaustu ze strany Svazu protifašistických – nebo snad fašistických? – bojovníků), především díky v 60. letech emancipované kulturní obci (StB na počátku 70. let vypracovala elaborát, ve kterém v rámci nové vlny antisemitismu vyvolané KSČ vydávala Pražské jaro za sionistické spiknutí – jakpak by ne: Kriegel, Goldstücker, Löbl, Lustig). I tak byl ovšem holocaust, respektive jeho oběti vydávány za projev imperialismu a součástí bolševické ideologie byl i antisemitismus maskovaný jako antisionismus (podle bolševických ideologů byl sionismus dokonce jednou z nejnebezpečnějších forem imperialismu).

Instrumentalizace holocaustu ovšem rovněž přežila Sametovou revoluci, jak to hezky, tedy nehezky dokládají Lety. Na místě těchto romských Lidic, kde stál za protektorátu koncentrační tábor pro české Romy, který se v závěru stal součástí nacistické vyhlazovací mašinérie, odkud byli vězni transportováni ke zplynování do Osvětimi, si komunistická prasata k obrazu svému postavila v 70. letech prasečák, který jsme po úporných bojích zbourali až loni: sedmdesát sedm let po holocaustu a třiatřicet let po pádu Farmy zvířat zvané Československá socialistická republika jednoduše proto, že holocaust ve skutečnosti nijak nereflektujeme. Jde jen o to, zda se odsouzení holocaustu prosadí jako součást veřejného narativu, přičemž o čem to všechno je, jak a proč, to už je vedlejší.

A co na to tuzemské polistopadové elity? Historici z Akademie věd vydali k věci brožurku Historikové a kauza Lety (Historický ústav AV ČR, 1999), ve které se z komunismu zbylí akademici snažili Čechy, kteří tábor provozovali, vyvinit tvrzením, že nešlo o koncentrační tábor a nebylo to ani české zařízení, ale protektorátní, čehož se hned chopili čeští neonacisté, a na stranu Národní fronty se postavil i pan prezident Klaus, kdo jiný.

Nově se otevírající vějíř problémů a možných konfliktů postavil otazník nad platnost starších zobecňujících představ, že totiž kvalitu demokracie určuje plné uspokojení menšin. V této situaci se začaly stále silněji ozývat hlasy, že je třeba respektovat práva většiny, nikoli připustit vývoj, který by vedl k zastrašování a terorizování majority extrémní, k boji připravenou menšinou,

sdělil národu v brožuře prof. PhDr. Jaroslav Pánek DrSc., dr.h.c., přičemž by se mohlo zdát, že se strefil přímo do naší aktuálně inkriminované menšiny Palestinců. Ve skutečnosti ale měl tento akademický nácek na mysli sudetské Němce, Romy a světe div se – také Židy! Bezpochyby právem, jak se na nácka sluší a patří a nemusí vůbec mít vysokoškolský diplom, aby věděl, o čem mluví.

Ani jednou jsem se neozval

Plošná mimosoudní persekuce sudetských Němců jen na základě jejich etnické příslušnosti poválečným režimem Národní fronty zničila v Československu právní stát, což se pak obrátilo proti samotným Čechům. Benešův dekret o konfiskaci nepřátelského majetku, určený původně sudetským Němcům, použili komunisté po únoru 48 proti českým sedlákům, gros českého národa během baroka, ukradli jim majetek, sedláky pozavírali a zbytky rodin pak z úrodných krajin odsunuli (vyhnali) na neúrodnou půdu pohraničních hor a podhůří.

Pomineme-li totiž práva jedněch, pomineme tím i práva druhých a sami sobě – oklestí-li většina práva menšině, dřív nebo později se to obrátí proti ní samé. Německý protestanský teolog Martin Niemöller to věděl, respektive k tomu za války dospěl a po ní na adresu svých soukmenovců a především svých souvěrců a sebe sama řekl:

Nejdřív přišli pro komunisty a já se neozval. Pak přišli pro Židy, odboráře a katolíky a já se ani jednou neozval, protože jsem nebyl komunista, Žid, odborář, katolík, ale protestant. A když pak přišli pro mě, nebyl už nikdo, kdo by se mohl ozvat…

Není na tom dnešní Netanjahův Izrael s Palestinci podobně jako Benešovo Československo v roce 1945 se sudetskými Němci?

Píšu o tom obsáhle, protože jsme se s antisemitismem dodnes nevyrovnali (to, že jej slovně odmítáme, není žádné vyrovnání se), stejně jako jsme se nevypořádali s komunismem, s protektorátem nebo s fašizující třetí republikou, čímž nemám na mysli soudní vyrovnání, ale kulturní, mentální, vnitřní, které je alfou a omegou veškerého dění. A k tomu patří i to, že jsme na pozoru, když někdo kritizuje Izrael, protože to se ve slušné společnosti nedělá, podobně jako se kdysi neslušelo kritizovat stranu a vládu. Tenkrát ale za to byl alespoň kriminál. Dnes za režim zaskakují lidé o vlastní vůli, a to i ti, kteří vypadají na první pohled soudně, včetně řady přátel. Když na to přijde, lidi myslí jako politruci, ne z příkazu strany a vlády, ale sami od sebe.

Charta 77

Po třech desítkách let života v demokracii nejsou i tzv. vzdělaní lidé sto přes balast minulosti chápat, o čem jsou universální principy, na kterých je demokracie postavena. (Židé měli na očistu v poušti 40 let, tak můžeme ještě chvíli počkat.) Z pohledu na dnešní společnost se jeví skoro jako zázrak vznik Charty 77 před bez mála půl stoletím uprostřed hluboké normalizace, kdy se na obranu undergroundových muzikantů, které režim společnosti předváděl jako asociály a narkomany štítící se práce, kteří mají být jednou provždy vyloučeni ze slušné společnosti, postavili nejen umělci (od toho byli umělci), ale i tzv. seriózní občané, nejen arci seriózní profesor Václav Černý, který undergroundem opovrhoval, nebo Jan Patočka, který ho – ač filosof – nechápal, ale i veleseriózní ministr zahraničí z doby Pražského jara Jiří Hájek, kterému polistopadoví antikomunisté dodnes nemohou přijít na jméno kvůli jeho poválečnému angažmá zapáleného komunistického politika: z bezpečí 21. století soudí člověka, který si prošel nacistickým peklem, ztratil víru v dosavadní svět a uvěřil v budování zcela nové společnosti, která podobné hrůzy jednou provždy vyloučí, a to, že se ve skutečnosti podílel na jejich pokračování, mu docházelo postupně.

Normalizace

Jenže tento demokratický étos (nesouhlasím s tím, co říkáte, ale budu do smrti bránit vaše právo to říkat – jak to vyložila Voltairovi do úst jedna jeho anglická fanynka), na kterém bylo založeno chartovní společenství rozličných, ba protichůdných postojů, které držel pohromadě vzájemný respekt a solidarita, jako kdyby se s divokým kapitalismem 90. let zcela rozplynul.

Co ale devadesátky přežilo a žije dál, je duch normalizace. Po pádu bolševismu jsme neměli potřebu se vyrovnat s minulostí, protože jsme k listopadu 89 více méně přišli jako slepí k houslím, jako kdyby to byl dar z nebes. A tak jsme si taky daru užívali. Naprostá většina společnosti a jejích elit (oněch 99 %, co volilo před listopadem NF), si užívala nabyté svobody a zabývat se nějakou minulostí – natož tou svou, vlastní – jí ani nepřišlo na mysl.

A podobně jsme se nevyrovnali s destrukcí hodnot za 2. republiky, za protektorátu, nebo za třetí republiky, která byla můstkem mezi protektorátem a dobou po únoru 1948 a zůstala de facto kolébkou všech našich průšvihů, které tady máme dodnes, za což můžou Rusáci. Kdyby sem v roce 1968 nevtrhli, jsem přesvědčen o tom, že bychom se prokletí bolševismu velmi rychle zbavili, zmizelo by jak pára nad hrncem, protože v 60. letech ještě existovala kontinuita nebolševické kultury, která přežila pod terorem 50. let a s uvolněním poměrů se vynořila v plné síle na povrch, jak to geniálně zachycují filmy z 60. let, které si berou na paškál dobovou společnost, rehabilitují člověka proti soudruhovi, lidskou přirozenost a spontaneitu, zasazenou v kultuře a tradici, proti systému velkochovu, kde je vše na příděl – myšlení stejně jako žraní.

Podle všech parametrů jsme měli nakročeno k tomu být otevřená, sebevědomá společnost prostá jakýchkoli komplexů na všechny možné strany, nahoru, dolů, doleva, doprava. Jenže rusácké tanky to zatrhly (podobně jako se dnes snaží zatrhnout Oranžovou revoluci na Ukrajině) a po pádu komunismu v roce 1989 se žádné nové Pražské jaro nekonalo jednoduše proto, že Husákovské normalizaci se podařilo veškeré civilisační a kulturní vazby, které se v 60. letech tak úžasně obnovily, zpřetrhat. Za normalizace se bolševikům podařilo společnost znormalizovat. V tomhle ohledu byla normalizace zločinnější, než byla 50. léta, a vrah všech hodnot Husák je v tom větší zločinec než Gottwald. Normalizací zcela znetvořené myšlení, cítění, chápání nám zůstalo dodnes, což se projeví vždy, když je nějaký problém, přijde nečekaná otázka, někdo má odlišný názor…

Neschopnost vést nad problémy otevřenou, věcnou diskusi, a místo toho snaha vždy být v tom jednom správném táboře a druhé pak okřikovat, se ukázala v plné nahotě během pandemie. Stačilo, aby se nečekaně zjevil vnější (vnitřní?) nepřítel – místo sudetoněmeckých revanšistů zákeřný vir, aby rázem ožily reflexe, které si tahle společnost pod povrchem nese ještě z doby komunismu, protože nikdo neměl snahu s tím něco udělat – kromě politického populismu, které je naopak využívá (viz Lex Beneš). Člověk se tomu nevysmívá, byla to nová situace a lze pochopit, že lidé měli z neznámého strach. Jde ale o to, že se na tom strachu přiživovaly i politické, vědecké, lékařské, kulturní, mediální elity, ať už z naivního entusiasmu nebo jen vychcanosti, místo aby jej usměrnily do kolejí věcným rozborem a diskusí bez zbytečné hysterie.

Tuzemská společnost se nezbavila prokletí normalizace, kdy vládl konsensus, který byl jen zcela vyprázdněná slupka, a tato bezobsažnost, která je vždy náchylná ke zkratkovitému jednání, protože ji nic „nedrží“, prosákla dovnitř společnosti, stejně jako do vědomí jedinců. Bezhodnotové přežívání či žití v jakémsi animálním modu existence, i když i to je lidský předsudek, když člověk vidí, jak se dokáží úžasně mezi sebou chovat třeba papoušci.

Zloba, závist, zášť

Je to nejen tím, že jsme za tři desítky let od pádu bolševismu dosud nenaučili demokracii, jejímž základem je dialog, konfrontace názorů a pohledů na problém z různých stran, což je conditio sine qua non pro správné rozhodování, které není vykloubené ze vší reality. Podle mne za to, že se nám principy, na kterých je založena otevřená společnost, nedostaly dosud pod kůži, může nedostatečná reflexe naší minulosti. Svůj podíl viny na tom mají svorně média, školství, akademická obec, obecně neduživá a konformní intelektuální vrstva, poklidně si hnijící jako za Husáka, jako kdyby na všech stranách nevyskakovaly příznaky krize, které se musí analyzovat a pojmenovat, než nás všechny pohltí.

Ve společnosti udávají tón tzv. Husákovy děti, lidi, kteří dospívali za normalizace a ať už ve škole nebo od rodičů stačili do sebe nasát stereotypy, s jejichž pomocí byla společnost 70. a 80. let kočírována, respektive udržována ve stadiu intelektuální a kulturní hibernace. To je to, z čeho dodnes čerpá sílu politický extremismus, stejně jako populismus. To, že jsme se nevyrovnali s minulostí, je zločin, který nás bude pronásledovat déle než oněch 40 let, co museli Židé prožít na poušti.

Ta diskuse k Palestincům a Izraeli dosti děsivě ukazuje, jak celý ten hnus a balast, z kterého totality v minulém století čerpaly svou sílu, nijak nereflektován nejen žije, ale je i považován za to pravé ořechové: demokraté jsou demokraté jen výběrově, práva jsou práva jen pokud se týkají jen nás samých, antikomunisté myslí stejně jako bolševici, zatímco nacismus je malé protičeské hnutí. Jako kdybychom mentálně stále vězeli v květnu 1945 a házeli šeříky ruským vrahům, což platí pro tzv. pravici stejně jako pro tzv. levici, která v rámci svatého boje s kapitalismem vydává komunismus, který degradoval veškeré lidství, cítění stejně jako myšlení, za sociální systém, který měl jen své mouchy.

A tak si můžeme na závěr (na závěr?) s Martou Kubišovou zazpívat:

Zloba, závist, zášť, strach a svár, ty ať pominou, ať už pominou, když teď tvá ztracená vláda věcí tvých zpět se k tobě navrátí, lide, navrátí…

Že by rusácká okupace dosud neskončila?

 x   x   x

Odkaz k diskusi zde